Vojta
přečtené 530
Tajemný Etrusk
1972,
Mika Waltari
Tajemný Etrusk a Egypťan Sinuhet jsou knihy podobné a přece o dost jiné. Etrusk je alternativa pro lidi, kteří mají rádi alternativy. Kteří radši zkoumají tajemnou Etrurii než by se vydali do profláklého Egypta, kam chtějí všichni. Kteří skousnou to, že hlavní hrdina zabil možná desítky lidí bez mrknutí oka a potom brečel kvůli malichernostem, kteří se vyrovnají s tím, že hrdinova milenka má stejně světlých stránek jako temných stránek. Kterým nevadí jinakost a rozporuplnost a jsou jim bližší věci originální a nové než věci staré a osvědčené. Těžko říct jestli se řadím k této skupině, obě knihy se mi velmi líbily, Sinuheta beru jako klasiku, Etruska jako neobvyklou záležitost.... celý text
Býti básníkem
1984,
Jaroslav Seifert
Až do včerejšího odpoledne jsem od Seiferta žádnou knihu nečetl, a proto je trochu bizarní, že jsem se pro začátek vrhl zrovna na tuhle. Je to jeho poslední básnická sbírka, kterou psal v takřka kmetském věku. Zatím to vypadá, že Seiferta budu číst obráceně. Od toho nejmoudřejšího a nejklidnějšího k tomu nejnaivnějšímu a nejprudšímu. A jaké to tedy je býti básníkem? K zodpovězení této otázky si musíte tuto knihu přečíst, neumím ji dostatečně reprodukovat. Ale kdybych měl říci jediné slovo, které by ji charakterizovalo, byla by to zřejmě "jednoduchost", ale pozor - v tom nejkladnějším možném smyslu slova. Seifert užívá kouzla prostoty, píše jednoduše to, co zažil a cítil během života a nevyjímá ani svou současnost, kdy je starcem ponořeným v sentimentu vzpomínek. Odpustil si většinu básnických tríčků a kliček(dokonce i rýmy), ale přesto skóruje s velikou elegancí. Není v tom ani náznak urputnosti, snahy někoho ohromit, snahy ukázat všechno, co umí. A to je mi opravdu sympatické. Nej. básně: Retranslační věž, Kašmírový šál, Už nikdy, Bachův koncert, Pocta Vladimíru Holanovi, Pohled z Karlova mostu... celý text
Gregerie aneb Co vykřikují věci
1985,
Ramón Gómez de la Serna
Tato podivná kniha je rozdělena na dvě části. V jedné se autor snaží vysvětlit teorii gregerií, co to vlastně je, proč to vzniklo, jak to vzniklo, jak se pozná plagiát a jak moc geniální je on sám jako autor. V druhé části jsou vypsané všechny gregerie. Druhá část je podstatně lepší. Ještě si nejsem úplně jistý, co to vlastně gregerie je, ale líbí se mi její hravost, svoboda, vtip a elegance. / Vlaštovky se narodily z šátků dávajících sbohem na přístavních hrázích.... celý text
Z prachu zrození
2002,
Ray Bradbury (p)
Co říci k této knize? Odpočinkové čtení pro fanoušky příběhů, ve kterých hraje hlavní roli neomezená dětská fantazie, tentokrát ovlivněná tajemnem Svátku všech svatých. Halloween je mi zcela cizí, ale Bradburyho fascinaci čarodějnicemi, upíry, kočkami, pavouky chápu. Já to měl podobné s Vánoci, byla to skoro posedlost, těšil jsem se na ně půl roku, všechny dárky nakoupené už v listopadu. A ten posvátný Štědrý den – to byla nepřetržitá extáze. Dnes už je to jenom matná vzpomínka, ale tehdy to byla událost roku.... celý text
Černý obelisk
1980,
Erich Maria Remarque (p)
Zbraně mlčí, první světová válka už skončila a druhá ještě nezačala. Zdánlivě se nic neděje, ale už teď se dají rozpoznat prameny budoucích temných událostí. Ta největší vřava se však odehrává v hlavě ústředního hrdiny. Je to nepoučitelný idealista, který vlastně neví co chce. Obchoduje s náhrobky, neúspěšně básní a takřka denně polyká dávku hořkosti, kterou ho krmí všichni ti rádoby vyrovnaní lidé okolo něj. Je svým způsobem slaboch – udělala to z něj válka? Možná ano, ale není skoro lepší být mentálně narušený? Třeba by jinak dopadl jako jeho láska Isabela, která byla vyléčena ze schizofrenie, ale také veškeré nápaditosti a originality. Myslím si, že tato kniha je hlavně o hledání sebe sama. To hledání je ještě vystupňováno válečnou zkušeností, člověk je ještě více zmatený, když musí místo učení na maturitu střílet do svých vrstevníků. Někdy je tak zmatený, že zapomíná(což není případem hlavního hrdiny)... „Zřejmě byly ty časy pro každého jiné." „Snad aspoň přiznáte, že byly tehdy lepší než dneska!" „To je možné!" „Jak to, možné? To je jisté! Měli jsme pořádek, stabilní měnu, neměli jsme nezaměstnanost, ale kvetoucí hospodářství a byli jsme váženým národem. Nebo nechcete přiznat ani to? ...a nechává se vždycky napálit. Dnes už snad nic takového nehrozí. Černý obelisk není ani zdaleka tak akční jako Na západní frontě klid. Ale obsahuje mnoho podnětných myšlenek pro naivní jedince, a proto bych jej prohlásil za minimálně srovnatelný s Frontou. P.S. V knize vystupují dvě ženy českého původu a obě jsou to... no ne snad děvky, ale jsou docela přelétavé. Odraží to snad autorovy skutečné názory či zkušenosti?... celý text
Blues pro bláznivou holku
1990,
Václav Hrabě
Básně Václava Hraběte mi někdy přijdou jako přepis jazzu z říše tónů do říše slov. Při čtení se na vás valí spontánní vlny emocí, neupravené, neučesané, přímo od zdroje a bez vedlejších úmyslů. Je to podobné jako koncerty prastarých jazzmanů z poloviny minulého století, kteří nehráli jenom skladbu, ale také svůj život. Vkládali do předepsaných not sami sebe, upravovali a improvizovali, aby to, co hráli, odráželo jejich emoce, jejich niterné rozpoložení. Zásadním rozdílem mezi nimi a Hrabětem, je to, že oni sdělovali pouze obecné pocity, které se daly interpretovat různě, kdežto Hrabě je o dost více konkrétní, a tak se světu mnohem více otevírá. Samozřejmě je to básník a otevřenost se od něj čeká, ale když vezmete v potaz kolik zlých lidí se na naší planetě potuluje... Tak je ta otevřenost obdivuhodná. Hrabě se nebál říci, co si myslí o všech těch zkamenělých srdcích kolem sebe a vůbec ho nezajímalo, že ho ty zkamenělá srdce mohou ukamenovat nebo mu aspoň hodně ublížit. Václav Hrabě je vtipný, upřímný a nápaditý básník, který si dovolil jít z kůží na trh způsobem, za který má můj respekt. Nej. básně: Prolog, Variace na renesanční téma, Báseň skoro na rozloučenou, Infekce, Pozdě k ránu když kokrhávají kohouti, Reduta blues, Rozumní lidé s velkým eR... celý text
Romeo, Julie a tma
1959,
Jan Otčenášek
Jsem tak trochu romantik( a tak trochu alergik, jak zpívají Tata Bojs) a v nestřežených chvílích si rád zavzdychám jako stará bába nad nějakým dojemným příběhem, ale nesmí to být laciné ani vypatlané. To tahle kniha rozhodně není... I když, laciná vlastně je, protože jsem ji koupil potrhanou za tři koruny v knižním výprodeji, ale to ostatně není podstatné. Ta vnitřní hodnota tam je a navíc jsem si ji slepil. Dost fórků, Romeo, Julie a tma má hned několik zbraní, kterými mě dokáže zasáhnout a to i skrze zdánlivě neprůstřelnou vestu více než padesáti let. První z nich je – autentičnost. Otčenášek zažil tmu protektorátu a je to vidět. To dusno, ten všudypřítomný a neodbytný strach. Ta životní dilemata – mám bejt hloupej a hrdina nebo chytrej a srab? Silné. Druhým významným bodem je stejná věková skupina hrdinů jako je ta moje. Způsob dorozumívání tehdejších teenagerů Pavla a Ester je už dneska dosti archaický(„To je akorát pro potápky. Napařit si tatru na pačesy a tak dále.“ - What´s that?), ale obsah sdělení a vlastně i přemýšlení je podobný. Za pár desítek let až budu sečtělým a uznávaným starcem(nebo ožralým bezdomovcem, kdo ví) budu možná rozhovory Pavla a Ester považovat za nejslabší části knihy(nebo nad nimi budu slzet a vzpomínat na šťastnější léta, kdo ví), ale dnes jsem je četl snad nejpozorněji ze všeho. Dokonce jsem je četl nahlas, ale pak jsem toho nechal, protože jsem je začal parodovat(úmyslně i neúmyslně). Do třetice všeho dobrého je třeba zmínit vynikající jazyk románu, který vyniká poetickým obraty, ale zároveň velkou výstižností, což je věc nesmírně cenná. Nečekal jsem od této knihy moc, ale nakonec jsem byl skoro nadšený. Rozsah nebudil přílišný respekt, ale po přečtení musím autora pochválit, že zvolil stručnost na úkor rozplizlosti.... celý text
Duna
1988,
Frank Herbert
„Ale cena, kterou jsme zaplatili, byla cenou, jakou lidé vždy platí za dosažení ráje v tomto životě – stali jsme se měkcí, ztratili jsme říz.“ Vždycky jsem tak trochu toužil vykašlat se na svoji školu, svoje město, svoji zemi, ale i na svoji rodinu kamarády a odjet někam, kde bude život drsnější, ale poctivější, kde budu štípat dříví, rozdělávat oheň, mýt se ve studené řece( a nebo vůbec), líčit pasti, dřít jako kůň, hladovět, ale pak s úlevou odpočívat a krmit se při sledování noční hvězdné oblohy. Na planetě Arrakis zvané Duna bych asi příliš dříví nenaštípal a rozdělávání ohně na zahřátí by asi také ztratilo smysl, ale ten princip by byl stejný. Odjet do divočiny a tam něco budovat. Nevadilo by mi být zaměnitelným fremenem, jen kdybych mohl vypadnout z našeho změkčilého světa kompromisů. Jen kdybych si na to troufnul, lépe řečeno. No už zase blábolím, většinu lidí asi spíše zaujaly jiné vlastnosti této obsáhlé knihy. Já jsem z některých byl malinko zklamaný, například postava Paula – vyvoleného mě příliš nenadchla, ani samotný příběh mě nějak nešokoval, ale svět okolo(Gilda, fremeni, píseční červi, důmyslná ekologie a filozofie) přehlušil spolehlivě všechny nezajímavé a neoriginální pasáže. Duna je vynikající, promyšlená, propracovaná kniha, která v mé mysli bude ještě nějakou dobu působit, ale Hyperion je lepší.... celý text
Povětroň
1941,
Karel Čapek
Není lehké vyjádřit, jak na mě tato kniha zapůsobila. Můj hlavní pocit z četby byl po dlouho dobu takový nesourodý. Povětroň se vzpírá zažitým archetypům a tím si koleduje o to, že většina lidí ho bude hodnotit negativně. Taky jsem si musel chvíli zvykat na ten divný styl. Čapek se snažil být stručný, je to takové rozhárané, k nějaké harmonické dokonalosti to má daleko. Ale silných momentů a silných myšlenek je tam plno. Musíte překousnout tu nezvyklost a všechno je pak v pohodě. P.S. - Obdivuji, co všechno dokáže Čapek napsat, jak všestranný je, kolik literárních stylů vzládá.... celý text
Hordubal
1941,
Karel Čapek
Popravdě řečeno první část mě moc nebavila, to bylo samé ech, hospodáři, ech, ženo, ech, gazdo, ech, ech, ech, takové ty klasické vesnické reálie s dobrými a prostými lidmi, co mi trošku lezou na nervy. Kniha se začíná pořádně rozjíždět až po Hordubalově smrti. Do celé věci se vloží vyšetřovatelé, svědci a soudci. Jedině čtenář ví, jak to doopravdy bylo, postavy mají přístup pouze ke zkomoleným informacím. Ze zkomolených informací utvářejí zkomolené závěry a ty dále a dále komolí, ať už úmyslně nebo neúmyslně. Podle konečného rozsudku je Polana hříšná poběhlice, Manya bezcitný vrah a Hordubal prostoduchý hlupáček. Skutečná pravda zmizela kamsi do neznáma, asi na stejné místo, kam zmizelo Hordubalovo srdce.... celý text
Vyhoďme ho z kola ven
1979,
Ken Kesey
Tato kniha mě zasáhla rovnou do srdce. Není divu, sám mám někdy pocit, že patřím do blázince. Jsem na tom podobně jako Bromden - nepravděpodobná směska několika méně či více podivných vlastností. Pro okolí tím představuji značný problém, neboť si mě lidé nemohou zařadit do příslušného šuplíčku a to je z nějakého důvodu znepokojuje. Nakonec si mě stejně někam zařadí, většinou chybně, z čehož plynou mnohá nedorozumění. Nemám v úmyslu vás dál obtěžovat vyléváním své naftou nasákle duše, jen vám chci dokázat, jak moc mě existence postavy Bromdena potěšila. Samozřejmě je tu také McMurphy, frajírek libový, bourák, bombarďák, kanón či jakkoliv chcete. Obdivuhodný hrdina, symbol pravého a nespoutaného života, který se už svým životním stylem sváří s tupou konzumní společností. Nevíme, zda chceme být jako on, když máme prudké večerní návaly euforie, tak možná ano. Nejsympatičtější mi byl svou ochotou obětovat se pro ostatní. Nakonec čeká Velká sestra se svým sterilním úsměvem. Zdánlivě ztělesnění všeho zla, ale ve skutečnosti jde pouze o zprostředkovatele veřejného mínění. Chybný článek je třeba opravit, aby správně fungoval, jedl, spal, vyměšoval, rozmnožoval se. V zásadě pouze vypočítavá, panovačná a zapšklá bába, které potkáváme běžně. A mohl bych v zajímavých aspektech této knihy pokračovat a pokračovat až bych došel k tomu, že je lepší ji přepsat celou. To dělat nehodlám, radši vám dám dobrou radu – přečtěte si tuto knihu a třeba v ní najdete to, co jsem v ní našel já.... celý text
Hra o trůny
2011,
George R. R. Martin
Jistě, Hra o trůny sice formálně patří do žánru fantasy, ale především je to kniha o lidských charakterech. O lidských touhách, o lidských obavách, o lidských hodnotách. Martin v tomto ohledu skutečně odvedl výjimečnou práci, jeho postavy jsou neuvěřitelně poutavé, ale zároveň přesvědčivé. Každá má výrazný osobnostní rys, který zaujme – Eddard má svou čest, Arya svou odvahu, Tyrion svůj sarkasmus a tak dále. A co je vůbec nejlepší – ani jedna postava není černobílá, čímž se Hra o trůny liší od většiny fantasy výtvorů, kde je dobro a zlo striktně rozděleno. I když, jak už jsem řekl, tato kniha není tak docela fantasy. Jsou tu sice některé atributy zavánějící magií, ale je jich málo a nejsou ve středu dění(zatím?). Fanouška však určitě potěší a odpůrce moc nenaštvou. Hru o trůny je opravdu těžké nemít rád. V souvislostí s dalšími tlustosvazky mě však trápí jistá obava. Je možné psát tisíce a tisíce stran a pořád mít nové nápady? Podle hodnocení zde webu se zdá, že ano, ale já mám trochu strach, aby se z HoT nestalo VKV nebo snad VKHoT(Velmi křehké hry o trůny).... celý text
