Vojta
přečtené 530
Válka s Mloky
1972,
Karel Čapek
Karel Čapek touto knihou uštědřil lidstvu mocný direkt. Mistrovským stylem se vysmál všem vadám moderní civilizace, nejen fašistům, ale i konzervativcům, byznysmenům, komunistům, modernistům, intelektuálům, vědcům, hollywoodským hercům a mnoha dalším. Opravdu bravurní literární výkon na vysoké jazykové úrovni. Na druhou stranu je trošku deprimující, že Čapka nikdo doopravdy neposlechl. My dnes můžeme obdivovat jeho skvělou práci, pravda však je, že nesplnila svůj hlavní účel. Lidstvo se stejně muselo poučit v praxi, a to velmi drastickým způsobem. Mít pravdu je jistě skvělá věc, ale mít pravdu a přesto být bezmocný už asi tak skvělé není.... celý text
Šoša
1992,
Isaac Bashevis Singer
Šoša je jedna z knih, které nejsou zdánlivě příliš atraktivní. Meziválečný židovský intelektuál se zamiluje do postižené dívky z chudinské čtvrti – v málokterém potencionálním čtenáři vyvolá tato věta úžas nebo nadšení. Dokonce možná někoho napadne, zda tuto knihu není lepší použít k jiným účelům než ke čtení. Ano, léto je doba velkých táboráků, ale takové zacházení si Šoša nezaslouží. Je to dílo nečekaných kvalit, ale musíte mu dát šanci. Zaujme čtenáře až po chvíli, ale ten na ni zase jen tak nezapomene. Zejména první polovina odehrávající se mezi varšavskými umělci strhne svou jinakostí a dokonce jakousi exotikou. Filozof Fejtlzon, takzvaný diletant na nejvyšší úrovni, je člověk, kterého nemůžete nemilovat. Druhá část je smutnější a také o dost unylejší, neboť prostoduchá Šoša dostává v knize více prostoru. Ale jsem přesvědčen o tom, že autor to přesně takhle chtěl. Skrz Šošu se vyrovnává se svou minulostí, vzpomíná na starý židovský svět, ve kterém kdysi žil. Šoša není skutečná dívka je to spíš symbol, symbol s mnoha významy. Ale pokud vás autorův stesk nezajímá, nemusíte být nutně zklamaní. V knize je celá řada nápaditých, vtipných a neobyčejně přiléhavých citátů, které se dají použít všude.... celý text
Les kostí (9 povídek)
1996,
Robert Holdstock
Mnoho dnů a mnoho nocí slídil jsem ve virtuální krajině Internetu, jako kdyby byla mým vlastním Ryhopským lesem a jako kdybych já byl snad Georgem Huxleym či jedním z jeho potomků. Tak jako i ve zmíněném magickém lese, čas při mém hledání ubíhal jinak než je zdrávo, čekání se zdálo delší než bylo, vše bylo pomýlené a já stále nemohl najít to, co jsem hledal. A když jsem konečně byl vpuštěn tam, kam jsem potřeboval, cena byla příliš vysoká… Naštěstí později se situace zlepšila, nebe se vyjasnilo, chmury zmizely a já mohl prachy vysolit na dřevo nebo spíš za dřevo. Však hned u první povídky jsem byl zklamán, nebyla špatná, ale kde je sakra ten Ryhopskej les, mytága, rodina Huxleyovic či aspoň Keetonovic, co? Nezbylo mi nic jiného než se spokojit s náhražkami, které pravda nebyly vůbec marné, ale když se těšíte na biftek, tak vás sekaná moc neuspokojí. Nakonec jsem teda ten biftek dostal, byl poměrně tenký(85 stran), ale také poměrně vydatný. Spíš než na halucinogenní Lavondyss jsem si při čtení vzpomněl na Les mytág, a to nejen z toho důvodu, že má stejné protagonisty. Líbí se mi ta deníková forma, ty pokusy o racionální zkoumání iracionalního lesa, ta přítomnost vnějšího světa - a s tím spojené absurdní situace. Na závěr jsem dostal takřka dickovský dárek – zpochybnění reality, ale po stopadesáté už to na mě nedělá takový dojem jako dřív. Kdybych věděl, že pouhých 85 stran z celkových 290 se týká Ryhopského lesa, asi bych se po této knize tak nepídil. Nicméně už se stalo a musím říct, že zklamaný nejsem. Ze dvou důvodů – závěrečná novela se držela tradice ryhopského cyklu, tedy byla vynikající(to samé se dá říct i o některých povídkách) a navíc mám další knihu do sbírky.... celý text
O rodičích a dětech
2008,
Emil Hakl (p)
„Tady se život vodvíjí, jako kdyby to byla komedie vod Friče nebo ňákej dojemně přitroublej italskej pornofilm… Jako atentát na Heydricha v podání dětskýho loutkovýho divadla…“ „A to se ti líbí?“ „To se mi líbí moc.“ Nekončící příval blbejch keců a neuvěřitelných historek na mě při čtení působil natolik autenticky, že jsem si leckdy připadal jako bych tam s těma dvěma seděl u stolu. A víte co? Mně se to líbilo! Vždycky mě fascinovala atmosféra hospod a s nimi spojených hlášek. Obdivoval jsem to už u Švejka. Je to takové to zábavné plácání o ničem, co se občas dostane až k filozofii. Někdy je to dost ke škodě, ale v případě knihy O rodičích a dětech rozhodně ne. Ve chvílích, kdy se dialog(či případně monolog) stáčí k existenciálním otázkám, má kniha snad největší sílu. I když zřejmě nejskvělejším momentem knihy je zmínka o Nelzebubovi, ta mě odrovnala :-).... celý text
Děti půlnoci
2009,
Salman Rushdie
Měsíc a půl trvalo než jsem Děti půlnoci přečetl. Ukusoval jsem z této indické(ale přece jenom trochu poevropštěné) pochutiny jen po malých částech, byla totiž na mě příliš sytá. Na každé stránce tisíc (a jeden) podnětů k přemýšlení, to zkrátka nešlo jen tak zhltnout! Rozežral jsem se teprve až na konci a stejnak to nebyla žádná velká hostina. Ostatní knihy v mé knihovně už propadaly depresím, že se na ně nikdy nedostane. A to ještě nevěděly tu nejhorší věc – že si hodlám Děti půlnoci přečíst znovu. Je to text, který má hvězdné parametry. Forma je nevšední a důmyslná, o obsahu se dá říci to samé, už dlouho jsem nečetl tak hutnou, inspirativní a literárními prostředky naplněnou knihu. Kdyby to nebyl naprosto nevhodný výraz, řekl bych, že Děti půlnoci jsou cool. Objektivní hodnocení dopadlo dobře a to subjektivní (a ne tolik racionální) snad ještě líp, neboť Salímův příběh je mi z jistých důvod blízký. Nikdy jsem neměl telepatické schopnosti, nikdy jsem se nezamiloval do nevlastní sestry(respektive nikdy jsem neměl nevlastní sestru), nikdy jsem se nepodíval do kouzelného pralesa Sundarbanu a můj počet prstů je už bezmála dvacet let konstantní. Přesto je mi hlavní hrdina sympatický, líbí se mi jeho nadhled, se kterým hodnotí absurdity, které ho v životě potkaly. Všechno ponížení už ignoruje, život s ním smýkal jak se mu zachtělo a dělal si z něj dobrý den, proč ho teda brát přehnaně vážně? Ale už dost řečí… V Dětech půlnoci je toho mnohem víc, mnohem víc, než je schopný jakýkoliv komentáříček pojmout, než jsem já schopen pojmout. Pokud chcete znát opravdovou pravdu musíte si román přečíst a najít si v tom orientálním mišmaši to své.... celý text
Romance pro křídlovku
1977,
František Hrubín
Přiznám se, že jsem se Romance pro křídlovku tak trochu bál. Kniha je to pravda tenčí než plat začínajícího učitele, v počtu stran by tedy problém nebyl, ale z obsahu jsem strach měl. Jenom jsem čekal, jaké unylé romantické zrůdy na mě zpod pevné vazby vylezou. Vy si myslíte, že si dělám legraci, ale špatně napsaný romantický příběh může mít na dospívající muže zhoubné účinky. To je dokázáno, sám jsem si to ověřil, když jsem se jednou s maminkou večer díval na televizi. Poslední záchvěv mých zbytnělých obav vzal za své, když jsem se odcházeje z knihovny začetl v první odstavec. „Pralesy kopřiv hvězdami bičované k oknu dokořán …“ Hrubín, věrný svému jménu, mě přímo ubil básnickými přívlastky a já jsem pochopil, že si s ním budu rozumět, nehledě na to jak velká „slaďárna“ to bude. Příběh byl jednoduchý, ale v jistém smyslu neodolatelný. Básník dal čtenářovi ochutnat všech možných literárních laskomin, zejména si dal záležet na repetitivních motivech. Imaginární teskný tón křídlovky jakoby hudebně doprovázel celý příběh a připomínal tak, že jde vlastně o tragédii. I když si myslím, že každý z nás by ji aspoň nanečisto chtěl zažít. V mnohé mužské aspoň trochu romantické duši je dle mého názoru místo pro lásku k patnáctileté dívce a možná dokonce pro lásku platonickou. Však realita se většinou rovná Tonce s velkými prsy, ale malou fantazií. Tonky ale mají také své výhody, naše přízemní já to vědí a většinou vítězí. Co s takovou holkou? Co řeknou lidi? Vždyť je tak mladá… Největší nepřítel se většinou skrývá v naší hlavě. Když už nejsme schopni ho zadupat do země, musíme ho přinejmenším jednou za čas profackovat, aby si tolik nedovoloval. Proč? Protože když děláme něco neobvyklého naše životy se zdají být smysluplnými. Ony teda nejsou, ale nikomu to neříkejte. Romance pro křídlovku skutečně není žádná „slaďárna“. Jde o těžký příběh nejenom o lásce. Jde o příběh romantického životního postoje, který se nesetkal s přílišným úspěchem, ale přesto nás něco nutí ho napodobovat a obdivovat.... celý text
Zpívám o sobě
1983,
Walt Whitman
„Myslíš, že tisíc akrů je mnoho? Myslíš, že země je mnoho? Dost dlouho ses učil, aby ses naučil číst? Jsi pyšný, žes pronikl ke smyslu básní? Zůstaň den a noc u mne a poznáš, z čeho se rodí básně, poznáš dobrotu země a slunce (a miliony sluncí jsou ještě), nic pak už nevezmeš z druhé a třetí ruky, ani se nebudeš dívat očima mrtvých, ani se nebudeš živit přízraky z knih, ani mýma očima se nebudeš dívat, ani ode mne cokoli převezmeš, do všech stran budeš naslouchat a všechno procedíš sítem své vlastní duše,“ Whitmanovy nerýmující se verše mají zázračnou moc – dokážou i v lidech pochybovačných (jako jsem například já) probudit jistou životní vášeň. Absolutní láska k životu se prolíná celým autorovým dílem, je všudypřítomná, nezničitelná, nesmrtelná, nepohnutelná. Je zde a nelze ji odstranit, protože ani jejího původce nelze odstranit. Skutečně – Whitman se ve svém díle prezentuje takřka jako bůh, ale věřte, že se samolibostí to nemá nic společného. Vidí sám sebe jako všemocného a dokonale svobodného, jelikož je přesvědčen o tom, že každý moderní člověk musí být takový. Skončil čas útlaku, máme v rukou otěže našich osudů, vstaňme a zúrodněme tuto novou zemi! Whitman byl nadšen a opojen životem, obdivoval na něm vše, zlo i dobro, krásu i hnus a nedělal mezi tím rozdíl, stejně tak jako mezi černochem a bělochem, vše je na stejné úrovni, nic není nadřazeno ničemu. Může se zdát, že šlo o bůhvíjakého naivku, to je však zásadní omyl. Whitman prostě usoudil, že tento způsob žití je nejlepší a v podstatě zamezuje člověku jakkoliv prohrát, protože by prohru nejdřív musel uznat. Prohry zkrátka neexistují, pokud nechceme. Inu, Whitmanův „robustní duch“ má i po staletích zvučný hlas a láká mladé muže k jeho napodobování. Dají se zlákat? Kdo ví, však jeho filozofie zdá se pro dnešní dobu snad až příliš triviální. A hlavně ji opakuje pořád dokola, jako by snad neznal žádnou jinou(to mě nejspíš odradí číst jeho dílo celé, je to vše příliš jednotvárné), ale pravdou je, že žádná nejistota se k jeho myšlení nehodí. Ale... možná je někdy lepší nemyslet do široka, ale jednoduše, píchnout si do žil koňskou dávku testosteronu a odejít do stepí budovat nový krásný svět a zpívat si přitom písně. „Dlouho ses ustrašeně brodil a chytal se za prkna u břehu, chci, aby ses stal nebojácným plavcem, v hluboké moře skočil, vyplaval, zamával mi a zakřičel a plný smíchu zatřásl svou kšticí“... celý text
Tracyho tygr
2005,
William Saroyan
V knihkupectví ležel Saroyanův Tracyho Tygr hned vedle Salingerova Kdo chytá v žitě. Celkem zvláštní náhoda(způsobená samozřejmě abecedním řazením), neboť tyto knihy k sobě mají blízko nejen fyzicky, ale i svým literárním stylem. Nějaké rozdíly by se tu však našly. Kdo chytá v žitě se více drží reality, kdežto Tracyho tygr je spíše mnohovýznamová poetická pohádka. Ano, nacházíme zde například "výsměch americkému bulvárnímu tisku", jak se píše v anotaci, ale to rozhodně není středobodem celého díla, pouze taková nadstavba. A co je vlastně tím středobodem? Tracyho tygr, dalo by se lišácky odpovědět. Láska? Ano, to už je lepší charakteristika. Poezie? To je snad nejpřesnější. Poezie, nikoliv ve významu nějakých sáhodlouhých, nudných básní, ale poezie života, krása a půvab, které už dneska nejsme schopni vnímat, protože nás akorát zajímá jestli jsme všechno zařídili a všechno stihli, abychom mohli v klidu ulehnout na lůžka a nemyslet na nic. Zkrátka už jsme přišli o svého tygra a záviďme Tracymu, že ho má, i když je to vlastně černý panter. P.S. – Když jsem včera večer odcházel tam, kam každý pondělní večer odcházím, o tomto díle jsem velmi zaníceně přemýšlel a vedl sám se sebou o něm rozhovor. Načež jsem v polovině cesty zjistil, že jsem si zapomněl všechny věci a musel jsem se pro ně vrátit domů. „Člověk vidí samé ideje a potom klopýtne o kdejaké hovno,“ jak správně říká filozof z filmu Skřivánci na niti.... celý text
Střední Brdy: Krajina neznámá
1998,
Jan Čáka
Šlehají až do povozu staré modříny. Jedem srázně v hloub a zvolna v strmé výšiny! Cesta hvozdy nekonečná, kolem vůně, chlad, šumí lesy, jak by kdesi zpíval vodopád. (Cesta na Valdek, Jaroslav Vrchlický) Když jsem poprvé navštívil střední Brdy v jejich srdci, byl to pro mě zážitek opravdu nezapomenutelný, takřka mystický. Měl jsem v plánu pokořit nejvyšší horu pohoří Tok, ale spletl jsem si cestu a svůj výlet si docela prodloužil. Za odměnu jsem však viděl krásná místa, o jejichž existenci jsem neměl předtím ani ponětí a která na mě udělala takový dojem, že jsem byl sám sebou nucen se na ta místa vracet a hledat nová. Nevím, čím je způsobeno to neuchopitelné tajemno, co v Brdech sídlí. Snad je to dáno relativní samotou, které je tam člověk vystaven a nebo možná velkolepostí a neopakovatelným půvabem brdských scenérií. Mám však vlastní teorii, proč Brdy působí na své návštěvníky tak jak působí. Byly odjakživa dějištěm podivuhodných událostí a pohnutých osudů mnoha lidí, byl to kraj pro loupežníky, pytláky a ztracence, jak píše Čáka. Zdá se mi, jako by les vším, co se v něm odehrálo nasákl jako houba a v jeho atmosféře se to promítlo. No, možná jsem trochu ovlivněn čtením Holdstockových románů, ale obdivovateli Brd byli i mnozí slavní umělci v čele s Máchou, Holanem či Durychem. Někteří z nich(ti co ještě žili), zorganizovali protestní hnutí proti zřízení střelnice v této oblasti. Jak jistě všichni víme, příliš úspěšní nebyli. Za první republiky bylo vojenské pásmo ještě celkem přístupné, ale po válce bylo rozšířeno a neoprávněný vstup dovnitř byl velmi přísně trestán. Mimochodem při tom rozšiřování bylo zničeno několik vesnic, včetně pár docela pozoruhodných architektonických památek. Nicméně je třeba uznat, že zřízením vojenského újezdu byly Brdy zároveň celkem dobře chráněny, zejména před hromadnou turistickou mánií v sedmdesátých letech. Ano, do krajiny se zakously projektily z těžkých armádních děl, ale les byl stále svým pánem. V budoucnu se však bude muset podrobit civilizaci více než byl zvyklý. Vojenský újezd se plánuje otevřít veřejnosti a já nejsem schopen říci jaké budou následky. Zavalí čistou přírodu tisíce samostatných biologických zbraní místo těch kovových? Ztratí potom Brdy svůj typický charakter? Určitě však nehodlám proti otevření bojovat, je to nevyhnutelný jev. ke kterému stejně někdy musí dojít. Nelze si syslit Brdy pouze pro sebe a tvářit se při tom jako bůhvíjaký ochránce přírody. Každý má právo užívat státní majetek stejně, neměl by být zvýhodňován ten, co je dostatečně drzý na to, aby ignoroval nápisy „Pozor střelba“. Přiznávám, bylo mi(a ještě chvíli bude) příjemné prohánět se po Brdských vrších takřka sám a užívat současně plodů, které tento způsob dává. Ale jak napsal jeden slavný příbramský spisovatel: „z hlediska vyššího principu mravního“… Bohužel před svědomím se člověk neschová ani v brdských lesích. P.S. - Děkuji autorovi za jeho mnohaletou vynikající práci.... celý text
Snídaně šampiónů
1981,
Kurt Vonnegut Jr.
Z těch pár knížek, co jsem od Vonneguta přečetl, jsem pochopil nejhlavnější rys jeho tvorby – nic mu nikdy není svaté. Terčem jeho ostrovtipu se může stát skutečně cokoliv a velmi často se jím stává Vonnegut sám. Sebeironie je jedna z věcí, která mě na Vonnegutovi nejvíc baví, protože já sám jí nejsem tak snadno schopen(vrcholem je když se zmůžu na takovéto konstatování :-)). A Snídaně šampiónů je z jeho už tak osobních knih ta nejosobnější. Popsat samotný autorův styl se snad ani nepokusím, neboť je to něco nepopsatelného. Nikdy nevíte co na vás ten šílený kujón zase vymyslí, při čtení jste zavalováni hektolitry absurdit a výstředností. Také nečekejte, že se s některou z postav budete moct ztotožnit, kdyby se vám to snad náhodou nedejbože povedlo, vyhledejte okamžitě psychiatra. „Nejsem-li snad tak čistý jako většina sněžných mužů, pak to připište tomu, že jsem byl jako robě unesen ze svahů Mount Everestu a prodán jako otrok do bordelu v Rio de Janeiru, kde jsem posledních padesát let čistil nevýslovně zaprasené záchodky. Jistý návštěvník naší bičovaní komnaty v návalu bolesti vykřičel, že se v Midland City chystá umělecký festival. Uprchl jsem po provaze spleteném z prostěradel uzmutých ze smradlavého prádelního koše. Přišel jsem do Midland City, abych byl ještě před svou smrtí prohlášen za velikého umělce, kterým bezesporu jsem.“ (Kilgore Trout) Ano, takto mluví hlavní hrdina románu, antiamerický, antispolečenský, antiseriózní, experimentátorský spisovatel science-fiction, který o vědě neví nic, zato je obdařen šílenou imaginací – bezpochyby je to autorovo alter-ego. V této postavě je vtěleno vše, co popírá slova jako spořádanost, slušnost nebo solidnost, přesto jde však pro mě osobně o mnohem sympatičtější osobu než je ten vysněný ideální Američan. Amerika je zemí svobody, ale také bezhlavého nacionalizmu, rasismu, fanatických náboženských skupin a nebo prosté tuposti. A na to právě autor poukazuje skrz ty svoje praštěné, úchylné … no zkrátka nepopsatelné serepetičky.... celý text
Pilíře Země
2009,
Ken Follett
Může vám připadat kruté pohodit novorozence v lese. Může vám připadat odporné, když někdo hledá v hromadě zapáchajících odpadků svoji večeři. Může vám připadat kruté a odporné, když někomu useknou půlku hlavy a pak z ní vyndají mozek. Ale holt to je středověk a vy se s tím musíte smířit, když v něm žijete a ještě nějakou chvíli chcete žít. Neříkám, že bych se chtěl rovnou teďka z fleku přestěhovat do 12.století, ale brutální svět vrcholného středověku má něco do sebe. Jistě, Follet ho možná trochu idealizuje, ale atmosféra tehdejších dob dýchá z jeho textu dostatečně. Ano, hlavní postavy si skutečně hned oblíbíte, a to dokonce i ty negativní. Někomu může imponovat Jackova chytrost, odvaha a fantazie, ale mně přišel nejzajímavější pletichářský Waleran Bigod a nebo odvážná Ellen, která kašle na všechny konvence. Follet si dal skutečně na postavách záležet. On si dal v podstatě na celé knize záležet. Řemeslně je skvělě zvládnutá, ostatně Follet je prý známý bestsellerista. Na to, že má kniha přes 900 stran je čtivost pořád na vysoké úrovni. Trochu nudit jsem se začal až asi tak kolem šestisté stránky, kdy už mě ten kolotoč neustálých výher a proher jedné či druhé strany přestal bavit. Ke konci jsem se opět rozečetl, pochopitelně mě zajímalo jak to s tou katedrálou dopadne a proč toho chudáka tehdá oběsili. No a pak jsem to prostě a jednoduše dočet… Pilíře země je kniha o všem možném, ale jedním z nejvýznamnějších prvků je pochopitelně motiv katedrály, božího stánku, na kterém pracuje mnoho lidí mnoho let a výsledek ohromuje její návštěvníky ještě několik staletí po dostavbě. Stejně i tato kniha je vlastně takovou katedrálou, Follet na ní dělal mnoho let, propracoval ji do nejmenších detailů, aby se mu to nakonec nesesypalo a výsledek jeho úsilí ohromuje dodnes. A další podobnost je v tom, že se nepoukošel o pouhou formální dokonalost, pokusil se o něco většího, stejně jako stavitelé katedrál. Kdybych měl vybrat knihu, která je Pilířům nejvíce podobná bude to nejspíš Chrám Matky Boží od Victora Huga. Nejen krásná katedrála spojuje tyto dvě knihy… Největší rozdíl je ale v celkovém vyznění, Hugo zakončil příběh smutně, kdežto ve Folletově díle sice dochází k mnoha neštěstím, ale nakonec dojde k nepříliš originálnímu happyendu(ono být bestselleristou může mít vedlejší účinky...).... celý text
Velký objev Huga Cabreta
2008,
Brian Selznick
Původně jsem chtěl svůj komentář proložit ilustracemi, abych co nejlépe vystihl charakter knihy. Bohužel databáze zatím není tak sofistikovaná, aby nám takovéto specialitky umožnila. A i kdyby byla, vše by se nejspíše zastavilo na mé neschopnosti nakreslit něco složitějšího než je autíčko. To autor knihy je na tom podstatně líp, dokonce umí kreslit docela dobře. A umí i docela dobře psát. Vlastně celá knížka je docela dobrá … pro děti. Možná, kdybych byl mladší, byl bych z ní úplně „hotovej“. V současné době mě ale nechává relativně chladným, to jí však nelze zazlívat. Já jí to nezazlívám, což se projevuje i v mém poměrně vysokém hodnocení. Oceňuji autorovou originalitu zpracování, oceňuji atmosféru staré Paříže, oceňuji nejednoznačnost postav a oceňuji tuto knihu i jako poctu starým filmům, které jsem sice neviděl, ale to se snad brzo změní. Jenom mě mrzí jedna věc a to, že jsem na tuhle knížku prostě moc starej.... celý text
Kmotr
1990,
Mario Puzo
Sicilská mafie je jedna z nejzajímavějších věcí na americké historii. Přistěhovalci z mnoha zemí našli v Americe uplatnění, ale Siciliáni zde objevili opravdový ráj. Konečně nebyli svázáni bídou své země a mohli ukázat to, co v nich vězí, mohli využít mnohaletých tradic, aby manipulovali a ovládali jiné národy, kterým se nepoštěstilo získat tak tvrdý výcvik, jako obyvatelům toho ponurého ostrova. Někteří z nich využívali pouze prosté brutální síly, aby toho dosáhli, ale jiní, jako například postava dona Corleona, využívali spíše svou chytrost a protřelost. „Vládl železnou rukou, oblečenou do sametové politické rukavice.“ Ač se vám můžou vraždy, vydírání, korupce hnusit, musíte ocenit, že způsob s jakým vše don Vito Corleone (později don Michael Corleone) provádí, je obdivuhodný. Není prachsprostým nočním vrahem v temné uličce, je hráčem, který tahá za nitky. A navíc – spíš než ke gangsterovi má blíž k despotickému císáři, který ovládá své impérium. To impérium má svá pravidla, přestože jsou drsná. Pro někoho je lepší být občanem tohoto státu, kde máte jistotu, že za věrnost a tvrdou práci budete odměněni, než být občanem legálního státu, kde jedinou jistotou je, že se za vás nikdo nepostaví. „Všude po celém New Yorku marně žadonili poctiví lidé o poctivou práci. Hrdí muži ponižovali sebe i své rodiny jen proto, aby mohli od pohrdlivé byrokracie přijímat úřední milodary. Ale lidé dona Corleona chodili po ulicích s hlavami vztyčenými a kapsami napěchovanými stříbrem a papírovými bankovkami.“ Kmotr je biblí italské mafie, objasňuje její struktury, její náhled na svět. Ukazuje její skutečnou rozporuplnou tvář, její nelítostnost, ale zároveň velkorysost, úctu k rodině. Zkrátka, nejsem sice fanoušek italských diskoték ani popové hudby, ale tohle mě opravdu chytlo. „Kdyby byly v čele státního departmentu stály famiglie, nikdy by nebylo došlo k druhé světové válce, zazubil se Michael v duchu.“... celý text
Smuténka
2010,
Jan Skácel
Pro mě to byl velmi zvláštní zážitek, neboť s takovouto poezií se nesetkávám přilíš často, naopak se jí spíš vyhýbám. Ale v tomto případě mi nějak přišla k chuti, ač jsem mnohokrát při čtení stál opodál s údivem a nechápavostí ve tváři. Je to poezie neuchopitelných pocitů a takřka nevyslovitelných dojmů. Velmi stručná, zároveň však podivuhodně obsáhlá. Zřejmě se k ní budu v budoucnu vracet, přestože autor vše neservíruje tak, jak jsme v dnešní době zvyklí a nutí čtenáře k vlastní akci, což může být otravné, ale také docela zajímavé.... celý text
