Ziriath
přečtené 626
Žena s drakem
2017,
Františka Vrbenská
Občas vidím lidi mluvit o tom, že svět má málo ženských autorek, nebo že nejsou tak úspěšné a že je v literatuře málo ženských vzorů, se kterými by se čtenářky mohly identifikovat, a že proto často obdivují spíše mužské postavy a obávám se, že i autory. Jestli jedním z důvodů nebude to, že když čtu, že hlavní ženská postava v povídce je krásná, má hřívu ohnivě rudých vlasů, zelené oči a je spojována se symbolikou lišky, tak to okamžitě skipnu dál, protože je mi jasný, že mě jak hrdinka, tak povídka bavit nebudou. Stejně tak totálně overpowered čarodějky. To se tam vyskytuje víckrát. Takový jev popsal pan Pratchett myslím v Klobouku s oblohou. Když nejste ta ženská liška, tak se o vás žádné příběhy psát nebudou. Měla jsem dojem, že většina povídek se spíše snaží dokonale vecpat do nějaké určité definice estetiky nebo subžánru, než přijít s originální myšlenkou. Jiné se příliš snaží šokovat. Ad Edita Dufková a její Křížové hřeby - jak asi působí např někde třeba na autorském čtení osobně jako člověk někdo, kdo stvoří a publikuje takto naturalistickou scénu, proč vůbec měla potřebu tohle napsat? Aby čtenáři zhořkla skladba, kterou při čtení poslouchal a pak si na to vždy vzpomene, nebo vzpomínky na cestu, při které ji četl? Dále je zapamatovatelná a navíc žánrově se vymykající (spíše psychologický horor, než fantasy) povídka Jak mizí víly od Šochové, která narozdíl od prací ve sbornících Mlok zvolila příjemně kratší formát. Není to pěkné čtení, ostatně otvírání tématu pedofilie A incestu zároveň ani být nemůže, ale dává za pravdu panu Sapkowskému, že nejhrůznějšími monstry jsou prostě jen lidé.... celý text
Podvrženec
2019,
Victor LaValle
Chci těch několik hodin života zpět (přece jen, přečíst se to dalo). Občas jsem si připadala, jako že jsem obrátila několik stránek zaráz, ale to bude tím, že rozepisovat některé scény a jevy se autorovi nechtělo, tak je prostě nenapsal (Například postupná degradace duševního zdraví manželky, jejíž jméno jsem od včerejška skoro zapomněla, a Apollovo zhroucení). Dost tam toho nedává smysl, a nepomůže tomu, že autor napsal, že tam ta souvislost prostě je, tak mu máme věřit. (Co dělá z Emmy a dalších ženských čarodějnice, a proč skončila tam, kde je? A finální boss se nachází prostě jen tak v jeskyni v lesoparku. Představte si, že třeba v brněnských Akátkách nebo v Praze v Prokopáku je jeskyně s něčím takovým, blbost, co? Jestli chcete číst mysteriózní fantasy horor z New Yorku, kde vám nevadí vypnout myšlení a opustit logiku, sáhněte raději po sérii Pendergast. Tento autor horor neumí, neumí psát tak, aby to vzbuzovalo hrůzu. Skutečné postpartum problémy obyčejných lidí jsou děsivější.... celý text
