Divoké palmy přehled
William Faulkner
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/48326/divoke-palmy-48326.jpg
4
145
145
V románě z amerického Jihu třicátých let, zpodobujícím krutost a tupost tehdejší společnosti, se prolíná příběh milenců, kteří se v touze po plném a svobodném životě tragicky střetávají s konvenčním světem, a příběh trestance, jemuž je za záchranu lidského života prodloužen trest...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Divoké palmy. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (26)
(SPOILER) Faulkner je pro mě na čtení těžký, vždycky se k němu musím „odhodlat“. Divoké palmy jsem četla už podruhé, a opět mě zanechaly ve stavu zmatku. Příběhu o trestanci, který při povodni zachraňuje nastávající matku, rozumím a chápu, na jaké absurdity Faulkner poukazuje. Ale příběh dvou milenců, kteří se tak strašně vzpouzí „maloměšťáctví“, až se v důsledku svých zcela nesmyslných rozhodnutí propracují k tragickému konci, je pro mě na porozumění příliš náročný. I přes nepřízeň konzervativního okolí měli na několika místech možnost smysluplného života. Kterou nevyužili. Proč vlastně? Jenom aby nebyli jako ostatní?
Můj první Faulkner. Nerad tomu dávám nízké hodnocení; člověk při čtení cítí, že se tu Faulkner přiblížil k velké literatuře, ale uniklo mu to. O fous. Ale ten fous se někdy zdá pekelně dlouhý.
Myslím, že dokážu ocenit experiment, nicméně tady je na škodu, struktura knížky se tím rozpadá a to ne způsobem, který by příběhu a tématům něco dával. Působí to celé hrozně rozptýleně, jako by se autorovi jeho záměr vymknul z rukou. Dialogy je většinou velmi těžké sledovat. A jelikož je myšlení postav neintuitivní a zkratkovité, člověk má neustále problémy si domyslet, co stálo za tou kterou nedořčenou větou, tím kterým odmlčením. To, že jsou postavy patetické mi nevadí, připomínají mi něčím Dostojevského postavy (přepjatostí, fatalismem). Ale přijdou mi nedokreslené. A jejich charakterizace se v těch neproniknutelných blocích textu, kostrbatých předlouhých větách a závorkách v závorkách někdy dočista ztrácí. Příběh tím slohem trpí.
Takže myslím, že kdo si v téhle knížce něco najde, najde si to v atmosféře, která je hlavně v příběhu Stařec Mississippi místy dechberoucí, v hlubokých postřezích a úderných formulacích. A v meditaci nad tématy osudu, zarputilé oddanosti zvyku, utrpení, paměti a lásky.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Divoké palmy v seznamech
| v Právě čtených | 1x |
| v Přečtených | 226x |
| ve Čtenářské výzvě | 7x |
| v Doporučených | 8x |
| v Knihotéce | 183x |
| v Chystám se číst | 71x |
| v Chci si koupit | 6x |
| v dalších seznamech | 5x |
Štítky knihy
láska milostné romány americká literatura Mississippi povodně společenské romány
Autorovy další knížky
| 2001 |  Divoké palmy |
| 1966 |  Absolone, Absolone! |
| 1997 | Hluk a vřava |
| 1967 | Když jsem umírala |
| 1965 | Pobertové |
Román Divoké palmy (The Wild Palms, 1939) je jedním z pěti děl amerického spisovatele Williama Faulknera (1897–1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949), které nepatří do jeho yoknapatawphského cyklu (dále Vojákův žold, Komáři, Pylon a Báj). Je to u nás nejvydávanější Faulknerův román, vyšel tu již pětkrát, možná proto, že patří k těm nejpřístupnějším. Faulkner tu paralelně rozvíjí dva zcela samostatné příběhy, které kontrapunkticky pojednávají témata lásky, odpovědnosti a tajemství života.
Příběh první, Divoké palmy, sleduje tragický osud milenců Harryho, mladého nezkušeného lékaře, a Charlotty, keramičky, která kvůli Harrymu opustí manžela a dvě děti a vydá se s ním na existenciálně náročnou pouť, protože věří, "že láska a soužení jsou jedno a totéž a že cena lásky je tak veliká, kolik za ni člověk musí zaplatit, a jestli někdy dostane lásku lacino, pak ošidil sám sebe." Příběh druhý, Stařec Mississippi, se odehrává o deset let dříve, v roce 1927, za velké povodně na "otci řek". Mladý bezejmenný trestanec při záchranných pracích na řece zachraňuje těhotnou ženu, ale pak je obviněn z pokusu o útěk.
Z románu jsem trochu na rozpacích a asi úplně neumím ocenit ten kontrapunkt, podle doslovu Evy Masnerové (Odeon, 1978) možná spočívající ve dvou typech lásky, jak chtěl Faulkner, v ideálu romantické absolutní lásky dvou milenců a v trestancově životě bez lásky a v tom, jak odevzdaně nese svůj osud. První příběh se mi líbil trochu víc, i když ani s jedním z milenců se nedokážu ztotožnit a ani jeden mi nebyl sympatický. Paradoxně tak víc chápu příběh druhý, byť se mi líbil méně, ale musel bych tu až příliš spoilerovat pro vysvětlení, a to nechci. Tři předchozí vrcholné Faulknerovy romány – Hluk a vřava, Srpnové světlo a Absolone, Absolone! –, i když byly na četbu neskonale náročnější, mě každopádně nadchly mnohem víc.