Divoké palmy
William Faulkner
V románě z amerického Jihu třicátých let, zpodobujícím krutost a tupost tehdejší společnosti, se prolíná příběh milenců, kteří se v touze po plném a svobodném životě tragicky střetávají s konvenčním světem, a příběh trestance, jemuž je za záchranu lidského života prodloužen trest...
Přidat komentář
Román Divoké palmy (The Wild Palms, 1939) je jedním z pěti děl amerického spisovatele Williama Faulknera (1897–1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949), které nepatří do jeho yoknapatawphského cyklu (dále Vojákův žold, Komáři, Pylon a Báj). Je to u nás nejvydávanější Faulknerův román, vyšel tu již pětkrát, možná proto, že patří k těm nejpřístupnějším. Faulkner tu paralelně rozvíjí dva zcela samostatné příběhy, které kontrapunkticky pojednávají témata lásky, odpovědnosti a tajemství života.
Příběh první, Divoké palmy, sleduje tragický osud milenců Harryho, mladého nezkušeného lékaře, a Charlotty, keramičky, která kvůli Harrymu opustí manžela a dvě děti a vydá se s ním na existenciálně náročnou pouť, protože věří, "že láska a soužení jsou jedno a totéž a že cena lásky je tak veliká, kolik za ni člověk musí zaplatit, a jestli někdy dostane lásku lacino, pak ošidil sám sebe." Příběh druhý, Stařec Mississippi, se odehrává o deset let dříve, v roce 1927, za velké povodně na "otci řek". Mladý bezejmenný trestanec při záchranných pracích na řece zachraňuje těhotnou ženu, ale pak je obviněn z pokusu o útěk.
Z románu jsem trochu na rozpacích a asi úplně neumím ocenit ten kontrapunkt, podle doslovu Evy Masnerové (Odeon, 1978) možná spočívající ve dvou typech lásky, jak chtěl Faulkner, v ideálu romantické absolutní lásky dvou milenců a v trestancově životě bez lásky a v tom, jak odevzdaně nese svůj osud. První příběh se mi líbil trochu víc, i když ani s jedním z milenců se nedokážu ztotožnit a ani jeden mi nebyl sympatický. Paradoxně tak víc chápu příběh druhý, byť se mi líbil méně, ale musel bych tu až příliš spoilerovat pro vysvětlení, a to nechci. Tři předchozí vrcholné Faulknerovy romány – Hluk a vřava, Srpnové světlo a Absolone, Absolone! –, i když byly na četbu neskonale náročnější, mě každopádně nadchly mnohem víc.
(SPOILER) Faulkner je pro mě na čtení těžký, vždycky se k němu musím „odhodlat“. Divoké palmy jsem četla už podruhé, a opět mě zanechaly ve stavu zmatku. Příběhu o trestanci, který při povodni zachraňuje nastávající matku, rozumím a chápu, na jaké absurdity Faulkner poukazuje. Ale příběh dvou milenců, kteří se tak strašně vzpouzí „maloměšťáctví“, až se v důsledku svých zcela nesmyslných rozhodnutí propracují k tragickému konci, je pro mě na porozumění příliš náročný. I přes nepřízeň konzervativního okolí měli na několika místech možnost smysluplného života. Kterou nevyužili. Proč vlastně? Jenom aby nebyli jako ostatní?
Můj první Faulkner. Nerad tomu dávám nízké hodnocení; člověk při čtení cítí, že se tu Faulkner přiblížil k velké literatuře, ale uniklo mu to. O fous. Ale ten fous se někdy zdá pekelně dlouhý.
Myslím, že dokážu ocenit experiment, nicméně tady je na škodu, struktura knížky se tím rozpadá a to ne způsobem, který by příběhu a tématům něco dával. Působí to celé hrozně rozptýleně, jako by se autorovi jeho záměr vymknul z rukou. Dialogy je většinou velmi těžké sledovat. A jelikož je myšlení postav neintuitivní a zkratkovité, člověk má neustále problémy si domyslet, co stálo za tou kterou nedořčenou větou, tím kterým odmlčením. To, že jsou postavy patetické mi nevadí, připomínají mi něčím Dostojevského postavy (přepjatostí, fatalismem). Ale přijdou mi nedokreslené. A jejich charakterizace se v těch neproniknutelných blocích textu, kostrbatých předlouhých větách a závorkách v závorkách někdy dočista ztrácí. Příběh tím slohem trpí.
Takže myslím, že kdo si v téhle knížce něco najde, najde si to v atmosféře, která je hlavně v příběhu Stařec Mississippi místy dechberoucí, v hlubokých postřezích a úderných formulacích. A v meditaci nad tématy osudu, zarputilé oddanosti zvyku, utrpení, paměti a lásky.
Velmi podmanivý román, který čtenáře bez milosti vtáhne do děje. Faulkner byl velmi zajímavým spisovatelem, zaujal mě jeho styl psaní, používání metafor, ale i vykreslení postav či filozofické postřehy. "Divoké palmy" nejsou knihou ryze o lásce, nicméně se mi líbí, jakým způsobem na ni nahlédl. Příběh jako takový je velmi hutný a závěr nezapomenutelný. Moc rád se ke knize někdy vrátím, věřím, že mi spousta myšlenek či symbolismu unikla.
Zvláštní a poměrně těžko uchopitelná kniha, ze které si ale pamatuji především jednu z moudrých definic lásky, se kterou jsem se kdy setkal. Přesné znění si sice nepamatuji, ale podstatný je obsah: Láska a soužení jsou jedno a totéž a cena lásky je tak veliká, kolik za ní člověk musí zaplatit, a jestli dostane lásku lacino, pak ošidil sám sebe.
Tuhle knihu oceňuji hlavně proto, jak je napsaná. To proplétání... mistrovské dílo.
„Možná že ji neobjímám, ale chytám se jí, protože je ve mně něco, co si nechce přiznat, že to neumí plavat nebo nemůže uvěřit, že to umí plavat.“
V první části knihy mě mnohem více zaujal příběh zakázané lásky, ve vztahu obou milenců bylo něco nezdravého, něco pokaženého nebo nezhojeného, co si do svého vztahu přinesli, a co způsobovalo, že víc než o partnerský vztah se v jejich případě jednalo o jakousi sdílenou psychózu. Lákalo by mě, přicházet jejich problémům na kloub, ale bohužel, Faulkner mě jejich vnitřním světem neprovedl – nebo mě jím provedl způsobem, ve kterém se mi nepovedlo se zorientovat. Takže se mi oba hrdinové jevili jako nekonzistentní, nečitelní. Nebyl jsem schopen se jim dostat pod kůži, nahlížet na svět jejich pohledem. Zůstali mi cizí.
Podobné rozpaky jsem zažíval i v kapitolách o mladém trestanci. Ten je ve vězení, protože provedl vlakovou loupež podle návodu z šestákových detektivek – s nevyhnutelně neúspěšným koncem, samozřejmě. To samo o sobě je zápletka na samé hraně uvěřitelnosti, ale budiž, proč by literární postava nemohla být naivní snílek. Jenže... jeho chování při povodni tomu typu vůbec neodpovídá, tam je velmi pragmatický, realistický, jeho chování není v žádném smyslu mladistvě romantické, spíš je v něm jakýsi hluboký smysl pro zodpovědnost, vědomí nutnosti přijmout svoji roli a neuhýbat osudu. Připomínal mi tím některé Greenovy tiché trpitele nebo vzdáleněji i Hemingwayova starce Santiaga.
Nejpříjemnější vzpomínky tak budu mít na Faulknerův literární styl. Ten mi zprvu nepřišel nijak úžasný, ale postupem času jsem mu přicházel na chuť, těm jeho dlouhým větám, a vsuvkám v nich, a vsuvkám v těch vsuvkách... A když jsem si uvědomil, že se v románu nesetkám se srozumitelným myšlenkovým světem a začal se soustředit na budovanou atmosféru, dočkal jsem se nakonec docela příjemného čtenářského zážitku.
jedna z mojich najobľúbenejších kníh. Faulkner je ťažký a rozhodne sa nedá do neho začítať hocikedy. Palmy sú však tak brilantne napísané príbehy, že po dočítaní máte chuť vrátiť sa na začiatok - pretože za poslednou stranou už naozaj nie je pokračovanie...
Dva navzájem vůbec nesouvisející, svou atmosférou odlišné příběhy - milostné a sociální drama nesezdaných milenců z dob krize a absurdní, tragikomické povodňové dobrodružství ztraceného trestance. Společné snad mají téma svobody (touhu po ní, strach z ní, její odnětí), hledání a objevování svého smyslu života, nekonvenčnost a zároveň zodpovědnost hlavních postav...
Dějovou linku románu bych asi nenazvala jako strhující, ale díky vypravěčské suverenitě W.F., tomu jak neobvykle nakládá se stavbou vět, jak rozbíjí plynulost vyprávění nesčetnými odbočkami a upřesněními, vkládanými dovnitř vět, vršenými za sebe, do sebe (nejspíš dokud nebude jisté, že se čtenář bude muset pro navázání na původní nit vrátit hodně daleko:) ... díky tomu na ni jistě hned tak nezapomenu.
Vincent van Gogh o jednom ze svých obrazů řekl: ve svém obraze jsem se pokusil vyjádřit, že kavárna je místem, kde se lze zničit, kde se můžeme zbláznit a spáchat zločin.
Těžko jsem se prokousával těžce stavěnými větami - doteď nechápu, že jsem to přečetl. Dojem z knihy mám rozporuplný.
Oba příběhy, na kterých je kniha postavena, se proplétají ve významově bohatém kontrapunktu a výsledně tak dávají zaznít mimořádně hluboké filosofické skladbě o smyslu lidského života, o lásce, touze po svobodě i o potřebě odpovědnosti. Kniha, kterou možná napoprvé odložíte, ale napodruhé se naučíte plavat ve faulknerovsky nekonečných souvětích, které vás nakonec vyvrhnou na břeh života daleko moudřejší a zkušenější, než jste byli. Jedna z největších knih, která kdy byla napsána.
Moc jsem se na knihu těšila a zřejmě jsem si vytvořila příliš vysoká očekávání, protože mě ve výsledku zklamala. Na začátku mě víc zaujal příběh dvou milenců, než trestancův, ale asi v polovině knihy se to změnilo. Harry a Charlotta mi k srdci příliš nepřirostli, spíš naopak. Jejich jednání mi přišlo nelogické a jejich láska dost nevěrohodná, ale možná to bylo způsobené i překladem, o kterém tu už někdo mluvil - také se mi zdál dost kostrbatý a myslím, že část knihy se v něm možná ztratila. Příběh trestance mě zasáhl víc, jeho dobrosrdečnost, které si asi nebyl vědom, vnitřní morálka a přirozeně cítěná nutnost pomoci člověku v nouzi, to vše mě oslovilo a zapůsobilo na mě, stejně jako trestancovo až dětsky bezelstné přijetí nevděčné "odměny" za jeho dobré skutky (a i samotný zločin, kvůli kterému mu byl přidělen trest, a důvod jeho spáchání, byl až dojemně roztomilý).
Když se podíváte na mé hodnocení této knihy, asi byste neřekli, že jsem před půl rokem knihu odložil s tím, že se to nedá číst a není to pro mě zajímavé. Jenže po půl roce jsem se čistě se zajímavosti ke knize vrátil a přečetl ji během tří dnů. Snad nikde jinde jsem nečetl tak dlouhé a zároveň těžké souvětí, na druhou stranu jsem nikde jinde zatím nečetl tak krásné souvětí. Vím, trochu z toho číhá Schrödinger. Faulkner má co říci, sice malinko složitější cestou než např. Remarque, Hemingway (nechci srovnávat) apd. ale zaslouží si být stejně tak čtený. Obě novely mají svou výpovědní hodnotu, nejedná se tedy o samoúčelný stylistický skvost, ale knihu, která má schopnost promluvit až do duše čtenáře.
No, přirovnávat Faulknera k Čajkovskému "bémoláku", to mi nepřijde až zas tak trefné. Pro mě je to spíš Bruckner! :-)
Nebo Arthur Honegger! Každopádně bych ho nechtěla překládat do češtiny! :-) A protože čtu povětšinou v autobuse z Odoleny Vody do Prahy a opačně, činí mi potíže dokončit větu a zavřít knihu a schovat brejle. No když je ta věta třeba přes dvě stránky, tak jak mám odhadnout, že zatím, než se tím prokoušu, budu v cílové stanici?!!! A když mě ten který příběh moc zaujal, tak jsem si nalistovala jeho pokračování a nečetla jsem to tak, jak to autor napsal! :-) :-)
Tak nějak mi kniha splývala do jedné vlny, ze které se občas vynořil nějaký konkrétní děj. Ten mě ale vždy překvapil. Nechápala jsem, jak jsem se tam v ději dostala. Autorův styl? Má nepozornost při čtení? Rozhodně to není polopatistické. Je to drsné.
Tímto románem jsem pochopil, proč Ernesto Sabato tak vysoce cenil Faulknera. Jde opravdu o vyjímečného a mimořádného spisovatele. Z jeho ranné knihy Komáři, kterou jsem přečetl před nějakým časem to nebylo tak jasně patrné, Divoké palmy, napsané o 13 let později jsou již skutečně mistrovským dílem.
Román je komponován velmi netradičně, jako prolínání dvou na sobě zcela nezávislých příběhů: Divoké palmy - o tragické lásce mladého lékaře a vdané umělkyně a druhý příběh Stařec Missisipi o trestanci, který za povodní zachrání rodící ženu, nějaký čas se o ni stará a žije s ní, aby pak nakonec byl jeho čin klasifikován jako útěk a on za něj dostal 10 let trestu navíc. Faulkner kombinuje různé vypravěčské pohledy spolu s vnitřními monology svých hrdinů, v Divokých palmách je velmi silné zobrazení vědomí mladého lékaře, jeho lásky, tragického činu pokusu o potrat, následného trestu a jeho odhodlání žít ve vězení v bolesti ve vzpomínkách. Osobnost ženy umělkyně je také velmi plastická, stejně tak je velmi zajímavý lidský typ její bývalý muž a jeho lidské vstupy do příběhu.
Kniha velmi silná, pochmurná a tragická. Faulkner dokáže situace vylíčit poeticky a přitom syrově, toto spojení je obzlášť působivé a drásající. Rozhodně podnětný studijní materiál a velmi dobrý román,
Číst Faulknera je jako hrát Čajkovského klavírní koncert B-moll. Je složitý, hutný a vyžaduje naprosté soustředění. Budete si stokrát nadávat, že jste si nevybrali něco snažšího, ale nepřestanete s tím, protože je z každé stránky cítit, že Faulkner vypráví víc než jen příběh. Jeho tvorba není jenom "četba", jenom dobře odvedené řemeslo - je to umění.
Honzeecheckův komentář pode mnou mě pobavil. Má úplnou pravdu v tom, že "Dát tohle jako povinnou školní četbu může jenom naprosto vylí....j k...n, kterej chce v dětech vyvolat nenávist ke čtení."
Dokonce si myslím že ji ze středoškoláků neocení skoro nikdo. Je do ní potřeba dorůst, mít něco načteno, něco zažito a být schopen dát té knize čas a péči.
To jsem si zas dal... po knize jsem šáhnul protože se tak jmenuje moje oblíbená kapela. Četl jsem to hned po Palahniukově Klubu rváčů a docela šok, protože tohle je nejmíň čtivá kniha jakou jsem četl od Jiráskovy Filosofský historie. Věty přes půl stránky, vnořený závorky (tohle jsem viděl poprvý (opravdu)), minimum přímý řeči... na toe jsem si nezvykl do konce. Oba samotný příběhy v nichž se téměř nic neděje už tomu pak samozřejmě moc nepomůžou. Romantická tragédie hlavního páru, kterej dělá všecko pro to aby nebyli šťastný pro mě byla zcela nepochopitelná. Ona byla celkem svině a on uplně blbej. Odvést matku dvou dětí od rodiny a ukrást peněženku mu nevadí, ale když chcípaj hlady, tak si nevezme plechovku fazolí, i když mu zaměstnavatel dluží za vejplatu? Debil... Druhej příběh, kde poctivej hrdina bojuje s povodněma je paradoxně ještě nudnější. Vůbec jsem nepochopil motivaci jeho skutků.
Kniha je zoufale zastaralá a dnešnímu člověku nemá co říct. Dát tohle jako povinnou školní četbu může jenom naprosto vylízanej kretén, kterej chce v dětech vyvolat nenávist ke čtení!
Autorovy další knížky
| 2001 |  Divoké palmy |
| 1966 |  Absolone, Absolone! |
| 1997 | Hluk a vřava |
| 1967 | Když jsem umírala |
| 1965 | Pobertové |
Číst Divoké palmy pro mě bylo takřka utrpení. Ani ne tak z důvodu obsahu ale spíše kvůli způsobu, jakým je román napsán. Kostrbaté věty plné dlouhých popisů myšlenek a pocitů hlavních hrdinů byly ubíjející. Už dlouho jsem neměl v ruce knihu, která by se tak špatně četla. Samozřejmě to může být dané i překladem a rokem českého vydání, jež jsem měl k dispozici (1960).