Fixní idea přehled
Leonid Andrejev
Psychologická próza ruského prozaika a dramatika, jednoho z předních autorů předrevolučního dvacetiletí, vyprávěná formou osmi protokolárních výpovědí. Příběh duševně chorého lékaře, který spáchal v pominutí smyslů vraždu a při psychiatrickém vyšetření chladnokrevně a s rozvahou, dovolávaje se Dostojevského Raskolnikova, vypráví o důvodech a nutnosti svého zločinu a dává tak vznik osmi listům výpovědí tvořících jádro prózy.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Fixní idea. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (9)
![SSTknihy SSTknihy](https://www.databazeknih.cz/img/users/12_/125411/m_sstknihy-1hh.jpg?v=1540838357)
![4 z 5 4 z 5](img/content/ratings/4.png)
Skvělá psychologická sonda do duše a mysli člověka, který se rozhodl rafinovaně pomstít ženě, která ho odmítla, a když mu jeho plán nevyšel, dokončil pomstu spácháním promyšlené vraždy. Kde je ale hranice mezi chladnokrevně provedeným zločinem a šílenstvím, které vede člověka ke spáchání takového činu? Je doktor Keržencev vrah, který předstírá šílenství, nebo šílenec, kterého jeho nemoc dovedla ke zločinu...
Něco málo přes sto stran, a přitom geniální čtení!
![jozik_v_tumane jozik_v_tumane](https://www.databazeknih.cz/img/users/21_/211754/m_jozik-v-tumane.jpg?v=1725624522)
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
Perfektně propracovaná psychologická povídka, jejímž ústředním tématem je otázka dr. Kerženceva: "Simuluji bláznovství, abych mohl zabít, nebo jsem zabil, protože jsem blázen?" V tomto vydání nepochopitelně chybí prolog.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Fixní idea v seznamech
v Přečtených | 120x |
ve Čtenářské výzvě | 2x |
v Doporučených | 11x |
v Mé knihovně | 52x |
v Chystám se číst | 43x |
Štítky knihy
ruská literaturaAutorovy další knížky
1996 | ![]() |
1979 | ![]() |
2021 | ![]() |
1958 | ![]() |
1996 | ![]() |
Krátká novela v níž nás vypravěč a hlavní postava Anton seznamuje s okolnostmi za nichž se dopustil vraždy svého přítele. Andrejev patří k autorům, kteří se snažili tematicky navázat na Dostojevského tvorbu, jenže na rozdíl od Raskolnikova (který je ostatně v této novele explicitně zmíněn), Anton již neřeší etičnost vraždy jako takové, dobro a zlo mu je jen otázkou volby konkrétního člověka, který si sám určuje, co je správné a co ne, referenční rámec božského Zákona se úplně vytrácí. A tak novela postrádá to hlavní, co je cenného u Dostojevského románů, již se nejedná o dialog různých ideových směrů, které čtenáře vedou k vlastnímu zvážení oprávněnosti argumentace té a té strany, ale je nám předkládán monolog (stylisticky se skutečně jedná spíše o čistý monolog Antona) v rámci něhož je třeba řešit jinou otázku, a to, zda je Antonovo šílenství předstírané či nikoliv. Jedná se o zajímavé dílko, které ale zůstává spíše na rovině naturalistické, a vypouští metafyzické otázky, tak cenné v historii ruské literatury 19. století.
„Ze všech nepostižitelných tajemství, jichž je náš život pln, je nejpřekvapivější a nejnepochopitelnější proces lidského myšlení. Je v něm cosi božského, záruka nesmrtelnosti a fantastická, bezmezná síla. Lidé jsou při pohledu na zasněžené vrcholky velehor nadšením bez sebe, ale kdyby jen trochu rozuměli sami sobě, pak by je více než velehory, více než všecky zázraky a krásy světa okouzlovala jejich vlastní schopnost myslet. I když se třeba obyčejný zedník zamyslí nad tím, jak by šikovněji položil jednu cihlu na druhou, je to obrovský zázrak, tkví v tom hluboké tajemství tohoto života.“ (s. 63)