Končí sa to nami přehled

28.09.2024

Dojemný, emotivní, srdcervoucí. Už chápu, co na té knize všichni mají.

Lily odchází do Bostonu za novým životem. Chce uniknout trýznivým vzpomínkám na násilnického otce a matčině trpitelskému postoji. Když zde pozná Ryla, je šťastná. Ryle vypadá jako perfektní muž - milý, pozorný, navíc úspěšný lékař, co víc si přát. Až do jisté chvíle Lily žije jako v pohádce, ale pak se ji zhroutí celý svět.

Námi to končí reaguje na ožehavou problematiku domácího násilí a vychází z autorčiny rodinné historie.

Když jsem četla první část, tak jsem zpočátku cítila hlavně vztek. Vztek na to, že se tohle v rodinách děje, vztek na mámu Lily, že se nevzepřela. Vztek, že v tom nechala žít svoje dítě. Ale s každou další stránkou jsem začala cítit spíš lítost a uvědomění, že dokud člověk některé situace sám neprožije, tak o tom nic neví a nemůže soudit.

První část mě hodně zasáhla, a o to víc jsem se bála konce. Ani nevím proč, čekala jsem to nejhorší. Ale když jsem knihu dočetla, tak jsem měla radost a za ten závěr jsem byla opravdu šťastná.

Když nad tím přemýšlím, tak si nevzpomínám, kdy ve mně nějaká kniha vzbudila tolik emocí a pocitů. Je mi jasný, že většina z vás knihu už četla nebo jste o ní už slyšeli, ale pokud patříte k těm, kdo knihu ještě nečetl, tak si ji přečtěte, stojí za to!

26.09.2024

Tak předně to byla teda emoční jízda. Tuhle knížku jsem nejprve neměla vůbec v plánu si přečíst, protože jsem se detailně nepídila po jejím obsahu a mylně se domnívala, že se jedná o nějakou sentimentální červenou knihovnu. Ale chyba lávky a to teda pořádně. Podruhé jsem na ni narazila právě letos v souvislosti se stejnojmenným filmem, a když jsem viděla trailer, tak jsem si ji stejně vlastně nechtěla přečíst, protože jsem se domnívala, že to bude jenom červená knihovna o hloupé ženské, která se nechá mlátit chlapem, jehož miluje, ale nedokáže ho opustit, takže je prostě pitomá. Ale kdepak, tady jde o hloubku. A o to, že autorka vychází bohužel z vlastních osobních zkušeností, které přetavila do zatraceně osobní knihy. A píše zatraceně dobře, lidově řečeno vás to chytne za koule a nepustí. Doslova.
V hlavě mi utkvěla celá řada věcí z té knížky a myšlenek, které autorka do textu vepsala. Za mě alespoň ty nejsilnější momenty:

"Představ si všechny lidi, které jsi kdy v životě potkala. Je jich tolik. Hrnou se ve vlnách nebo jemně přišplouchají a zase zmizí. Někdy je to prudká vlna, která změní pobřeží víc než ostatní. Některá s sebou přinese věci vyplavené z hloubi moře a nechá je pohozené na pláži. Zůstanou po ní stopy v písku ještě dlouho potom, co ustoupí s odlivem. Tak to Atlas myslel, když řekl, že mě miluje. Chtěl mi povědět, že jsem ta největší vlna, která ho kdy zasáhla. A že ty stopy v písku po ní zůstanou navždycky, i když dávno ustoupí s odlivem."

"Možná, že láska vždycky neopíše celý kruh. Někdy se jen objeví a zase zmizí, tak jako někteří lidé ve vašem životě."