Mystérium dobré bohyně přehled

24.05.2021

Mám ráda autorův smysl pro humor a baví mě hledat různé anachronismy, které do svých knih autor dle mého vkládá úmyslně. Někdy to ale přeci jen trochu přepískne, takže přirovnávat zápach k továrně na kočičí žrádlo, snídat jogurt, mít kukuřici a neustále někomu potřásat rukou, to už pan spisovatel opravdu trochu přehnal. Ale za takovéto vtípky mu to ráda odpustím.

"Muž, který nás vyrušil u snídaně, byl impozantní i bez svazku prutů, který liktoři ve službě obyčejně nosí. Měl asi tak dva metry na výšku a metr dvacet na šířku, svaly jako balvany a obličej jemný a delikátní jako alpský štít. Jupiter ví, kde takové lidi shánějí. Zřejmě si je zvlášť chovají a vykrmují štěrkem."

02.03.2020

Před nedávnem jsem v jedné zdejší diskusi řešila, se kterou literární postavou bych se chtěla setkat. Jedno jméno jsem tam ale uvést zapomněla, jde o Marca Valeria Mesallu Corvina (jo, zapamatovala jsem si celé jméno), asi mého nejoblíbenějšího detektiva v historických románech… Trošku o tuto pozici bojuje se soudcem Ti, nejspíš proto, že ten má mezi svými pomocníky Tiao Taje, do nějž jsem stále platonicky zamilovaná (to jsme zase řešili v jiné, trošku osobnější diskusi, zda se někdy nezrale nezamilováváme do knižních postav). Tak věřte, že ačkoliv s Tiao Tajem bych si tuze ráda dala šálek čaje, neustále bych se kontrolovala, jestli nedělám něco blbě, a vlastně z toho setkání nic neměla, ale kdybych se někdy potkala s Valeriem Corvinem v naší vinotéce u džbánu caecubského, určitě si to náležitě užiju. Tato postava není neomylná narozdíl od již zmiňovaného soudce Ti nebo irské princezny a právničky Fidelmy, o to je mi Valerius Corvinus milejší, i když k němu chovám pouze sympatie a žádné něžné city (Perille bych beztak do zelí raději nelezla). V tomto, bohužel posledním česky vydaném díle, se znovu setkáváme s Marcovou rodinou, nejvyšší vestálkou Junii Torquatou a nově i se zástupcem Pontifica Maxima (Pontifex Maximus byl Jovův nejvyšší velekněz), do jejichž pravomocí zdejší vražda spadala. Oba si mě získali (podobně jako Corvina samotného), právě tak jako jistá flétnistka. U dalších nových postav se to už říci nedá (Sulpicius Galba opravdu nikdy nebyl můj favorit), a tak kromě Bílé vraždy (čtené v originále jako White Murder) mě tenhle díl ze všech přečtených bavil asi nejméně. Doufám, že knihy nemají sestupnou tendenci, to bych ke dvacáté zřejmě nedošla.