Priezračné veci přehled

28.11.2023

Tak tentokrát mě mistr slova zklamal, a to hodně. Nemám žádné literární vzdělání, vycházím jen z jeho předchozích děl a z počtu ostatních knížek, které jsem za svůj život přečetla, a tak hodnotím možná laicky. Mně tento pozdní Nabokov, který se jiným zdá skvělý, připadá už trochu senilní a hlavně pohodlný, než aby dbal na formu a na čtenáře. Má myšlenky a vzpomínky, které mu bez velké kontroly padají na papír. Co říct třeba na toto souvětí: "Když Hugh Person, člověk milující pořádek, pátral po komodě,do níž by si uložil věci, všiml si, že prostřední zásuvku starého psacího stolu, vykázaného do tmavého kouta pokoje a odsouzeného do role pouhého podstavce pro lampu, která bez žárovky a stínidla připomínala kostru polámaného deštníku, ruka hosta či pokojské (ve skutečnosti ani jednoho nich) kteří ji jako poslední prozkoumali, zda v ní něco není (neprozkoumal ji nikdo), řádně nezasunula." Konec citátu. Za tohle by žáček čtvrté třídy dostal ve slohové úloze pětku. Autor má k stáru asi rád zelenou barvu - ta se hodně opakuje, jablečně zelená na okenicích, jablečně zelená zástěra, zelená figurka lyžařky atd. až po jedovatě zelenou. Ano, jeho popisy věcí i situací jsou jinak hodně barvité i průzračné, to se mi líbí, ale to přeskakování sem a tam už ne.

08.10.2023

Průzračné věci (1972) jsou předposledním románem Vladimira Nabokova (1899 - 1977); po nejrozsáhlejším románu Ada aneb Žár (1969) následoval ten naopak nejkratší, spíše novela. V češtině nám tak už chybí jen autorův poslední román Podívej, harlekýni! (1974), případně nedokončený posmrtně vydaný Originál Laury. Průzračné věci jsem už kdysi četl ve slovenštině, ale teď jsem si je rád přečetl znovu v jako vždy parádním překladu Pavla Dominika. V příběhu redaktora Hugha Persona, který během dvaceti let navštěvuje jedno švýcarské městečko, se tvůrčí genialita potkává s tématem paměti, zločinu, lásky i šílenství. Jeden z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století tak zpřítomňuje erbovní motivy a postupy, které známe z jeho předcházejícího díla.
Hugh Person prostřednictvím autora vzpomíná útržkovitě a nechronologicky na čtyři cesty do Švýcarska, během nichž ztratí otce a má první sexuální zážitek, navštěvuje jednoho spisovatele z pověření své redakce, zamiluje se do Armande, ožení se s ní a pak ji za tragikomických okolností ztratí, přičemž zešílí... Cesta poslední je cestou po stopách jeho minulého života, kdy jako by hledá a nachází "průzračné věci, jimiž prosvítá minulost".
U Nabokova vždy hrají důležitější roli než děj jiné věci: jazyk, styl, metafory, obrazy, nepostižitelné vjemy, nespolehlivá paměť a vzpomínky prolínající se s přítomností, rozdílné časové vrstvy; čtenář se v tom všem někdy trochu ztrácí, někdy je zahlcen Nabokovovým stylem, který nám může připadat místy až pozérský, jako by autor říkal a pomrkával na nás, podívejte, co já dokážu se slovy! Ale kdo má Nabokova rád jako já, ztrácí se v tom s nadšením a požitkem. Nejinak je tomu u Průzračných věcí, ačkoli má Nabokov lepší knihy.
Přeložil Pavel Dominik, vydala Paseka, 2023. Pro mne po všech stránkách nejhezčí a nejlepší edice jednoho autora, která teď vychází (v Pasece už od roku 2009), se rozrostla na 18 svazků.