Smích ve tmě přehled

01.09.2024

"Poslouchal jsem, jak si spolu povídají, a výborně jsem se bavil. Ale že by to ve mně vyvolalo stesk po domově, to ne. Divná věc: čím víc na to myslím, tím jsem si jistější, že v životě umělce většinou nastane okamžik, kdy svou vlast přestane potřebovat. Tak jako ti živočichové, co nejprve žijí ve vodním prostředí a potom na souši."

Hned v úvodu Nabokov popisuje oživlé obrazy a jak by v jeho době tato "technika animace" stála nemalé jmění, zatímco teď, o necelých sto let později, je to denní realita každýho druhýho postu s AI. Jeho hypnotické jazykové a kompoziční mistrovství ale přečkalo, stejně jako se moc nezměnilo v myšlení lidí, nebo jejich postojích k politice, životu, vztazích... hlavně na začátku autor velmi chytře prolíná kapitoly z jedné do druhé, nebo si lehce hraje se čtenářem (prostě Nabokov), ale řekl bych, že zrovna tohle se netěší nějakému přesahu, nebo "post-komplikovanosti", je to jeden z jeho raných románů, co psal v Berlíně, takže to má definitivně blíž k jisté přímočarosti a tradičnímu (psychothrillerovému) vývoji zápletky, než k pozdějšímu experimentování. V tomhle ohledu je 'Smích ve tmě' definitivně jedno z autorových dalších klasických děl (osobně jsem si asi nejvíc vzpomněl na 'Král, dáma, kluk', kde je i velmi podobný motiv). Hlavní hrdina Albinus je takový Myškin - vzdělaný, bohatý, ale taky naivní a zjemnělý - myslí si, že může dělat volby kdy nikomu neublíží (nelze se ale ubránit jisté nepřejícnosti vůči téhle postavě). Albinus se totiž zahledí v kině do šestnáctileté malé kurvičky Margot (myslí si, že je jí 18) a tu pak jaksi nemůže vyhnat z hlavy, ač je bohatý, šťastně ženatý, má rodinu, věnuje se čemu chce (kritik). Mezitím, než se k němu vrátíme, ale dostaneme kapitolu věnovanou oportunistické Margot, která, než se dostala do tohohle kina, už za sebou má pár známostí (jednu třeba s dědkem, kterýho pak klepne), ale důležitá a formující je ta první, kdy si s ní jistý malíř (*Rex, ale tehdy jí o svém jméně ještě lže, ostatně stejně tak to udělá i Albinus, protože "přece není blbej") a jeho "kostnaté bílé ruce" užívaly a pak pláchl s tím, že si ji na památku rychle nakreslil, když k němu ležela otočená zády. Nicméně Margot, která pochází z rodiny, která se k ní moc nehlásí, protože "ví, jaká je", má v hlavě jasno, že tohle (Rex) je on, lepšího muže než on nenajde ani chtít nebude a bla bla (asi to s ní umí v posteli a je podobně prohnilej jako ona). Jenže Rex pláchne. A tak se vracíme zpátky do kina, kde Albinus očumuje Margot, ale k ničemu se nemá a tak Margot dlouho netrvá si ho odchytit venku před kinem a "zničit mu celý jeho poklidný život", když mu pak jednou pošle psaní domů, kde Albinusova žena čekuje veškerý jeho dopisy (což je taky normálka... dejte jim kreditky, dejte jim mobil). Líbí se mi, že se tu nečeká ani na nějaký drama, Albinus přijde, švagr mu řekne, že je dobytek a žena a dítě jsou prostě pryč. Hrdina pak, ve své zjemnělosti a manipulován Margot, je od rodiny držen u své kočičky... je s ní spokojený, šťastný a vlastně ho nic víc nezajímá, než ji splnit vše, co jí na očích vidí (filmová hvězda, koupí jí auto apod.) a občas si s ní dá číslo. Ženu, kterou podvedl a dítě, které opustil (a jež později umře), jednoduše neřeší. Drží se se svou šestnáctkou v jakési bublině, jezdí na výlety a žije v momentu, zatímco Margot se ho (přirozeně) snaží dohnat k rozvodu a vzít si ho, aby si ho uvázala a mohla na něm parazitovat ještě efektivněji a snadněji. Ironicky se pak malíř Rex, připomínající se kresbou, vrací do Margotina života, když se ona snaží pracovat na tom mít manželství s Albinusem (a hlavně, co jí to přináší, protože A. je pro ni tak 6/10 při nejlepším) a věda, že s ním se bude mít dobře, se ho drží - Albinus netušíce, jaká liška je Rex, si ho klidně přitáhne do blízkého kruhu-bubliny a po krátké chvíli je jejich společné téma umění sblíží, naivní Albinus se Rexovi i svěřuje a financuje ho (např. po něm chce karikatury, které by připojil k jeho vlastním článkům), nevěda, že Margot netrvá dlouho, aby se vrátila ke svému prvnímu šamstrovi a začne Albinuse i na dovolených a podobně "na tajňačku podvádět", zapírat... (takovej ten level, kdy jsem si skoro řekl, že Margot by hrála uraženou, že se jí nevěří i v momentě, kdy by jí to Rex zrovna dělal a Albinus by byl půl metra od nich). Rex pak od svého návratu už (podobně jako Gandalf Bílý) z příběhu nezmizí (kromě poslední scény teda), sleduje dvojici jako hladový vlk a prohnilá Margot s ním je jedna ruka (jako kdyby snad měla jistotu, že v momentě, kdy by se karty obrátili by Rex nepláchl jako lusknutím prstu). Albinus ale nemá v plánu se rozvést, Albinus nemá plán... a to i přesto, že mu umře dítě a celé to "rodinné štěstí" je rozloženo a v háji, nějak si s tím hlavu neláme - očividně to tedy nebylo pravé štěstí. Prostě ho to nenaplňovalo, jakoby zůstal u rodiny těch několik let jen z jakési statické setrvačnosti, nutnosti, než mu Margot způsobila, jak by Eda z Mostu řekl "To nebylo jen takový to obyčejný ťuknutí v buřtíku, ne, tohle ne, to ne, tohle, faráři, Ježíši, to byl regulérní mahagon, to bylo až nepříjemný". Je to vlastně tak trochu komedie, alespoň pro mě, protože já odmítám brát někoho tak blbýho vážně, a to i v rámci poblouzněnosti láskou. Muž nemůže žít v takovém sebeklamu - v tomto ohledu je mi sympatickým i Nabokovovo zakončení příběhu, protože jsem ke konci začal mít poněkud dojem, že trochu kličkuje a "úplně neví". Taky se mi hrozně líbí, jak kulantně popisuje a přeplouvá přes fakt, že spolu někdo něco má, Nabokov nepotřebuje být ani trochu vulgární, aby vám popsal, že někdo s někým spal, nebo jaká je to krysa, vše jde s jistou ladnou nenuceností... a že se toho okolo Margot děje celou knihu opravdu hodně. Vše jen s dostatečným náznakem a umem. Nabokov je v tomhle prostě jinde a i díky tomu je radost tyhle jeho věci číst. 7.6/10

23.08.2024

Pátý román rusko-amerického spisovatele Vladimira Nabokova (1899–1977) Smích ve tmě byl po jeho slavné Lolitě druhý, který byl zfilmován (v roce 1969 režisérem Tonym Richardsonem) a první, který vyšel v češtině. Ačkoli nepatří k vrcholům autorova díla, dočkal se dokonce už tří českých překladů, což o žádném jiném Nabokovově díle neplatí. Ale vezměme to popořádku: Román, napsaný původně rusky v berlínském exilu, vyšel poprvé v roce 1932 pod názvem Camera obscura a jako první autorův román byl přeložen v roce 1936 do angličtiny. Autor však nebyl s překladem spokojen, a tak v roce 1938 vydal překlad, resp. parafrázi vlastní pod názvem Laughter in the Dark, tedy Smích ve tmě. Mezitím, v roce 1935, vyšel český překlad ruské verze románu pod titulem Temná komora v překladu Kamily Značkovské (to byla dcera básníka S. K. Neumanna) a pod autorovým tehdejším pseudonymem V. Sirin. Jak známo, za minulého režimu u nás Nabokov jako exulant vycházet nesměl, až po roce 1989 se k němu mohli naši nakladatelé vrátit a Smích ve tmě, tentokrát přeložený z autorovy anglické verze, u nás vyšel v roce 1993 v překladu Josefa Moníka. A nyní vyšel potřetí, jako 19. svazek edice Nabokovova díla v Pasece v novém překladu Pavla Dominika, dvorního překladatele Nabokova do češtiny. Smích ve tmě by mohl sloužit s pár dalšími knihami jako vhodný „úvod“ do Nabokovova díla, než čtenář přejde k jeho tvorbě náročnější, jako jsou romány Pozvání na popravu, Dar, Skutečný život Sebastiana Knighta, Lolita, Bledý oheň či Ada aneb Žár. Je to román čtivý, přímočarý, jemuž trochu chybí typická nabokovovská vypravěčská rafinovanost a jazyková hravost a bohatství.
Vedle šachů a motýlů a samozřejmě psaní/literatury měl Nabokov velkou vášeň pro film a právě Smích ve tmě nejen že působí z jeho románů nejfilmověji, ale navíc v něm film a kino hrají docela důležitou roli. Je to příběh jedné vášnivé lásky, velké vypočítavosti a milostného trojúhelníku, přičemž karty a čtenářské očekávání rozdá autor hned v prvním odstavci: „Žil byl v německém městě Berlíně muž jménem Albinus. Byl bohatý, vážený a šťastný; jednoho dne opustil kvůli mladé milence svou ženu; miloval, nebyl milován a jeho život skončil katastrofou.“ Kritik umění Albinus žije s manželkou Elisabeth ve spokojeném, ale trochu nudném manželství. V kině jednou potká mladičkou uvaděčku a začne jí být posedlý, až ji učiní svojí milenkou a vydržovanou ženou.
Margot je krásná, ale hloupá a ordinérní vypočítavá mrcha, která nemůže zapomenout na svého osudového muže, jenž ji opustil, a tak si Albinuse omotá kolem prstu, až se zdá neuvěřitelné, že jí inteligentní a jemný Albinus tolik podlehne a dokonce financuje její neúspěšný debut před filmovou kamerou. Když se na scéně objeví Margotin dávný milenec, nabere příběh na obrátkách a postupně se změní v krutou černou komedii s ironickým podtónem a spěje ďábelským tempem k tragickému finále…
Četbu nového překladu jsem si užil víc než kdysi, když jsem román četl v překladu Josefa Moníka ve vydání z roku 1993.