Studené světlo hvězd přehled

30.11.2024

Často v autorových textech čtenář podvědomě zachytí etická témata, která by s cestami do vesmíru mohla vyvstat. Ale Pavel Fritz je pouze předkládá a zbytečně nemoralizuje. Totéž platí o veškerých technických popisech – ty jsou omezeny na minimum a slouží pouze k dokreslení příběhu či rozvinutí zápletek, které jsou často velice originální. Nebo se příběhy odehrávají v zajímavém prostředí. A je jedno, jestli se čtenář účastní výpravy do nitra dávno pohřešované kosmické lodi, bojuje s výsadkáři, kteří jako by vypadli z Hvězdné pěchoty, nebo doprovází s knězem duše zesnulých astronautů na jejich poslední cestu.

Další věc, kterou mají všechny povídky tohoto sborníku společnou, je skvělá a často překvapivá pointa. Popravdě už dlouho se mi nestalo, abych si u jakéhokoliv jiného sborníku či antologie řekl, že jsou všechny povídky tak skvěle vypointované. Zde se to však autorovi podařilo. Co povídka, to perla. Pravdou však je, že jsou to perly povětšinou černé. Tedy řečeno po lopatě, většina příběhů je dost temná a čtenář je mnohdy bude jen těžko rozdýchávat. A nemyslím tím jen hromady mrtvol či slizkých Alienů porcujících nebohé astronauty. Těch je ve Fritzových povídkách spíš míň než víc. Je to tím, že vesmír je prostě krutý a člověk příliš slabý.

Ti, kdo četli Archu zrůd a pamatují si povídky Bestie, Zahrada slepců, Archa zrůd, To, co milovalo Arthura Brookse, vědí, co mohou od knihy Studené světlo hvězd očekávat. Ti ostatní nechť se připraví na skvělý, i když mnohdy dost depresivní čtenářský zážitek.

27.10.2024

Ach... už ta obálka... Španěl Luiz Lara Osorio se zabývá 3D renderingem a "Cestovatel", jak se jeho počítačová malba nazývá, je vlastně v jeho tvorbě ojedinělá. Perfektně navozuje atmosféru, která prosycuje příběhy Pavla Fritze. Vesmír je všechno, jen ne idylická selanka a budete v něm sami se sebou. Nebo si to možná budete myslet.
Je nesmírně obtížné psát sci-fi tak, aby působila nadčasově, a je velmi velmi málo těch, co to umí. Dobrým příkladem v knižním světě je Herbertova Duna nebo Robinsonova Aurora, v tom filmovém například Scottův Vetřelec. Všimněte si, že narozdíl od většiny ostatních tam narazíte na popisy technologií dostatečně podivných a pokročilých, přesto i po desítkách let nepůsobí rozpačitě. V hlavní roli ale je člověk, popřípadě jeho lidství či to, co z něj zbylo. Fritzovy povídky jsou na tom podobně.
Pavel je jednak dobrý vypravěč, jednak těží maximum z českého jazyka, který - přiznejme si to - není zrovna jednoduše naroubovatelný do libovolně vzdáleného nehostinného kouta planetární soustavy. Zato umí být poetický. Tady je to v symbióze.
Pršelo... Pršelo.... Ploché střechy stupňovitého komplexu bičovaly mocné provazce deště, avšak odtokové žlaby a drenážní trysky, trčící do nicoty jako chrliče gotických katedrál, zůstávaly suché. Většina metanových kapek po dopadu jen sykla a proměnila se v páru. I přes mohutnou vrstvu izolace zůstávala základna teplejší a za deště se utápěla v mlžném oparu. Melancholické ráno.
Během pár řádků jste prostě TAM. A pak... pak je tu invence, s jakou Pavel vzdálené světy zalidňuje, často pomocí stvoření, která se jen odrážejí v zrcadlech času... už tam nejsou, ale nechala po sobě technické nebo mentální stopy. Náznaky. Opuštěné vraky. Místa často taková, že je lépe na ně nenarazit.
Je mi fakt líto, že tohle dílo vzniklo v české kotlině, protože hravě strčí do kapsy velkou část (značně přeceňovaných) zahraničních rádoby scifi pisálků. A mám, prosím, na mysli posledních padesát let, velká jména nevyjímaje. Pavel se tak připravil o milionové náklady a scénáře pro film. Do mých Top 10 knížek žánru se Studené světlo hvězd dostalo levou zadní.