Studené světlo hvězd
Pavel Fritz
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534593/bmid_studene-svetlo-hvezd-65f95bdc2547f.jpg
5
217
217
Studené světlo hvězd obsahuje deset syrových příběhů z mrazivého vesmíru, s jejichž hrdiny byste neměnili.... Jaký je to pocit, prohledávat vrak dávno pohřešované kosmické lodi? Jaký je to pocit postupovat s jednotkou výsadkářů proti potvorám, co vyhubily většinu lidstva? V audioknize střetnete bestii z labyrintu, prozkoumáte záhadný umělý měsíc a odkryjete tajemství jednoho velmi vzdáleného masového hrobu. Po boku palubního kněze navštívíte Saturnův měsíc Titan a s Plukovníkem Kruzelem se vylodíte na mýty opředené planetě 808. A věřte či ne, dojde i na lásku pod hvězdami. Astronauti, průzkumníci i ostřílení mazáci z ozbrojených složek. Ačkoliv každému z nich rozdal osud jiné karty, všichni hrají poker o to nejcennější.... celý text
Povídky Literatura česká Sci-fi
Vydáno:
2022
,
Audioteka
, Epocha (ČR)
Interpreti: Filip Jančík
více info...
Přidat komentář
Ach... už ta obálka... Španěl Luiz Lara Osorio se zabývá 3D renderingem a "Cestovatel", jak se jeho počítačová malba nazývá, je vlastně v jeho tvorbě ojedinělá. Perfektně navozuje atmosféru, která prosycuje příběhy Pavla Fritze. Vesmír je všechno, jen ne idylická selanka a budete v něm sami se sebou. Nebo si to možná budete myslet.
Je nesmírně obtížné psát sci-fi tak, aby působila nadčasově, a je velmi velmi málo těch, co to umí. Dobrým příkladem v knižním světě je Herbertova Duna nebo Robinsonova Aurora, v tom filmovém například Scottův Vetřelec. Všimněte si, že narozdíl od většiny ostatních tam narazíte na popisy technologií dostatečně podivných a pokročilých, přesto i po desítkách let nepůsobí rozpačitě. V hlavní roli ale je člověk, popřípadě jeho lidství či to, co z něj zbylo. Fritzovy povídky jsou na tom podobně.
Pavel je jednak dobrý vypravěč, jednak těží maximum z českého jazyka, který - přiznejme si to - není zrovna jednoduše naroubovatelný do libovolně vzdáleného nehostinného kouta planetární soustavy. Zato umí být poetický. Tady je to v symbióze.
Pršelo... Pršelo.... Ploché střechy stupňovitého komplexu bičovaly mocné provazce deště, avšak odtokové žlaby a drenážní trysky, trčící do nicoty jako chrliče gotických katedrál, zůstávaly suché. Většina metanových kapek po dopadu jen sykla a proměnila se v páru. I přes mohutnou vrstvu izolace zůstávala základna teplejší a za deště se utápěla v mlžném oparu. Melancholické ráno.
Během pár řádků jste prostě TAM. A pak... pak je tu invence, s jakou Pavel vzdálené světy zalidňuje, často pomocí stvoření, která se jen odrážejí v zrcadlech času... už tam nejsou, ale nechala po sobě technické nebo mentální stopy. Náznaky. Opuštěné vraky. Místa často taková, že je lépe na ně nenarazit.
Je mi fakt líto, že tohle dílo vzniklo v české kotlině, protože hravě strčí do kapsy velkou část (značně přeceňovaných) zahraničních rádoby scifi pisálků. A mám, prosím, na mysli posledních padesát let, velká jména nevyjímaje. Pavel se tak připravil o milionové náklady a scénáře pro film. Do mých Top 10 knížek žánru se Studené světlo hvězd dostalo levou zadní.
Astronauti, mariňáci nebo třeba kněz. Ačkoliv každému z nich osud rozdal jiné karty, všichni hrají poker o to nejcennější, co mají.
Deset naprosto originálních povídek. Deset příběhu z mrazivého vesmíru, ze kterých mnohdy bude mrazit i Vás. Deset hrdinů, se kterými byste za žádnou cenu svůj život neměnili.
Tak tohle byla pecka. Ano, vážně to říkám já, která nemá povídky moc v lásce. Po knize jsem sáhla díky doporučení pod mým příspěvkem k recenzi Přístav u řeky Styx, kterou rovněž napsal Pavel Fritz. A jelikož Přístav naprosto miluji, tuhle sbírku povídek jsem si zkrátka ujít nechat nemohla.
Nebudu říkat, že jsem se malinko nebála. Přece jen 500 stran na povídky, je trochu moc. Po prvních dvou povídkách jsem ale knize naprosto propadla a na konci jsem si říkala, že by kniha mohla být i delší a obsahovat ještě pár povídek navíc.
Nejedná se úplně o krátké povídky, takže autor má dostatek prostoru na vykreslení postav, prostředí i skvěle promyšlený příběh. Nejkratší povídka má 17 stran a nejdelší 162. Obecně musím říct, že jsem si zamilovala spíše ty delší.
Téměř v každé jsem zaznamenala nějaký wow moment. V některých případech jsem záměr a vývoj příběhu odhalila, většinou jsem ale byla překvapená, co si to pro nás autor připravil.
Autorovu představivost vážně obdivuji. Netuším z jaké studny čerpá inspiraci, doufám však, že jen tak nevyschne, a já on něj brzy přečtu něco dalšího.
A teď k povídkám, které jsou za mne nej.
Čau zítra - pokud máte rádi film Na hraně zítřka s Tomem Cruisem budete určitě nadšení.
Kam plují harmy - velká záhada jedné mimozemské civilizace, která beze stopy zmizela. Podaří se našemu hrdinovi zjistit kam, než začne válka o planetu, která je teď prázdná?
Bestie - jak se naši hrdinové ocitli v tajuplném labyrintu? A najdou z něj východ dříve, než je uloví bestie?
Celkově si myslím, že kniha je vhodná jak pro fanoušky sci-fi, tak pro čtenáře, kteří chtějí tento žánr zkusit. Povídky jsou skvělou variantou i v případě, že nemáte moc času na čtení.
Hodnotím:4,5/5
Naprosto super povídková kniha od tuzemského autora. I když pár povídek bylo slabších, žádná nebyla vyloženě špatná. Jednotlivá hodnocení níže.
Pláž (8/10) – Příjemná krátká úvodní povídka o astronautovi, který ztroskotal na podivné planetě a společníka mu zde dělá nečekaný tvor.
Bestie (10/10) – Hned druhá povídka a naprostá pecka. Astronauti se vydají prozkoumat labyrint vytvořený dávno vyhynulou mimozemskou rasou, velmi je však překvapí, když uvnitř labyrintu naleznou čerstvé jídlo. Ještě netuší, co je čeká dále.
To, co milovalo Arthura Brookse (8/10) – Strážce vesmírného majáku má neobvyklou společnost v podobě mimozemské hmoty, která umí manipulovat prostorem kolem sebe a která se strážcem komunikuje. Zvrat způsobí návštěva astronautky, která na maják přiletí.
Lovci vraků (10/10) – Další pecka, tentokrát dva prolínající se příběhy. Jeden o lovcích dlouho ztracených vesmírných vraků, druhý o mimořádně úspěšném manažerovi korporace, která vyvíjí vesmírné lodě. Napínavé, překvapivé, skvělé.
Archa zrůd (9/10) – Krátká povídka, která se ale velmi dobře četla a závěr mě opravdu překvapil. O tom, jak vesmírní biologové najdou evakuační vesmírnou loď mimozemské rasy.
Čau zítra (10/10) – Naprosto parádní povídka ohledně války mezi lidmi a mimozemskou rasou.
Zahrada slepců (7/10) – Velmi zajímavá povídka ohledně průzkumu vesmírného plavidla. Zajímavá premisa, ale za mě trošku zklamání z konce.
Mrtví od Krakenova moře (7/10) – Zajímavá povídka o knězi, který má rozhřešit duše zemřelých na vzdálené planetě.
Roky naší lásky (6/10) – Za mě nejslabší povídka o tom, co se stane, když lidé a počítače mají splynout v jedno.
Kam plují Harmy (9/10) – Nejdelší příběh a jeden z nejlepších. O zmocněnci vládnoucí rasy, který má za úkol dohlížet na hladký průběh archeologických vykopávek.
Moc jsem od této knížky nečekal, zvláště když moc nemusím povídkové knížky. Ale o to jsem byl příjemněji překvapen. Některé povídky byly slabší a dost předvídatelné, ale většina měla zajímavou a nečekanou pointu. A styl psaní mi hodně sednul. Budu muset vyzkoušet i nějaký román.
Nemám moc rád povídkové knihy, protože jde často o kvalitní zápletku, která by mnohdy vydala na celou knihu a v povídkové je poměrně brzy konec. Zde však byly povídky propracované a jejich závěr byl mnohdy infarktový a i mě doslova dostal. U dvou povídek byl tak fantastický, že jsem si pár posledních stránek přečetl několikrát po sobě. Mohu s čistým svědomím doporučit.
Za mě nejlepší sci-fi povídky a hlavně velmi originální. U některých mi bylo až líto, že tak rychle skončily.
Pravé sci-fi! Zmocnila se mne stejná vesmírně cestovatelská a objevitelská horečka jako kdysi při čtení povídek a románů pana Clarka a pana Asimova. A musela jsem sůvit do noci a číst a číst. Copak to pan autor ještě jiného pěkného napsal?
Co se týká povídkových knih tak jedna z nejlepších co se týká vyústění a konců. A že jsem těch povídkových knih přečetl.)
Naprostá špička sci-fi. Každá povídka, ač některá ze začátku může působit jako žánrové klišé, vyústí do naprosto bravurního konce. Moje jediná výtka je: co mám teď safra číst za sci-fi?
Moje druhá kniha od tohoto autora. Nemám rád sbírky povídek, de facto je nečtu, ale po milém překvapení Přístav u řeky Styx jsem tomu dal šanci. Pár povídek jasně odkazuje právě na Přístav, ale ostatní jsou příjemné. A když mi i po cca třech měsících stále dvě uvázly v paměti a jednu dokonce rád převyprávím při nějaké diskuzi o vývoji lidstva, tak lze říct, že se jedná o povedenou sbírku. Dávám 4/6
Super obálka mne navnadila a při četbě povídek jsem nebyl zklamán. Jednotlivé kusy si drží celkem vysoký standard (bez ohledu na to, zda se jedná o sci-fi příběh na pár stránek či na více jak sto), z něhož pak vyčuhuje pár perel, kde jen litujete, že už je konec. Neoslovila mne vlastně pouze jedna povídka. Kupa originálních nápádů, ale i témat, s nimiž jste se mohli setkat jinde, ale vše zpracováno velice čtivě, děj má spád a ačkoliv některé pointy se dají odhadnut už dopředu, tak i v takových případech má vyvrcholení povídky něco, co čtenáře potěší / překvapí. Jedna z nejkvalitnějších českých sci-fi povídkových knih, které jsem četl.
I když se military sci -fi vyhýbám,nalákán komentáři mých oblíbených jsem přečetl a nelituji.
Opravdu velmi, velmi dobré povídky.
Originální nápady, úderné pointy.
Pavel Fritz je autor, jehož knihy a většinu povídek jsem za poslední léta prakticky zhltnul. Má nadání na originální náměty a hlavně dar na úderná finále. Hlavně tedy v povídkách. Studené světlo hvězd jsem tak musel v knihovně prostě mít. Chca nechca.
Během čtení mě ale překvapila jedna věc a to ta, že tato sbírka povídek mnohdy přebírá povídky ze sbírky Archa zrůd, která vlastně vyšla před lety u stejného nakladatelství. Jenže tak, jak sbírka Archa zrůd, tak i tato nabízí pár těch jedinečných, takže se vyplatí mít v knihovně obě dvě. Osobně to ale nechápu. Popravdě bych klidně pár povídek v této knize oželel pro její snížení tloušťky, aby ostatní povídky z Archy zrůd dostali jedinečnější charakter.
Zde hlavní důvod, proč tuto knihu chci ponechat a čím je jedinečná oproti Arše zrůd je poslední – spíše novela – Kam plují harmy. Výborné hard sci-fi s military nádechem, jak autor umí. A opět s důmyslným finálem. V podstatě toto je jediný vůdod, proč si knihu ponechat i v případě, že máte tu druhou. Ale abych úplně nekecal, povídka Čau zítra je taky pecka. Joo, kéž by autor do budoucna zase něco přichystal. Jeho příběhy budu doporučovat kudy budu chodit.
Audiokniha.
Nie som tak úplne fanúšička sci-fi a poviedkových kníh už vôbec nie. Takže ma milo prekvapilo, ako ma táto knižka pohltila.
Poviedky rôzneho rozsahu z hlbín vesmíru. Strety s mimozemskými civilizáciami. Skvelo vypointované.
Tieto boli pre mňa naj: Pláž, Bestie, To, co milovalo Arthura Brookse, Lovci vraků, Zahrada slepců, Kam plují harmy.
Vrelo odporúčam.
Milé překvapení. Kromě předposlední povídky, která mi nesedla, tak hodnotím 5* Jinak autor do oblíbených...
(SPOILER) Tohle byla parádní jízda :). Sice tam byly slabší místa, ale jako celek hodnotím plným počtem. Povídky jsou krátké i dlouhé, ale všechny mají jedno společné, a to je propracovaná zápletka a většinou (pro mě) překvapivé rozuzlení.
Podle anotace a hlavně obalu bych přinejmenším čekala horrorové střílečky, proto jsem si ji vybrala, předpokládala jsem, že moje mozková aktivita zůstane v modu off-line. Místo toho mi knižní osud přihrál sbírku barvitě propracovaných příběhů s překvapivými konci a jeden každý mě naopak nutil k zamyšlení. Některé i dost smutné, a pokud strašidelné, tak spíš jen obavou, kam bychom se jako lidstvo mohli vydat. Pravda, ve většině se zápletka dala uhodnout, ale neznamenalo to, že bych se začala nudit.
Osobně se mi pod kůži asi nejvíc dostaly povídky Archa zrůd a Roky naší lásky.
Pokud bych měla vypíchnout nějakou strašidelnou, tak Mrtví od Krakenova moře.
Ale vlastně ani nechci některým dávat přednost. Už hodně dlouho se mi nestalo, že by se mi ze sbírky povídek líbily všechny.
Ačkoli se povídkovým knihám snažím vyhýbat, zde jsem jsem udělal výjimku ( za poslední dobu druhou :-) ) a vůbec jsem nebyl zklamán. Povídky jsou dlouhé tak akorát, mají děj a jsou velice chytlavé. Moc pěkné.
Autorovy další knížky
| 2021 |  Studené světlo hvězd |
| 2015 | Přístav u řeky Styx |
| 2016 | Archa zrůd |
| 2012 | Letka 307 |
Často v autorových textech čtenář podvědomě zachytí etická témata, která by s cestami do vesmíru mohla vyvstat. Ale Pavel Fritz je pouze předkládá a zbytečně nemoralizuje. Totéž platí o veškerých technických popisech – ty jsou omezeny na minimum a slouží pouze k dokreslení příběhu či rozvinutí zápletek, které jsou často velice originální. Nebo se příběhy odehrávají v zajímavém prostředí. A je jedno, jestli se čtenář účastní výpravy do nitra dávno pohřešované kosmické lodi, bojuje s výsadkáři, kteří jako by vypadli z Hvězdné pěchoty, nebo doprovází s knězem duše zesnulých astronautů na jejich poslední cestu.
Další věc, kterou mají všechny povídky tohoto sborníku společnou, je skvělá a často překvapivá pointa. Popravdě už dlouho se mi nestalo, abych si u jakéhokoliv jiného sborníku či antologie řekl, že jsou všechny povídky tak skvěle vypointované. Zde se to však autorovi podařilo. Co povídka, to perla. Pravdou však je, že jsou to perly povětšinou černé. Tedy řečeno po lopatě, většina příběhů je dost temná a čtenář je mnohdy bude jen těžko rozdýchávat. A nemyslím tím jen hromady mrtvol či slizkých Alienů porcujících nebohé astronauty. Těch je ve Fritzových povídkách spíš míň než víc. Je to tím, že vesmír je prostě krutý a člověk příliš slabý.
Ti, kdo četli Archu zrůd a pamatují si povídky Bestie, Zahrada slepců, Archa zrůd, To, co milovalo Arthura Brookse, vědí, co mohou od knihy Studené světlo hvězd očekávat. Ti ostatní nechť se připraví na skvělý, i když mnohdy dost depresivní čtenářský zážitek.