Zánik domu Usherů a jiné povídky (38 povídek) přehled

29.05.2022

(SPOILER) Očekával jsem asi příliš, a tak jsem byl touto knihou poměrně zklamán. Doufal jsem, že se bude jednat o sbírku hororových a tajuplných příběhů, které mě okouzlí svou barvitostí a dostanu z nich husí kůži, nebo aspoň ten krásný pocit, jenž se dá vychutnat nejlépe za deštivých podzimních večerů u černého čaje a svitu svíčky v nějaké kavárně v historickém centru města, ve staré knihovně či doma v příšeří. Bohužel takových byl jen malý zlomek. Ale ještě než začnu kritizovat jednotlivé povídky, musím poukázat na nečekaně velké množství francouzského textu v této knize, což by mi zase tak nevadilo, jenomže vážení autoři sbírky se vůbec neuráčili o přidání jakýchkoli překladových poznámek, a protože francouzsky neumím a žádná z povídek s francouzštinou mě nezaujala natolik, abych si vůbec otevřel překladač google, neměl jsem z četby častokrát skoro nic. Autorům bych dále vytknul poměrně retardovaný výběr povídek a také jejich uspořádání. Vezměme si třeba hned druhou a třetí. I když jsou povídky Ligeia a Morella velice hezky napsané a jejich témata mě baví, jsou si příliš podobné a já prostě nechci číst hned po sobě dvě povídky o mrtvé ženě a nadpřirozených okolnostech doprovázejících tuto tragickou událost (tomto případě jde o jakýsi návrat ze záhrobí). Musím být asi jen rád, že za tyto dvě nezařadili ještě Berenici, jednu z mých oblíbených také o zemřelé ženě, to už bych se opravdu naštval. Ale jinak je třeba říci, že v této sbírce se nacházejí ještě další páry povídek, které spojuje příběh, a které jsou zařazeny hned vedle sebe správně, například moje oblíbené duo Jak napsat článek pro Blackwood a Osud, snad jediné dvě komediální povídky z celého díla, u nichž jsem se doopravdy bavil a u nichž obdivuju jejich originalitu, a potom ještě Arheimské panství a Landorská chýše, které jsou příjemným popisným zážitkem přírody. Nejvíc jsem si užil samozřejmě ty mysteriózní kousky, můj nejoblíbenější ze všech v této knize je William Wilson, dále Skokan, Vrah jsi ty!, Sud vína amontilladského, Ztracený dopis (tj. povídka, v níž se objeví Detektiv Dupin, naprosto geniální), Démon perverzity, Von Kempelen a jeho objev a Případ M. Valdemara. U čtení knihy jsem si však připadal jako při rozbalování čokoládového vajíčka s překvapením; čokoláda je nekvalitní a nikdy nevíte, jestli bude ve vajíčku ukryt hezký temný příběh, nebo divný, nudný nebo “humorný” pokus o rádoby povídku. Edgar Allan Poe je skvělý autor mystery, ale komedie prostě neumí; povídky Jak napsat článek pro Blackwood, Osud a možná ještě Rozhovor s mumií a Muž, který byl troskou člověka jsou výjimkou v tomto oboru, zbytek je nezáživný, zvláštní, či dokonce příliš absurdní. Kupříkladu povídka Umění stát se lvem salónu je o nose? Jako vážně? A v povídce Ztráta dechu ztratí hlavní postava dech na celý den a nemůže kvůli tomu umřít? Prosím? A Ďábel ve zvonici je povídka, kde narušení chodu času v malé vesničce způsobí chaos a paniku? Náměty, těchto zmíněných příběhů by měly jakýsi potenciál, ale jejich zpracování je vskutku bídné. Ale nejhorší je Šeherezadina tisícátá druhá povídka. Nezáživný výčet divů světa v budoucnosti popisovaný z pohledu středověké arabské princezny ozdobený masivními kusy poznámek pod čarou v takovém množství, že jim ani hvězdičky na označování nestačily, a že museli použít křížky?! Ne, děkuji. Ve sbírce je i mnoho povídek, které by byly možná zajímavé, ale kvůli jejich nezáživnosti si jen povrchně pamatuju, o čem byly, a někdy ani to ne. Našel jsem si však v knize jednu povídku, která nebyla ani komediální ani strašidelná - Síla slova - veskrze dojemná záležitost působící mocí básně, dokonce mě dojala k slzám, což se mi u čistě psaného textu stává jen málokdy. Ilustrace ke knize byly pěkné, ale bylo jich málo.