Batoh, medvěd a osm kartonů vodky

recenze

V roce 1989 bylo Lvu Golinkinovi 10 let a žil v Charkově v SSSR v židovské rodině. Jeho rodina úspěšně emigrovala do USA. Jako dospělý si Lev Golinkin uvědomil, kolika lidem vděčí za svůj současný život ve svobodě a i jako poděkování pro ně napsal knihu vzpomínek na svůj útěk.

Vzpomínkových knih je na knižním trhu spousty a není určitě v silách jednoho člověka přečíst je všechny. Čtu je ráda, ale snažím se si mezi nimi vybírat ty, které budou stát za to. V čem je výjimečná kniha Lva Golinkina? Jednak Lev Golinkin velice pěkně píše. Jeho vzpomínky jsou časově uspořádané a dává věci a události do souvislostí. To bohužel není u tohoto druhu literatury vždy pravidlem. A co je asi ještě důležitější: Lev Golinkin velice zajímavě také uvažuje o smyslu a pozadí toho, co se mu dělo. Dokáže velice poutavě a s nadšením popsat, jak události vnímal jako kluk i jak se na ně dívá teď. Tomu, že celá rodina opustí domov, například uvěřil až ve chvíli, kdy začaly mizet knihy z tatínkovy knihovny:
Knihy houfně mizely. Náš byt obepínalo osmnáct polic až po vrch nacpaných tlustými sběratelskými vydáními, řadami a řadami svazků v pevných deskách, maličkými čtvercovými sbírkami poezie, barevnými průvodci, suchými inženýrskými manuály a neupravenými samizdatovými kopiemi zakázaných děl. Táta si kvůli některým vystál mnohahodinové fronty. Pátral po nich na černém trhu, nechával tam za ně málem i kalhoty a kdysi (jak mi to prozradila Lina ve svých děsivých historkách) ho zadržela KGB a málem skončil ve vězení za přechovávání nedovolených materiálů. Moje vzpomínky na knížky přesahovaly vědomé vnímání. Už byly kolem, když jsem poprvé otevřel oči a začal rozpoznávat věci typu „teplo“, „dům“ či „postel“. O patáliích zahrnujících pasy, pomyslné příbuzné, obsílky a výstupní víza jsem nic nevěděl nebo jsem jim nerozuměl. Teprve po rozpadu tátovy knihovny pro mě nabral odchod reálných obrysů. Knihy tvořily pozadí mého malého světa, a když jsem viděl, jak si je přátelé a příbuzní odvážejí, připadalo mi, jako by po kouscích rozebírali oblohu.

A takhle uvažuje o útěku své vlastní rodiny v perspektivě celých židovských dějin:
Dva tisíce let útěků z despotických domovin, po nichž přicházela jen další zakoušená tyranie, vryla do židovského náhledu na svět ostrou vzpomínku na uplynulá traumata a silnou předtuchu nadcházejícího utrpení. Připomínáme si je během jídla o svátku pesach, když stavíme stánky na sukot a když nasloucháme rodinným příběhům o zažitém pronásledování. Židé vám dodnes povědí, odkud pocházejí, odkud jejich rodina uprchla, aby se tam dostala, odkud utíkala předtím atd. Od exodu po holocaust židovská paměť přetrvává.

Na druhou stranu nic nekreslí na růžovo. Jeho rodina v SSSR židovství praktikovat nemohla. Když přišli do USA, macesy mohli koupit v supermarketu a nemuseli už je kupovat u obchodníka se zakázaným zbožím. Mohli přijít do synagogy, ale v počátcích si nemohli dovolit platit desátek ze svých skromných příjmů a odpuštění poplatků taky přijmout nechtěli. A tak i když se Lvův tatínek asi těšil na to, že v USA bude moct svou víru praktikovat, nakonec se tak nestalo.

A pak je tu ještě třetí aspekt, podle mého soudu úplně nejsilnější. Lev Golinkin cítí opravdovou až něžnou vděčnost ke všem, kdo jim na jejich dobrodružné cestě za svobodou pomohli. Obzvlášť rád vzpomíná na paní Evu z Vídně. Darovala mu bundu, která mu v jeho zoufalé situaci uprchlíka doslova změnila život:
Štěstí mi přálo natolik, že ve mně nový kus oblečení už nevyvolává tak prudkou odezvu, ale kdykoli pomyslím na bundu od Evy, vzedme se ve mně odlišný druh radosti. Ohlédnu se a vidím své dětství, které neutvářely pouze charkovské uličky, ale také společné úsilí tisíců protestujících, tuctů pracovníků organizací pro lidská práva, politiků, dobrodinců, aktivistů a běžných lidí. Jsem rád, že jsem se s částí z nich setkal; většinu nikdy nepoznám. Někteří zápasu věnovali své životy; jiní třeba jen podepsali petici, zaslali šek, ověřili dokumenty či odevzdali bundu. Drobné počiny si prorazily cestu světem, staly se mou součástí a ovlivnily mě neočekávanými a neznámými způsoby. A když teď stojím na druhé straně, ohlížím se a jásám nad příležitostí proměnit plechovku polévky ve večeři nebo desetidolarovou bankovku v naději. Vnímám, že kolem mě šustí neviditelná vlákna, která mě spojují s lidmi, které vůbec nepotkám, a vím, že mohu pomoct jiné lidské bytosti, aby se cítila cenně, důležitě, hodnotně. Přestože sám pořád představuji neukončené dílo, nezpochybňuji moc zrn, jež mohu zasadit.
Modlím se, ať svou práci zastanu dobře.

Cesta za snem aneb v Americe nejsou kočky! Jaké to je být malým židovským klukem v Sovětském svazu osmdesátých let? A jak to probíhá, když se rozhodnete emigrovat za oceán do vysněné země? To vše a ještě mnohem více naleznete v au... více

Komentáře (0)