Deníky židovské dívky z let 1940-1946

recenze

Hana Bořkovcová byla mojí oblíbenou autorkou v dospívání. Tehdy mě velice oslovila její kniha Zakázané holky s motivem přátelství židovské a nežidovské dívky. Později jsem pak četla její autobiografickou knihu Soukromý rozhovor. Nedávno jsem se dozvěděla, že vyšly i její kompletní deníky. Těšila jsem se na ještě intimnější setkání s Hanou Bořkovcovou a v tomto ohledu mě kniha rozhodně nezklamala.

Její deníky z let 1940-1946 mají úctyhodných 350 stran a jsou doplněny krátkou obrazovou přílohou. Sledujeme v nich zápisky třinácti až devatenáctileté dívky. Nejprve byla běžnou pražskou školačkou, později začala navštěvovat židovskou školu. Poté, co musela školu opustit, chodila pomáhat na pražskou židovskou obec, kde pracovali její rodiče. Pak byla s celou rodinou deportována do Terezína a opět s celou rodinou do Osvětimi. Odtud už se pouze s matkou vrátila zpět do Prahy a pokoušela se budovat nový život.

Jak lze tušit, v uvedených letech zrovna neměly židovské dívky na růžích ustláno. Hana Bořkovcová vše prožívala s hlubokým pozorovacím talentem a zamýšlela se nad tím, co se kolem ní dělo. Na život svůj i svých blízkých se navíc dívala s mladistvým nadšením a snažila se být prospěšná lidem kolem sebe už na pražské židovské obci se starala o děti, snažila se v tom pokračovat i v Terezíně a Osvětimi a kniha příznačně končí v okamžiku, kdy sama čeká své první dítě syna Jakuba.

Hana Bořkovcová byla židovka, měla židovské příbuzné, přátele i spolužačky a sama pomáhala na židovské obci. Židovskou víru ale nesdílela, sama věřila v křesťanského Boha. Na život ortodoxních židů se tedy dívala zvenčí. Takhle například viděla tatínka své spolužačky, ortodoxního žida, před odjezdem do Terezína:
Představila jsem si Tyldina tatínka, jak si připravil modlitby, že si je vezme s sebou, a jak byl nešťasten, když mu jeho žena řekla, že si je nesmí vzít, že musí mít v kufru místo na šaty a na jídlo, a bylo mi ho tak líto. Vím ovšem, že ti ortodoxové jsou strašní lidé. Oni týrají nejen sebe, ale také jiné. Tildu jednou doma tak seřezali, že se vůbec nemohla hnout, a to jen proto, že píchla do macesu, když zkoušela, je-li už pečený. Ale přece mi ho bylo líto, protože on si tak představoval, že se mu Pán Bůh strašně pomstí. Myslím, že měl asi takové pocity, jako malý kluk, který se bojí bití.

Do Terezína odjela až po mnoha svých přátelích a spolužačkách. Dlouho ji chránilo to, že s rodiči pracovali v pražské židovské obci. Tyto úvahy si do svého deníku zapsala před odjezdem:
Rudi, kdy jsi vlastně odjel? Psala jsem ti ze svých rozechvělých, teplých nocí. Teď ležím ve zkaleném bytě na témž místě, přikrytá jen tenkou zelenou dekou jako loukou, tak krátce před odjezdem, tak nechráněná
A přece mám náhle ochranu, hlubokou sílu a vědomí, vím, že přišly ze mne, ačkoliv nevím odkud. - Je to jasné a pevné. Nevím, kam jedu. Ale vím, kdo jede. A to je nejlepší dar. Náhle všechny prohry nabyly významu. Neboť vedly k vítězství. Dorostla jsem tam, kam jsem chtěla. A to není jen dosažený patník u cesty. To je také vědomí, že jsem k němu došla.
Rudi byl někdy starší. Snad vždycky, ale teď já jsem dospěla.
V jistém smyslu je prvním stadiem ve vývoje dítěte opakování zvuků. Dalším stadiem je hledání obsahu k těmto formám. U dospělejšího člověka je prvním stadiem říkání frází. Druhým jejich naplňování
Tma se nerozestoupila. A přece byla u mne osvícena

V Terezíně měla ještě poměrně dost příležitostí pokračovat v psaní deníku. S nepochopením se tam potýkala hlavně od druhých lidí. Proč věnuje tolik času psaní? Často pro tuto činnost neměli pochopení ani její rodiče. Pro Hanu to ale byla bytostná potřeba, a tak v psaní pokračovala přes všechny překážky i v Terezíně:
Modré nebe je dnes. Snad je to sám Bůh, neboť co by jinak modro dělalo nad ghettem? Ale Bůh je vzdálenější než šeď. Ten Bůh, o němž si myslíš, že v Něho ostatní věří
Město je plné temnot za dveřmi a plné hrůz, které v něm vidíš. Neboť ono samo je zcela mrtvé. Vždyť má barvy, které všechno živé zde ztrácí, vždyť se neleká a nehučí a neduní pod tolika údery. Je nepatetické jako největší patos, jako smrt.
Bezbarví lidé chodí mezi zelenými a hnědými domy s červenými střechami a mezi oprýskanými kasárnami. A město volá k nebi

V Osvětimi samozřejmě nebylo možné psát si deník. V psaní pokračovala až v březnu 1945 v ruském Wohlau, kam se z Osvětimi dostala. A takto vzpomíná na první dny mimo koncentrační tábor:
Mám zase řasy slepené slzami, jako v prvních dnech v Kurzbachu. Neplakaly jsme pořád, ale často, tak často. Nebylo dne a noci. Než řasy uschly, promočily je nové slzy. Ve dne a v noci. Tehdy jsme plakaly z hluboké beznadějnosti, z vědomí toho, že to nepochopitelné se stalo, že je nejskutečnější skutečností, ačkoliv nejsme s to to pochopit. Že snad umřem nebo že budem snad celý život trpět tím nejstrašnějším skutečným, aniž to vůbec někdy pochopíme. Pak úder dozněl. Palice, která jej zasadila, zůstala na nás ležet. Ale tehdy, v těch prvních dnech, jsme plakaly často, stalo se to za jeden týden, za jeden den, za jednu vteřinu a nikdy už to nebude lepší, jsme v tom, do čeho jsme se dostaly za jedinou vteřinu navždy pochované plakaly jsme často, tak často, z naprosté beznaděje a hrůzy. V podsvětí.
Teď jsme nahoře na světě. Nahoře na světě. Zázrak i nesmyslnost toho se slily v jedno. A řasy, řasy máme vlhké, jak k nám jednotlivé chvíle donášejí myšlenky na to, co jsme snad ztratily. Co jsme snad ztratily

Deníky Hany Bořkovcové jsou děsivým memntem doby. Určitě stojí za to číst je i 80 let po jejich napsání. Kromě připomínky hrůz pronásledování židů, které se postupně stupňovalo, mě v nich zaujalo osobní prožívání těchto situací Hanou Bořkovcovou, která se snažila vnímat vše až do hloubky, s mladickým nadšením. Tyto své postřehy navíc umí výborně zapsat. Proto mi přijde její svědectví tak cenné i s odstupem času. I když se asi Hana Bořkovcová nikdy nestane tak slavnou jako o dva roky mladší Anne Franková, já jsem vděčná za to, že jsem mohla vstoupit do jejích deníků, které jsou místy velice intimní.

Deníky, které si v letech 1940–1946 vedla Hana Bořkovcová, zaznamenávají události od doby nástupu protižidovských opatření, přes lágry, osvobození až k návratu zpět do „běžného“ poválečného života. Zápisy z doby před transportem d... více

Komentáře (0)