Kacířské eseje

recenze

Tento rok jsme viděla představení Kacířské eseje ve Studiu Hrdinů v Praze. Bylo tedy pro mě výzvou si před zhlédnutím představení přečíst stejnojmennou Patočkovu knihu, kterou jsem zatím nečetla. Odbornou filosofickou knihu jsem nečetla už několik let, ale kdysi jsem je měla ráda, o to jsem byla zvědavější.

Pan Patočka knihu napsal v roce 1975, oficiálně vyšla až v roce 2007. Přestože jsem knihu četla téměř padesát let po jejím vzniku, přišla mi i dnes v mnohém aktuální a na svou dobu velice odvážná. Pan Patočka polemizuje s materiálním pojetím dějin marxismu-leninismu, ale dělá to poctivě, s uvedením všech argumentů. Podle Patočky dějiny, filosofie i politika vznikají až tehdy, když si člověk uvědomí vlastní problematičnost, hledá smysl a „pečuje o duši“:
Ve skutečnosti běží teprve o odkrytí smyslu, který nemůže být nikdy vyložen jako věc, který nemůže být ovládnut, ohraničen, pozitivně zachycen a zvládnut, nýbrž který je přítomen pouze v hledání bytí. Proto též nemůže tak jako relativní a pozitivní smysl potkávat nás přímo ve věcech, bezprostředně s nimi. Základem tohoto smyslu je, mluveno spolu s Weischedelem, problematičnost, mluveno s Heideggerem, skrytost jsoucna vcelku jako základ vší otevřenosti a každého otevírání. Toto tajemné to tedy je, co se vyjadřuje v otřesení naivně přijímaného smyslu (ať běží o relativní smysl bezprostředního lidského chování a počínání, nebo o absolutní smysl mytického smyslu). Tak vzniká otřesením excentrický smysl za předpokladu, že je člověk hotov rezignovat na bezprostřední danost smyslu a osvojovat si smysl jako cestu.
Problematika zde načrtnutá je – to je pro naši otázku po smyslu historie důležité – platná nejen pro individuální život, nýbrž pro samotné dějiny. Dějiny vznikají otřesem naivního a absolutního smyslu v téměř současném a vzájemně se podmiňujícím vzniku politiky a filosofie. V podstatě jsou rozvinutím možností zárodečně založených v tomto otřesu. Z tohoto důvodu a pro ty, kdo jsou zaměřeni na životní bezprostřednost, dějiny zdánlivě vyúsťují v nihilismu smyslu zbaveného jsoucna. V porozumění jsoucnu v jeho bytí, které je charakteristické pro moderní objektivistickou, tj. ideální asymptoty každého vztahu ke smyslu se vzdávající vědu, se tento rys zdánlivě velmi energicky uplatňuje. Tento objektivismus je však vnitřně rozporný a věda sama ukazuje příznaky toho, že jej překonává. Diskuse této otázky náleží však do jiného pojednání.

Dost jsem váhala, než jsem se pustila do tak náročného textu, ale byla jsem příjemně překvapena. Knihu i divadelní představení ve Studiu Hrdinů se stejným názvem mohu doporučit.

Jedno z nejvýznamnějších Patočkových děl, pocházející z roku 1975, shrnuje v šesti esejích jeho pozdní filosofii dějin i současné dějinné situace, v niž vyústily jeho celoživotní úvahy o problému přirozeného světa lidského života. více

Komentáře (0)