Literární poprava Bridget Jonesové

Od Maslowské jsem už kdysi dávno něco četla, nejspíš to byla Červená a bílá, v každém případě mi z té prózy v hlavě nic neutkvělo. Ale o autorce se pořád mluví, tak jsem si řekla, že zkusím i její nejnovější počin. A nebylo to špatné.

Na propleteném příběhu dvou rádoby hrdinek a jedné spisovatelky si Maslowska s velkou chutí utahuje z moderních žen, chození na hodiny jógy, věčného hledání svého pravého já, čekání na tu pravou lásku, z něhož pak třeba vzejde celkem smutný kompromis, kompromis s lesklou pleší, zaměstnaný jako prodavač v koupelnovém studiu. A koneckonců taky ty kočky v názvu by bylo možné vidět jako jeden z fenoménů dnešní doby, celebrity nového století, virální komety, zvířata lhostejná k vašemu štěstí či neštěstí jako prodavačka v trafice, náhodný kolemjdoucí. Prostě kočky. Neříkejte, že se na ta veselá videa z YouTube někdy nedíváte.

Je to všechno ohromně živé, řízně psané a svým způsobem okouzlující – autorce jednoznačně nechybí důvtip a svou slovní zásobu i kulturní rozhled dokáže používá jaksi až smrtícím způsobem. Nic jí neunikne. A mě to bavilo, fakt jsem se dávno tak nenasmála. Vadí mi asi jenom to (čistě subjektivně), že si vybrala strašně snadný cíl.

(„Kečup je bohužel TOTÁLNĚ rakovinotvornej.“ – „Co se toho týče, tak moje teta Albie má rakovinu kostí.“ – „Ach můj Bože, chudinka. To určitě bolí!“ – „Naštěstí je pobožná. A podle výzkumů pobožný lidi líp snášej bolest. Chceš antibakteriální gel?“ – „Díky, trošku. I když je mi líto bakterií. Jsou to živý bytosti. Vím, že občas mluvím jako praštěná.“ – „Proč myslíš? Máš právo si to myslet.“ – „To díky tomu buddhismu – totálně změnil mý postoje.“)

Známe ty slepice, v pohodě, taky si o to nejednou koledují, když je člověk zaslechne třeba v tramvaji, setřít je totálně a zasmát se na tom duševním marasmu. Je to fakt subjektivní – mně se tenhle svět, náš svět, líbí, a asi jsem spíš zastáncem méně sžíravého humoru? Nevím.

Ale pobavíte se, to jednoznačně, a všechno, co vám slíbila anotace, v knize najdete. Anotace je vůbec až nečekaně trefná. Až jsem v pokušení celou ji sem přepsat.

Doslov čtenáře upozorňuje na některé literární kvality, jimiž se dílo Doroty Maslowské vyznačuje. Přiznám se, že sama jsem je v této próze nebyla moc schopna rozeznat. Nevadí. Od toho ty doslovy asi jsou. Co bych vyzvedla sama – bezesporu brilantní popisy postav. Maslowska dokáže obdivuhodně pregnantně a barvitě na malém prostoru nahodit jakýkoli typ. V této knize je hned několik vskutku ohromných postaviček. Nebudu vyjmenovávat, ale tady třeba soused:

Byl to bledý chlapec, vykrmený a čistý jako marcipán, na sobě měl černé triko s portrétem jakési změti lebek a utíkajících hořících lidí. Oči jako nedbale rozsypané sušené ovoce se mu mlhavě rýsovaly kdesi hluboko v těstu tváře; tu měl rozmazanou v tuku a orámovanou několika symbolickými dlouhými vlasy, vyjadřovala velkou touhu přitulit se k polštáři a probudit se za mnoho, mnoho milionů let, tehdy, až už bude úplně po všem.

Ani popisy prostředí vlastně nezaostávají a také si nesou jakousi extravagantní příchuť, silné citové zabarvení, a rovněž jistou dávku osobité poezie:

Rozbitými žaluziemi k ní pronikalo slunce, které bylo vztekle žluté výpary z indické restaurace.

Podtrženo a shrnuto – pro čtenáře náročnější na kvalitu bude tato kniha určitě správnou volbou, díky jazykové vytříbenosti si na některých úryvcích opravdu pochutnáte. Méně nároční se nejspíš přinejmenším pobaví. I když tento druh humoru taky není pro všechny.

Já přiznávám svou zaujatost a dávám pouze tři hvězdy.
Cokoli dalšího od ní vyjde, přečtu si určitě.
Na názor mi v tomto případě jedna kniha přijde málo.
A pořád by mě tak nějak zajímalo víc to Polsko. Tak snad se autorka vrátí ze svých cest zpátky na známou půdu...

Po deseti letech od svého debutu (Červená a bílá, č. 2004) vydává Masłowská nový román, jazykově vyzrálý, učesanější, bez vulgarismů. Ty zde ovšem nahrazují neotřelá slovní spojení a košaté metafory, jako by se čtenář neocital v p... více

Komentáře (0)