Nese*te dětem do duše.

recenze

Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi (2023) / katy238

Ústavní péče už opravdu není žádné tabu a když pomineme zařízení specializovaná na umístění mladistvých, kteří se provinili proti zákonu, také se už naštěstí všeobecně ví, že dětské domovy a další zařízení pro ohrožené děti nejsou žádné kriminály, kam se děti umisťují za trest. Naopak.

Pro mnoho ohrožených dětí je to mnohdy jediná možná záchrana z nebezpečné situace panující doma v rodině. Píšu v uvozovkách, protože to, co u mnohých dětí probíhá v jejich domově rodinu nepřipomíná ani vzdáleně. Na toto téma bylo napsáno již mnoho odborných knih, přesně takových, jaké běžný laik mine, protože nepotřebuje mít doma jen ze zájmu obří učebnici za čtyřcifernou cenu. A právě nápadná kniha s oči tahající grafikou obálky i vypovídajícím názvem je určena i pro zájemce o problematiku z řad veřejnosti.

Autor, který s ohroženými dětmi umístěnými v ústavních zařízeních pracuje už dlouhá léta, přibližuje na konkrétních případech chyby a přešlapy, jaké se u těchto dětí z hlediska výchovy i přístupu dějí. Nehraje si na moralistu ani na jediného bezchybného, ale určité věci mu vadí, vadí mu už dlouho a rozhodl se o nich napsat knihu.

Nepříliš obsáhlou, jen lehce odbornou, a hlavně opravdu ze života. Ze života dětí, které měly takovou smůlu, že to lze jen těžko pochopit. Autor není konkrétní ve jménech a místech, není to třeba. Je hodně konkrétní v příbězích, jaké má každé dítě vepsané v sobě a kterého už se nikdy nezbaví. Je nemilosrdný k idealistům. Být vychovatelem v ústavní péči o děti opravdu nemůže být každý, ale uznává sám, že práce je to tak šíleně časově i psychicky náročná, že někdo otupí, jiný vyhoří, a i když zdaleka ne se všemi přístupy svých kolegů souhlasí, mnohdy je považuje za lepší východisko pro ohrožené děti než život s vlastními rodiči, kteří by děti svou péčí brzy zabili nebo alespoň zmrzačili.

Nebo děti, které o rodiče tragicky přišly a nebyl v rodině nikdo, kdo by se o ně mohl postarat. Ty přišly úplně o všechno. Cizí vinou. Na konkrétních příbězích i vlastních zkušenostech seznamuje čtenáře s mozaikou osudů několika v ústavní péči umístěných dětí. A jsou to těžké příběhy. Při čtení jen těžko lze zůstat lhostejný.

Malý kluk, který sám sebe nenávidí za to, že jako jediný z rodiny přežil tragickou autonehodu.

Chlapeček, kterého vlastní otec odloží do ústavní péče s obviněním pokus o vraždu mladší nevlastní sestry, který však byl ve skutečnosti nepohodlným členem domácnosti jeho nové partnerky.

Děti ve skupině, které začala týrat vyhořelá vychovatelka a dotyčný, který situaci aktivně řešil, byl anonymně obviněn z pedofilie, aby šel z cesty.

Děti, které byly vychovávány jen násilím, fackami, ranami, kopanci, a tak neumí reagovat jinak.

Sourozenecké skupiny týraných dětí, které věří jen samy sobě, protože od dospělých se nikdy ničeho dobrého nedočkaly.

Na každém takovém případě autor demonstruje nefunkčnost stereotypů ve výchově a hrozbu extrémů. Jak je důležité hledat ke každému dítěti pomalu cestu a ukázat mu, že jsou i jiné způsoby než ty, které zatím poznalo od těch, kteří jej měli milovat a chránit, ale místo toho se rozhodli jej trápit a týrat. A mnohdy se svého vlastnického práva k dítěti nevzdat a tímto způsobem mu škodit dále. Dlouhé telefonáty s biologickými rodiči, kdy se rodič snaží dítě negativně ovlivnit i proti ústavní péči samotné. Kdy se jej snaží přimět, aby nespolupracovalo. Mnohdy úspěšně.

Tehdy máte u knihy chuť zařvat: Zku*vil(a) jsi mu život, tak mu alespoň ne*er do duše!

Ne, tady nehledejte dobré konce. Tady nehledejte happy endy. O některých osudech má autor informace a jen stručně nastíní další cestu dítěte. Nebývá to hezké čtení, naopak dovršuje tragičnost jeho osudu. A mnohdy prostě neví, co bylo dál a jen doufá v to nejlepší. Kousek cesty s dítětem šel a spolu s dalšími se pokusil tuto cestu udělat co nejlepší. At už se dítě na žádost rodiče a po vyhovění soudu (mnohdy až absurdně rychlém) vrátilo domů, mnohdy putovalo z ústavu do ústavu (důvodů může být hodně, tak to prostě je) a muselo si své právo na existenci opět vydobýt pěstmi a násilím.

V tom všem je ale skryto úžasné poselství a mnohdy drsnou mluvou řečeno tolik, co nemusí být ani v obří tlusté knize se srdíčky o vyrovnaném dětství mezi duhovými oblázky. Při čtení všech těch otřesných příběhů cítí čtenář sám, jak stačilo málo, aby k tomu nedošlo. Jak není třeba dělat zase tolik, aby šlo tu hrůzu alespoň opravit. Jak není třeba velkých gest, stačí jen kousek pozornosti. A ono to jde. Lepší se to. Právě proto by si měl tuto knihu přečíst každý, komu se do rukou dostane libovolné dítě. Že není třeba být mistrem výchovy a mávat kolem sebe všemi těmi klišoidními blbostmi na duhovém podkladu z různých stejně nablblých sociálních sítí generovaných automaticky. Stačí nebýt pi*a. Stačí se chovat tak, abych neubližoval. Převzít odpovědnost za život, který dám. Jít cestou životem jako parťáci a být tu v pozici, jaká to obnáší. Rodič a ochránce.

Nezní to složitě. Ale tisíce dětí v ústavní péči, které se zde dostali z důvodu nekompetentnosti vlastních rodičů jsou důkazem, že pro mnoho lidí je to raketová věda a děti jsou pro ně maximálně vedlejším produktem soulože bez antikoncepce (kterou přece nepotřebují).

Tak nebuďte pi*e a přečtěte si to. Je to opravdu skvělá kniha, a i když není psána podbízivým a lepivým jazykem mnoha odborníků na děti ani neprodává žádný recept na štěstí, ukazuje práci s dětmi z té nejlepší i nejhorší perspektivy. A v tomto případě je opravdu lepší učit se z cizích chyb než z těch vlastních. Pokud je to tedy možné.

P. S. Kniha dělena do krátkých kapitol dle jednotlivých témat i konkrétních příběhů a mezi nimi bývá vložen lehce pochopitelný odborný text s vysvětlujícími pojmy. Nebo také velmi osobní poselství z příběhů jednotlivých dětí. Tyto střípky se do kůže zarývají velmi hluboko

Toto je kniha o dětech žijících v ústavní péči – o dobré práci s nimi i o špatné práci s nimi, o jejich příbězích, o rozhodnutích dospělých i o možných lepších volbách. Čtenář zde nalezne anonymizované, ale reálné příběhy dětí, zá... více

Komentáře (0)