Odposlechy německých válečných zajatců boří mýtus o „čistém“ wehrmachtu

recenze

Tato kniha určitě potěší všechny milovníky literatury faktu, vztahující se k 2. světové válce. Jde totiž o publikaci, zaobírající se unikátními svědectvími německých vojáků, resp. válečných zajatců, která byla pořízena bez jejich vědomí prostřednictvím odposlechů v zajateckých táborech. Jak poznamenává jeden z autorů, na počátku knihy stála náhoda.
Historik Sönke Neitzel totiž v předmluvě píše o tom, že při četbě jedné z knih o válce v Atlantiku narazil na pasáž, týkající se právě odposlechů zajatých příslušníků německých ponorkových posádek. To vzbudilo jeho pozornost a začal po těchto dokumentech pátrat v britském národním archívu. Ukázalo se, že se jedná o nesmírně rozsáhlý komplet tisíců stran pečlivě zaznamenaných názorů německých vojáků na nejrůznější aspekty války, založených na vlastních zkušenostech a prožitcích. Když se posléze zjistilo, že ještě bohatější materiál stejného druhu si za války pořídili Američané, bylo Neitzelovi jasné, že není v silách jednotlivce tuto masu informací zpracovat a požádal o spolupráci psychologa Haralda Welzera. Tito dva badatelé (samozřejmě za přispění mnoha dalších lidí) se poté pustili do náročné práce roztřídění, systemizace a vyhodnocení těchto pozoruhodných válečných záznamů a výsledkem je vpravdě monumentální publikace s názvem Vojáci - Protokoly o boji, zabíjení a umírání.
Kniha dospívá k závěrům, které možná povedou k přehodnocení dosud tradovaných názorů a zažitých představ o činnosti německé armády během 2. světové války. Především je tedy dle mého názoru definitivně popřen mýtus o „čistém“ wehrmachtu, který vedl válku podle „pravidel“, zatímco zločiny měly na svědomí oddíly SS a popravčích komand. Ukazuje se, že příslušníci armády se aktivně zapojovali do akcí, spojených např. s likvidaci Židů a i když wehrmacht na rozdíl od SS nebyl po válce prohlášen za zločineckou organizaci, zásadní rozdíl mezi těmito dvěma pilíři německé branné moci neexistoval.
Celkové mimořádně sugestivní vyznění knihy je podle mého názoru dáno tím, že jedním z autorů je psycholog. Právě fundované rozbory duchovního světa vojáků, resp. jeho zmrzačení v důsledku prožitých válečných hrůz a bojového stresu na jedné, ale i jakéhosi atavistického potěšení ze zabíjení a ničení na straně druhé ukazují na celou škálu motivů, postojů a z nich rezultujících činů. Vše je pak zasazeno do kontextu ideového rámce Třetí říše, kdy nacistická propaganda sice měla na vojáky určitý vliv, rozhodně však ne takový, aby si od ní nezachovali kritický odstup. Tím děsivější je pak ale zjištění, že i přesto němečtí vojáci bojovali s nebývalou odvahou a urputností, zároveň však i brutalitou za věc, která jim byla mnohdy značně cizí. Kniha na mnoha příkladech dokládá fakt, že 2. světová válka byla první válkou v dějinách, kdy se z válčení stal svého druhu pracovní proces, spojený s přesně vymezenou dělbou práce. Role jedince se tak sice zmenšila, ovšem v jistých, především tedy neplánovaných, nečekaných situacích naopak zvětšila do té míry, že se náhle stával pánem nad životy obrovského množství skutečných či domnělých nepřátel. To často vedlo k excesům samoúčelného zabíjení, které bylo chápáno jako zábava, dobrodružství či dokonce lov, jak ostatně ukazují i názvy jednotlivých kapitol. Jako do značné míry typickou ukázku z knihy jsem vybral následující rozhovor dvou poručíků luftwaffe z 30. dubna 1940:
POHL: Druhého dne války v Polsku jsem měl shazovat bomby na nádraží v Poznani. Osm z 16 bomb spadlo na město, přímo mezi domy. Tehdy se mi to vůbec nelíbilo. Třetí den mi to bylo jedno a čtvrtý den mě to začalo bavit. Bylo to naše povyražení před snídaní pronásledovat vojáky kulomety po polích a nechat je tam ležet s několika kulkami v zádech.
MEYER: Ale pokaždé jen vojáky...?
POHL: Taky lidi. Na ulicích jsme útočili na kolony. Letěl jsem v roji. Vedoucí stroj shazoval bomby na ulici, doprovodné letouny do příkopů, vedly tam takové příkopy. Mašina se otřásá, jeden stroj za druhým, levotočivá zatáčka, pálili jsme všemi kulomety a vším, co se dalo. Viděli jsme tam létat koně vzduchem.
MEYER: Fujtajbl, to s těmi koňmi, ... né!
POHL: Koní mi bylo líto, lidí vůbec ne.

Jak vnímali průběh druhé světové války samotní vojáci wehrmachtu? To odkrývají autoři na základě několika stovek tisíc stran odposlechových protokolů z archivů v Londýně a Washingtonu. Po celou válku byli totiž němečtí váleční za... více

Komentáře (0)