Rozhovor s primářem šumperské psychiatrie

recenze

Robert Dojčár je muž ve středním věku, psychiatr, křesťan, manžel a otec. Pracuje jako primář mužského oddělení psychiatrické léčebny ve Šternberku. Rozhovor s ním vede v knize rozhovor novinář Pavel Bajer. Ilustracemi knihu doprovodil šumperský malíř Petr Zlamal.

Robert Dojčár v knize vzpomíná na své dětství, na svou konverzi ke křesťanství v mládí, na studia, na práci psychiatra. Úvahy se věnují i vývoji pohledu na duševní nemoci a lidi psychicky nemocné:
Kde se podle tebe tyto předsudky, třeba ohledně braní psychofarmak a příčin depresí, berou?
Mám zkušenost, že spousta lidí se bojí o ztrátu vlastní svobody a nezávislosti. Nikdo nechce být „závislý“ na lécích a už vůbec na druhých lidech. Když se nad tím hlouběji zamyslím, mám spíše pocit, že se bojíme vlastní křehkosti, slabosti a zejména situací, které nás ponižují a ztrapňují. Považuji za dobré povzbuzovat duševně nemocné k odvaze přijmout jak vlastní slabost v této tíživé situaci, tak i odbornou pomoc. Biblicky řečeno „nechat si Ježíšem umýt nohy“ (Jan 13,3–10). Najít odvahu a nechat si posloužit i v tak ponižující věci, jako je duševní nemoc.

A dojde i na volný čas Roberta Dojčára:

Jak využíváš svůj čas?
Žádná sláva, připomíná mi to účinnost parního stroje (směje se). Čtyři procenta jdou na pohyb a těch zbylých devadesát šest procent se ztrácí bez užitku jako teplo. Myslím, že značnou část svého dne neplodně promarním, přitom jsou to ty nejkrásnější roky života. Říkám si, že až umřu, největším utrpením pro mě bude koukat se zpětně na svůj život jako na nějaký film. Budu se muset dívat, jak se několik hodin denně nudím u televize, lenoším a nic nedělám. Budu se nudit pohledem na to, jak se nudím! A budu počítat promarněný čas a jeho příležitosti. To bude nuda na druhou! Toto pomyšlení mě vždycky vyburcuje, abych vstal a začal dělat něco užitečného, dokud mi ještě slouží rozum a mám obě ruce a nohy zdravé. Vždyť nevíme dne ani hodiny a život je tak krátký.

a na „životní poselství“ Roberta Dojčára:
Jaká je tvoje největší touha? Co chceš lidem z toho, co jsi dostal, předávat dál?
Dostal jsem snad zadarmo touhu hledat pravdu, objevovat ji, zápasit o ni, také se o ni dělit a vposledku této pravdě sloužit. Ježíš říká: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8, 32) Mám potřebu hledat způsoby, jak bourat předsudky mezi lidmi, jak se s nimi setkávat od srdce k srdci, jak si vzájemně porozumět. Toužím taková setkání mezi lidmi zprostředkovávat, v církvi i mimo ni. Bůh není pravičák ani levičák, sparťan ani slávista. Jsem hluboce přesvědčen, že nestraní žádnému klubu, a to ani ve své církvi. Bůh je totiž jednoduše Bůh, který vede zápas o každého jednotlivého člověka. Nebude nás soudit podle ideologie ani podle míry konzervatismu či liberalismu. To není kritérium pravdy. Kdo si to myslí, žije v omylu. Bude nás soudit jen a jen podle lásky.

Robert Dojčár je pro mě inspirativní osobností. Žije tady a teď, prožívá běžné starosti i radosti. To vše však žije s vírou, o které dokáže vydávat srozumitelné svědectví. Rozhovor s ním určitě stojí za přečtení. Navíc mě inspiroval ke zhlédnutí některých zajímavých filmů nebo přečtení knih. Nevyhovoval mi ale úplně styl vedení rozhovoru. Jsem přesvědčená, že rozhovor by mohl být ještě zajímavější, pokud by byly lépe pokládány a strukturovány otázky.

Kniha dává nahlédnout do života jednoho muže ve středním věku, který se probíjí všednodenním životem jako my všichni. Který hledá, co znamená být člověkem, manželem, otcem a křesťanem v dnešním světě. A svoje vzestupy i pády popis... více

Komentáře (0)