Svědomí proti násilí

recenze

Svědomí proti násilí (2017) / Matematicka

Četbu této knihy jsem plánovala dlouho a dlouho jsem ji odkládala. Když jsem ji vzala do ruky, zjistila jsem brzy, jaká to pro mě byla škoda.

Kniha mi sedla po všech stránkách. Miluju styl psaní Stefana Zweiga a tentokrát mi skutečně vyhovovala i volba tématu. O Kalvínově experimentu v Ženevě jsem toho mnoho nevěděla, takže jsem se tu i něco přiučila z historie. Především ale souboj dvou mužů, dvou světonázorů svědomí proti násilí popsaný tak brilantně, jak to umí jen Stefan Zweig.

Takto například Zweig popisuje, jak Kalvín v Ženevě vládl v době své největší moci:
Přesto však to nebyly ani tyto barbarské rozsudky smrti, jimiž Kalvín zlomil v Ženevanech smysl pro svobodu; ženevské občany především vyčerpalo ono soustavné znechucování a každodenní zastrašování. Na první pohled to vypadá možná směšně, do jakých malicherností zabíhá Kalvínova discipline. Nepodceňujme však rafinovanost této metody! Kalvín záměrně osnoval síť svých zákazů tak hustým a neproniknutelným pletivem, aby znemožnil jakýkoli únik, aby mu nic nemohlo proklouznout: tyto zákazy se záměrně týkaly samých maličkostí a nicotností, aby se každý jednotlivec cítil ustavičně vinen a aby vládl ustavičný strach z všemohoucí, vševědoucí autority. Neboť čím více nástrah klademe člověku vpravo i vlevo po jeho každodenní cestě, tím nesnadnější je pro něho kráčet nenuceně a zpříma; a zakrátko je opravdu nemožné mít v Ženevě pocit jistoty, když vlastně stačí jen bezstarostně si vydechnout, a už to konzistoř pokládá za hřích. Stačí si prolistovat po řadě radní protokoly, a hned pochopíme rafinovanost této zastrašovací metody. Kterýsi občan se při křtu usmál: tři dny vězení. Jiný znaven letním vedrem usnul při kázání: vězení. Dělníci jedli k snídani paštiku: tři dny o vodě a chlebu. Dva občané hráli kuželky: vězení. Dva jiní hráli v kostky o čtvrtku vína: vězení. Jeden muž se zdráhal dát pokřtít svého syna jménem Abrahám: vězení. Slepý houslista hrál k tanci: vyobcování z města. Kdosi pochválil Castelliův překlad Bible: vyobcován z města. Jedna dívka byla přistižena při bruslení, jedna žena se vrhla na hrob svého manžela, jeden občan nabídl při bohoslužbě sousedovi šňupec tabáku: předvolání před konzistoř, důrazné napomenutí a pokuta. A tak dál a dál donekonečna. Veselá společnost na Tři krále zapekla do koláče fazoli: čtyřiadvacet hodin o chlebu a vodě. Kterýsi občan řekl pan Kalvín místo mistr Kalvín, několik sedláků si podle starodávného obyčeje krátilo cestu do kostela povídáním o svých obchodních starostech: vězení, vězení, vězení! Jeden muž hrál v karty: byl postaven na pranýř s kartami kolem krku. Jiný si na ulici bujaře zazpíval: byl odsouzen, aby si zpíval venku, to jest vyhnán z města. Dva lodníci se poprali, aniž při tom někoho zabili: byli popraveni. Tři nezletilí chlapci, kteří spolu prováděli nepřístojnosti, byli nejprve odsouzeni k smrti upálením, ale pak jim byla dána milost s tím, že museli stát veřejně před hořící hranicí. Nejkrutěji bylo přirozeně trestáno každé hnutí proti Kalvínově státní a duchovní neomylnosti. Jeden muž, který se veřejně vyslovil proti Kalvínovu učení o predestinaci, byl na všech městských křižovatkách do krve zbičován a pak vyobcován. Knihtiskaři, který v opilosti nadával na Kalvína, byl žhavým železem provrtán jazyk a on sám pak byl vyhnán z města; Jacques Gruet byl mučen a popraven jen proto, že nazval Kalvína pokrytcem. Kromě toho je každý přestupek, i ten nejnicotnější, pečlivě zaznamenán v aktech konzistoře, takže soukromý život každého občana je ustavičně veden v evidenci; Kalvín a jeho mravnostní policie neumějí zapomínat nebo odpouštět.

Takto popisuje první setkání Kalvína a Castellia, jejichž spor je v knize podrobně vylíčen:
Ke skutečnému souboji mezi Castelliem a Kalvínem ještě nedošlo. Ale už se podívali jeden druhému do očí dva lidé, kteří si uvědomili, že jsou nesmiřitelnými protivníky. Poznali, že nemohou společně žít ani jedinou hodinu v témže městě, v téže duchovní atmosféře, ale i když se nyní definitivně rozešli a jeden z nich žije v Basileji a druhý v Ženevě, pozorně se navzájem sledují. Castellio nezapomíná na Kalvína, Kalvín nezapomíná na Castellia a jejich mlčení je pouze čekání na rozhodující slovo. Neboť natrvalo nemohou žít v míru ony nejvnitřnější rozpory, které už nejsou jen rozdílnými názory, nýbrž jsou základním svárem světonázorovým; duchovní svoboda nemůže nikdy cítit uspokojení ve stínu diktatury, diktatura se nikdy nemůže bezstarostně vyžívat, dokud v jejím dosahu zůstává se vzpřímenou hlavou třeba i jen jediný nezávislý člověk. Ale vždycky je nutný nějaký popud, aby se toto skryté napětí projevilo navenek. Teprve až Kalvín zapálí Servetovu hranici, vzplanou i slova obžaloby na Castelliových rtech. Teprve až Kalvín vyhlásí válku veškeré svobodě svědomí, vypoví mu Castellio ve jménu svědomí boj na život a na smrt.

A takto uvažuje nad proléváním krve v 16. století:
Upálení Serveta, jak pochopili okamžitě všichni současníci, bylo morálním mezníkem reformace. V tomto století nebyla sice poprava jednotlivce nic nezvyklého; od pobřeží Španělska až daleko nahoru k Severnímu moři a Britským ostrovům jsou tehdy pro slávu Kristovu pohlcováni ohněm nesčíslní kacíři. Tisíce a tisíce bezbranných lidí jsou ve jménu rozličných jedině pravověrných církví a sekt vlečeny na popraviště, upalovány, stínány, rdoušeny nebo topeny. Kdyby došlo k takovému vybíjení, neřeknu ani koní, nýbrž jen prasat, praví se v Castelliově kacířské knize, považoval by to každý panovník za velikou ztrátu. Ale jsou to jen lidé, co jsou takto vyhlazováni, proto nikoho ani nenapadne sčítat oběti. Nevím, povzdychne si Castellio v zoufalství, neboť nemohl pochopitelně ještě tušit a předvídat naše válkychtivé století, zda bylo kdy v některé době prolito tolik krve jako v naší.

Moc děkuji nakladatelství Prostor, že mělo odvahu tento starší text vydat. Pro mě na své aktuálnosti neztratil vůbec nic. Podobné problémy řešíme i dnes, mění se pouze kulisy a obsazení:
Celé století až těsně k počátkům naší doby ovládá tato idea svobody Evropu s naprostou samozřejmostí. Lidská práva jsou zapuštěna do základů každého státu jako nejnedotknutelnější a nejnezměnitelnější princip každé ústavy, a my už jsme se domnívali, že jsou navždy za námi doby duchovní tyranie, vnucování názorů, diktátu nad svědomím a cenzury myšlenek a že nárok každého jednotlivce na duchovní nezávislost je stejně zabezpečen jako právo na jeho tělo. Jenže dějiny, to je příliv a odliv, věčný vzestup a pokles; nikdy není žádné právo vybojováno navždy a žádná svoboda není zajištěna proti násilí, které vždy znovu mění svou tvářnost. Vždycky znovu bude lidstvu odepírán každý pokrok a i nejsamozřejmější věci budou brány vždy znovu v pochybnost. Právě tehdy, kdy chápeme svobodu už jako návyk, a ne jako nejsvětější vlastnictví, vyraší ze tmy pudového světa tajemná vůle, aby ji znásilnila; vždycky, když se lidstvo příliš dlouho a příliš bezstarostně těší z míru, zmocňuje se ho nebezpečná zvědavost po opojnosti síly a dostává zločinnou chuť na válku. Neboť aby historie pronikla dál ke svému nezbadatelnému cíli, přináší čas od času nám nepochopitelné zvraty, a tak jako bouřlivému přívalu neodolají ani nejpevnější hráze a náspy, tak se potom zhroutí i zděné hradby práva; v takovýchto úděsných obdobích se zdá, jako by se lidstvo vracelo nazpět ke krvavé zběsilosti smečky a k otrocké poslušnosti stáda. Ale jako po každé potopě musí nakonec vody opadnout; všechny tyranie zakrátko zestárnou nebo vychladnou, všechny ideologie a jejich dočasná vítězství končí ve svém čase: jen idea duchovní svobody, idea všech idejí, a proto neporazitelná, vrací se věčně znovu, protože je věčná jako duch. Když je jí dočasně navenek odňato slovo, uchyluje se nazpět do nejskrytějších záhybů svědomí a žádné útrapy ji nezmohou. Nadarmo si proto nositelé moci namlouvají, že už nad svobodným duchem zvítězili, když mu zapečetili ústa. Neboť s každým novým člověkem se rodí i nové svědomí a vždy alespoň jedno se rozpomene na svou duchovní povinnost obnovit dávný boj o nezadatelná práva lidstva a lidskosti; vždy znovu povstane nějaký Castellio proti každému Kalvínovi a uhájí svrchovanou nezávislost smýšlení proti všem ukrutnostem násilí.

Zweigova kniha, žánrově na pomezí eseje, románu a historické studie, vyšla poprvé ve Vídni v roce 1936, pouhé dva roky před pohlcením autorovy vlasti hitlerovským Německem. Ačkoliv její protagonisté – Castellio, Kalvín a Servet – ... více

Komentáře (0)