Vidět válku konečky prstů

recenze

Jsou světla, která nevidíme (2015) / katy238

Jak lze přežít válku? Jak lze přežít hrůzy hrůz? Jak lze v tomto všem žít bez zraku?

Malá Marie-Laure přišla o mnohé. O zrak, o domov, válka jí ovšem nedokázala vzít naději. Naději v lepší zítřky, naději v zářivé ráno, naději v chladný příliv. A právě naděje ji provází dlouhými léty bolesti, zklamání a strachu. V její naději nachází odvahu i okolí. Její blízcí, kteří v sobě náhle dokážou nalézt léta skrývanou sílu bojovat. Za lepší zítřky. Za zářivé ráno. I za chladný příliv.

Wernerovi dala válka mnohé. Naději v lepší zítřky, naději v zářivé ráno. Jen příliv stále nepřichází. Všichni odcházejí. A berou si s sebou i naději, že jeho tužby nejsou liché, víru ve správnost svých činů.

Bok po boku, a přece tak daleko, procházejí Marie-Laure i Werner hrůzami války. A jsou následováni. Lidmi dobrými, lidmi zlými. Každý jejich krok má však konečný smysl, který završí křižovatku jejich cest, kdy dostanou možnost podělit se o svou skrývanou naději.

Bude jim však souzeno kráčet dál?

Příběh sleduje dvě úzce spjaté dějové linie, slepé dívky a chlapce, který se dobrovolně stává slepým ke svému okolí, aby jeho tlak dokázal vydržet. Kniha nedodržuje časovou posloupnost, děj je předbíhán, není to ovšem na škodu. Naopak. Názorněji je vidět, jak malé, mnohdy na první pohled bezvýzvaznamné činy, mohou mít obrovské následky v budoucnosti.

Kniha je výjimečná svým poselstvím, nahlédnutím do duše různých účastníků války na obou stranách konflitku. Potvrzuje stále platný fakt.

Ve válce není vítězů, pouze poražených.

Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice ... více

Komentáře (0)