tatjana1737 profil

---

Odznaky 32 ze 72

Kdo jsem

Někteří lidé říkají, že pijou všechno, co teče. Ráda bych o sobě tvrdila, že čtu vše, v čem jsou písmenka, ale lhala bych - knížky si od určité doby pečlivě vybírám a o to víc jsem nadšená, když mne nějaký příběh chytí tak, že se v jeho světě pohybuji i když se pohybuji v tom našem, rozvíjím dialogy s hlavními hrdiny, trpím, že nemohu být u nich a prožívat veškerá dobrodružství s nimi, a říci jim to, co mi vypravěč prozradil a oni netuší. Miluji tu chvíli, kdy mne nějaká kniha osloví v nějaké životní situaci a nebo tak pohltí, že po jejím přečtení jsem ještě dlouho v okouzlení, hlubokém prožitku a zajetí toho, co jsem právě přečetla. A těší mne, že se mi tyto dojmy vrací i při dalších čteních, takže ke svým oblíbeným autorům se neustále vracím.

Víc než před rokem jsem znovuobjevila knižní sérii Anne Golon o Angelice, známou filmovým zpracováním s Michele Mercierovou ze 60. let. Od té doby pilně "angelikologuji" - bohužel je to se mnou ale jako s mým tříletým synem, protože každá odpověď na moji otázku generuje další otázky :-). Za svůj "Angelika coming-out" se nestydím, takže pokud by ale někoho téma Angeliky, ludvíkovské Francie, Severní Ameriky v 17. století (ale i mraky jiných témat) zajímalo, tak může mrknout zde: www.angelique.cz.

Děkuji všem uživatelům, kteří mi opalcují některý komentář - ne vždy se vyslovím v soukromé zprávě, tak alespoň takto. A děkuji všem, jejichž komentáře mne zaujaly, pobavily, byly trefné a třeba mne i navedly ke čtení titulu, který by jinak z mé strany zůstal nepovšimnut.


Cestou domů se zastavím v knihkupectví (...). Jakmile jsem uvnitř, rozmotám si šálu a pomalu se courám kolem, prohlížím vystavený knížky a cítím se jako mezi přáteli. Tolik autorů, který mě inspirovali, ovlivnili, šokovali i potěšili, na jednom místě, a žádnej z nich nemá tušení, jakej měli na můj život dopad.
(Joana Bolouriová: Nejkrásnější čas v roce, s. 128)

Kdyby byl Achilleus jen obyčejným vražedným strojem jako jeho bratranec Aiás, ta propast by nikdy nevznikla. Jenomže Achilleus neuměl pouze výborně bojovat, on i přemýšlel. Úsměv mi zmizel ze rtů, když jsem si uvědomil, že kdybych se já narodil s tělem tohoto mladíka, se svou myslí a za stejných okolností jako on, možná bych dobyl svět. Mně bylo přisouzeno silnější vlákno života; dalo se očekávat, že budu přihlížet, jak Achilleovu tvář bez rtů zakrývají zlatou maskou, jenomže v něm byla síla a nádhera, která mně nikdy patřit nebude. Měl jsem náhle pocit, jako bych o něco přišel, pochopil jsem, že Achilleus má klíč ke smyslu života, který mně stále uniká. Je vskutku má odtažitost, můj chlad tak dobrý? Ach, kéž bych dokázal alespoň jednou vzplanout tak, jak Diomédes touží ochladnout!
(Colleen McCulloughová: Píseň o Tróji, Vypráví Odysseus, s. 199-200)

"Sentimentalita je nemoc, která se těžko léčí. A když se k ní ještě přidá touha po dobrodružství, znamená to naprosto jistě, že je člověk předurčen špatně skončit."
(A. S. Golonovi: Angelika. Markýza Andělů 2, Francois Desgrez Angelice, s. 149)

"Kdybych měl tu moc, kterou mi přisuzuje tenhle katanský mnich, nechal bych předtím, než bych zničil jeho a jemu podobné, pomocí magické formulky zmizet tu největší pevnost světa: lidskou hloupost a lehkověrnost. Descartes měl pravdu, když říkal, že nekonečno není lidsky pochopitelné: neboť lidská pitomost se s ním dá velice dobře srovnat."
(A. S. Golonovi: Angelika. Markýza Andělů 2, Joffrey de Peyrac soudu, s. 231)

Jana, jak už jsme zmínili výše, knihy zbožňovala. Nic si neužívala tolik jako tíhu statné bichle v dlaních, jeden nádherný svazek vědění vzácnější a úžasnější a úchvatnější než druhý. Nacházela potěchu ve vůni inkoustu, v drsnosti papíru, který jí šustil mezi prsty, v obracení stránek, ve tvarech písmen, která jí tančila před očima. A ze všeho nejvíc milovala to, jak ji knihy dokázaly přenést pryč z jejího všedního a dusivého života a nabídnout jí zkušenosti stovek jiných životů. Díky knihám mohla vidět svět.
(Má Lady Jane, s. 31)