tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) !!! POZOR SPOILER !!!

Pořád nad knihou přemýšlím... a dostala jsem se i k takové banalitě, jako že někoho "známe", připadá nám podivínský, divný, jsme rádi, když můžeme uhnout očima zatímco se míjíme... uděláme si názor, a přitom vůbec nevíme, co za jeho podivínstvím stojí a co prožil. Kupříkladu Horáček si musel gratulovat, jak se nakonec dobře rozhodl a dobře si vybral, přestože vůbec netušil, čemu si nepřímo díky němu Hana musela projít a co za její "proměnou" stálo. Rosa taky nemohla ani domýšlet, proč je sestra taková jaká je, protože ta o tom nemluvila (a jak vůbec něco takového druhým sdělit?). A ostatně celá první část, psaná z pohledu Miry, je o tom, jak je teta Hana divná a jak se jí Mira zprvu stranila a bála... Taková banalita a přitom docela děsivé, jak se člověk musí chytit za nos. Kolik "bláznivých Helerek" třeba v našem životě je, každý den je potkáváme v pekařství a jen se nad nimi ušklíbneme, a přitom, kdybychom věděli, pláčeme soucitem a lítostí jako pan Urbánek...

60 12.10.2019

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY PRO TY, KTEŘÍ NEČETLI !!!

CITÁT: Jsou různé druhy ticha. Ticho útulné, volající ke spánku, ticho těšící se na příchod blízkého člověka, ale i ticho tíživé, plné očekávání, že bude v příštím okamžiku přerušeno křikem nebo příkrou poznámkou. Ticho našeho domu bylo nervózní a křehké, naplněné nevyřčenými slovy. (...)

Musím přiznat, že Alena Mornštajnová mne hodně zaujala. I když třeba její knihy jen tak podruhé neotevřu, zanechaly ve mne hlubokou stopu a přiměly mne přemýšlení. Předně si lámu hlavu nad tím, jaký popud Mornštajnovou přivedl k psaní, neboť ten opakující se motiv odhalování rodinných tajemství, o nichž se nemluví, nemůže být náhoda.

Knížka měla podobnou strukturu jako ostatní, tj. na začátku je něco zmíněno, a pak se prolíná vyprávění z minulosti a současnosti. Tentokrát byla ale kompozice obohacena o opakování poslední věty či slov z jedné kapitoly na začátku kapitoly následující. Zprvu jsem v tempu čtení nechápala, proč jsou některá slova vytučněna, ale když mi to došlo a pro ověření hypotézy jsem zalistovala zpátky dopředu, musela jsem se vnitřně pousmát, jako kdyby šlo o soukromý vtip sdílený s autorkou. S ohledem na to, že názvy kapitol jiné knihy byly tvořeny částmi básně, jsem zvědavá, s čím na nás AM vyrukuje příště.

Kouzlo Mornštajnové tkví podle mne nejen ve čtivém a promyšleném jazyce, jímž vypráví, ale hlavně v tom, JAK vypráví. Svému čtenáři nic nevnucuje, události popisuje, ale nehodnotí, a je tedy na něm, s kým bude sympatizovat či která pasáž ho osloví. Připadá mi, že ať Tiché roky bude číst náctiletý, vysokoškolák, čerstvě vdaná žena, novopečený otec, pracující čtyřicátník nebo důchodce, každý si z knihy odnese něco svého. Ve mně tentokrát rezonovalo víc věcí, zejména:

- Vztah mezi rodiči a dětmi.
(Jak hluboce prožíval Svatopluk Blančin odchod, který ona zdánlivě vítala s lehkostí, přestože a) spáchala něco neodpustitelného, b) bylo víc než pravděpodobné, že rodiče už nikdy neuvidí.)

- Jak málo stačí, aby se něco pokazilo, a když některé věci zůstanou nevyřčené, dokážou způsobit mnohem víc bolesti, než kdybychom se o nich nebáli hovořit.

- Že, ač to třeba na první pohled nevidíme, nebo to přikládáme jiným příčinám, i naši nejbližší v sobě mohou mít nějakou bolest, kterou tají. My si jejich jednání vysvětlujeme tím, že jsou tvrdí a nemilují nás, i když bažíme po jejich náklonnosti, ale netušíme, co za jejich zatvrzelostí stojí ve skutečnosti.

- Že někdy je lepší neztrácet čas a pokud nás něco zajímá, zeptat se na to rovnou. Protože svědci minulosti mohou bez varování odejít a nám s nimi zmizí jeden z dílků skládačky...

Autorka si opět pohrávala s mými domněnkami, kdy jsem se dohadovala, o čem kniha bude a snažila se od počátku podvědomě najít nějaké zákonitosti, abych byla několikrát vyvedena z omylu. Bohdana o sobě mluví jako o jediném dítěti, které rodiče měli, otec je z pohledu dcery i manželky Běly podáván velmi nesympaticky (a přitom nahlédnutím do minulosti člověk zjišťuje, že byl velmi milujícím rodičem i manželem), a i to, v čem je Bohdana vlastně "divná" se člověk dozvídá cca ve 3/4 knihy a do té doby se jen dohaduje (Trpí nějakou úzkostnou poruchou, že se nerada baví s cizími lidmi? Má nějaký typ zdravotního postižení, a proto vyžaduje ve škole zvláštní přístup a musí chodit k psychologovi?).

Když Svatopluk přestal mluvit, měla jsem skoro slzy v očích - ještě tolik toho zůstalo nevyřčeno! Jakožto čtenář jsem podvědomě toužila po usmíření a dobrém konci, ale ani toho se mi nedostalo, protože konec je opět - stejně jako u jiných autorčiných knih - otevřený. Kdyby připsala ještě jednu, jedinou stránku nebo aspoň odstavec... ale ne, fantazie zůstala rozdrážděna a přání, jak by postavy měly skončit, nesplněna.

Velmi jsem si přála, aby to oslovení na konci bylo vyřčeno nikoli z Blančiných, ale Bohdaniných úst. A moc si přeju, aby tiché roky pro Žákovic rodinu již skončily a vzduchem se začala vznášet ta správná slova.

47 06.02.2020

(SPOILER) !!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!!

Přečteno, zaklapnuto a položeno do knihovny... Téměř se mi chvějí ruce a je docela těžké se od knihy odpoutat a napsat nějaký komentář, protože ve mně ještě pořád rezonuje. Co mi přijde nejděsivější je, jak se dívka, krásná a plná života, může během - z pohledu normálního života - krátké - z pohledu toho, co prožila ovšem hodně hodně DLOUHÉ - doby změnit. I s ohledem na to, že znám toto dějinné období a na rozdíl od postav knihy jsem věděla, co je čeká, jsem musela číst dál, i když jsem se dopředu bála. Ačkoli jsem již byla konfrontována se vzpomínkami konkrétních lidí, kteří holocaustem přišli, včetně detailů, které učebnice nepředkládají, a které, když se do nich člověk vcítí, dokážou hrůznost toho všeho ještě víc umocnit, bála jsem se toho, co přijde a co se hrdinům (hrdinkám) stane. A říkala si, jak málo stačí, aby se lidský osud vydal po špatné koleji (Hanin "vztah" s Jaroslavem, kvůli němuž neodeslala dopis a ostatně i úvodní věnečky...). Mornštajnová psala tak, že mne ihned lapila a nepustila, chvílemi jsem měla pocit, jako kdyby se mi do duše zarývaly spáry, které jí ke knize pevně poutají a nedají mi vydechnout, i když ji odložím a půjdu spát. Styl psaní byl tak sugestivní, že se mi kniha promítala i do snů, a to jsem za sebou měla jen první polovinu, která "teprve" spěje k roku 1938. Takže ano, souhlasím s doporučením kamarádky, tahle kniha je dobrá. V souvislosti s filmem Nabarvené ptáče, který teď hrají v kinech, a z něhož jsem měla tu "čest" slyšet úryvky vyprávěné některými z diváků, jsem se bála do "Hany" pustit, co mne čeká. Autorce v tomto směru patří za mne velký dík, protože kniha vyloženě hnusné explicitní scény neobsahuje. Přesto svůj děsivý díl má, protože když člověk o holocaustu něco ví, tak si i za nevinnými větami dokáže představit děsivé pozadí. A když navíc projektuje do čtení sám sebe, má o slzy postaráno. Chvílemi jsem měla vyloženě nutkání vyskočit a jít objímat a líbat svoje děti a děkovat za to, že je mám. Jenže jsem se bála knihu položit, raději jsem ji chtěla dočíst, aby zlo ukryté uvnitř nečíhalo, nenatahovalo se z knihy ven a nejitřilo mi fantazii, co ještě přijde. Protože mám čerstvě dočteno, mohu prohlásit, že kniha ve mně ještě bude asi hodně dlouho. Na můj vkus té katarze na konci moc nebylo, to jediné autorce odpustit nemůžu. Brr, doufám, že mě slunce za okny brzy vrátí do reality, protože myslet na to, že člověk nikdy neví, co ho čeká, a jaká rozhodnutí ho na životních křižovatkách ovlivní, je velmi zneklidňující.

43 12.10.2019

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

CITÁT: Otec mu mnohokrát říkal, že správný muž se pozná tak, že pláče beze studu, čte poezii srdcem, v duši mu zní opera a udělá všechno, co může, aby ochránil ženu,

Tak jako u jiných titulů, na tuhle knížku jsem narazila díky pročítání komentářů spřátelených uživatelů na Databázi knih a pochvalné ódy mne zaujaly. Dočetla jsem již před nějakou dobou, ale k sepsání komentáře jsem se dostala až nyní. I když mám už trochu odstup, přesto: Doporučuji!!!

Četlo se to opravdu moc pěkně, a i když je příběh tak trochu pohádkový, a skeptik ve mně souhlasil s kritickými hlasy, že negramotná holka z bažiny by takový život prožít nemohla, je to zároveň psané velice uvěřitelně. Příběh samotný i prostředí mají svoji poetiku a čtenářům, kteří jsou naladěni na tuto notu, ukazují hloubku a pravdivost. Ačkoli jsem v Severní Karolíně nikdy nebyla, pár míst, kde ještě raci zpívají, jsem navštívila, takže jsem si do knihy mohla projektovat jistou nostalgii, sentiment a romantiku, které jsou cítit i z knih E. T. Setona, a které člověk zažije v osamělých melancholických mokřinách Jizerských hor. Hlavní hrdinky mi bylo často líto a obdivovala jsem její nezdolnost a přirozenou touhu po životě, které jí umožnily přežít. Sdílela jsem její údiv a radost nad divokými zvířaty, ať šlo o racky nebo mořské mlže. Její osamělost mne dojímala, stejně jako soucitnost a lidskost vedlejších postav, které ji - na rozdíl od většiny - přijaly mezi sebe.

CITÁT: „Co tím myslíš, kde zpívají raci? Máma to taky říkávala.“ Kya si vzpomněla, jak ji máma vždy povzbuzovala, aby prozkoumala bažinu: „Jdi, co nejdál to půjde. Až támhle do dálky, kde zpívají raci.“
„To znamená jenom daleko v divočině, kde se divoká havěť ještě pořád chová jako divoká. (…)“

V úvodu nastíněná detektivní linka gradovala teprve postupně a umožňovala mi vytvářet si různé domněnky. Bohužel, v Chasovi jsem se nespletla, i když jsem čekala, jestli mne autorka třeba překvapí a všechno bude jinak. Jak vyšetřování postupovalo a zápletka s vraždou (?) gradovala, byla jsem opravdu zvědavá na rozuzlení a pořád zvažovala, kdo mohl vraždit (červená čepice přece patřila Tateovi!). Během soudního procesu jsem byla na vážkách a opravdu nemohla říct, jaký konec čekám - zda Kya bude odsouzena nebo ne. Samozřejmě, že jsem jí držela palce, ale přesto jsem byla nejistá. Její obhájce i mne tou závěrečnou řečí dostal do kolen, takže jsem cítila stud porotců i lidí v sále.

Za šťastné rozuzlení i znovuobnovení lásky mezi Kyou a Tatem jsem byla nesmírně ráda, i její skon byl pokojný a přijala jsem jej s klidem a smířením, tak jako Kyu přijala její bažina. Jenže pak přišla kapitola s básněmi od Amandy Hamiltonové a ta můj výsledný dojem z knihy pokazila. Kdyby mne autorka do poslední chvíle nechala na pochybách, kdo Chase zavraždil, a já nepochybovala, že o vraždu šlo, odnesla bych si z příběhu mnohem silnější zážitek. Ačkoli jsem chápala motiv i jeho osvětlení, jako čtenář bych se bez toho obešla. Dávám sice pět hvězdiček, ale kvůli té závěrečné kapitole je to jen za 4,5. Škoda... v průběhu čtení jsem se od příběhu nemohla odtrhnout, viděla v něm různé motivy z jiných knih, byl pro mne uvěřitelný, jímavý, pravdivý, děj na mne působil a dojímal mne. Nejraději bych byla naběhla do knihkupectví a pořídila si knihu k sobě domů, jak moc mne zasáhla. Když jsem viděla fotku autorky a dočetla se, že jde o prvotinu, musela jsem ji ocenit o to víc, jaké knihy dnes leckdo vydává. Bylo patrné, že psaní předcházela důkladná příprava, promýšlení detailů, znalost toho, o čem autorka píše, láska k divoké přírodě, ... vše jako celek ladilo a bylo v harmonii. Jenže to závěrečné osvětlení vraždy mi to celé zkazilo a zanechalo ve mně jistou trpkost.

38 20.10.2021

Asi bych netvrdila, že jde o Bibli Středozemě, protože Silmarillion (resp. část věnovaná Válce o silmarilly) se věnuje především Noldor a jejich historii v Beleriandu, ostatní Elfové, lidi i trpaslíci, jakož i jiné lokace jsou stranou zájmu vyprávění (i když... Bible také nepojednává o všech lidech, ale jen vyvoleném národu, a geograficky také nezahrnuje celý svět, takže ten příměr je vlastně namístě :-)).

K ruce jsem si vzala Atlas Středozemě, během čtení si dělala výpisky a malovala rodokmeny (jak je řečeno níže, není radno podceňovat jména, protože čtenář pak rychle ztrácí orientaci), a přestože je tento styl četby poněkud pomalý (nechápu svého muže, který čte tak, že si k ruce vezme výkladové slovníky a když jej něco zaujme, odloží knihu a jde si najít příslušné heslo), knihu jsem přečetla velmi rychle a tentokrát si z ní pamatuji i mnohem více než při prvním čtení. Nyní bych dokázala (s občasným nahlédnutím do taháku) děj převyprávět a popsat i příbuzenské vazby postav. Oproti prvnímu čtení však trochu opadal pel onoho okouzlení a totální fascinace světem, který pro mne byl nový.

Všem, kteří s Tolkienem začínají, doporučuji "klasický postup", tzn. začít od Hobita a přes Pána prstenů dojít k Silmarillionu. Pokud by někdo začal posledním jmenovaným, mohl by autora zavrhnout pro přílišnou hutnost, a nebo by se ochudil o kupu věcí, které jsou v PP odkryty (narážím na Válku o prsteny, která je v Silmarillionu jako knize sice stručně, ale zmíněna - zejména co jsou zač některé postavy, které se zprvu zdají být podezřelými, ale pak se ukáže, že jsou víc než jiné...).

Sice jsem si k svátku nechala nadělit ilustrovanou verzi (Ted Nashmith), ale při čtení jsem se z nostalgie vrátila k vydání z roku 1992. A tak se mi podařilo odhalit i tiskovou chybu v příběhu o Túrinu Turambarovi. Z nového vydání jsem se potěšila obrázky a této knížce bych vytkla jen to, že obrázky jsou v knize zařazeny bez ohledu na kapitoly, takže mnohdy jsou vetknuty do příběhu, kterého se netýkají + chybí u nich popisky a odkaz na stránku, ke které se vážou (jako to mají třeba Verneovky).

Po opětovném přečtení Silmarillionu též znovu rehabilituji Petera Jacksona a jeho filmové ztvárnění Hobita a PP, protože zejména u Hobita jsou ve filmu scény, které sice neobsahuje samotná kniha, ale které vycházejí ze znalosti dějin Války o prsten a dějin Středozemě. Nicméně se stále domnívám, že je to příběhu na škodu, protože pokud pak divák naváže trilogií, ochudí se o mnohá překvapivá rozuzlení a pointy (a navíc stále nemohu vytěsnit z hlavy obrázek, jak Galadriel vynáší v náručí Mithrandira z Dol Gulduru...).

Na závěr jen drobnost: protože svazky mezi Eldar a Edain byly výjimečné a v Eruově hudbě měly vždy nějaký účel, pochybuji o tom, že by Kili a Tauriel v sobě našli takové zalíbení, jak nám předkládá filmový Hobit. Trpasličí láska je navíc velmi hamižná (viz dodatky k Návratu krále) a pochybuji, že by se nějaký elf nechal takovým poutem svázat. Nehledě na to, že takový svazek Prvorozených s Aulëho dětmi by vyvolal velikou nelibost Valar a Ilúvatar by pak vyvolal pohromy, které by Středozemi změnily více než svržení Thangorodrim :-).

38 10.04.2016

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Nečetla jsem úplně všechny komentáře níže, ale už teď mě mrzí, že to nebudu já, kdo jako první bude parafrázovat Rockyho syntax, kdo bude na počest autorovi mávat pařátem směrem k Tau Ceti, sledovat svůj protějšek při spánku nebo kdo se přizná k prosakování obličeje :-). Ke knize jsem se dostala přes doporučení v uzavřené skupince na MK (díky @poah) a tak dlouho jsem čekala, až se v knihovně uvolní, že jsem zapomněla veškeré anotace, o čem má být. Do četby jsem se navíc pouštěla lehce odrazovaná názvem (nevím proč) a po prvních odstavcích si trochu rozpačitě říkala, že si nejsem jistá, jestli je po několikaletém Star trek období sci-fi ještě mým šálkem kávy. Weir mne však velice rychle vtáhnul do děje, takže jsem se pod různými výmluvami nepouštěla do dlouho (ale fakt DLOUHO) odkládaného žehlení, a nakonec knihu dala na jeden zátah.

Obdivuji Weirovy hrdiny, kteří si udrží duševní zdraví navzdory tomu, že osud dělá všechno pro to, aby se rozbrečeli a vzdali to, neb jejich výchozí situace je vždy bezvýchodná. Naštěstí jsou ale vybaveni nejen potřebnou dávkou optimismu, ale hlavně znalostmi a schopností pružně reagovat na krizi. Ryland Grace na rozdíl od Marka Watneyho navíc v rámci rozdaných karet dostane solidní eso.

Souhlasím s SBH, že hrdinova amnézie a prokládání děje pohledy do minulosti byly dobrým tahem. Děj díky tomu odsýpá a zejména ve druhé polovině se více propojuje. Co se vědeckých poznatků týče, nejsem jediná, kdo se přiznal k tomu, že ho na škole přírodní vědy příliš nebavily (jsem obětí humanitní blbosti), ale při čtení Weirových knih si nejednou řekl: „Proč já při té fyzice nedávala pozor…“ Už při čtení Marťana jsem neustále měla na mysli apel našeho matikáře, který nám vyprávěl o ztroskotaném pilotovi, jenž opravil vysílačku jen díky tomu, že si vzpomněl, že je grafit vodivý a zničil svoji tužku. Při čtení Spasitele jsem se utvrdila v tom, že budu do dětí hustit význam fyziky, chemie a ostatně i biologie.

Tak jako jiní, ani já jsem příliš nespolknula to skandální odhalení, jak to bylo s Rylandovou účastí na misi, protože Grace byl napsaný tak, že prostě BYL hrdinou, ať o sobě tvrdil, co chtěl. Polovinu hvězdičky mám chuť ubrat za to, že se Grace nevrátil na Zemi, ale tak, jak autor příběh nastavil, to jinak dopadnout nemohlo. Trochu mne dráždí, že nemám jistotu, jak to se Zemí a jejími obyvateli dopadlo, ale i to je součástí kouzla. Jediné, čemu jsem cynicky nevěřila, byla schopnost lidstva zapomenout na sváry a zmobilizovat společné síly k záchraně lidstva. Ač chci věřit v dobro v nás, bojím se, že v reálu by spíše nastala situace jako ve filmu K zemi hleď!

Artemis jsem nečetla, takže za mne si Andy Weir laťku udržel a já musím uznat, že sci-fi stále ještě pořád je mým šálkem kávy.

CITÁT:
Zase jednou mě zaskočila melancholie. Jak rád bych zasvětil zbytek svých dnů studiu eridianské biologie! Jenže musím nejdřív zachránit lidstvo. Zatracené lidstvo! Zdržuje mě od mých koníčků.

37 17.04.2022

(SPOILER) Do čtení se mi vůbec nechtělo, protože jsem ho dostala jako zadání. (@SBH: Může se vůbec mluvit o klubu? Jaké je první pravidlo klubu??!) Ale protože jsem dítko submisivní vychovávané v tom, že úkoly se musí plnit, i když se člověku nechce, tak jsem se včera pustila do čtení e-knihy. Proto mě až před chvílí dojalo, když jsem zjistila, že na konci knihy je slovníček používaných pojmů. Mít v ruce knihu fyzickou, zjistím to ihned, u e-knihy se listuje blbě. Škoda, mohlo mi to mnohdy ušetřit přemýšlení, o čem je zrovna řeč.

Předně musím napsat, že jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Ba naopak jsem knihu ve své hlavně zaměnila za "Předčítače" a děsila se toho, že budu číst o té nacistce, co ji hrála Kate Winslet. Už vůbec jsem netušila, že je kolem titulu takové haló a jen diskuse zde na DK k prvnímu dílu je plná vášní. Ale možná dobře, že jsem do čtení šla s čistým štítem, protože pak bych byla dopředu ovlivněná a měla očekávání.

Když jsem začala knihu číst, moc se mi to nelíbilo. Jistá bezútěšnost, neustálé opakování tělesných deformací (s důrazem na reprodukční orgány a schopnost plodit), špatné pochopení pojmů, které byly vysvětleny při dalším čtení (sklenáři / sklenaři), kupa různých výrazů, k nimž jsem musela namáhavě přiřazovat obsah. Přestože jsem ale přečetla poměrně krátký úsek, Naslouchač ve mně vyvolal nějakou podvědomou reakci, takže se mi zdál sen knihou inspirovaný. A to se mi stává opravdu málokdy. (Mám v živé paměti až horečnaté sny při čtení Písně ledu a ohně na VŠ.)

Dnes jsem knihu dočetla a chci se začíst do dalšího dílu, protože hra je rozehraná docela slušně. Jediné, co mi nesedí, a to mi vadilo od samotného začátku, jsou kulisy postapokalyptického světa. Kdyby to byl nějaký svět smyšlený, přijímala bych ho lépe. Těžko říct, co mi na tom tak vadí, ale je to tak. Naslouchač je vlastně úplně obyčejným příběhem, ale líbí se mi jeho kulisy a nastíněné záhady, ať už jde o samotný sklenit nebo ty potvory, kterým nemohu přijít na jméno (podívala jsem se do slovníčku: nasterey). (Myšlenka štítu, který chrání před zlem zvenku a který je tvořen vlastně věžemi, mi silně evokoval jeden z dílů série Meče pravdy Terryho Goodkinda, kde vystupovaly chiméry.) Nu a pak samozřejmě osoba ústřední postavy, jíž matka už krátce po porodu předvídala velkou budoucnost, ale tentokrát zřejmě nešlo jen o obligátní marnivost čerstvé rodičky.

Uznávám, že zápletka dívky maskované za chlapce či a priori nepřátel, z nich se stávají přátelé, zní docela otřepaně. (Už jen to praktické domýšlení maskování pohlaví hlavní hrdinky, která je sice kryta maskou a oblečením, ale při všem tom putování by si všichni asi všimli, že čůrá na bobečku?) Ale zákonitosti světa kolem Duvalského pohoří, sklenit, tajemná místa a podivné bytosti - to všechno mě zaujalo. Celou dobu jsem čekala, kdy dojde k odhalení hlavní hrdinky a rozjede se milostná linka s kapitánem, popřípadě kdy umře Vargas (ti sympatičtí beta samci většinou zařvou mezi prvními), a ono nic. Naslouchače proto beru jako úvod a jsem zvědavá, jak se s tím vším autorka popasuje dál a kde je vlastně pointa.

Nebýt závěru poslední kapitoly, klidně bych knihu zakončila přechodem skáry s tím, že to, co následovalo, by zahajovalo dvojku.

Na knize bych dokázala najít kupu chyb, ale styl vyprávění i příběh mě nakonec zaháčkovaly, takže mé zlé kritické já mlčí. A už to je známka úspěchu. (Narazila jsem na recenzi K. Pomykalové na webu fantasyknihy.multiuniversum a souhlasím s jejím shrnutím, výtkami i hodnocením.) Jen nevím, nevím, zda se kouzlo bude opakovat i v postapokalyptické Evropě aka Nížinách. Sama jsem založením více spíše na fantasy než na sci-fi, obávám se ztráty toho nedefinovatelného cosi, co mě u prvního dílu tak zaujalo. Každopádně ale dávám šanci pokračování ;-). Zatím tedy hvězda dolů, protože nevím, jak se vše vyvrbí.

P.S.: Nesnáším označení "postapo", protože mi to připomíná slovo gestapo.

36 09.04.2021

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Po přečtení nějakých dvou knih jsem si AM na DK dala do oblíbených a těšila se na další knihy, co napíše. Listopád nebyl špatný, ale neseděl mi (alternativní historie), očekávání knižní novinky mi trochu pokazily debaty kolem originality příběhu. Všechny diskuse a obvinění z plagiátorství vyzradily pointu, což mi před čtením tolik nevadilo, ale zpětně si říkám, jestli mi to nemohlo pokazit dojmy z četby a vyznění celé knížky.

Začít musím zpracováním knihy. Překvapilo mne poměrně velké písmo a široké okraje stránek. V době, kdy se hovoří o krizi papíru, mi to od Hostu přišlo jako rouhačství, a kdyby byla menší písmenka a menší okraje, kniha by měla tak pětinovou šířku. Přečetla jsem za několik hodin.

Příběh jako takový mne příliš nepohltil a po celou dobu jsem cítila odstup. Styl i jazyk vyprávění mi přišly jednoduché, jako kdyby to ani nepsala Mornštajnová. Téma, prozrazené na internetu, bylo zpracováno tak jinotajně, že bych ho - dokud to autorka nevybalila "na plnou pusu" - neodhalila ani kdybych chtěla. Asi to bylo vyzrazením pointy, ale šok se nekonal, i když znechucení ano. Z hlediska děje zůstalo příliš mnoho nedotažeností (co se stalo s tátou, proč se nevyřešil Jakub), na což u autorky taky nejsem zvyklá. Hrozné mi přišlo, že když už hrdinka věc pojmenovala, bylo to všem jedno. Žádná katarze a pocit zadostiučinění. A to, jak pak situaci vyřešila, sice po tom všem dávalo smysl, ale čemu tím prospěla? Po té vší délce si člověk jen říká, že skončí v base a co z toho...

Pokud ve mně zůstaly nějaké pocity, tak spíš bezútěšnost a frustrace ze stavby celého příběhu. Vím, že Mornštajnová tvrdila, že chce napsat něco úplně jiného, ale za mne se jí to nepovedlo a kniha mi, navzdory několikaleté přípravě, přišla šitá horkou jehlou. Můj názor je, že by se měla vrátit k "rodinným kronikám ", ve kterých vynikl její jazyk a kterými mne oslnila.

35 08.07.2023

(SPOILER) CITÁT: Usadili se naproti muži, který nevypadal na lamače ženských srdcí. Byl bílý jako ředitel vápenky, měl prořídlé vlasy a opotřebované zuby. Kdyby se šarm dal měřit pomocí teploměru, u něho by se na stupnici blížil k absolutní nule. Prsteníček mu sice zdobil snubní prsten, ale manželka zřejmě nebude příliš kriticky založená.

!!! POZOR SPOILER !!!

Ke Vzkazu v lahvi jsem se dostala náhodou, bez znalosti předchozích dílů. Po přečtení jsem se o knize bavila se svojí knihomolskou matkou, která mi oznámila, že Adlera-Olsena už zná, některé jeho detektivky četla, jen si je dávala na přeskáčku podle toho, co zrovna v knihovně bylo volné, a chybí jí tak pouze časová posloupnost. Když jsem se zeptala, jestli nějaké další díly zrovna nemá vypůjčené, dala mi díl pátý. Knihu jsem rozečetla, abych zjistila, že první čtyři díly jsou zfilmované a skoukla první a čtvrtý. Posloupnost mi chybí taky, díky filmům mi jistojistě unikla kupa detailů a vedlejších linek, které se pro omezenou stopáž do děje na rozdíl od knihy nevešly, ale od četby další bichle mne to neodradilo.

Čeho si tentokrát cením hodně je absence nějaké výraznější surovnosti nebo úchylárny (zrovna Žena v kleci a Složka 64 nebyly ideálními filmy před spaním), ačkoli dějová linka mi tentokrát přišla hodně složitá a přemýšlela jsem, jak se z Dja dostaneme do Kodaně. Markův příběh byl takový lehce limonádový, ale navzdory velkému množství náhod a zvratů se to četlo dobře. Po přečtení však mnohem víc než nad Markem přemýšlím nad tím, co zůstalo mezi řádky a jen naznačeno. Nejen vývoj milostných eskapád hlavního hrdiny (dojde na prstýnek nebo zůstane u fotbalové obuvi, jejíž příčinu stále neznám?), ale dráždí mne zejména Asadova minulost a spojitost s novým šéfem. Zajímá mne i to, jak se bude vyvíjet Gordonova postava, a to navzdory tomu, že po dvou knihách a jednom filmu mi Rose zatím k srdci moc nepřirostla. Celé to hádání se a rýpání na oddělení Q mi pořád trochu uniká (stejně jako Carlovi). Nicméně Asad pro mne po shlédnutí filmů získal nový rozměr, neb na rozdíl od předlohy je to dlouhán - a navzdory obřímu nosu docela fešák.

Na rozdíl od Složky 64, kde dostalo na frak školství a zdravotnictví, tentokrát se Adler-Olsen rozhodl vypořádat s úředníky ve státní správě. Pro někoho, kdo je v podobné oblasti zaměstnán, docela zajímavé čtivo. Jen mne poněkud mrzelo, že ten jediný čestný ouřada zas tak čestný nebyl. Ale zvrat, který nakonec přišel, jsem nečekala, tušila jsem, že někdo dostane na frak, jen jsem nevěděla kdo. Trochu mi ten průměrný pán připomněl hrdinu 1. série seriálu Fargo. Úplně poslední kapitolou to autor zase zajímavě rozsekl, a i to se mi líbí. Zlo nezůstává nepotrestáno. Jen ten únos dívky už mi přišel jako nastavení v podstatě ukončeného příběhu.

Autor píše čtivě a moc se mi líbí jemný slovní humor, kterým oplývá. Pobavila jsem se v mnoha momentech, mezi který patřilo i štípání kolegy při výslechu svědka. Bohužel je to pro mne celé tak trochu fikce, už jen kvůli neustálým zmínkám o škrtech ve státním rozpočtu, které si trochu odporují s náklady, jež hrdinové předkládají účtárně. (Nemluvě o tom, že zde sice začnou řešit zmizení jednoho pána, ale nakonec vyšetřují aktuální vraždy a lezou do zelí kolegům.) Obávám se ale, že po filmech už knihám asi šanci nedám, leda s nějakým větším časovým odstupem. Ale je to moje škoda, že jsem se o případy oddělení Q připravila. Zvažuji, že bych celý box mamince zakoupila k svátku.

CITÁT: Z jednoho velblouda hříbě nevytřískáš.

34 30.12.2020

Souhlasím s převládajícím názorem, který řadí Slepou mapu na druhé místo za Hanu, ačkoli uznávám, že jsem ještě nepřečetla vše. Kompozice je obdobná jako u Hotýlku, ale mapa mne bavila víc, možná i proto, že byla delší a já bych klidně brala knihu i trojnásobného objemu, jenom abych mohla číst a sledovat osudy postav, jak je Mornštajnová čtenáři předkládá. Autorka má velmi příjemný jazyk a styl vyprávění, při čtení jejích knížek si připadám, jako kdybych sledovala film nebo seriál, ve kterém se sice nic výrazně dramatického neděje, ale i tak si musím pustit další díl a dokoukat to do konce. Dějinné události jsou prezentovány spíše na pozadí, ale ten, kdo je s českou historií 20. století obeznámen, je i přesto napjatý a čeká, co přijde. A s osudy postav kolikrát mávají nejen historické mezníky (jejichž vyústění my již známe, protože jsme se o nich učili, ale jejich aktéři netuší, kam se dostanou, když učiní rozhodnutí, které učinili), ale i samy postavy, když se rozhodnout nějak a ne jinak. Čekala jsem, že se dozvíme trochu víc i o bratrovi / strýci, který emigroval do Ameriky, ale záběr se týkal především Čech a trochu i Německa. Ze všech postav mi byla nejméně sympatická sama vypravěčka, s tou jsem se moc sžít nedokázala, ale samotný konec knihy mne přesto potěšil.

34 14.12.2019

Knihu jsem dostala k Vánocům a doteď si ji sušila s původně naivním záměrem, přečíst si předtím pro osvěžení dva předchozí díly. Na to sice nedošlo, ale čtení to vůbec neuškodilo a za dva dny bylo hotovo. Tak trochu si marnivě říkám, že mi Červenák mohl věnovat alespoň malou doušku v poděkování (anebo rovnou věnování), neb k tomu, aby dal větší prostor Barbaričovi, a nedělal z něj jenom toho nejměkčího z trojice, a k tomu, aby nám představil paní kapitán Steinovou, jsem ho navedla na jeho stránkách já :-).

Čtyři hvězdičky dávám v rámci série, jinak bych teď - co jsem od posledního dílu přečetla kupu jiných svazků a autorů - hodnotila asi o něco méně. Ani ne tak proto, že jsem to přečetla tak rychle, ale kvůli tomu, že to vlastně nebylo nic moc nového. Za postavu Krakonoše požírajícího zbloudilé pocestné palec nahoru, i ten Les byl vcelku strašidelný, ale po čerstvém přečtení Gemmellovy Tróje jsem rozmlsaná a vůbec by mi nevadila delší "stopáž", rozvedení temné a tísnivé atmosféry, větší tápání hrdinů v mlze, ať už obrazné či doslovné. (Schválně jsem si i dělala statistiku, kolik panen a psů zemře, ale tentokrát to byl "podprůměr" - jen dva psi a kdysi jedno malé děcko.)

Zápletka jako taková nebyla pro mne moc originální, v půlce knihy jsem si říkala, že je vlastně vyřešeno, dokud se neukázalo, že s tím Smiřickým to bylo trochu jinak. Víc dějových linek bylo poskládaných pěkně vedle sebe, a i když šlo další vývoj či padouchy odhadnout dopředu, nevadilo mi to, protože to byl Červenák se vším všudy (včetně odbojné Johanky).

Z hlediska současné doby mne trochu zklamalo potrestání viníků Smiřického vraždy. Rozumím tomu, že příběh se odehrává v době, kdy zákony i morálka byly jinde, ale co je horší? Vražda násilníka nebo opakované domácí násilí a znásilňování? Stejně tak krádež prasete je víc než zmlácení mlynáře a znásilnění jeho ženy? Možná to mohl Ďuro trochu vyhrát, věřím, že tohle se dotkne vícero ženských čtenářek.

Oceňuji náhled do kapitánova rodinného života. Stein díky tomu na mne konečně působil trochu víc jako člověk - ze všech tří postav mi byl vždy on ten nejméně sympatický a i ouchylný Jaroš mne zaujal víc. Kapitán byl takový černobílý morous, který sice deklaruje hodnoty rodiny, ale vlastně o ní (a ani o něm) nic nevíme. To se tady napravilo a paní Steinovou bych chtěla ještě víc poznat, klidně osobně. Jistě s ní je velká legrace. Potěšil mne i její "současný" přístup k plnění manželských povinností, u nichž by se dle Steinových charakteristik mohlo zdát, že je vykonává jen s velkým sebezapřením :-).

Jen fanynky Jaroše, jehož vidiny a bolesti hlavy doufám dojdou vysvětlení, možná trochu zaplakaly, neb se ukazuje, že i přísně střežené srdce může být věnováno té správné dívce. Překážky v lásce tu sice jsou značné, ale čtenáři je stejně umožněno doufat v budoucí happy end.

P.S.: Rodiče byli na dovolené opět v Krkonoších, aby mi volali, kde v Červenákovi byla Vlčice. Jednak jsem to tou dobou ještě nečetla, a pak - to jednotné číslo. Takže jsem šla ke knihovně listovat v Báthorym a mumlala si, že Vlčice byla někde v Uhrách. Teprve otevření mapky na předsádce jsem prozřela, nač se mne to rodiče ptají, a pochopila, že sedí v autě s atlasem a dělají si výlet :-).

33 20.08.2020

Tempo se podstatně zrychluje než u Společenstva prstenu a druhý díl trilogie se mi tak četl výrazně lépe (možná to ovšem bylo dané i tím, že jsem měla víc prostoru číst v kuse využívajíc spánku svého milého děťátka). Přestože kniha třetí, věnující se osudům Aragorna, Legolase, Gimliho a Pipina se Smíškem, je akčnější, kniha čtvrtá popisující osudy Froda a Sama je také čtivá a zajímavá. Při druhém čtení po nějakých 20 letech (bože, vážně jsem to napsala? Jsem už tak stará?! :-)) mi učarovala postava Stromovouse. S ním na mne dýchla atmosféra Silmarillionu. A to, jak se nakonec letitý ent ukvapil, je obdivuhodné - do lesa budu opět nějakou dobu vstupovat s pokorou. Co kdyby nějakého jizerskohorského huorna napadlo, že jsme stejně jako Saruman sešli z cesty moudrosti? ;-)

Před čím ovšem smekám nejvíce je autorova práce se slovy (smekám zde i překladatelce, protože v AJ jsem nečetla) - zejména popisy krajiny jsou úžasné a před čtenářovým zrakem se plasticky otevírá země, v níž díky Tolkienovi zná každý kámen a kterou by chtěl poznat a projít spolu se svými hrdiny.

V tomto ohledu se opět musím myšlenkami vrátit k filmovému zpracování, které lokacemi předloze rozhodně neuškodilo. Jen děj filmu se již více liší (doporučuji podívat se na prodlouženou verzi s vynechanými scénami, osobně se mi nejvíce líbí ta, kdy má uražená hlava kamenného krále opět korunu), a to je dobře, protože vedle sebe mohu i nadále stavět knihu a film, obojí mohu mít ráda, aniž bych druhé musela zavrhnout. Jakožto závislý čtenář však doporučuji nezůstat jen u pohyblivých obrázků a rozhodně sáhnout po knize, protože ten niterný zážitek, kdy fantazie čtenáře pracuje sama, je sám se svými prožitky a tají dech nad osudy hrdinů, nemůže stříbrné plátno nahradit.

Na závěr ještě tichý a uznalý dík Samu Křepelkovi. Pokud jsou takoví všichni zahradníci v Kraji, chci se tam přestěhovat. Kéž bych i já měla takového přítele po boku až všechna světla zhasnou.

33 18.03.2016

Když jsem se dívala, co všechno Pavel Čech napsal, tahle knížka mne mezi všemi jeho tituly úplně nezaujala a dědečkové na obálce mi přišli oškliví a ne příliš vzhlední. Když jsem zjistila, že kniha vyhrála Zlatou stuhu, tak jsem ji ze zvědavosti v knihovně objednala také, abych domů šla s přeplněným batohem Čechových knih. Dědečkové skončili v tašce přes rameno, kde jsem nesla další balík knih z Knihobotu, a tak jsem je na ukrácení jízdy ze zvědavosti vytáhla v tramvaji. Vůbec mne nerušilo handrkování mých dětí, na chvíli jsem se v knížce ztratila, abych ji pak znovu vytáhla na hřišti při čekání na nejstaršího, až přijde z tábora. Když jsem pak sledovala svoje téměř devítileté děťátko v interakci s vrstevníky, bylo mi až líto, jak se projevuje. Rozjetý byl ještě u večeře, zatímco já už jela na jiné vlně a chtěla trochu zklidnit a zvolnit. Zatímco jedl, rozevřela jsem před ním nejprve knihu O zahradě a pak Dědečky, první mu četla, druhou ukazovala. Bylo zajímavé sledovat, jak se jeho reakce měnily, kdy ze začátku světácky komentoval "tady vypadá strašidelně!", "Hm, teď levituješ a co", pak se začal usmívat, ptát se a radovat. V průběhu čtení obou knih se naprosto proměnil, jak na něj zapůsobily, přičemž mohu říct, že Dědečkové víc. I když některé příběhy nepochopil (Knoflík), bylo vidět, že ho kniha zaujala, a já dnes experiment zopakovala s mladšími sourozenci. Čtyřletého zaujaly některé obrázky a potřeboval se k nim sám vrátit, takže po dočtení si knížku vzal a listoval si v ní sám. Skoro šestiletá pak komentovala děj, smála se a měla krásné postřehy a interpretace. Oba se shodli, že by si knížku chtěli nechat a že ji mám koupit domů.

Co se mne týče, nejvíc se mi líbila Hruška a Přání. I když nevěřím tomu, že by takhle křehký dědeček zvládl lézt po příčkách po zdi, říkám si, kdo z nás by se ve shonu všedního dne vydal za šipkami, které probudily jeho zvědavost? Při třetím čtení jsem si v knize všimla nových detailů, které mi předtím unikly, a třeba teprve před pár minutami jsem objevila mladší já dědečků z obálky nad jejich barevnými portréty. Zpětně souhlasím s komentářem jadly, že mi v knize vlastně chyběla i nějaká babička. Všichni dědečkové byli osamocení, věkem zkroucení, s trčícími chlupy / vousy / vlasy a dojemní, což je mi teď zpětně trochu líto.

Nejméně mne zaujalo Moře, i když dědečka z tohoto příběhu naprosto chápu a mám to při čtení podobně jako on. Psí bojovníky jsem musela synovi vysvětlit, mladší děti je nepochopily a dívaly se jen na obrázky indiánů. Biograf mne upřímně pobavil a Ještě něco bylo velice poetické, přičemž děti zaujalo asi nejvíc a dost jsme si u obrázků povídali. Příběh Knoflík je silný posledním obrázkem (viz komentář od Mr.Elmo) a při opětovném čtení si člověk všimne věcí, kterým předtím nevěnoval pozornost a jež nyní najednou vidí zcela jinýma očima (lidé stojící u zda a čtoucí vyhlášku). I napoprvé jsem si ale kladla spoustu otázek a říkala si, jaký význam má jeden utržený knoflík, když už má člověk sbalený kufr a dalšího dne odjíždí... Co se stane se všemi těmi ostatními knoflíky v košíku?

Ke knize je docela hezký metodický list čtenářského klubu na stránkách Zlaté stuhy, ale už autorova předmluva mne přiměla zamyslet se nad vlastními dědečky. Dědeček František sice nebyl můj vlastní dědeček, ale pro mě prostě dědečkem byl a v dětství jsem s ním trávila víc času než s dědečkem Jindrou, na kterého teď v dospělosti vzpomínám víc. František se se mnou vracel do svých dětských let, která pro něj už asi byla daleko a která si přibarvoval a já mu to všechno věřila, než jsem si později uvědomila, že ne vše byla pravda a bylo mi ho trochu líto. Jindra mi jako holčičce na Lopůnce sbíral jahody a já ho vidím i babiččinýma očima, která mi později na VŠ psala, jak se seznámili a jak moc se mají rádi. Až když jsem se nad nimi zamýšlela, uvědomila jsem si, že vlastně vůbec neznám a nic nevím o tom biologickém dědečkovi, co umřel dávno předtím, než jsem se narodila, a že jsem se o něj ani nikdy pořádně nezajímala.

Jsem ráda za to, že moje děti svoje dědečky mají a ještě i jednoho pradědečka, který - budu-li upřímná - jako kdyby z některých těch příběhů Pavla Čecha na mne šibalsky mrkal, protože přesně to by byl i jeho styl.

Doplněno třetího dne: Nejmladší si knížku stále prohlíží a právě se ptal, jestli bych mohla nasbírat takové jablíčko, aby v něm uvnitř byla taky hvězdička. Říkám mu, že ty jsou v každém jablíčku, záleží na tom, jak se rozkrojí, že bych mu to ukázala, ale zrovna žádné jablko doma nemáme. "A můžeš někdy nasbírat takový jablíčko, aby byla uvnitř taky ta hvězdička a my ji taky měli doma?"

32 03.08.2023

Tuhle knížku jsem objevila díky Databázi knih a pročítání komentářů oblíbených a spřátelených uživatelů (nefernefer). Zaujaly mne citované úryvky v příspěvcích a několikrát jsem se po ní poohlížela, ale marně. Knihu jsem označila jako "Chci si přečíst" a zapomněla bych na ni, kdyby mi ji shodou náhod nepřipomněl jeden člověk. Takže když jsem nyní dělala svůj první nákup na Knihobotu, zkusmo jsem titul zadala do vyhledávání a ejhle, jeden kus se objevil. S tím, že za ty peníze ho po přečtení v nejhorším věnuji do naší knihovny, jsem Pošetilost doktora vinnetoulogie přihodila do košíku. Záhy po doručení jsem se pustila do čtení a nakonec, navzdory rannímu vstávání, musela dočíst ve stejný den. To bylo tak kráásný!

Předně: Ústí nad Labem! Díky tomu, že moje srdce v tomhle městě zůstalo, pro mě čtení mělo přidanou hodnotu, neb popisovaná místa znám. Potom: narážka na osoby i mně známé (svého času jsem začínala studovat obor Český jazyk - Dějepis a doma mi pořád leží Staroslověnská čítanka). Ale hlavně: Autorovo vnímání světa a myšlenky, které nenápadně a nenásilně čtenáři předkládá. Zajímavá je náhoda, že mnoho z čteného koresponduje nejen s životní filozofií, ke které jsem dorostla (viz komentář Alma-Nacida o věkové hranici), ale i s myšlenkami právě toho člověka, který mi knihu asocioval. Bože, četlo se to tak pěkně až mě z toho sladkobolně srdce rozbolelo! Nemá cenu tu vypisovat citáty, které mne oslovily, protože jich tu již kupa je napsaných a líp, než bych je zmínila já sama. Autora po přečtení dávám do oblíbených a prohlašuji, že knihy se nezbavím.

S odstupem jen trochu váhám... Bylo nutné popisovat reálně existující osoby odlišně jejich předobrazu? (Zoe Hauptová) Ale především... Dle informací na obálce knihy autor studoval DAMU v Praze. Jak toho může tolik vědět o "mém" Ústí??

P.S.: Tím co se nefernefer omlouvám, myslela jsem, že ji v Oblíbených již dávno mám, ale neměla jsem. Napravuji!

32 17.04.2022

O existenci blogu jsem se dozvěděla až po skončení Star Dance z různých rozhovorů v magazínech. Protože se mi Marie Doležalová líbí jako herečka (líbila se mi už v Pusinkách, kde mne její postava velmi dojímala, v Comebacku podle mého svou Sašou zastínila roli Ivy, a když jsem ji viděla v Neviditelných, Vyprávěj nebo vánoční pohádce, hned jsem se zaradovala, protože ji prostě ráda vidím), rozhodla jsem se vysolit ty hříšné peníze a koupit si její knížku. A přestože i díky této investici se opět přátelím s kontokorentem, nelituji. Bavila jsem se velmi. Knížka má pro mne mnoho plus: je psaná velmi vtipně a čtivě, jestli jsem se nemohla dostat do tempa, tak maximálně dvakrát za celou knížku. Nesmírně se mi líbí Doležalové práce se slovy, použitá přirovnání apod. - místy jsem si čtení vyloženě vychutnávala. A třešinkou jsou i ilustrace - komiksové stripy k danému tématu, které jsou vtipné samy o sobě, ale po přečtení příslušného příspěvku jsou někdy až geniální :-). Celkově knihu hodnotím plným počtem hvězd a těším se na další pokračování. Jen to musím vydržet a nesledovat teď autorčin blog, protože pak už to čtení nebude mít punc překvapení. Věřím ale, že šťávu pořád mít bude.

Jediné, co bych vytkla (a i to myslím spíše v dobrém), že po přečtení knihy už nikdy nebudu koukat stejnýma očima na českou produkci nekonečných seriálů (aneb co ve scéně chybí či přebývá) a na české detektivky (protože teď už budu od začátku vědět, kdo je vrah) :-).

P.S.: V jednom rozhovoru Marie Doležalová říkala, že moc nemusí, když ji každý oslovuje "Maruško". Přiznám se, že ty tendence mám taky, protože má takový milý ksichtík, který hned budí sympatie, ale nejrůznějšími počiny mne přesvědčila, že to není jen o ksichtíku a že je fakt Marie.

32 02.02.2016

Knížku jsem si koupila po přečtení mnoha pochvalných recenzí a nelituji. Čekala jsem sice trochu serióznější čtení, ale lehkost stylu a příběhu mi vůbec nevadila a coby aprobovaného historika mně potěšilo mnoho historických narážek, střetnutí a setkání.

Nedoporučuji těm, kteří soudě dle názvu očekávají předání hluboké moudrosti věků - takto se v knize zklamala má tchyně, která ji (pro mně nepochopitelně) četla asi rok (já přečetla během dvou dnů) a nakonec se zasekla 20 stránek před koncem.

32 02.10.2015

(SPOILER) "Život není to, co chceme, ale to, co máme. Tak jednoduché to je."

!!! POZOR SPOILERY !!!

Když jsem zjistila, že Morštajnová vydala novou knihu, třepala jsem se na ni jako malé dítě. Než ji „naskladnili“ v knihovně, začaly se objevovat první odezvy a přiznám se, že když jsem si pak přečetla anotaci, začala jsem mít jisté obavy. U autorky mne nesmírně zasáhly její „rodinné kroniky“ na pozadí velkých dějin, tím si mne zcela získala, a to od ní chci už navždy číst :-). Alternativní česká historie se mi jako téma nepozdávala moc atraktivní, odrazovala mne navíc většina zklamaných reakcí, přesto jsem ale byla rozhodnutá si knihu přečíst. Když se mi konečně dostala do ruky, pořád jsem váhala a cítila jistý tlak, než jsem Listopád vůbec otevřela a kdykoli jsem měla pokračovat ve čtení. Valem za to mohlo i zvolené téma, které mi coby matce nedělalo úplně dobře, a úzkostné očekávání, co hrdinky čeká.
Knihu mi půjčila tchyně, která se po dočtení svěřila, že jí to nepřijde horší než ostatní knihy od Mornštajnové a "že to nebylo tak špatné, jak lidi říkají". Nevím, zda je „horší“ to správné slovo, Listopád je prostě úplně jiný než to, nač jsem u autorky zvyklá a co jsem od ní očekávala. Kniha je opět psaná velice čtivě, člověk ani neví jak a obrací stránku za stránkou. U postav mne zajímalo, jak to s nimi bude dál, takže v poslední etapě jsem dorazila poslední třetinu knihy na jeden zátah. Pořád mi ale v hlavě blikalo veliké ALE. A tím je právě to téma, právě ta alternativní historie po roce 1989…
U předchozích knih si tipuji, že autorku motivoval nějaký rodinný příběh, nález staré fotky, vyprávění babičky apod. Zajímalo by mě ale, co ji motivovalo k napsání Listopádu, co bylo tím rozhodujícím momentem, impulzem, že si zvolila zrovna tuto látku. Díky tomu tak trochu nevím, co jsem si ze čtení měla odnést. Protože pokud příběh vidím jako alternativní dějiny, je pro mne pouhou fikcí. Domnívám se, že v roce 1989 situace už nebyla taková, aby režim tak radikálně vrátil k moci a nasadil praktiky z 50. let. Nepatřím mezi zastánce komunismu, sama jsem v něm prožila příliš krátký časový úsek, abych ho mohla hodnotit, ale myslím si, že v 80. letech byl komunismus jiný než v 70., 60. anebo v padesátých… Proto jsem po celou dobu nemohla knížce tolik přijít na chuť, i když mi to zamyšlení jistě přišlo zajímavé. Nedokázala jsem se přenést přes to, že vývoj šel jinudy, a knížka by na mne asi působila mnohem víc, kdyby se odehrávala třeba právě v době po válce, anebo v nějakém jiném státě, ať fiktivním nebo skutečném. Pak bych velice těžce nesla nespravedlnost, která se hrdinkám děla, znechucovaly by mne některé charaktery, u posuzování jiných bych si zkusila sáhnout do svědomí apod. tak, jako u ostatních knih od AM.
Ač mi bylo Marie neskutečně líto, a i když mi mnohokrát trnulo nad osudy její dcery (jejíž identitu jsem odhalila poměrně záhy, i když jsem pořád doufala, že jde o mylnou domněnku, když přece Maje do vězení chodily dopisy…), chybělo mi tentokrát nějaké závěrečné smíření, katarze, něco, co by mne hlouběji zasáhlo tak, jako jiné autorčiny knihy.
Bezprostředně po dočtení jsem ohodnotila 4 hvězdami, které autorce ponechávám, protože psát umí. Po několika dnech, kdy dojmy již nejsou tak čerstvé, bych to stáhla na 3,5. Nechci tvrdit, že je to špatná kniha, věřím, že si najde své čtenáře tak jako Hana, ale pro mne to nebylo to pravé. Třeba změním názor, až si ji přečtu za několik let? Nicméně jen diskuse, kterou kniha vyvolala zde na DK, a různé související otázky, které se nabízejí, současné politické dění ne tak daleko od nás… již za to děkuji, protože mě to donutilo vystoupit z mé konformní zóny. Buďme rádi za to, v jakém státě a dějinné době žijeme, a doufejme, že nám to vydrží.

"Patnáct let je dlouhá doba, věř mi. Tvoje děti se naučily žít bez tebe, mají nové rodiny, nový život. Na pravou mámu se ani nepamatují. K čemu by bylo, kdybys je našla? Jen bys jim popletla hlavy a možná i pokazila budoucnost. Děti by neměly nést následky činů svých rodičů, ale sama dobře víš, jak to u nás chodí."

31 26.01.2022

(SPOILER) Komentáře, které se mi líbily: kramver, haki 34

Po přečtení jsem si dala time out, aby se mi rozleželo, co napsat. Váhala jsem, jestli 3 hvězdy nejsou moc příkré hodnocení, ale jsem ráda, že podobné pocity se mnou sdílelo více čtenářů. Z knihy mám totiž místy dost rozpačité pocity. Na to, jak dlouho trvalo, než Nasterea vyšla, mám pocit, že nakonec byl vydán polotovar, který by si ještě zasloužil trochu sklenařského obroušení, aby zvuk jeho duvalů ladil a zněl. Kniha opět nabízí hrozně moc nitek a informací, které se střídají, přičemž je často něco nakousnuto a nedokončeno, zkrátka se pokračuje dál. Celé to na mě působí, jako kdyby PS sepsala nějakou část, pak se čtvrt roku věnovala něčemu jinému, začala znovu psát , ale pokračování navázala velmi neuměle a ne zcela zdařile. Příkladem budiž ona prasečí řiť, která se zcela nadbytečně opakuje první pětinu knihy, aby najednou úplně vymizela.

Už u prvního dílu bylo vytýkáno, že autorka píše jako ženská. To asi není nic překvapivého ;-), ale v Nasteree jsem to viděla velice často. Kupa věcí na mě působila nedomyšleně a ploše. Viz třeba 25, která tentokrát stojí spíše v pozadí, ale snaha o vykreslení konfliktů v rámci skupiny a jednotlivých aktérů mi přišla nereálná. Jejich temné tajemství mi zas tak temné nepřišlo, ale víc mi vadilo, že některým i po stovce let stačí "menší krize" a už se sesypou a vrací se k dávným modelům chování. Celé jejich dialogy a hlášky mi přišly jak z velmi nepovedené parodie na střední školu. Anebo kapitán, který se zamiluje a nevidí napravo ani nalevo. Nevím, ale od lidí, kteří toho tolik prožili a mají za sebou stovky let života, bych čekala větší nadhled, sebeovládání i sebekázeň. PS to sice vysvětluje tím, že se Ilan dotkla brány, a proto ke změně chování členů 25 došlo, ale tahle informace zapadla spolu s mnoha dalšími.

Měla jsem pocit, že PS tentokrát hodně tlačí na pilu a snaží se děj posouvat někam, aby mohla navázat další knihou. Ilan se v podzemí setká s Jortem, 25 jsou pro ni přátelé a téměř bohové, ale ona ho nechá v kleci a vydá se s Arminem na lodičku? Héchají se svěří, že je žena, ukáže Ilan svoji "tvář", Ilan si uvědomí cosi důležitého, ale už se k tomu nevrátí? Stařík v podsvětí vytvoří polyecha, která bojovníky dost vyděsí, ale nakonec ho "jen" zavřou do vězení, a když zjistí, že jim z něj pokaždé uteče, nechají ho volně se pohybovat? Buni umí mizet jako Nasterey, ale pak se nechá chytit vojáky a uvěznit? Ilan jako jediná při pohledu na "ohňostroj" pochopí, že jde o mapu, ale kapitánovi a bojovníkům (včetně Ravena), kteří se Duvalským pohořím pohybují desítky let, to nikomu nedocvakne? Rudovlasá žena poblázní kapitána a najednou zmizí bez jakékoli zmínky z děje, stejně jako Odon. Takovýchto nedomyšleností a nedotažeností je tam hrozně moc... (Např. k Roghosu se 25 přesunula pomocí rapleru, aniž by kdekoli bylo napsáno, že mezitím jeli za skáru. V Duvalském pohoří přece technika nefunguje...)

Jak je dobrým zvykem autorky, předkládá další sklenařská tajemství, tentokrát hodně zaměřená na jejich počty, ale knize by minimálně prospěla mapa, aby si čtenář vše poskládal dohromady, protože z těch pětek, jejich násobků a devítek se napoprvé asi příliš nezorientuje, pokud si už dávno nenamaloval mapku měst. PS vytváří sice další záhady, ale trochu se bojím, že se jí to vymkne z rukou jako tvůrcům seriálu Lost, který po úvodním vydráždění diváků nakonec vyzněl spíše trapně.

Autorka je často přirovnávána k Martinovi (zejména s ohledem na dopsání ságy), ale jeho psaní na mě působí víc promyšleně a konzistentně než to její. Možná bylo bývalo lepší sepsat všech pět dílů v hrubé kostře, a pak ladit, brousit a pilovat, aby ten sklenit byl naprosto dokonalý, průzračný jako křišťál a energie v něm proudila bez drhnutí. Ono vydat díl, když člověk nemá dopsaný zbytek, je docela kumšt v tom, aby všechny narážky seděly a čtení hladce plynulo. Z Nasterey jsem bohužel tenhle pocit neměla. Kniha sice vysvětlí něco z předešlých dílů, ale přihodí další porci záhad a tajemství, které Ilan v danou chvíli sice jakoby tuší, vždy je tam nějaký náznak prozření, ale ihned je to zahráno do autu.

Asi pro tohle všechno se u mě neopakovalo ono nedefinovatelné kouzlo z předchozích dvou dílů a reteu jsem tentokrát zaslechla hodně pozdě a jen na chvilku. Prospěla by mi i časová osa, protože mám pocit, že ač je svět nějak datován, události v něm téměř ne, takže je pro mě těžké poskládat si už jen věk postav. (V Naslouchači je zmínka o Ďatlovově expedici, což by ovšem znamenalo, že otortenské zrůdy žily už v "naší době" a tedy už tehdy existoval minimálně modrý sklenit?)

Moji zvědavost to ale vzbudilo, ne že ne. Už vlastně jen ten úvod s zmínka o Ernovi, která nahrává domněnkám, že třeba tento bojovník odhalil Ilanino tajemství a došlo mezi nimi k nějakým pletkám? Pak samozřejmě brány, "děti", počty, města, modré duvaly a účinky modrého sklenitu, role 25 ve sklenařké mytologii apod. Jen jsem opravdu moc zvědavá, nakolik si autorka se vším, co zatím úspěšně víc a víc zamotává, poradí a co z toho všechno bude. Jestli se na konci bude konat jedno veliké WOW.

Komentář jsem vkládala jako 50. uživatel v pořadí. Co by tenhle násobek mohl znamenat ve sklenařském světě? ;-)

31 11.05.2021

(SPOILER) !!! POZOR, KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILER !!!

Z této knihy jsem si odnesla několik poznatků:
1. Jak to bylo s kravatami a uzly na nich.
2. Kde se v Oslu dají sehnat drogy.
3. Jak snadno lze někoho vnímat negativně na základě nějaké drobnosti, kterou je třeba potící se horní ret.
4. I když Harry nechlastá, umí podat vynikající výkony. Vydrž, HH, a nepij!
5. Jak si objednat nájemného vraha (i když kontakt podle všeho už asi nebude aktuální...).
6. Filtr ve vysavači může být docela fajn.
7. Že by si HH konečně měl vyměnit zámek u dveří.
Jen stále nevím, k čemu jsou sakra dobré ty kuličky do pisoárů??!

Kniha mi doma, půjčená od kamarádky, ležela asi dva roky. Předtím jsem četla jednoho Harryho za druhým a když jsem rozečetla Spasitele, nějak mne to nechytlo a odložila jsem příběh na dobu neurčitou. A protože teď jsem zase přesycená Červenákem, a potřebovala jsem ho něčím proložit, dala jsem Spasiteli druhou šanci. Kniha mne nakonec chytla hodně; líbila se mi už jedna z úvodních kapitol, kde se prolínají tři linky vyprávění, ale vždy tak, že první věta jedné linie nějak navazuje, koresponduje s poslední větou té předchozí. Tohle Nesbo v knize použil na více místech a líbilo se mi to nejen kompozičně, ale i proto, že mne vždy na okamžik zmátl, než jsem se zorientovala.

Nakonec jsem se do knihy zakousla jako černý metzner a rozhodla v četbě pokračovat i poté, co dítka usnula. Což se ukázalo jako strategická chyba a na vysavač a anální kuličky opět jen tak nezapomenu. Tohle mne celkem na knize zamrzelo - po Pentagramu a ukazováčku, který se mi teprve teď podařilo jakž tak vytěsnit, jsem se u Spasitele radovala, že je to konečně "normální" detektivka bez nějakých nechutností a surovostí. A ono nic. Ostatně když jsem se nakonec s těmito dvěma věcmi nějak vyrovnala, sáhla jsem po dočtení po dalším díle a hned první kapitola mne přiměla knihu odložit. Zřejmě navždy. Škoda, Nesbø píše fakt hodně dobře, čtenáře si dokáže získat, zápletku má formulovanou slušně, i příběh umí vystavět, ale nálepka severské krimi se asi neobejde bez něčeho fakt hnusného, úchylného a brutálního...

SPOILER:
Po celou dobu, co jsem četla, jsem přemýšlela nad tím, co uváděla anotace: co má společného znásilnění na táboře s vraždou vojáka Armády spásy a Malým spasitelem? Autor vysvětlení v průběhu několikrát otočil, takže čtenáře mátl hodně, hodně dlouho, ale samotné rozpletení toho uzlu mi nakonec přišlo nepříliš věrohodné. Padoucha zkrátka tak dlouho líčil jako klaďase, že mi jeho konečné odkrytí přišlo dost nucené.

S ohledem na Pentagram a postavu Toma Waalera mne potěšilo ukončení linky "Kde byl Princ, musí být i Král", které bylo nejen nečekané, ale především hořké. Konec knihy mi v tomto ohledu přišel dost drsný. Ačkoli Harryho rozhodnutí na záchodech, které tomu předcházelo, mne naopak čtenářsky a lidsky potěšilo (byť z hlediska justice a spravedlnosti bylo těžce za hranou). Co ovšem Nesbømu opravdu neodpustím je smrt jedné z postav, kterou jsem nečekala a pořád doufala, že se z toho vylíže. To už je další kolega na seznamu zavražděných, což mi přijde dost nevěrohodné z hlediska uvěřitelnosti toho, že by HH a jeho svět mohli existovat, ale zejména surové vůči titulnímu hrdinovi.

Za mne po Července nejlepší díl.

31 06.10.2020

Od Shustermana jsem četla "Bez šance" a ta kniha mě zasáhla. Když mi ji nedávno připomenuli, napadlo mě podívat se, jestli od něj nevyšlo pokračování nebo něco dalšího. U Smrtky mě trochu odrazovala anotace i obálka, ale když jsem se pustila do čtení, bylo mi jasné, že toto opět bude NĚCO. A bylo. Jistě, souhlasím s výhradami, že postavy jsou "ploché", přece jen jsou to teenageři, ale svět, v němž se příběh odehrává, morální i jiná dilemata, hluboké myšlenky zasunuté v ději i úvahách aktérů, vše ilustrováno, prokládáno a umocňováno deníkovými záznamy Smrtek...

Ač se dějová linka zprvu zdála poměrně jednoduchá, poměrně brzy ji autor zkomplikoval. A i když jsem si dále myslela, že vím, jak to bude pokračovat, několikrát mě vyvedl z omylu a pokaždé provedl nějaký nečekaný zvrat. (Jen v případě odhalení, jak to bylo s Faradayovým písemným obviněním proti vlastní učednici jsem čekala větší zradu a hloubku. Docela mě těšilo myslet si, že dotyčná je v jádru skutečně zlá.) V samotném závěru jsem čekala, jak z toho, čeho se Citra i Rowan báli, vybruslí, měla své nápady, ale Shustermanovo řešení mě, upřímně, vůbec nenapadlo. A ta závěrečná věta z deníkového úryvku...

NS mě opět dostal do kolen. Trochu mě znepokojuje, že už podruhé se u něj setkávám s tématem smrti a kladu si otázku, co autor asi prožil, že nad ním minimálně přemýšlí. Musím ale obdivovat jeho fantazii, že z úvodní myšlenky dokázal vybudovat celý svět, a to ještě tak, že to funguje a dává smysl. Smekám.

30 25.04.2021