JaneKatty profil

Kdo jsem

Letošní rok bych asi měla začít nazývat rokem Sarah J. Maasové. Tedy alespoň u mě. Konečně jsem se totiž dokopala k tomu dočíst Skleněný trůn a nyní jsem dala druhou šanci Dvorům, které mě teď překvapivě docela chytli. Asi bych byla divná, kdybych nepropadla Rhysandovu kouzlu ;-)

Navštívila jsem knihovnu. Což samo o sobě není nic divného, protože do knihovny většina z nás chodí poměrně ráda a nejspíš i docela často. A v knihovně jsem si vybrala knížky. Což taky není nic, co by se nějak vymykalo. Ovšem tentokrát to pro mě byla premiéra v tom smyslu, že jsem si vzala pouze jednu knihu, kterou nemám ve svém TBR listu. Těch zbylých sedm jsem pak nabrala ze svého seznamu.

Miluju knihy Leigh Bardugo. Přečetla jsem téměř vše, co spadá do Grishaversu a nyní jsem přesedlala na Devátý spolek a jeho pokračování. A páni. Ty knihy jsou perfektní, asi jsem se zamilovala do Darlingtona a aspoň na den bych chtěla vidět duchy.

Když čtu knihu se zajímavým světem, většinou si pak po jejím dočtení vymýšlím vlastní postavu, která by v tomto světě žila a prožívala své vlastní radosti a strasti. A určitě nejsem jediná, kdo to tak dělá. Většina z nás totiž určitě patří do některé koleje v Bradavicích. Například já jsem v Havraspáru a mým snem je pracovat jako bystrozorka :-)

Občas, když dočtu nějakou knihu, cítím pak skoro bezbřehou depresi, kdy jen sedím a koukám na tu zavřenou knihu a v hlavě mám prázdno. To se pak v co nejkratší době vrhám na další díl. Problém ale nastává ve chvíli, kdy kniha vyšla nedávno a člověk neví, jestli nějaký další díl bude. V té chvíli člověk propadá ještě větší depresi než doposud.

S naprostou jistotou můžu tvrdit, že poslední čtvrtina jakékoli knihy je nejdelší. A je celkem jedno jak je kniha dlouhá, v poslední čtvrtině se toho vždycky stane tak moc, že to čtenář ani nestíhá sledovat. (Toto tvrzení samozřejmě neplatí u literatury faktu)

Je rozčilující, když se u nás v Česku začnou vydávat knihy od zahraničního autora a vydavatelé to v půlce série utnou a zbytek nevydají. Pak si ty knihy člověk musí složitě dohledávat a kupovat anglické verze na Amazonu.

Zjistila jsem, že já a romantické knihy máme poněkud složitý vztah. Nejsem totiž úplným fanouškem romantiky, velkých gest, večeří při svíčkách a podobně. Ano, někdy mě přepadne touha po něčem takovém, ale to za chvíli vyprchá. Přesto jsem takové knihy četla, čtu a budu číst. Myslím, že se tím čtením vlastně tak trochu mučím, ale nejsem schopná přestat. Asi jsem našla své guilty pleasure (a také vnitřního masochistu).