Oldřich Vyhlídal životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Pocházel z rodiny dělníka, dětství a mládí prožil ve Všetulích (dnes součást Holešova). V roce maturity na holešovském gymnáziu (1941) utrpěl vážný úraz s doživotním poškozením páteře. Po válce začal na FF UK studovat psychologii a sociologii, materiální nedostatek jej však přinutil souběžně pracovat v různých manuálních profesích; studia nedokončil, vrátil se do Všetul, krátce pracoval ve zdejší továrně na nábytek a poté žil z invalidního důchodu. V roce 1948 se přestěhoval do Prahy, kde roku 1951 nastoupil jako nakladatelský úředník a korektor v Technickém vydavatelství (od roku 1953 Státní nakladatelství technické literatury). V letech 1957–1959 byl zaměstnán v sekretariátu Svazu československých spisovatelů, od roku 1959 po odchod do důchodu (1980) pracoval jako redaktor v nakladatelství Československý spisovatel, v letech 1961–1979 zde vedl redakci poezie.
Verše, překlady, eseje, recenze a články publikoval v periodikách: Literární noviny, Květen, Host do domu, Práce, Večerní Praha, Tvorba, Lidová demokracie, Kultura, Nový život, Plamen, Listy Klubu přátel poezie, Rozhlas, Literární měsíčník, Rudé právo aj.
Vyhlídalova poezie osciluje mezi intimní milostnou básní a skladbou s tématem vztahů v rodině i společnosti, místy hraničící až s explicitně vyjádřenou politickou proklamací. Básně jsou programově apelativní, často tvořeny jako kritická moralita se silným důrazem na autorův sociální postoj určený plebejstvím, které nachází svůj ideologický úběžník v myšlenkách socialismu. V prvních sbírkách se autor snažil čelit frázovitosti oficiálně vydávané poezie 50. let zprostředkováváním autentických zážitků z vlastního, existenčně nezajištěného dětství, důrazem na předmětný detail a působivost smyslově bohatých nálad (Řeka pod okny, Hnízda na vodě, Ptáci nad Atlantidou). Impresionistické postupy opustil ve sbírce Snímání podob, v níž verš organizoval do pevných veršových forem, zejména sonetu, jenž se stal v následné tvorbě dominantní; jako by zadrhlý jazyk básně vyjadřoval niternou výpověď, plnou syrových, dráždivých obrazů všední skutečnosti. Těmito kontrasty, stejně jako akcentací milostné touhy, pro kterou nacházel vertikální symboly trávy, pramene nebo stromu, připomínala v daném období jeho poetika tvorbu Oldřicha Mikuláška. Vyhlídalovu tvorbu charakterizovala sevřená rýmovaná báseň, usilující vyvolat střet dramatického obsahu s klasickou melodickou formou. Na počátku 70. let ve sbírce Svatá rodina vykreslil Vyhlídal portréty lidských osudů zavalených tíhou profánního života. Počínaje sbírkou Pláňky se autorův výraz zjednodušil, postupně opouštěl náročnou strukturu významů jakoby „zašroubovaných“ do sebe (syntakticky se projevující četnými závorkami v textu) a nahrazoval ji stále více hesly, tezemi a proklamací životních hodnot. Silný inspirační vliv, který měl na Vyhlídalovo dílo život jeho otce-studnaře, vyvrcholil apoteózou sociálně ponižovaného, ale nezlomeného proletáře a jeho citovosti, nalézané pod drsným projevem těžce zkoušeného člověka (Tatínkovy ruce). Vyhlídal se považoval za dědice takovéhoto životního postoje, a z této pozice také kritizoval soudobý svět. Zcela se moralita, didaktické kárání a nabádání staly středem básně v době, kdy byl již počítán k předním představitelům oficiální socialistické poezie (Svatební dar, Ars poetica). Druhou polohou Vyhlídalovy tehdejší tvorby byla nahořklá životní bilance vychládajících citových vazeb, verše reflektující narůstající samotu uprostřed stáří a těžké nemoci a prostoupené hlasitým tázáním se po smyslu a hodnotě básnického slova jako životního odkazu (Pantumy o marné lásce, Dny a dna). – Vyhlídal se věnoval rovněž překladům poezie z arménštiny, rumunštiny, starokorejštiny, slovenštiny, bulharštiny, němčiny a maďarštiny (publikovaným převážně časopisecky).