• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 141 knih

Nové komentáře u knih Jaroslav Seifert

Slavík zpívá špatně

„Zatímco předchozí Seifertovy sbírky, jako Na vlnách TSF nebo Samá láska, byly charakteristické hravostí a optimismem, ve sbírce Slavík zpívá špatně došlo k zásadnímu posunu. Tady Seifert vsadil na vážnější témata, zejména na válečné hrůzy a reflexi poválečné situace, což zcela změnilo tón jeho tvorby. Přesto se tu najdou i rysy poetismu, jako je asociativní styl, fantazie a hra s obrazy, ale ty jsou nyní protkány hořkostí a melancholií. „Kdo to pláče, čí je to pláč? Z jader, která jsi mi dal, můj pomoranč vyrostl ale neuzrál. Vždyť není u nás doma ten vzácný květ, vše je mu cizí u nás jako led. Slunce je chladné země je jiná, rosa padne a přijde nevlastní zima a cizí jaro.“ Ze všech tří částí – v první Seifert oslavuje moderní svět a techniku (ačkoliv je mezi řádky cítit určitá skepse a zklamání, jakoby svět už nebyl takový, jaký býval), ve druhé vzpomíná na 1. světovou válku, ve třetí reflektuje vznik Sovětského svazu – mě nejvíce zaujaly ty dvě poslední zmíněné, a to svou syrovostí, drsností reality a určitým druhem melancholie. „Ve světové válce padlo 4.000 francouzských básníků. „Temps“! Na patře chutnáš víno a víno chutná mi, řekni mi Josefino, jak se ti líbí v Champagni? Tvůj otec byl vinař, bylo to ve válce. Už je to dávno, vzpomínáš, jak chodil po vinici v slaměném klobouce. Na stole stojí láhev hrdla útlého, když piji, musím myslit na krev, na něco strašně smutného.““... celý text
— dasa6360

---

Ticho plné rolniček

„Moc hezká antologie, která v sobě spojuje básně na téma zimy a Vánoc. Celou ji jsem přečetla za jedno odpoledne mezi svátky. Není totiž dlouhá, obsahuje jen deset básní ze sbírek Chlapec a hvězdy, Jaro, sbohem nebo Deštník z Piccadilly. Přesto vás všechny vezmou za srdce svou hloubkou a životní pravdou. Mě nejvíce oslovila ta, jež dala antologii její název – Ticho plné rolniček. „...Žel, všechno, co je živé a prudce rozkvete, trvá jen krátký čas. Zatímco roky se propadají pod tebou jako příčky sadařského žebříku, po kterém stoupáš. A když vystoupíš na poslední, utrhneš poslední jablko a srazíš vaz. Kam ses jen poděla za těch pár let. Čas nemá příliš rád věčné lásky. Možná že už jsme se od těch dob někde zahlédli. Ale jsem už stár a už jsi mě nepoznala. Možná že už jsme se i potkali, ale v rozpacích díval se každý někam jinam, jako bychom se v životě nikdy ani nespatřili. I to se stává...““... celý text
— dasa6360

---

Maminka

„Krásná útlá kniha plná poezie vzpomínek na dětství (maminku, tatínka, dědečka, babičku...) ... I v obyčejných věcech byly ty vzpomínky (například Housle) ... úžasné čtení“... celý text
— Ronnie68

---

---

Mahulena, krásná panna

„Knihu jsem už kdysi dávno jako malé dítko četla a nyní jsem si ji sehnala - v antikvariátu, protože knihobudky u nás nejsou ;-) - do Čtenářské výzvy. A zase se mi všechny pohádky moc líbily. Tentokrát mají svůj původ na Slovensku, ale od těch českých se nějak moc neliší a některé jsou dokonce téměř totožné. Jednotlivě se o nich rozepisovat nebudu, knihu ohodnotím jako celek všemi pěti hvězdičkami - byla pro mne po thrillerech, které čtu obvykle, opravdovým balzámem na duši, a doporučím všem bez rozdílu věku ;-).“... celý text
— 85098211

---

Jaro, s Bohem

„Píseň novoroční Odbila půlnoc ze sta věží, zazvonil rampouch, slyšelas? Tak potichu, že slyšet stěží. Políbíme se za rok zas? Jak je to hezké chvilku sníti o příštím jaře, o máji. K oknu se nesmíš nakloniti, ty květy dechem roztají. A slova - ta jsou jak když hází hrst hrachu někdo na stěnu. Jen naděje nás doprovází, ten záblesk skrytý v prstenu. Leden O křehké holi, kuté z ledu, jde leden přítel neposedů; ti, uši skryté do beranic, se smíchem běží větrem vánic. To není hůl a rampouch ani, jejž najdeš v oknech po svítání, to starodávná píšťala je a ze všech nejsmutněji hraje, když do horkých ji vezmeš dlaní. O smutku zpívá v bílé kráse a ihned v slzách rozplývá se.“... celý text
— uxor