Nová kniha
Hnízdo - Eli Cantor
Byla to obyčejná skládka na klidném ostrově nedaleko Cape Cod. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že jsou zde ideální podmínky pro bujení, že je to teplé, páchnoucí a... detail knihy
Nové komentáře u knih Eli Cantor
Hnízdo
„Spojení švábů a hororu se mi líbilo. Postavy, děj, zvraty - vše, co by čtenář od old school horror díla očekával, se mu dostalo. Jediné, co knihu stahuje dolů, je její délka. Zhruba od poloviny už jsem vyhlížela konec, který ne a ne přijít. A když už přišel, dobré scény nacpané do něj se smrskly max na jednu stránku.“... celý text
— niki-chan
Hnízdo
„Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi. Nakonec však zaokrouhluju dolů.
Ploché postavy mi nevadí, ty ostatně k takovému přiznanému béčku patří. Naopak motivace postav a jejich pozadí mi přišlo propracovanější než u některých švábích kolegů - rozhodně více než u Slimáků Shauna Hutsona; zhruba na stejné úrovni jako u Herbertových Krys; ne zas tak přehnaně rozpitvané jako depky hlavních postav v Benchleyho Čelistech; nečekejte však ani propracovanost Kingova Cuja - je to pořád jen béčko.
A i když je to béčko, i ten sex je tady překvapivě omezen jen na dvě tři scény a předvídatelná milostná linka je utlumena na občasných pár stránek.
V čem je teda problém? Jak už Ivan Kučera i jiní správně podotkli, kamenem úrazu je délka.
Věnovat třicet stran ve třetině knihy na výklad o švábech? Budiž.
Věnovat několik podkapitol odbornému výkladu v půlce příběhu? No...
Psát o tom, jak je to všechno z biologického hlediska úžasné, geniální a to ještě před závěrečným úderem, který není (minispoiler) ani závěrečný, ani úderný? Ehh...
Ne, Douglasovi se posledních sto stran nepovedlo. Což je škoda. Prvních dvě stě stran to šlape - mrtvol je dost, atmosféra stísněného ostrova s vichřicemi, rozběsněným mořem a hnilobným pachem funguje, beznaděj a zoufalství postav tam je taky a dává smysl... a on to v poslední třetině všechno rozemele na prášek. Závěrečný showdown je pak natolik unavený a odbytý, až mě zarazilo, jak velkou vypravěčskou zkratku jsem vlastně četl.
Abych ale jen nekritizoval, příjemnou změnou je, že na rozdíl od výše zmíněných knih zde Douglas pracuje s kolektivním hrdinou, respektive že hlavní postavy tady nemají o tolik prostoru více než ostatní a akce ve druhé polovině knihy se účastní spíše skupinky než jednotlivci (což naopak působí trochu přitažené za vlasy například u Herberta).
Obálka je hezká, prostředí je fajn, gore funguje a bylo mi z něj místy trochu nepříjemně (i když už mám něco v tomto subžánru načteno), byť se popisy trochu opakovaly.
Takže průšvih to není, přečtení nelituju.
A pokud jste animal horrorem nepolíbení, přimyslete si hvězdičku navíc ;)“... celý text
— filmokniholik
Hnízdo
„Bavilo a moc. Tato kniha by se dala jednoduše popsat jako motivační příručka: jak být sežrán hmyzem na 1001 kreativních způsobů. Čtivé, drsné (nedoporučuju u čtení jíst), ten osmdesátkový feeling z příběhu úplně čiší. Jediné, co bych trošku vytkla, jsou plošší postavy, u těch hlavních, které nemají v příběhu jen funkci potravy pro zmutované hmyzáky, bych hledala větší prokreslenost charakterů. Ale jinak velice dobré žánrové počtení, které mi občas zvedlo žaludek.“... celý text
— Madla81
Hnízdo
„Patrně nejuzvracenější kniha, co jsem za poslední roky četl, rozhodně nejuzvracenější kniha, co dosud Golden Dog vydal. Jestliže první svazek edice Old School Horror mohl na první pohled lehce zmást svou podivnou jinakostí, tohle už je čistá béčková hmyzí animal attack jízda. Akce se střídá s odhalováním a předpoklady (což dodává výbornou mrazivou atmosféru) a tyhle části jsou hodně dobře vymyšlené. Malý ostrov, velká skládka a všudypřítomný opar smradu, žaludečních šťáv, syčení a armády nepřátel vrhajících se na vás stylem „nas mnogo!“ Úsvit osmdesátek, úžasná doba, kdy příběhy a jejich atmosféru nekazily moderní technologie, mobilní telefony, všudypřítomný internet a všechno se muselo dělat starou dobrou ruční prací. Prostě krása. 4,5*“... celý text
— eraserhead
Hnízdo
„Hnízdo mi nasadilo brouka do hlavy; ačkoli srdce chce hodnotit na maximum, rozum má námitky. Protagonisté příběhu jsou ploší až nevýrazní a víceméně jde o jednorozměrné charaktery. Ty se drží svých stereotypních rolí, takže hulič trávy je rázem vyfetovaný gauner, krásné ženy převážně stojí u plotny a mladí vědci mají automaticky vědomosti jako po třiceti letech praxe. Nejspíš už je znát, že s tímto konceptem postav se příliš nepotkávám. Nadto je jich hodně, čímž paradoxně vynikne ústřední koncept zmutovaných švábů. Ten zvládá celou knihu táhnout navzdory nenápadité likvidaci obětí a faktu, že o jejich hrozbě víme prakticky od první stránky.
Trochu jsem se obával, že se díky výše zmíněnému budu u knihy trápit. Ale jakmile si čtenář zvykne, že některé věci musí spolknout a příliš nepřemýšlet, začne se to číst samo. Okrajovým bonusem jsou informace a teorie ze světa hmyzu; ačkoli ty mají nejspíše za úkol pomocí odborných termínů čtenáře zmást, aby si nevšimli absurdnosti zápletky. Ano, logika je mrtvá a uvěřitelnost si vzala dovolenou, ale stále to nějakým záhadným způsobem funguje. Jednoduchý brakový příběh, ke kterému budete mít asi milion výtek, ale rozhodně má své momenty.
Zvláštní pozornost zasluhuje i obálka románu, kterou považuji za velmi podařenou. Beze slov vyjádří, s jakým typem knihy máte co dočinění. Přidejte k tomu celkový retrovzhled ve spojení se zelenou barvou (má oblíbená!) a máte vymalováno.
Hnízdečko lásky k horroru pro opravdové fajnšmekry.“... celý text
— Morbidus
