Morbidus
komentáře u knih

Je až k podivu, že Karel Švanda nebyl ve své době populárnějším autorem. Co se týče editorských výběrů Petra Bočka v rámci edice Temnosti, tato kniha mě vtáhla zdaleka nejvíce. Jde zejména o výběrové sjednocení povídek ze sbírek 'Fantastické povídky' a 'Bizarrní povídky'. Mimo ně se zde objeví (knižně poprvé) i časopisecký příběh V KOUŘI CIGARETY, který je kratinký a asi jako jediný mě výrazněji neoslovil. U zbytku však přetrvává čtivost a nadhled, pročež těžko určit, co mě zaujalo nejvíce. Tím spíš, že řada povídek se skrze zasazení kulis týká prostředí divadel, francouzské historie či osoby E.T.A. Hoffmanna (pro četbu této knihy doporučuji zjistit, o koho jde, pokud jej v domácí knihovně ještě stále nemáte). Mnohé povídky mají vrstvy, tedy v rámci jednoho vyprávění postava začne vyprávět další příběh a od čtenáře je tedy žádána krapet vyšší pozornost. Mimochodem, tentokrát má kniha i dobové ilustrace, které mi padly do oka.
Zmíněný Hoffmann se vyskytuje jako postava hned ve dvou povídkách, na jeho dílo je pak přímo odkazováno hned ve dvou dalších příbězích. Nelze opomenout ani vliv E.A. Poea, který jsem cítil zejména ve skvělých povídkách RŮŽENA a ZELENÝ DIAMANT. Nicméně Švanda sympaticky osciluje mezi temnotou a humorem, takže se tu najdou i kousky úsměvně satirické či dokonce bizarro (čím víc tyhle starší věci čtu, tím víc mám dojem, že nejde jen o novodobou záležitost). K jakési synergii obou přístupů dochází v historickém bizarro horroru CHARLOTTA s démonickým balíkem karet. Dva z otištěných příběhů (ADOLFINA, FANTOM) a tradiční zasvěcený doslov Petra Bočka jsem dříve četl v jiných publikacích - možná v lehce jiné verzi, ale rozdíly jsem nezaznamenal. Závěr knihy nám představí Švandu i jako překladatele, kdy je uvedena jeho předmluva a část překladu Hoffmannovy pohádky Zlatý hrnec. Ta sice k přečtení celé překladové knihy nejspíš sama o sobě nenaláká, ale je to krásná tečka za dílem tohoto odmítaného autora.
Doporučuji milovníkům horroru, bizarra a starší literatury.


Přeskočím delší úvod ohledně mého kladného vztahu k budhismu a faktu, že cílem této filozoficko-(ne)teistické nauky je ve výsledku popřít sebe sama, tudíž jde v jádru o nihilismus se spoustou ozdob a lesku kolem. Tahle kniha mi ovšem tím pádem neměla moc co předat; nejspíš by ji více ocenili tací, kteří o budhismu mnoho neslyšeli nebo naopak ti, kdo mu zcela propadli a hrotí kdejaký detail. Má spíše encyklopedický charakter, který umožní získat povšechný přehled nebo se naopak konkrétně zabývat tím, co znamená které gesto, zvíře či stúpa.
Jako taková má příručka příjemně devadesátkový feeling, byť pochází z nultých let. To je podtrženo řadou ezoreklam, od koupě mandal až po aplikaci prstové jógy. Černobílé ilustrace (moc se v tom zatím nevyznám, ale předpokládám kresbu tuší) jsou mnohdy celostránkové se stručnou vysvětlivkou, případně pak shrnujícím textem na protější straně. Dobrá práce pak určitě spočívá v rozdělení kapitol podle témat a celkovém přehledu, což je pro podobnou publikaci stěžejní. A nemohu si stěžovat, že by mě kniha neobohatila - rozhodně jsem si díky ní opět připomněl, kolik „negativních“ symbolů (z pohledu mainstreamu) může mít pro jinak nastavenou mysl opačný význam. Výrazněji mě zaujal jistý detail, který bych označil za „fatální ztrátu žebrací misky“.
Tuto knihu mohu doporučit těm, kteří mi ji doporučí.


S klasickými horrorovými monstry je ten problém, že málokdy mají čím překvapit. Upíři v této knize nejsou žádná výjimka (čímž nevylučuji, že nelze napsat originální upírský příběh). Na čtenáře zde číhá devatero klasičtějších příběhů o krvesajích. Jejich silnou stránkou sice není originalita, ale svižnost a atmosféra to zvládají obstojně vyrovnat. Co taky čekat od vyprávění prastarého Šumavského děsa, jehož memoáry písař Václav Votruba zodpovědně zaznamenává, aby je zachoval i pro budoucí generace? (Až mě mrzí, že to Děs nepojal jako „evoluci upírství v průběhu věků“.)
Spolek korektorů už si jistě ostří osikové kůly a horlivě světí vodu, o větší frekvenci chybovosti tedy raději pomlčím a zmíním pár zajímavých kousků. Nejdelší příběh SLADKÁ LUNA je (v horrorovém smyslu) až syrově hnusný, krutý a na první pohled do knihy nezapadá; pravda je, že nečekaný zvrat ke konci celé vyprávění rozbil a učinil neuspokojivým. Za vrchol knihy považuji JOZEFOVSKÝ VRCH, jehož temná gotická atmosféra mi sedla od začátku až do uspokojivého konce. Dobrá práce! Pokud už jste narazili na předchozí svazky z vyprávění Šumavského děsa, možná se ptáte, zda se objeví i upír Ludvík. Odpověď je kladná - a to natolik, že se v povídce HEDVIKA dozvíme jeho genezi. Docela mě to překvapilo, protože tento příběh jsem četl již v jiné knize (antologie Jihočeský horor) a prý ho před pár lety napsal Václav Votruba. Šok! Začínám mít drobné podezření, že si snad celého Šumavského děsa jen vymyslel...
Doporučuji všem milovníkům upírů, temnoty a klasičtějších příběhů.


Období mlh odhaluje jistý rozdíl mezi běžným čtenářem a mou maličkostí. Kdybych totiž řekl, že jsem již v půlce tohoto tenkého svazku měl ohledně rozuzlení příběhu jasno, kecal bych - měl jsem jasno o dost dřív! Jakmile jsem z několika drobečků odvodil ústřední hypotézu, prakticky všechno mi ji začalo potvrzovat. Dokonce se nenašla ani žádná vypravěčská léčka, která by mě znejistila. Děj se pro mě díky tomu stal přímočarým a dobrovolně přiznávám, že jde o jeden z těch příběhů, které můj intelekt zabil dřív, než jsem si jej stihl užít. Tím nechci říct, že by kniha nebyla napsána chytře; jen si ji více užijí čtenáři, kteří se příběhem raději nechají vést.
Co je však na Období mlh příjemné, je ona melancholická atmosféra přechodu mezi dětstvím a dospělostí (já v tom cítil Bradburyho, ale jde o dost subjektivní dojem), který podle všeho někteří milovníci příběhů rádi vyhledávají. Děj nikam nespěchá a až na výjimky není kdovíjak akční, což je dvousečná zbraň; na jednu stranu tato jednohubka potěší hloubavější čtenáře, na stranu druhou potrvá pár desítek stran, než začne vysvítat nějaký napětí generující konflikt. Pro mě se díky záležitostem zmíněným v prvním odstavci jedná o slabší kousek (byť mě vyloženě nezklamal) náležící do edice Halloweenská knihovna. I když v tomto ohledu je třeba upřesnit, že ono vyprávění se rozprostírá obecně napříč celým podzimem, kde je Halloween pouze jedna událost z mnoha...
Období mlh je fajn volba pro fandy dětských hrdinů, milovníky podzimu a čtenáře jemnějších odstínů horroru.


Ve třetím kousku bezejmenné edice Rubáš má čtenář opět možnost trochu zpomalit a začíst se do české horrorové poezie 19. století. V tomto ohledu musím přiznat, že titulní Paní smrt mě navzdory jisté apokalyptičnosti zaujala pouze svou poslední slokou. Nicméně SMRT DOBRODĚJKA od Antonína Klášterského, která v podstatě převrací na hlavu motiv smlouvy se smrtí, upoutala mou pozornost výrazněji a smrt v titulu knihy tím obhájila. Tento svazek je obecně zajímavý tím, že shromažďuje převážně autory méně známé či takové, kteří se nevešli do předchozích knih edice. Opět tak platí, že čtenář si z tolika jmen a děl odnese spíše jen informaci, že co do zvoleného žánru a formy se u nás tvořilo hojně - leč mnoho jmen jen propluje a v hlavě neuvízne.
Na druhou stranu se čtenáři předchozích knih této edice či výběru z děl některých autorů nejspíš budou orientovat o chlup lépe. Hned se čtyřmi kousky se připomene Růžena Jesenská, která mi zde seděla prakticky stejně dobře jako v próze. Z dalších opakovaných jmen velmi potěšil Karel Heger, v tomto ohledu plodný Adolf Heyduk či zapomenutý Gustav Dorfl, dobově varující před „zhoubným vlivem horrorové četby“. Překvapila (a přemýšlel jsem, zda se někdy objeví!) přítomnost Elišky Krásnohorské, jejíž kousek je až „surreálně-satanistické muhaha s kladným koncem“. Objevil jsem pro sebe pochopitelně i několik dalších neznámých jmen, které mě svou tvorbou zaujaly.
Trochu překvapil použitý papír; onou bělostí stránek kniha mírně ztratila na atmosféře, ale získala na praktičnosti. Knihu tradičně sestavil editor Petr Boček a doufám, že se dočkáme dalších podobných svazků. Baví mě.
Paní smrt zaujme jak čtenáře starší literatury, tak i poezie.


Jde o jedinou knihu z německé horrorové série 'John Sinclair - Na stopě hrůzy', kterou doma mám. Ano, to velké jméno na obálce je jméno hlavního protagonisty, nikoli autora. Bizarní je, že jsem si toho až do teď nevšiml, a to už jsem se k této knize za cca deset let vrátil potřetí. V tomto ohledu je zajímavé, že poprvé ani podruhé mě kniha nezaujala a vnímal jsem ji jako etalon céčkového škváru. Od té doby jsem se nejspíš setkal s texty, které jsou daleko větší dno, takže mi příběh tentokrát nepřišel až tak zlý a dokonce už si z něj i něco málo pamatuju.
Velkým problémem je, že Katedrála strachu nefunguje samostatně. Jde 481. svazek příběhu, který pracuje s věcmi, postavami a událostmi, které už byly čtenáři představeny jindy a jinde. V důsledku toho například postavy - na kterých tento telenovelistický styl tvorby stojí - nemají z mého úhlu pohledu žádný hlubší charakter. V kombinaci s pulpovostí celého svazku stěží vybudí v náhodném čtenáři (a těch bude většina) jiný pocit, než mírně napjaté dumání nad zbývajícím počtem stránek. Výhodou je, že jich není mnoho a dovedou tak ukrátit čtenářské nutkání v obdobích, kdy není tolik času a prostoru k četbě. Samozřejmě pokud pominu, že hlavní postava na mě působila dojmem Indiana Jonese z prvního filmu, neboť by se děj nejspíš odehrál i bez něj - jen trochu jinak. Za větší mínus považuji to, že horroru tu nakonec mnoho není a o Katedrále strachu se víc mluví, než abychom se do ní nějak zásadněji podívali...
Kus, který ocení sběratelé a milovníci sešitových románů.


Tohle je zatraceně dobrá věc. Rozhodně jsem nečekal takovou emoční nálož. Z názvu a obálky (která je také velmi povedená) to působí dojmem, že půjde o sci-fi. Což o to, sci-fi prvky by se zde našly. Ale spíše jsou - spolu s trefným komentářem k fungování lidstva - jen prostředkem k vyprávění hlavního hrdiny prostřednictvím deníkové formy. Ten pomalu umírá na rakovinu a je vypraven na cestu bez návratu, jejímž cílem má být dobytí Marsu pro společnost, která ho tam vyslala. Takhle řečeno to nejspíš působí dost suše, ale vsadil bych levou kouli, že tento příběh pohne s každým citlivějším a přemýšlivějším čtenářem.
Přítomna je celá paleta pocitů, které někomu mohou připadat nesourodé, ale současně jsou úzce svázané. Najde se tady hořko-sladký (až Březinovský) humor a vykreslení absurdity veškerého lidského počínání. Současně však i životní zklamání, nenaplnění a lítost nad špatnými rozhodnutími. Ale ze všeho nejvíce je to příběh o hledání smyslu, smrti a nebytí. Trochu mě až zamrazilo, když jsem zde našel komplexní rámec myšlenek, které jsou mi přirozené. Pro mě potenciálně jedna z knih roku, rozhodně doporučuji!
„Vše je odpuštěno a na ničem jiném nezáleží.“


Na rovinu, nesedlo mi to. Abych tomuto komiksovému špalku nekřivdil, jde o solidně vystavěný příběh, který neobsahuje skoro žádné logické lapsy. Na druhou stranu je plný věcí, které dvakrát nemusím. To zahrnuje například akční sekvence, kde nejsem schopný rozeznat, co se právě děje. Postavy se občas chovají nepřirozeně až teatrálně, jako by emoce jen předstíraly. Navíc se dvě třetiny knihy se překlopily do žánru military (kde Amerika zachraňuje svět), který vnímám jako poněkud předvídatelný.
Největším oříškem však jsou postavy. Ty jsou dobře vymyšlené a relativně fungují... nicméně je jich hodně. Tak hodně, že některé velice nenápadně vyšumí, jakmile nejsou potřeba. Nepomáhá tomu ani kresba (což jsem tušil předem, takže si nemám nač stěžovat), která mi úplně nesedla. Často jsem tak zjistil až z dialogů, kdo vlastně mluví, protože mi některé postavy obrazově splývaly. Musím však podotknout, že svět Neznáma a jeho obyvatelé jsou vykresleni parádně (byť po delším čase začnou působit ve své podivnosti stereotypně). Celý příběh zachovává spíše civilní pojetí a z valné části stojí spíše na postavách. Co se mě týče, o samotném Neznámu jsem se toho až tolik nedozvěděl - a to mám jiné světy rád!
Zpěv Neznáma potěší čtenáře, kteří mají rádi příběhy stojící na lidech a jiných dimenzích.


Z dávných dob, kdy jsem hltal edice Děsivé dějiny, Děsivá věda, Děsivé umění a kdovíco ještě děsivého... mi zůstala řádka knih. Jak ukázal minulý rok, většina z nich už je pro mě dnes příliš zjednodušená, nevtipná a obecně nečitelná. Tohle byl poslední nepřečtený kus a doufal jsem si dle něj užít každý den tohoto roku.
Je konec ledna, takže už asi tušíte, že ne-e. A nemá to co dělat s tím, že kniha je původně určena... dětem? dospívajícím? obecním bláznům? Těžko říct, v žádném směru totiž nefunguje. Úkoly typu „bež se projít bahnitým terénem“ nebo „telefonuj celý den s kamarády“ jsou ještě celkem „ok“. Některé aktivity ovšem hraničí se zdravím, zákony a vzhledem k anglofonnímu ražení knihy leckdy ani nedávají v českém prostředí smysl. Ten kdo by se tohoto svazku držel, by se stal terčem posměchu rychleji než by řekl klaun. K tomu kniha předpokládá (například) vlastnictví psa, kostýmu gorily a party kamarádů, kteří se pokyny budou také řídit. Asi nejabsurdnějším požadavkem bylo použití plastového ptakopyska (ano, taky jsem měl ve tváři tento výraz; neptejte se). A když danou věc nemáte, hádejte co? Aktivita se ruší. Některé dny ji popravdě ani nemají... a o nějakých svátcích to v důsledku nakonec ani není!
Po prvních pár dnech jsem zjistil, že s touto směsicí nesourodých informací přítel nebudu. Vrátila se tedy do základního módu záchodové literatury. Jenže ejhle! Ono se tam pár zajímavých věcí či poznámek nakonec našlo. Nejužitečnější byly asi recepty, takže dočasně došlo k povýšení na kuchařku. Ovšem od knih podobného typu nemůžete čekat bůhvíjaké recepty, takže po dokončení Cornwallských masových kapes (obsahují hlavně zeleninu) a značně podivnému receptu na tzatziky (musel jsem dost upravit dle sebe, aby se daly pozřít) jsem zabědoval a nad knihou konečně zlomil hůl. Ovšem podobný výsledek se dal čekat a byť příručka svou původní funkci v žádném ohledu neplní, nemůžu říct, že bych na ni neměl zajímavé vzpomínky.
Nedoporučuju nikomu, kdo chce tento svazek brát seriózně.


Stejně jako v případě předchozího dílu Kainovské dilogie jde o majstrštyk. I tentokrát se jedná o mysteriózní thriller, ovšem nebýt přímé návaznosti na předchozí román by klidně mohlo jít o samostatný příběh. Tentokrát má jinou atmosféru, zasazení i celkové ladění. Zatímco v prvním díle hrál prim thriller, s příchodem do kanadské divočiny děj mnohem silněji obstoupil opar mystična. Ano, čtenář se dočká větší porce nadpřirozena a vše do sebe zapadne jako skládačka. Nicméně pokud jste předchozí díl nečetli, tento raději nenačínejte, protože vám budou pro porozumění chybět zásadní dílky. Autorka má navíc skvělou schopnost čtenářům věci hned neříkat (kéž by to dělalo víc tvůrců!) a nechá čtenářovu mysl jet na plné obrátky.
Oproti předchozí knize však musím přiznat, že jsem zhruba prvních sto stran měl problém se opětovně vcítit do ústředních postav. Připadalo mi také, že na hrací ploše je v danou chvíli příliš málo hracích kamenů, což mi ve světle nových faktů usnadnilo orientaci v hypotézách. Větší část děje „v pozadí příběhu“ jsem tak úspěšně odhadl (vím, je to zlozvyk) a stal se un simple observateur. Doopravdy jsem procítil až poslední dvě kapitoly. To však rozhodně neznamená, že by mě kniha nebavila nebo nebyla napínavá - právě naopak, mon ami! Navíc stěží řeknu ne příběhu, kde hrají roli jiné dimenze, Šprýmař a zelená barva. Stín dopadl z mého pohledu velmi dobře a těším se, až si od autorky zase přečtu něco nového.
Tento i předchozí díl série Zemři, Kaine mohu doporučit všem náročnějším čtenářům, kteří nejsou bábovky. Bon apétit!


Když v roce 2023 vyhlásilo Mytago literární gamebookovou soutěž, docela mě zajímalo, jak bude vypadat finální sborník. Výsledek mě příjemně překvapil. V knize se nachází trojice minigamebooků (od třetího místa po první), které jsou na velmi dobré úrovni. Prakticky jediný problém spočíval v tom, že jsem občas přelistoval při hledání odkazů z jednoho příběhu do druhého. Možná by nebylo od věci stránky jednotlivých dobrodružství výrazněji graficky odlišit. Celkově však nešlo o nijak výrazný zádrhel. Jelikož každý příběh zde má svůj unikátní herní mechanismus, zápletku i celkové zasazení, rozepíši se o každém příběhu zvlášť.
POKLADY HORY ERDENLUNGU
Poměrně klasické procházení dungeonu, kde hráč hází kostkou, kreslí mapu a bojuje s obludama. Celé se to tváří jako klasické fantasy, ale při bližším pohledu je zde přítomen výrazný motiv českých pohádek. Ten se ostatně promítá už v samotné zápletce, kdy se chuďas vydává do zakleté hory získat poklad, aby získal děvče svého srdce. Finální boss mi přišel trochu přesílený (šel jsem tu jeskyni mnohokrát a i po zvolení nejlepší možné cesty to byl tuhý boj), nicméně chválím i pokračování příběhu po něm, který teprve ukáže, jak si postava doopravdy v průběhu hry vedla.
POD PLÁŠTĚM DVOU SVĚTŮ
Musím říct, že tento kus mě pro své skloubení herní dynamiky a tajemna bavil z celé knihy nejvíce. Už jen sekce pravidel mě dost navnadila. Herní postava má schopnost otevírat průrvy do jiného světa a „vyčarovat“ tak různé věci (takže si mimo životů hlídáte i tzv. body stability). Díky tomu je (mylně) považována za černokněžníka a jednoho dne dostane nabídku, kterou nemůže odmítnout. Okolní město je prolezlé odpadky, šrotem a rzivou mechanikou, to vše zkříženo s určitou architektonickou noblesou. Výborně vystavěná zápletka, napínavá od začátku až do konce.
MISE: APOKALYPSA
Zajímavě pojatý kus. Nepočítáte si zde žádné životy, pouze sbíráte předměty a hlídáte si čas, který vám protéká skrz prsty rychleji než byste si přáli. Byli jste totiž vysláni z apokalyptické budoucnosti, abyste zastavili konec světa, který se má uskutečnit za devadesát minut. Celé to na začátku působí neuvěřitelně tajemně, k čemuž mi zprvu úplně neseděl autorčin smysl pro ironii a humor. Při druhém hraní už mi ovšem začalo svítat, oč kráčí a dobře jsem se bavil. Hádanka chvíli potrápila (klíčové slovo jsem měl, ale na princip jsem přišel až napodruhé) a některé fóry mě poslaly do kolen. Jedinou slabinou je, když tuto hru opakujete na čtvrtý pokus a už přesně víte, kde co najdete - zábavnost se vytratí. Nicméně dost dobrá a chytrá zápletka!
Tato antologie nabízí rozmanité přístupy ke gamebookovému typu vyprávění a ukazují, že v tomto směru je stále neprobádaný prostor pro rozvoj. Navíc mě všechny tři díla zaujaly a rád bych si toho od autorů přečetl / zahrál víc. Trochu mě mrzí, že o tomto kousku není víc slyšet, rozhodně by si zasloužil větší pozornost.
Milovníci gamebooků by tuto knihu neměli minout, ale určitě příjemně potěší i potenciální nové čtenáře-hráče.


Knihu jsem četl ve druhém vydání, od prvního se lišící minimálně hezčí obálkou. Ačkoli běžně čistě historickou literaturu nečtu, jednotlivé příběhy z Jindřichova Hradce (a okolí) si zachovávaly prvek čtivosti. Každá ze sedmi povídek je pojmenována po své ústřední postavě; výjimkou je hned první příběh ANEŽKA, která se v příběhu spíše jen mihne. Nejvíce mě bavil MIKULÁŠ, pojednávající o tragédie rodiny stejnojmenného rasa. V principu jde o příběhy obyčejných lidí, se kterými si osud leckdy zajímavě pohraje - ať už jejich či cizím přičiněním.
Jde o knihu útlou, přelouskanou ji budete mít za večer či dva. Samozřejmě jsem se občas s myšlením protagonistů neshodoval, ale v rámci doby a jejich příběhu dává jejich pohled na věc smysl. Potěšující je, že jsem nenalezl žádné chyby, které by mě v textu udeřily do očí. Podobně jako předchozí kniha, kterou jsem od autorky četl jde znát láska a cit k historii, propojující minulé i současné.
Tuto knihu ocení čtenáři historických příběhů a potenciální sběratelé.


Astaroth je jedna z těch knih, která potěší spíše čtenáře se zálibou i ve starších textech. Je možné, že autorčina poetičnost a slovoklad může místy učinit text méně přístupným. Pokud však do něj proniknete, dočkáte se nadčasových příběhů a myšlenek. Často se objevuje motiv „tragické lásky“, vykreslující ji spíše coby destruktivní sílu. Ne však nijak samoúčelně, nýbrž s citem a psychologikou k věci náležící. Anotace sice hovoří o ženských hrdinkách, ale kniha pochopitelně vypráví i příběhy mužských postav (mnohdy neméně vášnivých). Přesto se autorčiným protagonistkám rozhodně nedá upřít výraznější jiskra, snad i pro jejich nezávislost, vzdělanost a umělecké sklony.
Příběhům je mnohdy společná jakási světovost; děj se odehrává v zahraničí, postavy dříve cestovaly či nechybí odkazy na známá umělecká díla (hudba, knihy, obrazy, architektura atd.). Z jednotlivých povídek na mne nejvíce zapůsobilo až nihilistické vyprávění O MNICHU SYNESIOVI. Svým vývojem mě překvapil příběh O KRÁSNÉ SIRANUŠ, která se z cestovatelské historky o milostném trojúhelníku nenápadně změnila v cosi krajně psycho-morbidního. Velmi nepříjemné až svíravé pocity vybudila NOC VE STARÉM ZÁMKU, pojednávající o vztahu syna a toxické matky. Za zmínku stojí i DUŠE, která je i přes předvídatelný závěr poměrně originálně pojatou „hudební duchařinou“. V paměti zůstala i POHÁDKA O BŘEČŤANOVÉM HRADU, která je však svým obsahem určena spíše pro dospělé. Knihu již tradičně sestavil a doslovem opatřil Petr Boček. Tentokrát šlo o doslov ještě poučnější než obvykle (speciálně si cením dodatku k mikropovídce MORGUE a úvahy samotné autorky o emoci strachu či spiritismu) a potvrdil mi spoustu věcí, které jsem z textů vytušil.
Astaroth ocení literární cestovatelé časem, kteří dovedou procítit hlubší emoce a myšlenky.


Absolutní pecka. Výborně napsané postavy s fungujícími motivacemi, doplněné o efektivně dávkované napětí a emoce. Příběh mění tempo a odstíny podle potřeby, přičemž jako celek působí promyšleným dojmem. Okolní svět působí stejně živě a realisticky jako samotné postavy. Navzdory tloušťce knihy se to četlo prakticky samo. Také mám hodně rád, když mi už sama obálka bez odchylek poví, jaký příběh jdu číst - což je zde splněno a navíc se na ni dobře kouká. Je cítit, že s tímto svazkem byla spousta práce.
Můžeme tady žonglovat s pojmy jako detektivní thriller, tech noir nebo cyberpunk, ale ze všeho nejvíc je to dobrý příběh. Sám mám tyhle špinavé přetechnizované světy čtenářsky v oblibě (je v nich stále co zkoumat, neváhají být logicko-kritické a považuji je za do jisté míry realistické). Jediné, co mě trochu brzdilo, bylo množství postav - v ústředních protagonistech jsem se orientoval bez problémů, ovšem ve druhé i třetí části jsem musel párkrát zastavit a ujasnit si, o kom z vedlejších aktérů se mluví. Nakonec jsem se však vždy snadno zorientoval. Myslím, že asi není třeba dál hovořit o tom, jak moc mě 'Zresetuj mě' zaujalo.
Doporučuji čtenářům, kteří mají rádi detektivní příběhy, cyberpunk, sci-fi... a nebo prostě jen kvalitně zpracované příběhy.


Nejspíš budu potenciální heretik, ale tato kniha mi nepřišla zdaleka tak špatná, jak zlé jazyky tvrdí. Přesto má své nemalé problémy. Respektive, čistě literární, filmoví či kombinovaní znalci cenobitího mystéria budou mít různé vstupní informace. Nejlépe to lze ilustrovat na ústředním Pinheadovi; v horrorové novele Hellraiser zůstává bezejmenný, od druhého filmu je naopak pod tímto jménem bezpečně znám. A teď, po xy letech přijde Barker s knihou, kde je Pinhead pouhá urážlivá přezdívka (komolená na pubertální Král Pindík). Přitom by stačilo se držet označení Pekelný kněz a filmové zpracování ignorovat (případně naopak). Při troše konzistence by možná nedocházelo k podivným odhalením, kdy je původně bezpohlavní cenobita náhle prezentován jako mužská postava.
Když už jsme u odkazů na jiné Barkerovky, v této knize je jich kopec, ať už jde o postavy nebo letmé zmínky. Největší z nich je patrně Pinhead jehož dějová linka mě relativně bavila a stále z něj šel strach (zejména při masakru v prologu, kdy si ještě cenobité zachovávali svou záhadnost). Mnohem horší to bylo s návratem Harryho D'Amoura, bez kterého by se kniha nejspíše obešla - a smrskla na polovinu. Ono to působilo docela dobře, dokud jeho postava fungovala víceméně sólo. Ovšem jakmile se děj začal měnit v týmovku plnou nezajímavých postav (podle mě s příliš slabými motivacemi), které vlastně jen neurčitě putují za svým cílem, začaly mě jeho části příběhu nudit. Zejména když jsem mnohdy ihned viděl jednoduchá řešení situací, na které postavy musely přijít hrozně epicky, pomalu a ještě křičet, jaký je ten druhý génius. Největší problém ale je, že celý děj knihy by se snadno odehrál i bez nich; stačily by drobné obměny, které se dokonce nabízely. Temnota děje by se tak výrazně zakoncentrovala a ubylo by slepých uliček či logických nejistot.
Takto to může vypadat jako velké zklamání. Ale nemůžu popřít, že příběh se velmi dobře četl. Navíc nejsem vizuální typ čtenáře, takže kdykoli se někomu podaří mi vykreslit scénu před očima, má plusové body. Opět mě hodně bavila spontánnost a nečekanost v případě úmrtí/přežití postav. Nechybělo ani ono vnímání matérie našeho bytí, které mi u většiny autorů chybí. Ale je pravda, že toho tentokrát bylo málo; stejně málo jako emocí, kterých bych u čtyř set stránkové knihy čekal víc. Celá kniha na mě působila pocitem jakéhosi uzavření minulosti. Můj celkový dojem z pointy Šarlatových evangelií vystihuje otázka Pekelného kněze: „Co získám tím, že budu něco cítit?“
Pokud si rádi přečtete infernální příběh rozkročený mezi horrorem, fantasy a weirdem, pekelné svědectví Šarlatových evangelií čeká právě na vás.


I stalo se, že nějaký zmatený pracovník knihkupectví zařadil tuto knihu mezi příručky her na hrdiny. Když jsem na ni posléze narazil a (velmi letmo!) ji prolistoval, rozhodl jsem se tu knihu vzít sebou a vytvořit pro své hráče vánoční dračák. Koupě nelituji, ale kdybych se byl zaměřil na ty drobné detaily, které mi tehdy neseděly, zjistil bych, že držím v rukou něco krapet jiného.
Tato kniha je adventní kalendář určený pro mladší čtenáře podobně morbidního typu, jako jsem byl v dětství minimálně já sám. Na každý den vám nabídne jednoho více či méně nebezpečného vánočního tvora. A pokud mám něco knize pochválit, je to bezesporu nádherná grafická stránka, od detailů až po vyobrazení jednotlivých monster (snad jen Děda Mráz na mě působil jako uprchlík z Ku-Klux-Klanu s magickou holí). Také oceňuji shrnutí dávného a současného působení jednotlivých potvor a fakt, že do této knihy nikdo netahal náboženství. Celé to panoptikum je navíc poměrně pestré a pokud se trochu vyznáte, můžou zaujmout podobnosti s jinými známými mýtickými bytostmi. Radost mi také udělalo, že u některých bytostí bylo jejich působení vykresleno jako o cosi zlejší, než je běžně známo.
Nicméně bych knize vytknul stejné věci, které by jí vytklo i mé o dost mladší já. Nová vědomost je chvályhodná, ale přece jen - když už o podobných věcech čtete, je to proto, že byste je čistě teoreticky mohli „reálně potkat“. To však u této knihy není možné; ani jeden nadpřirozený návštěvník totiž nepůsobí na území Česka. Máme zde severské státy, Island, Švýcarsko, Německo, Polsko, Rakousko, Francii, Itálii... ale u nás nic. Druhou vadou na kráse jsou rady pro přežití takových setkání, které mohly být zábavné a jít do hloubky; ovšem zde například jen suše konstatují, ať o Vánocích nejezdíte na Island. Chápu, že jsem asi trochu nepatřičně přísný, nicméně tyto věci považuji pro knihu podobného ražení za zásadní. Jelikož jsem se dnes ráno dozvěděl, že mám pro Vánočního skřítka nachystat pohankovou kaši s máslem (kterou nemám a obchody jsou zavřené), jdu radši na podlahu kreslit ochranné obrazce... třeba to pomůže...
Tato adventní kniha každopádně potěší jak dětské, tak i dospělé čtenáře.


Zajímavá povídková antologie. Žánrově se rozprostírá napříč celou fantastikou, čímž se otevírá pestrá paleta příběhových odstínů. To je umocněno i ústředním tématem, totiž palčivými problémy současného světa, které jsou v povídkách akcentovány. Vznikla tak určitá časová kapsle; prakticky každá povídka zde má tah na branku. Z knihy jde znát, že nad celým konceptem se editoři důkladně zamysleli, což je mi sympatické.
Co se povídek týče, většina příběhů mě dokázala zaujmout. Potenciální problém zde může mít homo škatulkus, jemuž koncept multižánrové sbírky uniká, pročež hlasitě křičí. Nicméně i jakožto čtenář preferující zejména literární temnotu nemohu kvalitě děl nic vytknout a často tak jde spíš o otázku osobního vkusu. Mám-li vybrat tři kusy, které na mě zapůsobily nejvíce, budou to: SAMI NA CESTĚ, SLOŇA a DAR BOHA VYHNANCŮ. Mezi čestnými zmínkami bych uvedl hůře uchopitelný ČAS KVĚTŮ a závěrečné TRABLE S KUŘATY.
Jiný kraj uvítá čtenáře s otevřenou myslí a literární dobrodruhy.


Tento povídkový výběr zaujme především čtenáře, kteří si rádi odskočí i ke starší literatuře. Většina textů je krátká, takže pokud některá povídka nebyla mým šálkem černého čaje, uplynula rychle. Takřka všem je však esenciální přírodní atmosféra, kde na pozadí téměř slyšíte šum lesa a další přírodní projevy. V popředí pak stojí přesvědčivě podané životní osudy postav či jejich svědectví. Temnota Svobodových děl je pak spíše skrytá a víc na mě působila až ve zpětném přemítání nežli přímo při četbě. Označení „venkovská gotika“ je poměrně trefné.
Ne všechny povídky mě oslovily, ale mnohé měly své morbidní kouzlo. Nejvíce mě dostala tělesně i emočně brutální povídka KOCOUR. Za nejromantičtější a nejtragičtější kus pak považuji příběh VÝRAŘ POUPA, který zasáhl i mé zčernalé srdce. Jakkoli mám obvykle raději nadpřirozené příběhy, SOUD LIDU mou pozornost strhl způsobem, jaký jsem nečekal. Pamětihodný je i nejdelší příběh v knize, TAJEMSTVÍ, které je v podstatě lokální městskou (či vesnickou?) legendou a klukovským dobrodružstvím v jednom. Závěrem zmíním snově-alegorickou povídku KAM JDEME s nádherným zamrazením v závěru. Ovšem přijde mi poněkud zvláštní, že jméno knihy je udáno jednou z povídek, která v knize samotné nese mírně jiný název (NOČNÍ NÁVŠTĚVA). Ale asi jsem jen puntičkář. Knihu opatřil informacemi nabytým doslovem sestavitel této sbírky, Petr Boček.
V knize si na své přijdou sečtělejší příznivci tajemna a příběhů stojících zejména na lidech.


Kadath je dost specifický gamebook a příjemné překvapení. Lze ho totiž hrát hned dvěma způsoby. Ten první, se kterým jsem počítal (a poté jej úspěšně dokončil), umožňuje příběh prožít klasicky jako uzavřený celek. Druhý způsob umožní tuto knihu hrát v průběhu (!!!) předchozích dvou knih série - a to tak, že jakmile má postava přejít do Země snů, vstoupí místo toho do děje této knihy. V podstatě jde o to, abyste svou snovou výpravu dotáhli do co nejúspěšnějšího konce a čerpali z něj pak (ne)výhody po probuzení.
Variabilita možností je zde podle všeho o dost větší, než u předchozích dvou knih. Mnohé věci zde z principu fungují jinak a už v prvním odkaze jde do tuhého. Začínáte bez vybavení, funguje jen směnný obchod a nepřátele jsou místy poněkud tuzí. Je také potřeba rozlišovat mezi koncem postavy a koncem snu; ten druhý není definitivní, byť při jednosvazkovém hraní je občasná dobrovolná možnost se probudit (a hru tak skončit) trochu úsměvná. Nakonec, tento díl mi přišel z celé trojice svým způsobem nejjednodušší (byť nikoli bez rizika) a dohrál jsem jej napoprvé. Možná i proto, že Lovecraftovu předlohu znám a proto jsem tušil, čeho se raději vyvarovat.
Kadath přímo vybízí k tomu odehrát celou trilogii jako celek. Pro komplexnější zážitek bych to nejspíš i doporučil.


Když jsem byl mladší, vyprávěl mi můj děd o knize, kterou četl a jejíž název si nevybavuji. Zato si vzpomínám, že autor knihy tam prý po celé desítky stran popisoval „dusnou a prašnou cestu“. Sice jsem nad tímto postřehem tehdy vrtěl hlavou, ale nějakou mou část to fascinovalo - jak takový text vypadá? Proč ho vlastně autor píše? Čte se to stejně špatně, jak to zní? Mám dojem, že po přečtení Pulverovy knihy to vím. Nicméně se nemohu rozhodnout, zda je výsledné dílo nepřitažlivě bahnitým tokem textu nebo naopak brilantně zkonstruovanou pocitovkou.
Dlouhá, temná, chmurná cesta je přesně takové čtení, jaké slibuje její název. A to nejen emočně, ale i stylem vyprávění. Pokaždé mi chvíli trvalo, než jsem se na text znovu naladil (ano, nemá ani sto stran, ale musel jsem jej číst nadvakrát). Dochází zde totiž k častému - a zcela úmyslnému! - opakování slov, vět i celých pasáží. Někdy v rámci odstavce, jindy po několik stran, a občas dokonce v rámci celého textu. Slouží to však konkrétnímu účelu; text tímto způsobem dovede navodit jedinečný pocit bezútěšné nekončící monotónnosti. Dokonce i když příběh došel do některé z těch částí, kde se stále do úmoru neděje to samé, viděl jsem jednotlivé obrazy černobíle. Všudypřítomná šeď, dující vítr a fanatismus v očích. Ústřední trojice vidí temnotu všude, nic ji netěší a vedou konstantní boj s údajným Zlem. Vše se děje v jakési pochmurné šedé zóně, kde skutečný stav věcí nelze poznat, jen tušit. Nic negraduje ani neklesá. To je celé.
Fyzicky je celá kniha vymazlená, v pevných deskách a vůbec působí radost ji držet v ruce. I vnitřek knihy, papír z tvrdých stránek a netradiční font (dýše oldschoolem) mi udělaly radost. Ovšem je-li k příběhu doporučená hudba, zařadil bych ji na místo, kde ji čtenář najde okamžitě (ne mezi konec příběhu a doslov, ale až na úplný konec knihy). Předmluva v podobě nekrologu byla fajn, jen jsem měl (bez urážky) dojem, že v ní její autor mluví víc o sobě než o Pulverovi. Chválím však doslov, ten mi řekl hodně a potvrdil mi i to skryté poetično, které jsem z textu cítil. Možná i proto děj není tak čtivý; dle mnoha novotvarů a krkolomných větných staveb musel být kumšt tohle dílo srozumitelně převést do češtiny. I tak mám pocit, že jsem nacházel nechtěné chyby a iritovalo mě psaní čísel místo číslovek. (Ale vážně, dvě kozy a 4 slepice? Mé oči krvácejí...!)
Tato kniha z edice Podzem rozhodně není určena konvenčnímu čtenáři a v nakladatelství Medusa se rozhodli správně, když ji vydali pouze v limitovaném množství. Pokud jste dočetli až sem, nejspíš už sami víte, zda tuto cestu zvládnete.
(Výjimečně nehodnotím v jazyce čísel, hvězd a procent. V případě této knihy by to mohlo být zavádějící. Ostatně, důležité je zejména slovní hodnocení.)