Morbidus komentáře u knih
Tuto antologii polských horrorových povídek považuji (společně s románem Městečko) za základní kámen edice Polska groza, vzniklé v rámci nakladatelství Golden Dog. Kvituji to s povděkem, neboť u horroru - mnohdy odmítaného už jen pro svou existenci - může povrchní pohled vyvolat dojem, že jde o záležitost zejména angloamerického rázu. Polské noční můry však definitivně ukazují, že literární horror je naprosto běžná věc i u našich polských sousedů (co víc, jsou v něm o dost napřed). Jak vidno, editor Honza Vojtíšek má v oblasti polského horroru načteno a rozhodně ví, do čeho se zde pustil.
Zpočátku jsem z této knihy měl dojem jakési civilnosti, sem tam okořeněné špetkou nadpřirozena. Naštěstí tento trend nevydržel dlouho a došlo i na povídky nadpřirozenějšího či jinými způsoby odlišného rázu. Mohu tedy tuto antologii označit za rozmanitou (a bylo by dost smutné, kdybych tohle při počtu sedmnácti povídek říct nemohl). Vybrat několik výraznějších kusů je obtížné, protože i u těch dějově jednoduchých povídek je úroveň vysoká. Přesto se mi jednoznačně vryla do paměti povídka Jako šelestění listí za podzimní noci, která jede přesně na té vlně myšlení, kterou mám rád. Jakkoli mě obvykle horror s náboženským podtextem míjí (většinou to končí čarodějnictvím nebo exorcismem), zde si mě pro svou atmosféru sirnatě-erotického dusna nečekaně získal kousek Ďáblova bible. Do třetice zmíním závěrečné Vade-mecum, které je poctou jednomu mému oblíbenému autorovi (a připomnělo mi komiksovou knihu Providence). Nejméně mě asi zaujalo Pravidlo ničeho - povídka se rozjela skvěle, ale pak nevybrala zatáčku a úplně vylítla z kolejí; pointu chápu, ale zpracování mi nesedlo.
Polské noční můry jsou kvalitní antologií povídek, kterou ocení jak běžní horroroví čtenáři, tak i zvědavé povahy, které si chtějí rozšířit obzory.
Tuto knihu jsem četl pomaleji, než je mým zvykem. Ono jak dojde na hutnější psychologii postav, musí se čtenářská mysl více držet reality a netoulat se přespříliš do hájemství spekulací. I z tohoto důvodu mě nejvíce zaujal titulní Zánik městečka Olšiny, které je v principu alegorií pro rozpad existence. Vnímal jsem tuto novelu spíše jako zábavné satirické postapo, než bizarro (ano, vidím v tom rozdíl). Popravdě ve mně ona úvodní novela vyvolala opačné emoce, než závěrečné torzo romaneta Smaragdový příboj. Ten měl totiž ve své počáteční tajemnosti, symbolismu a barevném ladění (zelená-černá-červená je mé přesné pořadí barev dle oblíbenosti) potenciál mě naprosto strhnout. Bohužel s tím, jak byly karty vykládány na stůl, se tajemno vytratilo a zůstal jen pocit nepříjemného psychického dusna. Je to jeden z mála případů, kdy mi otevřený konec příběhu vyloženě nesedl. Je škoda, že autor už nestihl dopsat i (v doslovu nastíněné) finále, které by textu dodalo potřebné rozuzlení.
Kniha byla doplněna i desaterem temněji laděných povídek z průřezu autorovou tvorbou. Zde nelze nezmínit čtivý kus Hodinky pana Balbána, které mají skvělý námět, plně si uzurpující čtenářovu pozornost. Dále tu máme povídku Přicházející z pekel, která mi svou morbiditou a skladbou připomněla některé známější horrorové přípěhy E.A. Poea. Velice mě překvapila povídka Svatá noc, která je v základu smutná, jednoduchá a stojící na temných snových vizích... nicméně v jisté části jako by na mě vykoukl Král ve žlutém (který by tam dokonce i zapadal, ale spíše jde o mou autosugesci). Pokud mě něco oslovilo méně, byl to nejspíš poetický Vítr, který jsem více docenil až při úvahách následujícího dne. Knihu uzavírá doslov sestavitele této sbírky, Petra Bočka. Závěrečný text funguje i jako rozbor Havlíčkova díla z horrorového úhlu pohledu a doplnění potenciálně zajímavých informací.
Tuto sbírku docení příznivci temnějších příběhů s prvky psychologie.
Příručka pro mladé kutily své doby, byť mám dojem, že tento receptář poslouží hlavně jejich tvořivým tatínkům. Děvčata jsou zde z tvůrčích činností v naprosté většině činností vynechávána, což mě vždycky zlobí, ale k danému období to patří. Nakonec, spousta těch věcí sestrojit jde, když se člověku chce. Ovšem řada činností dnes už jde dělat mnohonásobně efektivněji, než by vytvořené „vynálezy“ umožnily - otázkou se tak stává motivace pro jejich tvorbu.
Navíc je tu jiný problém - kniha není nijak tematicky seřazená a jde o mišmaš různých nápadů a výrobků. A hned jako první je v knize extrémně složitý návod na výrobu šlapacího auta; kdybych měl jako mladý kluk (který navíc nerad auta), začít tímto, bude to nejspíš dost zastrašující. Celkově by se jednotlivé recepty daly rozdělit do sekcí dopravní prostředky, elektronické přístroje a užitečné vychytávky. Knize z dnešního pohledu prospívají některé hlášky, které z dnešního pohledu působí nechtěně vtipně. Také je zde hezky shrnuta morseovka, což je velké plus. Jinak ovšem kniha příliš zestárla.
Vhodné pro šikovné garážové kutily či kutilky.
Na této knize je už z předmluvy cítit, jakou sondou do starších časů je. Autorka se tam odvolává na mýty a historky tak notoricky známé, že v jistých obměnách přetrvaly až do dnešních dob. Tohle - a taky mé vzpomínky na dětství, kdy jsme ve snáři hledali význam svých snů - jsou však jedinými klady, které knihu ještě drží nad vodou. Ne snad proto, že si dnes sny jsem schopný vyložit racionálně. Pokud v nich někdo chce hledat víc, je to zcela v pořádku; byť mě trochu mrzí, že už předmluva čarodějné nauky připisuje jen ženám, přestože mužům magie nikdy nebyla zapovězena.
Skutečným problémem, souvisejícím s jejím stářím, je neaktuálnost jednotlivých odkazů. Tuhle se mi zdálo o „neonovém nápisu nad barem“, což byl dost výrazný prvek snu - ale „neon“ zde nenajdete. Zato zde kraluje spousta výrazů, které jsou sice jazykově krásné (namátkou: drnomistr, hudlař, ozhřivka, atd.), ale pokud je neznám a nejsou příznačné pro mou dobu, asi stěží je vyhledám. Brnění, meče a měšce tomu nepřidávají. Logika tedy říká, že s evolucí okolního světa mnoho výrazů i samotné snění zažije obměnu, kterou tato kniha nepřežije. Snění je nadčasové, Snář nikoli.
Tuto knihu by měli vyhledat ti, kdo ji potřebují.
První díl z dilogie Zemři, Kaine se vyznačuje značnou tvůrčí vášní a literárním citem. Četné druhy napětí se v celku příběhu spojitě proplétají a nenápadně přelévají jeden do druhého, přičemž mnohé myšlenky či události nejsou vyřčeny přímo. Není to triviální spotřební literatura, je zde nutné se na děj napojit hlouběji a aktivně o něm uvažovat. To je velkou silou tohoto románu - a současně do jisté míry i jeho nevýhodou. Nepozorný čtenář, který si nepamatuje tichý detail zmíněný před 150 stranami, se nemusí na první dobrou chytat. To naštěstí není můj případ, podobných věcí si většinou všímám; dokonce jsem i pár zásadních věcí odhadl správně (tiše se poplácávám po rameni). Samozřejmě je tu i velká spousta detailů, které mě naopak (ne)příjemně překvapily, což mě na četbě taky hodně baví.
Číst tuhle knihu je jako kráčet k čemusi skrytému v hluboké mlze, kde vidíte jen nemnoho kroků kolem sebe a operovat můžete jen s neurčitými obrysy, které jste kdysi minuli a už jsou ztraceny. Říct víc by byl spoiler a těžký hřích. Pokud jste od autorky nic nečetli, vězte, že si servítky příliš nebere a měkejši tuhle knihu nejspíš nedají. Jde o mysteriózní thriller v pravém slova smyslu, přičemž zdůrazňuji onu mysteriozitu. Psát mystérium je jako ochucovat malou špetkou koření, které ovšem výslednému pokrmu dodá zásadní a výrazný chuťový podtón. Chce to velký cit pro jazyk a příběh - což tahle kniha rozhodně má. Že v ruce držíte majstrštyk nakonec lze tušit i z precizně zpracované obálky či ilustrací.
Přečtěte si to.
Nenápadná německá série gamebooků Svět tisíce dobrodružství ve třetím pokračování vezme čtenáře do hlubin dolů sužovaných záhadnými přízraky. Což je svým způsobem originální herní prostředí (pár GB si vybavím, ale i tam se do důlního prostředí zafáralo jen na chvíli). Jelikož jsem dva předchozí díly této volně navazující série odehrál a tedy tušil, do čeho jdu, čekal jsem středně obtížnou odlehčenou hru. Jenže toto dobrodružství je pořádně záludné. Byť i tentokrát lze příběhem projít jednoduše bez ztráty kytičky, hra neváhá nechat hráče bloudit poměrně rozlehlými důlními prostory, přestože už je s velkou pravděpodobností do budoucna herně mrtvý.
Cítil jsem zde výrazný apel na hráčskou zvědavost, jehož nespornou nevýhodou ovšem je nemalá instantní smrt (stav, kdy bez předchozího náznaku nebezpečí jen zvolíte špatnou odbočku a rázem je z postavy dálnice pro červy). Naopak výhodou je, že si nepotřebujete kreslit mapu. Ani kostek není třeba;v rámci náhody stačí naslepo zabodnout prst do stránky s runami. Jediné, co hráči zbývá, je zapisovat si nálezy a indicie. Kniha je tak potenciálně vhodná na cesty a nejspíš zaujme i hráče GB méně políbené (byť těm bych nejprve doporučil předchozí dva svazky). Závěrem jen dodám, že obálka knihy mi k příběhu opět neladí.
Přízrak trpasličích dolů bych doporučil mírně pokročilým hráčům gamebooků.
Poměrně střízlivý Mellick, kde jsem měl vzhledem k celkovému pojetí a příběhovému zasazení latentní pocit, že čtu některý z románů Terezy Kadečkové. Tedy pokud pominu fakt, že příběhový oblouk je i přes tloušťku knihy poměrně jednoduchý. A to zejména díky nadměrnému množství monster-erotiky, na což ostatně naráží i sám autor ve svém doslovu (ten tentokrát mimo jiné může přinést i pár podnětů pro zamyšlení nad postavami). Ale pokud se vás obálka snaží nalákat na romantický příběh, nemůžu s tím úplně... no dobře, romantika tam byla. Ovšem vnímal jsem ji výrazněji tak ve dvou částech (nikoli kapitolách!) příběhu. Na druhou stranu funguje a pokud pro ni máte cit, budete nejspíš spokojeni.
Druhý důvod, proč je tato kniha objemově rozsáhlejší, je nejspíše o cosi větší popisnost a pomalost vyprávění. Možná je to dobře, neboť hlavní vílácká postava má co dvě kapitoly z toho či onoho dějového důvodu stojáka. Přesto si nemohu pomoct, ale i ty „pomalejší“ autorovy příběhy (z dosud přečtených) měly svým způsobem větší drajv. Měl jsem místy až dojem, že místo bizarra čtu trochu ostřejší urban fantasy, kde se sem tam mihne nějaký fakt zábavný a zajímavý nápad, avšak málokdy dostane víc prostoru. Jde však přiznaně o odlehčený román vzniklý během pandemie, takže mu lze ve výsledku leccos odpustit. A ač to nebývá pravidlem, dovolím si závěrem jednu citaci, se kterou souzním: „Nevadí mi sledovat, jak můj svět hoří, pokud se tím obloha rozzáří v oslnivých barvách. Lepší než prožít život v jednotvárné tmě.“
Chlípná chapadla potěší autorovy dlouhodobé příznivce i bizarro nováčky.
O této knize jsem slýchal, že prý jde o „pretolkienovskou fantasy“, takže mě mírně překvapilo, že se ji v Carcose rozhodli dovydat. Pokud jde o kořeny (nejen) temné fantastiky, nijak nepochybuji, že ve své době měla Lilith vliv na její formování. Ovšem už sám doslov knihy definuje, jaká stránka MacDonaldovy tvorby činí potenciální problém jak dávnějším, tak potenciálním moderním čtenářům. Přesněji jde o „silný náboženský a moralistní podtext“. S čímž bych neměl problém (navzdory vlastnímu přesvědčení), kdyby autor ohledně svého světonázoru netlačil tolik na pilu, a to bez možnosti dát protistraně adekvátní prostor k vyjádření svých postojů. Toto jednostranné vykreslování situace nadobro zabilo poslední třetinu románu, kterou jsem dočítal v podstatě na sílu. Druhou věcí, která mě trápila, byly části děje s bytostmi zvanými Maličcí; jakmile se objevili na scéně, zaplavil text až úchylně-sentimentální pozitivismus. Mám dokonce podezření, že se odtud Tolkien (byť oficiální geneze hovoří o inspiraci v jiném MacDonaldově díle) do jisté míry inspiroval při tvorbě hobitů. Kdo ví...
Na druhou stranu bych tuto knihu nezatracoval, pokud hledáte něco intelektuálnějšího. Minimálně první dvoustovka stran je morbidní a podnětnou filozoficko-alegorickou poutí za poznáním, postavená na snové atmosféře i snové logice. Ta je silou i slabinou celého vyprávění; poměrně brzy začíná mizet hlubší význam toho, co hlavní postava dělá, proč to dělá, kam směřuje... začnete-li přemýšlet nad příběhem namísto sdělovaných jinotajů, rozplyne se. Vzniká tak až naivní „pohádková“ atmosféra, která je ovšem díky náboženské posedlosti smrtí od shora dolů přeplněná mrtvými. Biblických odkazů je přehršel, ovšem ona spleť skrytých významů - nadto psaných nejednoduchým jazykem - je natolik obtížně prostupná, že většina myšlenek se při prvním čtení ztratí v bludišti slov. Čtenář znalý okultismu ovšem může objevit i skryté odkazy na Velkou arkánu, východní filozofii Zenu či (nekromantické) pohřební rituály. Avšak dokonce i ona titulní Lilith (která má být antagonistkou příběhu, byť to tak necítím) je zde zcela podřízena myšlence stojící nad příběhem. Bohužel.
V Lilith leží temnota, jiné dimenze bytí i hledání smyslu - takže zařazení do edice Temnosti chápu. Stejně jako to, proč tento svazek nyní vyšel pouze v limitované edici. Protože jak by řekl klasik: „Přijímám premisu, ale odmítám závěr.“
Lilith lze doporučit náročnějšímu čtenáři, zejména pak religiózního ražení.
Konečně se mi dostal do spárů debut v podobě první Tomovy knihy. Musím říct, že jsem za to ze srdce rád, protože už když jsem se s Tomášem před dávnými věky seznámil na autorském čtení skrze jeho povídku SOUSED (dovedl mě rozesmát tenkrát i dnes), ten tvůrčí náboj tam byl cítit. Mám radost, že autor vytrval a doklepal to až sem. Spousta zde publikovaných povídek mi byla již známa (z autorské korespondence či jiných publikací) a už jen to, že mi utkvěly v paměti, značí, že mají čtenářům co říct.
Samotné příběhy pokrývají zejména oblast horroru, sci-fi a postapa. Náměty bych až na výjimky (OSUDOVÁ LÁSKA, NEZNÁMÝ INTERPRET, ZRCADLA) neoznačil vyloženě za originální, jako spíše za zajímavá či zajímavě zpracovaná. Nemyslím to ovšem jako negativum, nýbrž pochvalu; například DOPISY ZE SEVERU se tak stávají navzdory tématu až nečekaně atmosférickou záležitostí. Na druhou stranu, některým kouskům mou optikou navzdory čtivosti škodila mírná předvídatelnost (KLUK, PÍSEČNÁ BOUŘE či vtipný bonus APARTMÁ V SEDMÉM). Asi nelze vybrat nejoblíbenější kus, nicméně mrazivým dojmem na mě zapůsobila povídka VLÁKNA.
Martonovské postavy nejsou extrémně-obskurní podivíni, nýbrž realistické osoby s běžnými trápeními, pozitivy i chybami. Pokud trpí výraznějším rysem nabručenosti, záletnictví či dalšími neduhy, většinou jde pouze o důsledky jejich povah a otazníků z hájemství psychologie. To čtenáři nejenže umožní se do nich vcítit, ale také je mu efektivně nastaveno zrcadlo. Současně v příbězích nejde o nic explicitně bruntálního, a pokud už ano, autor se v tom zbytečně nevyžívá. Jde vidět, že v průběhu doby vyzrál a ví, co píše. Pochvalu zaslouží i nápaditá obálka knihy, kde mě bavilo studovat detaily - jako třeba kam že se to ten tajemný písař kouká...
Ve spárech múzy je vyrovnaná sbírka povídek, která osloví příznivce horroru, sci-fi a humoru.
Hellraiser má v rámci horrorové literatury již kultovní status a stal se jedním z jejích nosných pilířů. Je nemnoho horrorových příběhů, které by ve mně dokázaly vzbudit pocit strachu a mrazení v zádech (což horror navzdory vnímání mainstreamu primárně dělat nemá, pouze v závislosti na čtenáři může). Tohle je jeden z nich; byť musím uznat, že na třetí čtení už se prvek překvapení poněkud vytratil. Stále je zde však přítomna ona temná, rozklížená atmosféra, kde se rozehrává komorní partie s motivacemi, jejichž původ leží hluboko v lidské podstatě. To vše vede k velmi specifickému napětí, které na mne udělalo dojem. A samozřejmě, kdekdo může tohle dílo rozečíst kvůli mytologii cenobitů, kteří zde však nejsou ani tak hybateli děje jako spíše motivací pro jeho pohyb.
Ačkoli zde máme filmovou obálku, nejprve vznikla kniha; dodám tedy rovnou, že jakékoli hodnocení knihy podle filmu (za mě až na pár detailů předloze relativně věrného) logicky považuji za irelevantní. Ostatně, knihy mají schopnost zajít o chlup hloub, než audiovizuální médium. Díky tomu Hellraiser do edice Temnosti - svým nihilismem, hledáním i vnímáním existence - skvěle zapadá, což mi zprvu nedocházelo. Také musím vyzdvihnout překlad Milana Žáčka; je fakt, že mám-li načtené starší věci a objeví se nový překlad, v mé mysli to občas skřípe. Zde jsem tento problém neměl (snad jen řád Šrámu či entita Strůjce mi víc ladila v dřívější verzi, ovšem to je otázka vkusu a nostalgie) a kniha tak potěší jak nové příchozí, tak i navrátilce.
Hellraiser je klasika, která rozhodně stojí za vaše cenobitcoiny.
Velmi povedený debut, který mi udělal vyloženě radost. V této útlé knize najdete hned patnáct horrorových povídek. Nutno dodat, že čtivých, svižných a často s neotřelými náměty. A pokud už se jedná o téma více zprofanované, dovede ho autorka i tak napsat originálním způsobem. Vlastně bych řekl, že tohle je zpracováním ten typ příběhů, kde si autor se čtenářovou percepcí může dělat, co se mu zlíbí a neváhá toho využít (což je mi sympatické). Pro tento účel se plíživý, popisnější styl tvorby vyloženě hodí a kdybych nevěděl, že autorka má ráda dílo H.P. Lovecrafta, toto podezření bych nejspíš časem získal. Nicméně i přesto zůstává v rámci tvorby svá a celou sbírku bych označil za pestrou.
Některé kusy by si zasloužily více rozepsat, například nepříjemní MRAVENCI či tísnivá ZAHRADA SOCH. Výjimkou je mikropovídka POSLEDNÍ, která mě dostala tak jak je (ačkoli by možná svou myšlenkou utáhla i novelu). Některým kouskům by možná slušel o chlup otevřenější konec. Asi poslední zásadnější výtkou je nadměrná úmrtnost Novákových; netuším, co ošklivého autorce provedli, ale postavy tohoto jména působí či jsou zmíněny hned ve čtyřech příbězích. Obrátím-li se však zpět ke kladnějším prvkům svazku, těžko se zde vybírá nejpovedenější kus. Namátkou mě oslovily V HLUBINĚ, VYPAŘENÍ či HRANICE NEKONEČNA; ale těch opravdu povedených povídek je zde většina. Autorka má v rámci tvorby rozhodně co nabídnout a doufám, že v budoucnu se od ní dočkáme dalších příběhů.
Máte-li rádi plíživější horrorové povídky, Zkazky z Nefritové knihy jsou rozhodně dobrá volba.
Mým prvotním dojmem z této sbírky bylo překvapení, že kniha s pouhými třinácti povídkami je takto macatá. To je dáno autorčiným popisným stylem psaní, který sám o sobě není špatný, ovšem navzdory pestrosti námětů posléze místo vyprávění věci spíš vysvětluje. Věřím však, že čtenáři vizuálnějšího typu si díky tomu Němý křik užijí daleko více než já. Z povídek jde cítit bohatá slovní zásoba, smysl pro realistično a schopnost zachytit (ne)lidské utrpení. Současně však u mnoha postav mám pocit, že se zasekly někde ve fázi popírání a rozjel se jim v hlavě brutální overthinking, takže často repetitivně omílají ty samé věci, aniž by se v příběhu situace výrazněji změnila. Jakákoli změna pak většinou trvá až příliš mnoho stránek, čímž se pro mě leckdy z textu vytrácelo tempo, napětí a obecně čtivost.
Některé kusy se mi tím pádem četly jedna báseň a u jiných mě poléval ledový pot při zjištění, že mám za sebou sotva třetinu příběhu. Několik kousků jsem znal už z dřívějška (v jednom případě šlo dokonce o delší text a „zpovídkaření“ příběhu výrazně prospělo). Jsem rád i za příběhy hozené do sci-fi polohy, byť jsem nad nimi musel místy přivřít obě oči, logiku hodit za hlavu a tvářit se, že nevidím problém. Asi největším zklamáním knihy pro mě byl BALONEK KE ŠTĚSTÍ, kde se bohužel po příchodu hlavního hrdiny na ústřední místo děje dozvídáme něco, co jeho příchodu na ono místo automaticky zabraňuje. Naopak mě hodně potěšil etické otázky pokládající LOVEC MONSTER, z reality vychýlené PRAVDA JE TAM NĚKDE a finální ZACYKLENÝ, který zpracovává citlivé téma. Vrcholem sbírky je však (a vzhledem k neoriginálnímu tématu mě to mile překvapilo) povídka ZRŮDA Z Č. P. 52. Tohle jsem přečetl jedním dechem a byl smutný, že to není celý román, protože to mělo ten správný náboj. Závěrem ještě zmíním, že by možná bylo fajn proložit delší povídkové kousky těmi kratšími, aby si čtenář měl možnost po čas četby „odpočinout“.
Němý křik je dobrá volba pro milovníky vážnějšího a z větší míry realistického horroru.
Příjemné a svěží překvapení. A to i přesto, že jsem se zpočátku do knihy nemohl začíst a název mi přišel mírně prvoplánový. Spíše však šlo o mou vlastní únavu a nesoustředěnost - tohle je totiž kniha, kde se vyplatí opravdu dávat pozor na drobnosti. A přesně takové mám rád! Jakmile jsem po zralé úvaze do knihy opětovně nasedl s odpočatou myslí, hned jsem si začal všímat všech těch nesourodých detailů a rozporů - a splétat vlastní teorie, jakou hru se mnou autor hraje. V něčem jsem se trefil, ale přesto jsem se dočkal nejednoho překvapení, což mi vždycky udělá radost. Celé vyprávění si užijete tím víc, čím míň toho o něm předem víte.
Kdybych měl povahu knihy nastínit, jde o něco mezi temnou duchařinou a psychothrillerem. Příběh se se svými postavami nemazlí a v jejich vykreslení je velmi důsledný a konzistentní. Přiznám se, že pár charakterů se mi jevilo jako nutné berličky pro další směřování děje, ovšem nešlo o nic do očí bijícího. Snad i proto, že tahle kniha je záludná a celou dobu umně drnká na struny nejistoty. Samotné finále, kde se vykládají karty na stůl, postupně ztrácí na tajemnosti a přesouvá se spíše do psycho-akční roviny s fajnovou koncovkou. A abych vše uvedl na pravou míru, název románu mi po dočtení sedí poměrně přesně, stejně jako trefná obálka knihy.
Tento román potěší milovníky temných příběhů plných zvratů, napětí a tajemna.
Pokud jsem měl u prvního dílu o této gamebookové sérii stále trochu pochybnosti, po dohrání knihy Carcosa už je nemám. Druhý díl není žádný čajíček a dovede pěkně potrápit. Vlastně bych i řekl, že pokud hráči z předchozí knihy nejsou nositeli Nekromantova talismanu nebo neaktivovali jeho plný potenciál, tato hra k nim kdovíjak milosrdná nebude (jinými slovy, obtížnost výrazně vzroste). Ona by se tato kniha mohla klidně jmenovat Nyarlathotepova pomsta; tak moc záludná i přes pouhých 110 odkazů (a nezapomínat na Zemi snů!) dovede být.
Ale abych byl fér, děj knihy je tentokrát konzistentnější, ucelenější a dává větší smysl, byť to znamenalo některé náměty trochu upravit. Tentokrát nejspíše ale tolik nezáleží, zda a jak moc hráč zakomponované předlohy zná; případně jen neporozumí některým detailům. Podstatnější je, že hra skrývá tajné odkazy, luštící část a další skryté mechaniky. Příběh solidně pracuje i se čtenářem; dokonce i při x-tém opakování a znalosti správné cesty jsem neměl jistotu a hra mě několikrát (ne)příjemně překvapila. Pokud ale pochopíte princip a vyvarujete se určitých věcí, během několika her (je to i trochu o štěstí) by neměl být problém hru zdárně dokončit. Nakonec, kolik gamebooků na téma Král ve žlutém jste kdy hráli?
Nejspíš bych tímto dílem nezačínal, nejste-li zkušení hráči. Ale koho zaujal předchozí Dagon, zde už se dočká propracovanější hry a nejspíše bude s výsledkem spokojen.
ZÁKAZNÍK: Sháním knížku pro syna. Patří k těm divným lidem, kteří ještě preferují papírové knihy.
Nemám ve zvyku začínat věci druhým dílem, nicméně tahle kniha mi padla do oka a když jsem se do ní začetl, už jsem ji musel přečíst celou. Je to ten typ knihy, který ocení a pochopí všichni knihomolové, sběratelé knih a vlastně každý, kdo knihami žije. Setkáte se zde totiž s řadou individuí, kteří si nějakým nedopatřením myslí, že knihy se píšou podle filmů, nerozeznají rozdíl mezi realitou a beletrií a tak nějak nevědí, co vlastně chtějí. Někteří zákazníci na mě dle hlášek působili dojmem, že se s pojmem kniha či knihkupectví setkávají prvně a moc nechápou, vo co go.
ZÁKAZNÍK: Vedete nějaké knížky o absintu? Však víte, o tom, co chlastal Picasso, než si uřízl ucho?
Samozřejmě je kniha poplatná své době i pozemské lokalizaci, takže spousta hlášek se týká Shakespeara, Padesáti odstínů šedi, Harryho Pottera a dalších specifických drobností. Někteří zákazníci byli zcela epičtí, například pán, který pro intimnější zážitek dobré knihy sní, slečna hledající knihu s vlastním nástinem děje (upřímně, její rukopis bych si přečetl rád) a urputně telefonující paní, drasticky ignorující zavíračku. Nechybí ani krásné hlášky od dětí (knižní ninja!). Nejvíc mě fascinovali lidé, kteří chodí či chtějí chodit do čtenářských klubů, ale odmítají číst. Těch vtipných a mnohdy těžko uvěřitelných případů („Jde o beletrii?“ „To sotva. Je to příběh.“) je tady fakt kopec. Její výhodou oproti běžné knize vtipů je skutečnost, že jde o realitu... a pokud vám tato kniha sedne, spolehlivě to víte už v tomto okamžiku.
ZÁKAZNÍK: Všichni spisovatelé jsou milionáři, že?
JÁ: Nejsou.
ZÁKAZNÍK: A kolik teda vyděláváte?
Kdybych byl mladý čtenář 8+, podobná interaktivní kniha by mě nejspíše bavila (byť jsem vyrůstal spíše na Lone Wolfovi). Pro mě to bylo jednoduché, ale věřím, že pro dětského čtenáře to bude tak akorát; i když je pravda, že pro méně logicky nadané či méně chytré děti může být kniha frustrující. Fakt, že za špatnou odpověď se nemusí začínat od začátku, na tom nic nemění. Na druhou stranu, právě takovým dětem tato kniha možná je i určena.
Vidím zde dvě slabiny; ta první je, že někteří mladí čtenáři nemusejí mít o mnoha věcech pojem (leckdy to chce mít alespoň základní představu o fyzice). To by ale není nijak tristní, i tyto znalosti může kniha tím pádem doplnit či rozvinout. Ovšem projít celou knihu na jeden zátah je docela slušný nápor na pozornost. Dokonce i mně se stalo, že jsem „omylem“ nalistoval špatnou odpověď. Zda méně pozorné čtenáře kniha odpudí či jim postřeh rozvine je otázka; každopádně knihu není nutné dohrát celou naráz, takže ani tohle není kdovíjaká chyba. Mě to bavilo.
Rozhodně skvělá věc pro všechny mladé čtenáře, kteří rádi luští hádanky.
Knihy ze série Gamebook o Necronomiconu jsem objevil víceméně náhodou a jejich fyzický vzhled mě hodně překvapil. Jde o tenkou brožuru v rozměrech školního sešitu; nicméně celá kniha je graficky vymazlená, což už samo po sobě dovede částečně navodit atmosféru Mythosu. Nicméně vzhled není vše a otázka je, zda jej dovede doplnit samotný příběh a herní mechanismy. K mé velké úlevě se to zde podařilo (což třeba o podobně laděné sérii Zvol Cthulhu říct nemohu). Pokud stejně jako já máte rádi Lovecraftovy povídky Dagon, Slavnost a Pes (či Slídič, chcete-li), zde je najdete funkčně skloubené dohromady.
Největší slabinou tohoto gamebooku je jeho délka, která činí pouhých osmdesát odkazů. Nejsem toho názoru, že počet odkazů sdělí něco o kvalitě gamebooku, nicméně se tak snižuje počet možných cest a tím logicky i znovuhratelnost. Popravdě (a uznávám, že jsem měl párkrát při hodu kostkou z pekla kliku) se mi málem podařilo příběh úspěšně završit hned na první pokus, včetně získání a ovládnutí jistého mocného artefaktu. Řekl bych dokonce, že znalost povídkoých předloh je velkou výhodou. Co se týče pravidel, jsou sympaticky jednoduchá a soubojový systém rozhodně patří k těm efektivnějším. Na konci knihy se pak nachází Země snů, kam se hráč může během spánku vydat; jde o plnohodnotnou součást hry, která zejména na vyšších stupních šílenství zvládne pořádně zamíchat kartami. Dagon je rozhodně dobrý úvod do této herní série.
Doporučuji gamebookovým začátečníkům, zarputilým milovníkům Mythosu a všem, kteří mají rádi horrorové gamebooky.
Občas se u tohoto svazku setkávám s tvrzením, že jde o „knihu psanou fanouškem pro jiné fanoušky“. Pokud jde o mě, s druhou částí tohoto tvrzení nesouhlasím. Naopak, z textu přímo plyne, že je určena pro lidi Kingem víceméně nepolíbené. Proto se jej snaží vykreslit nejen jako spisovatele horrorového žánru (horror je evidentně sprosté slovo i v jiných zemích) a ukázat tak lidem, že má King jako člověk i jiné profesní stránky.
Jelikož se pro mě často nejednalo o nové informace, nemohu nejspíš plně posoudit, do jaké míry Lilja v tomto snažení uspěl. Pokud jde o mě, výklad byl sice věcný a zasvěcený, nicméně taky místy působil poněkud suchopárně. Taktéž se občas nějaká ta informace na jiném vhodném místě zopakovala, což mě spolehlivě irituje kdykoli a kdekoli. Do třetice, jde zde znát ono nekritické zbožšťování Kingovy osoby, které zapomíná přimíchat k citu potřebnou logiku. Pro větší důvěryhodnost textu mi zde prostě chyběla důraznější negativa.
Druhá část (pro mě živější a zajímavější) této tenké knihy obsahuje dvojici autorových telefonických hovorů s Kingem v letech 2007 a 2008. Z toho však plynou dvě věci. Za prvé, nedozvíte se žádné kdovíjak aktuální informace. Za druhé, mladším čtenářům (byť je nechci podceňovat) dnes budou pojmy jako disketa, kazeta, CD či webové stránky možná připadat obskurní. Mně však ani jedno nevadilo, naopak - oba rozhovory mě bavily a svůj účel splňují. A to přesto, že souhlasím s Kingem, že v druhém hovoru „už se spolu nebudou mít prakticky o čem bavit“. Jde to znát; je kratší a soustředí se víc na tvorbu než zajímavé otázky.
Pokud se rádi se o autorech dozvídáte víc a Kinga ještě neznáte, tato kniha od Hans-Åke Lilja vám může rozšířit obzory.
„Zatímco tohle píšu, stojí vedle mě muž bez tváře.“ Mám dojem, že filipínský horror jsem četl vůbec poprvé. A rovnou dodám, že na mě kniha zapůsobila nejen svými krátkými texty, ale i celkovou formou. Toto dílo ocení spíše čtenáři s citem pro poezii; nejen jednotlivé texty, ale i samy kapitoly vyžadují, aby čtenář na chvíli zastavil a nechal text působit. Co se oněch kapitol týče, jejich tematizace je přehledně přítomna v (občas až nepříjemných) kresbách.
Možná se mi Byt ve městě Naga trefil do vkusu i proto, že popis i vyobrazení neodpovídá konvenčním horrorovým monstrům, na který už je průměrný Evropan zvyklý. Místo toho se blíží se stínům, nejasným postavám bez obličeje a nutí pochybovat o povaze samotné reality. Je to něco, co se vám dostane do hlavy a ubezpečí vás, že ty věci, které od dětství cítíte či vídáte, jsou reálné. Díky stručnosti textů jako by byl občas cítit autorův potměšilý úšklebek, který občas nechá přejít v horrorově laděnou anekdotu.
Byt ve městě Naga nemusí být vašim šálkem černého čaje, ale padne-li vám do noty, nedáte ne něj dopustit. Nakonec: „Pokud máte pocit, že vás někdo pozoruje, je dost dobře možné, že vás někdo pozoruje.“
Asi nejtemnější věc, jakou jsem od autora četl. Ono to asi bude i tím, že příběh si tentokrát bere inspiraci v románu Proces od Franze Kafky (přičemž můj vztah k jeho dílu zůstává nadále rozpolcený). Musím ovšem uznat, že absurdní tón Mellicka i Kafky zde vzájemně ladil a první polovina knihy se vyvíjí zajímavě. Někde za půlkou už jsou ovšem karty víceméně vyložené na stole, mnoho nových se neodkryje a konec je prakticky povinné dopovězení příběhu. To bohužel vede k postupnému poklesu napětí, který nemá šanci zachránit sebevětší množství erotiky.
Už podle obálky i názvu se dá soudit, že nepůjde o četbu pro puritány a text nebude šetřit intimnostmi. Ale kniha jde ještě dál a v podstatě popisuje extrémistickou totalitu, kde je rodina na prvním místě - a zejména pak děti. V tomhle ohledu kniha odvádí skvělou práci a popisuje dystopický systém, který své oběti sežere zaživa. Hlavního hrdiny mi bylo chvílemi až líto a určitá má část s touto knihou víceméně souzní; výsledné pocity čtenáře se tady nejspíše budou silně lišit podle toho, jaká je míra jeho individualismu.
Knihu bych doporučil čtenářům, kteří už mají od Mellicka něco málo načteno.