Morbidus přečtené 382

Šarlatová evangelia 2024, Clive Barker

Nejspíš budu potenciální heretik, ale tato kniha mi nepřišla zdaleka tak špatná, jak zlé jazyky tvrdí. Přesto má své nemalé problémy. Respektive, čistě literární, filmoví či kombinovaní znalci cenobitího mystéria budou mít různé vstupní informace. Nejlépe to lze ilustrovat na ústředním Pinheadovi; v horrorové novele Hellraiser zůstává bezejmenný, od druhého filmu je naopak pod tímto jménem bezpečně znám. A teď, po xy letech přijde Barker s knihou, kde je Pinhead pouhá urážlivá přezdívka (komolená na pubertální Král Pindík). Přitom by stačilo se držet označení Pekelný kněz a filmové zpracování ignorovat (případně naopak). Při troše konzistence by možná nedocházelo k podivným odhalením, kdy je původně bezpohlavní cenobita náhle prezentován jako mužská postava. Když už jsme u odkazů na jiné Barkerovky, v této knize je jich kopec, ať už jde o postavy nebo letmé zmínky. Největší z nich je patrně Pinhead jehož dějová linka mě relativně bavila a stále z něj šel strach (zejména při masakru v prologu, kdy si ještě cenobité zachovávali svou záhadnost). Mnohem horší to bylo s návratem Harryho D'Amoura, bez které by se kniha nejspíše obešla - a smrskla na polovinu. Ono to působilo docela dobře, dokud jeho postava fungovala víceméně sólo. Ovšem jakmile se děj začal měnit v týmovku plnou nezajímavých postav (podle mě s příliš slabými motivacemi), které vlastně jen neurčitě putují za svým cílem, začaly mě jeho části příběhu nudit. Zejména když jsem mnohdy ihned viděl jednoduchá řešení situací, na které postavy musely přijít hrozně epicky, pomalu a ještě křičet, jaký je ten druhý génius. Největší problém ale je, že celý děj knihy by se snadno odehrál i bez nich; stačily by drobné obměny, které se dokonce nabízely. Temnota děje by se tak výrazně zakoncentrovala a ubylo by slepých uliček či logických nejistot. Takto to může vypadat jako velké zklamání. Ale nemůžu popřít, že příběh se velmi dobře četl. Navíc nejsem vizuální typ čtenáře, takže kdykoli se někomu podaří mi vykreslit scénu před očima, má plusové body. Opět mě hodně bavila spontánnost a nečekanost v případě úmrtí/přežití postav. Nechybělo ani ono vnímání matérie našeho bytí, které mi u většiny autorů chybí. Ale je pravda, že toho tentokrát bylo málo; stejně málo jako emocí, kterých bych u čtyř set stránkové knihy čekal víc. Celá kniha na mě působila pocitem jakéhosi uzavření minulosti. Můj celkový dojem z pointy Šarlatových evangelií vystihuje otázka Pekelného kněze: „Co získám tím, že budu něco cítit?“ Pokud si rádi přečtete infernální příběh rozkročený mezi horrorem, fantasy a weirdem, pekelné svědectví Šarlatových evangelií čeká právě na vás.... celý text

Vánoční bestiář 2019, John Kenn Mortensen

I stalo se, že nějaký zmatený pracovník knihkupectví zařadil tuto knihu mezi příručky her na hrdiny. Když jsem na ni posléze narazil a (velmi letmo!) ji prolistoval, rozhodl jsem se tu knihu vzít sebou a vytvořit pro své hráče vánoční dračák. Koupě nelituji, ale kdybych se byl zaměřil na ty drobné detaily, které mi tehdy neseděly, zjistil bych, že držím v rukou něco krapet jiného. Tato kniha je adventní kalendář určený pro mladší čtenáře podobně morbidního typu, jako jsem byl v dětství minimálně já sám. Na každý den vám nabídne jednoho více či méně nebezpečného vánočního tvora. A pokud mám něco knize pochválit, je to bezesporu nádherná grafická stránka, od detailů až po vyobrazení jednotlivých monster (snad jen Děda Mráz na mě působil jako uprchlík z Ku-Klux-Klanu s magickou holí). Také oceňuji shrnutí dávného a současného působení jednotlivých potvor a fakt, že do této knihy nikdo netahal náboženství. Celé to panoptikum je navíc poměrně pestré a pokud se trochu vyznáte, můžou zaujmout podobnosti s jinými známými mýtickými bytostmi. Radost mi také udělalo, že u některých bytostí bylo jejich působení vykresleno jako o cosi zlejší, než je běžně známo. Nicméně bych knize vytknul stejné věci, které by jí vytklo i mé o dost mladší já. Nová vědomost je chvályhodná, ale přece jen - když už o podobných věcech čtete, je to proto, že byste je čistě teoreticky mohli „reálně potkat“. To však u této knihy není možné; ani jeden nadpřirozený návštěvník totiž nepůsobí na území Česka. Máme zde severské státy, Island, Švýcarsko, Německo, Polsko, Rakousko, Francii, Itálii... ale u nás nic. Druhou vadou na kráse jsou rady pro přežití takových setkání, které mohly být zábavné a jít do hloubky; ovšem zde například jen suše konstatují, ať o Vánocích nejezdíte na Island. Chápu, že jsem asi trochu nepatřičně přísný, nicméně tyto věci považuji pro knihu podobného ražení za zásadní. Jelikož jsem se dnes ráno dozvěděl, že mám pro Vánočního skřítka nachystat pohankovou kaši s máslem (kterou nemám a obchody jsou zavřené), jdu radši na podlahu kreslit ochranné obrazce... třeba to pomůže... Tato adventní kniha každopádně potěší jak dětské, tak i dospělé čtenáře.... celý text

Jiný kraj 2023, * antologie

Zajímavá povídková antologie. Žánrově se rozprostírá napříč celou fantastikou, čímž se otevírá pestrá paleta příběhových odstínů. To je umocněno i ústředním tématem, totiž palčivými problémy současného světa, které jsou v povídkách akcentovány. Vznikla tak určitá časová kapsle; prakticky každá povídka zde má tah na branku. Z knihy jde znát, že nad celým konceptem se editoři důkladně zamysleli, což je mi sympatické. Co se povídek týče, většina příběhů mě dokázala zaujmout. Potenciální problém zde může mít homo škatulkus, jemuž koncept multižánrové sbírky uniká, pročež hlasitě křičí. Nicméně i jakožto čtenář preferující zejména literární temnotu nemohu kvalitě děl nic vytknout a často tak jde spíš o otázku osobního vkusu. Mám-li vybrat tři kusy, které na mě zapůsobily nejvíce, budou to: SAMI NA CESTĚ, SLOŇA a DAR BOHA VYHNANCŮ. Mezi čestnými zmínkami bych uvedl hůře uchopitelný ČAS KVĚTŮ a závěrečné TRABLE S KUŘATY. Jiný kraj uvítá čtenáře s otevřenou myslí a literární dobrodruhy.... celý text

Noční host 2023, František Xaver Svoboda

Tento povídkový výběr zaujme především čtenáře, kteří si rádi odskočí i ke starší literatuře. Většina textů je krátká, takže pokud některá povídka nebyla mým šálkem černého čaje, uplynula rychle. Takřka všem je však esenciální přírodní atmosféra, kde na pozadí téměř slyšíte šum lesa a další přírodní projevy. V popředí pak stojí přesvědčivě podané životní osudy postav či jejich svědectví. Temnota Svobodových děl je pak spíše skrytá a víc na mě působila až ve zpětném přemítání nežli přímo při četbě. Označení „venkovská gotika“ je poměrně trefné. Ne všechny povídky mě oslovily, ale mnohé měly své morbidní kouzlo. Nejvíce mě dostala tělesně i emočně brutální povídka KOCOUR. Za nejromantičtější a nejtragičtější kus pak považuji příběh VÝRAŘ POUPA, který zasáhl i mé zčernalé srdce. Jakkoli mám obvykle raději nadpřirozené příběhy, SOUD LIDU mou pozornost strhl způsobem, jaký jsem nečekal. Pamětihodný je i nejdelší příběh v knize, TAJEMSTVÍ, které je v podstatě lokální městskou (či vesnickou?) legendou a klukovským dobrodružstvím v jednom. Závěrem zmíním snově-alegorickou povídku KAM JDEME s nádherným zamrazením v závěru. Ovšem přijde mi poněkud zvláštní, že jméno knihy je udáno jednou z povídek, která v knize samotné nese mírně jiný název (NOČNÍ NÁVŠTĚVA). Ale asi jsem jen puntičkář. Knihu opatřil informacemi nabytým doslovem sestavitel této sbírky, Petr Boček. V knize si na své přijdou sečtělejší příznivci tajemna a příběhů stojících zejména na lidech.... celý text

Kadath 2024, Valentino Sergi

Kadath je dost specifický gamebook a příjemné překvapení. Lze ho totiž hrát hned dvěma způsoby. Ten první, se kterým jsem počítal (a poté jej úspěšně dokončil), umožňuje příběh prožít klasicky jako uzavřený celek. Druhý způsob umožní tuto knihu hrát v průběhu (!!!) předchozích dvou knih série - a to tak, že jakmile má postava přejít do Země snů, vstoupí místo toho do děje této knihy. V podstatě jde o to, abyste svou snovou výpravu dotáhli do co nejúspěšnějšího konce a čerpali z něj pak (ne)výhody po probuzení. Variabilita možností je zde podle všeho o dost větší, než u předchozích dvou knih. Mnohé věci zde z principu fungují jinak a už v prvním odkaze jde do tuhého. Začínáte bez vybavení, funguje jen směnný obchod a nepřátele jsou místy poněkud tuzí. Je také potřeba rozlišovat mezi koncem postavy a koncem snu; ten druhý není definitivní, byť při jednosvazkovém hraní je občasná dobrovolná možnost se probudit (a hru tak skončit) trochu úsměvná. Nakonec, tento díl mi přišel z celé trojice svým způsobem nejjednodušší (byť nikoli bez rizika) a dohrál jsem jej napoprvé. Možná i proto, že Lovecraftovu předlohu znám a proto jsem tušil, čeho se raději vyvarovat. Kadath přímo vybízí k tomu odehrát celou trilogii jako celek. Pro komplexnější zážitek bych to nejspíš i doporučil.... celý text

V zapomnění 2024, Honza Vojtíšek

Dlouhá, temná, chmurná cesta 2024, Joseph S. Pulver Sr.

Když jsem byl mladší, vyprávěl mi můj děd o knize, kterou četl a jejíž název si nevybavuji. Zato si vzpomínám, že autor knihy tam prý po celé desítky stran popisoval „dusnou a prašnou cestu“. Sice jsem nad tímto postřehem tehdy vrtěl hlavou, ale nějakou mou část to fascinovalo - jak takový text vypadá? Proč ho vlastně autor píše? Čte se to stejně špatně, jak to zní? Mám dojem, že po přečtení Pulverovy knihy to vím. Nicméně se nemohu rozhodnout, zda je výsledné dílo nepřitažlivě bahnitým tokem textu nebo naopak brilantně zkonstruovanou pocitovkou. Dlouhá, temná, chmurná cesta je přesně takové čtení, jaké slibuje její název. A to nejen emočně, ale i stylem vyprávění. Pokaždé mi chvíli trvalo, než jsem se na text znovu naladil (ano, nemá ani sto stran, ale musel jsem jej číst nadvakrát). Dochází zde totiž k častému - a zcela úmyslnému! - opakování slov, vět i celých pasáží. Někdy v rámci odstavce, jindy po několik stran, a občas dokonce v rámci celého textu. Slouží to však konkrétnímu účelu; text tímto způsobem dovede navodit jedinečný pocit bezútěšné nekončící monotónnosti. Dokonce i když příběh došel do některé z těch částí, kde se stále do úmoru neděje to samé, viděl jsem jednotlivé obrazy černobíle. Všudypřítomná šeď, dující vítr a fanatismus v očích. Ústřední trojice vidí temnotu všude, nic ji netěší a vedou konstantní boj s údajným Zlem. Vše se děje v jakési pochmurné šedé zóně, kde skutečný stav věcí nelze poznat, jen tušit. Nic negraduje ani neklesá. To je celé. Fyzicky je celá kniha vymazlená, v pevných deskách a vůbec působí radost ji držet v ruce. I vnitřek knihy, papír z tvrdých stránek a netradiční font (dýše oldschoolem) mi udělaly radost. Ovšem je-li k příběhu doporučená hudba, zařadil bych ji na místo, kde ji čtenář najde okamžitě (ne mezi konec příběhu a doslov, ale až na úplný konec knihy). Předmluva v podobě nekrologu byla fajn, jen jsem měl (bez urážky) dojem, že v ní její autor mluví víc o sobě než o Pulverovi. Chválím však doslov, ten mi řekl hodně a potvrdil mi i to skryté poetično, které jsem z textu cítil. Možná i proto děj není tak čtivý; dle mnoha novotvarů a krkolomných větných staveb musel být kumšt tohle dílo srozumitelně převést do češtiny. I tak mám pocit, že jsem nacházel nechtěné chyby a iritovalo mě psaní čísel místo číslovek. (Ale vážně, dvě kozy a 4 slepice? Mé oči krvácejí...!) Tato kniha z edice Podzem rozhodně není určena konvenčnímu čtenáři a v nakladatelství Medusa se rozhodli správně, když ji vydali pouze v limitovaném množství. Pokud jste dočetli až sem, nejspíš už sami víte, zda tuto cestu zvládnete. (Výjimečně nehodnotím v jazyce čísel, hvězd a procent. V případě této knihy by to mohlo být zavádějící. Ostatně, důležité je zejména slovní hodnocení.)... celý text

Polské noční můry 2023, * antologie

Tuto antologii polských horrorových povídek považuji (společně s románem Městečko) za základní kámen edice Polska groza, vzniklé v rámci nakladatelství Golden Dog. Kvituji to s povděkem, neboť u horroru - mnohdy odmítaného už jen pro svou existenci - může povrchní pohled vyvolat dojem, že jde o záležitost zejména angloamerického rázu. Polské noční můry však definitivně ukazují, že literární horror je naprosto běžná věc i u našich polských sousedů (co víc, jsou v něm o dost napřed). Jak vidno, editor Honza Vojtíšek má v oblasti polského horroru načteno a rozhodně ví, do čeho se zde pustil. Zpočátku jsem z této knihy měl dojem jakési civilnosti, sem tam okořeněné špetkou nadpřirozena. Naštěstí tento trend nevydržel dlouho a došlo i na povídky nadpřirozenějšího či jinými způsoby odlišného rázu. Mohu tedy tuto antologii označit za rozmanitou (a bylo by dost smutné, kdybych tohle při počtu sedmnácti povídek říct nemohl). Vybrat několik výraznějších kusů je obtížné, protože i u těch dějově jednoduchých povídek je úroveň vysoká. Přesto se mi jednoznačně vryla do paměti povídka Jako šelestění listí za podzimní noci, která jede přesně na té vlně myšlení, kterou mám rád. Jakkoli mě obvykle horror s náboženským podtextem míjí (většinou to končí čarodějnictvím nebo exorcismem), zde si mě pro svou atmosféru sirnatě-erotického dusna nečekaně získal kousek Ďáblova bible. Do třetice zmíním závěrečné Vade-mecum, které je poctou jednomu mému oblíbenému autorovi (a připomnělo mi komiksovou knihu Providence). Nejméně mě asi zaujalo Pravidlo ničeho - povídka se rozjela skvěle, ale pak nevybrala zatáčku a úplně vylítla z kolejí; pointu chápu, ale zpracování mi nesedlo. Polské noční můry jsou kvalitní antologií povídek, kterou ocení jak běžní horroroví čtenáři, tak i zvědavé povahy, které si chtějí rozšířit obzory.... celý text

Zánik městečka Olšiny (12 povídek) 2023, Jaroslav Havlíček

Tuto knihu jsem četl pomaleji, než je mým zvykem. Ono jak dojde na hutnější psychologii postav, musí se čtenářská mysl více držet reality a netoulat se přespříliš do hájemství spekulací. I z tohoto důvodu mě nejvíce zaujal titulní Zánik městečka Olšiny, které je v principu alegorií pro rozpad existence. Vnímal jsem tuto novelu spíše jako zábavné satirické postapo, než bizarro (ano, vidím v tom rozdíl). Popravdě ve mně ona úvodní novela vyvolala opačné emoce, než závěrečné torzo romaneta Smaragdový příboj. Ten měl totiž ve své počáteční tajemnosti, symbolismu a barevném ladění (zelená-černá-červená je mé přesné pořadí barev dle oblíbenosti) potenciál mě naprosto strhnout. Bohužel s tím, jak byly karty vykládány na stůl, se tajemno vytratilo a zůstal jen pocit nepříjemného psychického dusna. Je to jeden z mála případů, kdy mi otevřený konec příběhu vyloženě nesedl. Je škoda, že autor už nestihl dopsat i (v doslovu nastíněné) finále, které by textu dodalo potřebné rozuzlení. Kniha byla doplněna i desaterem temněji laděných povídek z průřezu autorovou tvorbou. Zde nelze nezmínit čtivý kus Hodinky pana Balbána, které mají skvělý námět, plně si uzurpující čtenářovu pozornost. Dále tu máme povídku Přicházející z pekel, která mi svou morbiditou a skladbou připomněla některé známější horrorové přípěhy E.A. Poea. Velice mě překvapila povídka Svatá noc, která je v základu smutná, jednoduchá a stojící na temných snových vizích... nicméně v jisté části jako by na mě vykoukl Král ve žlutém (který by tam dokonce i zapadal, ale spíše jde o mou autosugesci). Pokud mě něco oslovilo méně, byl to nejspíš poetický Vítr, který jsem více docenil až při úvahách následujícího dne. Knihu uzavírá doslov sestavitele této sbírky, Petra Bočka. Závěrečný text funguje i jako rozbor Havlíčkova díla z horrorového úhlu pohledu a doplnění potenciálně zajímavých informací. Tuto sbírku docení příznivci temnějších příběhů s prvky psychologie.... celý text

Chlapci a mechanika 1947, Carl Larsson

Příručka pro mladé kutily své doby, byť mám dojem, že tento receptář poslouží hlavně jejich tvořivým tatínkům. Děvčata jsou zde z tvůrčích činností v naprosté většině činností vynechávána, což mě vždycky zlobí, ale k danému období to patří. Nakonec, spousta těch věcí sestrojit jde, když se člověku chce. Ovšem řada činností dnes už jde dělat mnohonásobně efektivněji, než by vytvořené „vynálezy“ umožnily - otázkou se tak stává motivace pro jejich tvorbu. Navíc je tu jiný problém - kniha není nijak tematicky seřazená a jde o mišmaš různých nápadů a výrobků. A hned jako první je v knize extrémně složitý návod na výrobu šlapacího auta; kdybych měl jako mladý kluk (který navíc nerad auta), začít tímto, bude to nejspíš dost zastrašující. Celkově by se jednotlivé recepty daly rozdělit do sekcí dopravní prostředky, elektronické přístroje a užitečné vychytávky. Knize z dnešního pohledu prospívají některé hlášky, které z dnešního pohledu působí nechtěně vtipně. Také je zde hezky shrnuta morseovka, což je velké plus. Jinak ovšem kniha příliš zestárla. Vhodné pro šikovné garážové kutily či kutilky.... celý text

Snář Anny Novákové ze Lhoty 1990, Anna Nováková ze Lhoty

Na této knize je už z předmluvy cítit, jakou sondou do starších časů je. Autorka se tam odvolává na mýty a historky tak notoricky známé, že v jistých obměnách přetrvaly až do dnešních dob. Tohle - a taky mé vzpomínky na dětství, kdy jsme ve snáři hledali význam svých snů - jsou však jedinými klady, které knihu ještě drží nad vodou. Ne snad proto, že si dnes sny jsem schopný vyložit racionálně. Pokud v nich někdo chce hledat víc, je to zcela v pořádku; byť mě trochu mrzí, že už předmluva čarodějné nauky připisuje jen ženám, přestože mužům magie nikdy nebyla zapovězena. Skutečným problémem, souvisejícím s jejím stářím, je neaktuálnost jednotlivých odkazů. Tuhle se mi zdálo o „neonovém nápisu nad barem“, což byl dost výrazný prvek snu - ale „neon“ zde nenajdete. Zato zde kraluje spousta výrazů, které jsou sice jazykově krásné (namátkou: drnomistr, hudlař, ozhřivka, atd.), ale pokud je neznám a nejsou příznačné pro mou dobu, asi stěží je vyhledám. Brnění, meče a měšce tomu nepřidávají. Logika tedy říká, že s evolucí okolního světa mnoho výrazů i samotné snění zažije obměnu, kterou tato kniha nepřežije. Snění je nadčasové, Snář nikoli. Tuto knihu by měli vyhledat ti, kdo ji potřebují.... celý text

Zemři, Kaine: Svatyně 2022, Ludmila Svozilová

První díl z dilogie Zemři, Kaine se vyznačuje značnou tvůrčí vášní a literárním citem. Četné druhy napětí se v celku příběhu spojitě proplétají a nenápadně přelévají jeden do druhého, přičemž mnohé myšlenky či události nejsou vyřčeny přímo. Není to triviální spotřební literatura, je zde nutné se na děj napojit hlouběji a aktivně o něm uvažovat. To je velkou silou tohoto románu - a současně do jisté míry i jeho nevýhodou. Nepozorný čtenář, který si nepamatuje tichý detail zmíněný před 150 stranami, se nemusí na první dobrou chytat. To naštěstí není můj případ, podobných věcí si většinou všímám; dokonce jsem i pár zásadních věcí odhadl správně (tiše se poplácávám po rameni). Samozřejmě je tu i velká spousta detailů, které mě naopak (ne)příjemně překvapily, což mě na četbě taky hodně baví. Číst tuhle knihu je jako kráčet k čemusi skrytému v hluboké mlze, kde vidíte jen nemnoho kroků kolem sebe a operovat můžete jen s neurčitými obrysy, které jste kdysi minuli a už jsou ztraceny. Říct víc by byl spoiler a těžký hřích. Pokud jste od autorky nic nečetli, vězte, že si servítky příliš nebere a měkejši tuhle knihu nejspíš nedají. Jde o mysteriózní thriller v pravém slova smyslu, přičemž zdůrazňuji onu mysteriozitu. Psát mystérium je jako ochucovat malou špetkou koření, které ovšem výslednému pokrmu dodá zásadní a výrazný chuťový podtón. Chce to velký cit pro jazyk a příběh - což tahle kniha rozhodně má. Že v ruce držíte majstrštyk nakonec lze tušit i z precizně zpracované obálky či ilustrací. Přečtěte si to.... celý text

Přízrak trpasličích dolů 2024, Jens Schumacher

Nenápadná německá série gamebooků Svět tisíce dobrodružství ve třetím pokračování vezme čtenáře do hlubin dolů sužovaných záhadnými přízraky. Což je svým způsobem originální herní prostředí (pár GB si vybavím, ale i tam se do důlního prostředí zafáralo jen na chvíli). Jelikož jsem dva předchozí díly této volně navazující série odehrál a tedy tušil, do čeho jdu, čekal jsem středně obtížnou odlehčenou hru. Jenže toto dobrodružství je pořádně záludné. Byť i tentokrát lze příběhem projít jednoduše bez ztráty kytičky, hra neváhá nechat hráče bloudit poměrně rozlehlými důlními prostory, přestože už je s velkou pravděpodobností do budoucna herně mrtvý. Cítil jsem zde výrazný apel na hráčskou zvědavost, jehož nespornou nevýhodou ovšem je nemalá instantní smrt (stav, kdy bez předchozího náznaku nebezpečí jen zvolíte špatnou odbočku a rázem je z postavy dálnice pro červy). Naopak výhodou je, že si nepotřebujete kreslit mapu. Ani kostek není třeba;v rámci náhody stačí naslepo zabodnout prst do stránky s runami. Jediné, co hráči zbývá, je zapisovat si nálezy a indicie. Kniha je tak potenciálně vhodná na cesty a nejspíš zaujme i hráče GB méně políbené (byť těm bych nejprve doporučil předchozí dva svazky). Závěrem jen dodám, že obálka knihy mi k příběhu opět neladí. Přízrak trpasličích dolů bych doporučil mírně pokročilým hráčům gamebooků.... celý text

Chlípná chapadla 2024, Carlton Mellick III

Poměrně střízlivý Mellick, kde jsem měl vzhledem k celkovému pojetí a příběhovému zasazení latentní pocit, že čtu některý z románů Terezy Kadečkové. Tedy pokud pominu fakt, že příběhový oblouk je i přes tloušťku knihy poměrně jednoduchý. A to zejména díky nadměrnému množství monster-erotiky, na což ostatně naráží i sám autor ve svém doslovu (ten tentokrát mimo jiné může přinést i pár podnětů pro zamyšlení nad postavami). Ale pokud se vás obálka snaží nalákat na romantický příběh, nemůžu s tím úplně... no dobře, romantika tam byla. Ovšem vnímal jsem ji výrazněji tak ve dvou částech (nikoli kapitolách!) příběhu. Na druhou stranu funguje a pokud pro ni máte cit, budete nejspíš spokojeni. Druhý důvod, proč je tato kniha objemově rozsáhlejší, je nejspíše o cosi větší popisnost a pomalost vyprávění. Možná je to dobře, neboť hlavní vílácká postava má co dvě kapitoly z toho či onoho dějového důvodu stojáka. Přesto si nemohu pomoct, ale i ty „pomalejší“ autorovy příběhy (z dosud přečtených) měly svým způsobem větší drajv. Měl jsem místy až dojem, že místo bizarra čtu trochu ostřejší urban fantasy, kde se sem tam mihne nějaký fakt zábavný a zajímavý nápad, avšak málokdy dostane víc prostoru. Jde však přiznaně o odlehčený román vzniklý během pandemie, takže mu lze ve výsledku leccos odpustit. A ač to nebývá pravidlem, dovolím si závěrem jednu citaci, se kterou souzním: „Nevadí mi sledovat, jak můj svět hoří, pokud se tím obloha rozzáří v oslnivých barvách. Lepší než prožít život v jednotvárné tmě.“ Chlípná chapadla potěší autorovy dlouhodobé příznivce i bizarro nováčky.... celý text

O čem sní noční můry 2024, * antologie

Lilith 2022, George MacDonald

O této knize jsem slýchal, že prý jde o „pretolkienovskou fantasy“, takže mě mírně překvapilo, že se ji v Carcose rozhodli dovydat. Pokud jde o kořeny (nejen) temné fantastiky, nijak nepochybuji, že ve své době měla Lilith vliv na její formování. Ovšem už sám doslov knihy definuje, jaká stránka MacDonaldovy tvorby činí potenciální problém jak dávnějším, tak potenciálním moderním čtenářům. Přesněji jde o „silný náboženský a moralistní podtext“. S čímž bych neměl problém (navzdory vlastnímu přesvědčení), kdyby autor ohledně svého světonázoru netlačil tolik na pilu, a to bez možnosti dát protistraně adekvátní prostor k vyjádření svých postojů. Toto jednostranné vykreslování situace nadobro zabilo poslední třetinu románu, kterou jsem dočítal v podstatě na sílu. Druhou věcí, která mě trápila, byly části děje s bytostmi zvanými Maličcí; jakmile se objevili na scéně, zaplavil text až úchylně-sentimentální pozitivismus. Mám dokonce podezření, že se odtud Tolkien (byť oficiální geneze hovoří o inspiraci v jiném MacDonaldově díle) do jisté míry inspiroval při tvorbě hobitů. Kdo ví... Na druhou stranu bych tuto knihu nezatracoval, pokud hledáte něco intelektuálnějšího. Minimálně první dvoustovka stran je morbidní a podnětnou filozoficko-alegorickou poutí za poznáním, postavená na snové atmosféře i snové logice. Ta je silou i slabinou celého vyprávění; poměrně brzy začíná mizet hlubší význam toho, co hlavní postava dělá, proč to dělá, kam směřuje... začnete-li přemýšlet nad příběhem namísto sdělovaných jinotajů, rozplyne se. Vzniká tak až naivní „pohádková“ atmosféra, která je ovšem díky náboženské posedlosti smrtí od shora dolů přeplněná mrtvými. Biblických odkazů je přehršel, ovšem ona spleť skrytých významů - nadto psaných nejednoduchým jazykem - je natolik obtížně prostupná, že většina myšlenek se při prvním čtení ztratí v bludišti slov. Čtenář znalý okultismu ovšem může objevit i skryté odkazy na Velkou arkánu, východní filozofii Zenu či (nekromantické) pohřební rituály. Avšak dokonce i ona titulní Lilith (která má být antagonistkou příběhu, byť to tak necítím) je zde zcela podřízena myšlence stojící nad příběhem. Bohužel. V Lilith leží temnota, jiné dimenze bytí i hledání smyslu - takže zařazení do edice Temnosti chápu. Stejně jako to, proč tento svazek nyní vyšel pouze v limitované edici. Protože jak by řekl klasik: „Přijímám premisu, ale odmítám závěr.“ Lilith lze doporučit náročnějšímu čtenáři, zejména pak religiózního ražení.... celý text

Ve spárech múzy 2024, Tomáš Marton

Konečně se mi dostal do spárů debut v podobě první Tomovy knihy. Musím říct, že jsem za to ze srdce rád, protože už když jsem se s Tomášem před dávnými věky seznámil na autorském čtení skrze jeho povídku SOUSED (dovedl mě rozesmát tenkrát i dnes), ten tvůrčí náboj tam byl cítit. Mám radost, že autor vytrval a doklepal to až sem. Spousta zde publikovaných povídek mi byla již známa (z autorské korespondence či jiných publikací) a už jen to, že mi utkvěly v paměti, značí, že mají čtenářům co říct. Samotné příběhy pokrývají zejména oblast horroru, sci-fi a postapa. Náměty bych až na výjimky (OSUDOVÁ LÁSKA, NEZNÁMÝ INTERPRET, ZRCADLA) neoznačil vyloženě za originální, jako spíše za zajímavá či zajímavě zpracovaná. Nemyslím to ovšem jako negativum, nýbrž pochvalu; například DOPISY ZE SEVERU se tak stávají navzdory tématu až nečekaně atmosférickou záležitostí. Na druhou stranu, některým kouskům mou optikou navzdory čtivosti škodila mírná předvídatelnost (KLUK, PÍSEČNÁ BOUŘE či vtipný bonus APARTMÁ V SEDMÉM). Asi nelze vybrat nejoblíbenější kus, nicméně mrazivým dojmem na mě zapůsobila povídka VLÁKNA. Martonovské postavy nejsou extrémně-obskurní podivíni, nýbrž realistické osoby s běžnými trápeními, pozitivy i chybami. Pokud trpí výraznějším rysem nabručenosti, záletnictví či dalšími neduhy, většinou jde pouze o důsledky jejich povah a otazníků z hájemství psychologie. To čtenáři nejenže umožní se do nich vcítit, ale také je mu efektivně nastaveno zrcadlo. Současně v příbězích nejde o nic explicitně bruntálního, a pokud už ano, autor se v tom zbytečně nevyžívá. Jde vidět, že v průběhu doby vyzrál a ví, co píše. Pochvalu zaslouží i nápaditá obálka knihy, kde mě bavilo studovat detaily - jako třeba kam že se to ten tajemný písař kouká... Ve spárech múzy je vyrovnaná sbírka povídek, která osloví příznivce horroru, sci-fi a humoru.... celý text

Hellraiser 2021, Clive Barker

Hellraiser má v rámci horrorové literatury již kultovní status a stal se jedním z jejích nosných pilířů. Je nemnoho horrorových příběhů, které by ve mně dokázaly vzbudit pocit strachu a mrazení v zádech (což horror navzdory vnímání mainstreamu primárně dělat nemá, pouze v závislosti na čtenáři může). Tohle je jeden z nich; byť musím uznat, že na třetí čtení už se prvek překvapení poněkud vytratil. Stále je zde však přítomna ona temná, rozklížená atmosféra, kde se rozehrává komorní partie s motivacemi, jejichž původ leží hluboko v lidské podstatě. To vše vede k velmi specifickému napětí, které na mne udělalo dojem. A samozřejmě, kdekdo může tohle dílo rozečíst kvůli mytologii cenobitů, kteří zde však nejsou ani tak hybateli děje jako spíše motivací pro jeho pohyb. Ačkoli zde máme filmovou obálku, nejprve vznikla kniha; dodám tedy rovnou, že jakékoli hodnocení knihy podle filmu (za mě až na pár detailů předloze relativně věrného) logicky považuji za irelevantní. Ostatně, knihy mají schopnost zajít o chlup hloub, než audiovizuální médium. Díky tomu Hellraiser do edice Temnosti - svým nihilismem, hledáním i vnímáním existence - skvěle zapadá, což mi zprvu nedocházelo. Také musím vyzdvihnout překlad Milana Žáčka; je fakt, že mám-li načtené starší věci a objeví se nový překlad, v mé mysli to občas skřípe. Zde jsem tento problém neměl (snad jen řád Šrámu či entita Strůjce mi víc ladila v dřívější verzi, ovšem to je otázka vkusu a nostalgie) a kniha tak potěší jak nové příchozí, tak i navrátilce. Hellraiser je klasika, která rozhodně stojí za vaše cenobitcoiny.... celý text

Zkazky z Nefritové knihy 2024, Eliška Drongová

Velmi povedený debut, který mi udělal vyloženě radost. V této útlé knize najdete hned patnáct horrorových povídek. Nutno dodat, že čtivých, svižných a často s neotřelými náměty. A pokud už se jedná o téma více zprofanované, dovede ho autorka i tak napsat originálním způsobem. Vlastně bych řekl, že tohle je zpracováním ten typ příběhů, kde si autor se čtenářovou percepcí může dělat, co se mu zlíbí a neváhá toho využít (což je mi sympatické). Pro tento účel se plíživý, popisnější styl tvorby vyloženě hodí a kdybych nevěděl, že autorka má ráda dílo H.P. Lovecrafta, toto podezření bych nejspíš časem získal. Nicméně i přesto zůstává v rámci tvorby svá a celou sbírku bych označil za pestrou. Některé kusy by si zasloužily více rozepsat, například nepříjemní MRAVENCI či tísnivá ZAHRADA SOCH. Výjimkou je mikropovídka POSLEDNÍ, která mě dostala tak jak je (ačkoli by možná svou myšlenkou utáhla i novelu). Některým kouskům by možná slušel o chlup otevřenější konec. Asi poslední zásadnější výtkou je nadměrná úmrtnost Novákových; netuším, co ošklivého autorce provedli, ale postavy tohoto jména působí či jsou zmíněny hned ve čtyřech příbězích. Obrátím-li se však zpět ke kladnějším prvkům svazku, těžko se zde vybírá nejpovedenější kus. Namátkou mě oslovily V HLUBINĚ, VYPAŘENÍ či HRANICE NEKONEČNA; ale těch opravdu povedených povídek je zde většina. Autorka má v rámci tvorby rozhodně co nabídnout a doufám, že v budoucnu se od ní dočkáme dalších příběhů. Máte-li rádi plíživější horrorové povídky, Zkazky z Nefritové knihy jsou rozhodně dobrá volba.... celý text

Němý křik 2024, Madla Pospíšilová Karasová

Mým prvotním dojmem z této sbírky bylo překvapení, že kniha s pouhými třinácti povídkami je takto macatá. To je dáno autorčiným popisným stylem psaní, který sám o sobě není špatný, ovšem navzdory pestrosti námětů posléze místo vyprávění věci spíš vysvětluje. Věřím však, že čtenáři vizuálnějšího typu si díky tomu Němý křik užijí daleko více než já. Z povídek jde cítit bohatá slovní zásoba, smysl pro realistično a schopnost zachytit (ne)lidské utrpení. Současně však u mnoha postav mám pocit, že se zasekly někde ve fázi popírání a rozjel se jim v hlavě brutální overthinking, takže často repetitivně omílají ty samé věci, aniž by se v příběhu situace výrazněji změnila. Jakákoli změna pak většinou trvá až příliš mnoho stránek, čímž se pro mě leckdy z textu vytrácelo tempo, napětí a obecně čtivost. Některé kusy se mi tím pádem četly jedna báseň a u jiných mě poléval ledový pot při zjištění, že mám za sebou sotva třetinu příběhu. Několik kousků jsem znal už z dřívějška (v jednom případě šlo dokonce o delší text a „zpovídkaření“ příběhu výrazně prospělo). Jsem rád i za příběhy hozené do sci-fi polohy, byť jsem nad nimi musel místy přivřít obě oči, logiku hodit za hlavu a tvářit se, že nevidím problém. Asi největším zklamáním knihy pro mě byl BALONEK KE ŠTĚSTÍ, kde se bohužel po příchodu hlavního hrdiny na ústřední místo děje dozvídáme něco, co jeho příchodu na ono místo automaticky zabraňuje. Naopak mě hodně potěšil etické otázky pokládající LOVEC MONSTER, z reality vychýlené PRAVDA JE TAM NĚKDE a finální ZACYKLENÝ, který zpracovává citlivé téma. Vrcholem sbírky je však (a vzhledem k neoriginálnímu tématu mě to mile překvapilo) povídka ZRŮDA Z Č. P. 52. Tohle jsem přečetl jedním dechem a byl smutný, že to není celý román, protože to mělo ten správný náboj. Závěrem ještě zmíním, že by možná bylo fajn proložit delší povídkové kousky těmi kratšími, aby si čtenář měl možnost po čas četby „odpočinout“. Němý křik je dobrá volba pro milovníky vážnějšího a z větší míry realistického horroru.... celý text