• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Okouzleni neznámem: Cesty a cestování středovýchodní Evropou v proměnách času - Miroslav Kouba

Poznání nových míst nebo návraty do krajů již známých patří odpradávna mezi primární pohnutky k cestování a také k cestopisectví, třebaže vymezení takto vzniklý... detail knihy

Nové komentáře u knih Miroslav Kouba

Balkán a nacionalismus

„Karakačané = https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Sarakacani“
— Hoper14

---

Balkán a nacionalismus

„Pokud vás zajímá Balkán a nacionalismus, tak jste tu, jak již název titulu napovídá, správně. Není to žádný ucelený text, spíše soubor různých statí zabývající se různými tématy jako třeba makedonskou identitou, kočovným národem Karakačanů, ale i nacionalismem jako faktor rozpadu Jugoslávie. Text o Karakačanech mě ovšem zaujal asi nejvíce, neboť jsem o tomto tématu, to se přiznám, slyšel vůbec poprvé.“... celý text
— Jrsnbl

---

Dějiny Makedonie

„Obdobně jako Dějiny Slovinska je i tato kniha popisem dějin oblasti a jejích obyvatel, z níž a z nichž později vykrystalizoval současný národ a stát, byť se tak nakonec stalo v menším rozsahu, než jakého Makedonie v minulosti dosahovala. Kniha je popisem různých zájmů, střetů a bojů mezi sousedy s občasnou ingerencí západních států, kteří oblast Balkánu užívali ve svých geopolitických hrách. Nejen díky této knize (i Dějiny Chorvatska a Albánie) musí být čtenáři zřejmé, z čeho plyne ona výbušnost Balkánu a přilehlé oblasti, na níž bylo zaděláno již dávno v minulosti a jež čas od času vyústí do vojenských akcí. Oproti jiným komentátorům se mi dějiny balkánských států čtou poněkud obtížněji, v tomto případě bych možná kulturní kapitolu rozčlenil do jednotlivých partií věnujících se příslušnému období, než aby souhrnně čněla na závěr knihy. S ohledem na začlenění Makedonie do SFRJ se určité informace mající širší přesah logicky opakují v jiných dějinách balkánských států, což samozřejmě nemusí být na škodu. V souvislosti s knihou lze doporučit životopis Tita od Jože Pirjevce, z něhož bude zřejmá integrující role titulní postavy a jeho marná snaha vytvořit iluzi jednotného jugoslávského národa zahrnujícího i Makedonce, jež nakonec dopadla tak, jako u nás a dvou větví československého národa.“... celý text
— ondra2

---

---

Dějiny Makedonie

„Treba vyzdvihnúť publikáciu ako celok, ale z môjho pohľadu hlavne druhú časť, čiže rozbor macedónskej kultúry od Miroslava Koubu. Skvele dopĺňa faktografickú prvú časť. Grékov môže aj šľak trafiť, ale hádam sa už s existenciou tejto krajiny a jej svojbytného národa zmierili. Len doplním úsmevnú historku z 90-tych rokov, ktorá v knihe spomenutá nie je. Keď Gréci presadili, aby krajina v medzinárodnom a diplomatickom priestore niesla názov FYROM (Former Yugoslav Republic of Macedonia), Macedónci navrhli, aby teda medzinárodne uznávaný názov Grécka znel FOPOG (Former Ottoman Protectorate of Greece). Holt, Balkán je Balkán a práve preto ho nie je možné nemilovať...“... celý text
— Nyctophile

---

Dějiny Makedonie

„Po přečtení skvělých Dějin Itálie od Proccaciho ze stejné edice, jako je tato, jsem pochopil, proč je dějinám Makedonie va vazbě na současný stát věnována největší pozornost zejména za poslední dvě století. Proccaci taky začíná dějiny Itálie až vlastně někdy v půlce prvního tisíciletí a vysvětluje, že ve skutečnosti s Římany nemají dnešní Italové prakticky nic společného, bez ohledu na fakt, že převzali v řadě směrů jejich dědictví - i když ne jenom jejich. Moderní italský národ (dá-li se to tak i dneska vůbec říct) začal vznikat ve chvíli, kdy obyvatelé apeninského poloostrova začali vnímat sounáležitost, a to jak jazykovou tak kulturní. Ještě hluboko v 19. století, v období upadající turecké nadvlády se sami křesťanští obyvatelé dnešní Makedonie jako samostatné etnikum necítili. Věděli jakž takž, že jsou Slované (jazykově) a že jsou pravoslavní. Boj o ovládnutí Makedonie Srby, Bulhary a také etnicky cizími, ale nábožensky shodnými Řeky ukazuje, jak "snadné" je i dneska stvořit národ. Přitom nejen z knihy pánů Rychlíka a Kouby jsem měl pocit, že Makedonci nejvíc podvědomě tíhli k Bulharům. Pokud by dodrželi Bulhaři a Srbové dohody, uzavřené v předvečer první balkánské války, nemusel možná dneska žádný makedonský národ existovat. Zcela jistě by ale existovalo druhé – menšinové etnikum dnešní Republiky Severní Makedonie - Albánci. Pozdní vznik i existence makedonského národa je tedy důsledkem konfliktů na Balkáně a především jejich výsledkem. Jestli Srbové před a po první světové válce potírali bulharofilní Makedonce, Bulhaři díky svému brutálnímu postupu po porážce Srbska v roce 1915 a Jugoslávie v roce 1941 ztratili v Makedonii veškeré sympatie a nakonec to vlastně byli jugoslávští komunisté na čele s Titem, kteří jako první uznali existenci samostatného makedonského (slovanského) národa. A teprve díky socialistické, ale také federativní republice Jugoslávii byl položen základ makedonské (po trapných řeckých obstrukcích v devadesátých letech severomakedonské) státnosti. Kniha byla dopsána v roce 2003, tedy v době, kdy neomalená podpora albánského etnika v Kosovu ze strany Západu díky útoku na newyorská "dvojčata" najednou skončila a včerejší protisrbský spojenec, UCK byl najednou zařazen na listinu teroristických organizací. To asi zachránilo Makedonii, jak ji známe v dnešní podobě od další parcelace a hlavně dalšího krvavého etnického konfliktu, jehož úvodní fáze začínala eskalovat. Kniha rozhodně stojí za přečtení a je velmi zajímavá, v ničem si neprotiřečí s jinými stejně skvělými díly s danou problematikou, která znám. No, a ti co milují starověk a středověk budou muset sáhnout jinam. Oni totiž ti Slované, kteří dneska tvoří základ většinové populace přišli na Balkán až někdy v půlce prvního tisíciletí našeho letopočtu. No, a na závěr taková drobná perlička, autoři zmiňují působení československého velvyslance v Jugoslávii v padesátých letech, kterého charakterizují jako typického stalinistického komunistu, který na post diplomata přišel z pozice náměstka ministra strojírenství, aniž by měl pro svoji funkci jakékoliv předpoklady. Pokládal Jugoslávii za "kapitalistický" stát a svoje zprávy i hodnocení tvořil na momentální politickou objednávku podle toho, jaké byly zrovna sovětsko-jugoslávské vztahy. Přitom o tomto člověku jsme nejčastěji informováni jako o "hrdinovi", který v roce 1968 z pozice tentokrát velvyslance ve Francii protestoval u De Gaulla proti sovětské okupaci ČSSR. Tím člověkem byl jistý Vilém Pithart, otec Petra Pitharta. Zajímavé, co se člověk v populárně naučné historické literatuře všechno nedozví, čte-li ji dostatečně pozorně a hlavně celou.“... celý text
— jadran