Hoper14 komentáře u knih

Angličanka Mary Hobsonová byla vdaná za jazzového hudebníka a měla čtyři děti. Když bylo jejímu manželovi 25 let, onemocněl dětskou mozkovou obrnou, ochrnula mu pravá strana těla a nemoc mu znemožnila mluvit. Během toho, co ho léčila muzikoterapii, napsala Mary svůj první román.

Jednou Mary Hobsonová skončila v nemocnici. Byla operována na noze, musela tam zůstat dva týdny a její dcera se rozhodla, že jí pobyt usnadní. Přinesla jí anglické vydání románu Lva Nikolajeviče Tolstého Vojna a mír. Již po třech dnech šokovaná a fascinovaná Mary Hobsonová zavřela poslední stránku a pevně se rozhodla, že tento román musí číst v originále!

Psal se rok 1982 a Mary bylo téměř 56 let. Každý ví, že schopnost učit se jazyk s věkem prudce klesá, ale Mary byla rozhodnutá naučit se rusky.
Po propuštění z nemocnice si Mary našla učitelku ruštiny, emigrantku z Ruska Taťjanu Borisovnu Ber, která své studentce vštípila lásku k Alexandru Puškinovi a seznámila ji s Měděným jezdcem. Studium vskutku nebylo snadné, ruština jí připadala neuvěřitelně složitá na naučení. Marie však byla natolik fascinována, že na obtíže nebrala ohled.

Ve svých 62 letech už uměla plynule číst, rusky rozuměla, ale do úrovně Vojny a míru měla daleko. Aby se ve svých znalostech zdokonalila, nastoupila na univerzitu, zapsala se na slovanskou filologii - rovnou do druhého ročníku.
Jejími kolegy byli devatenácti - dvacetiletí chlapci a dívky, s nimiž však rychle našla společnou řeč. Trvalo jí další dva roky, než si Vojnu a mír přečetla podruhé, nyní v ruštině. Podle svých slov musela doslova vstřebávat každé slovo, každou větu, ale nesmírně ji to bavilo.

V 64 letech odjela Mary Hobsonová na desetiměsíční stáž do Moskvy. Bydlela s ostatními studenty na koleji, ale to jí vůbec nevadilo.
Jednou na přednášce přišla řeč na komedii Alexandra Gribojedova Hoře z rozumu. "Je to skvělé ruské dílo, které se nedá přeložit do anglićtiny ", - vysvětlil přednášející. "Co kdybych to zkusila já?" pomyslela si Marie. Po hodině zašla do knihovny, vzala si ,, Горе от ума a ještě ten den se pustila do překladu.

Úkol se skutečně ukázal jako neuvěřitelně obtížný: překlad musel zachovat nejen doslovný význam textu, ale také mnoho metafor, rýmů a básnické metrum! Práce postupovala pomalu a Mary Hobsonová dokončila Hoře z rozumu" až po obhajobě své diplomové práce. A pak, ve svých 66 letech, nastoupila na postgraduální studium, aby napsala disertační práci o Gribojedovi.


Mary Hobsonová se tak díky své lásce ke Lvu Tolstému stala profesionální překladatelkou. Po knize "Hoře z rozumu" se pustila do Puškina a přeložila do veršů "Evžena Oněgina"! Ve Velké Británii vychází tento překlad v podobě audioknihy a v Rusku jako součást dvojjazyčného vydání: ruský text Puškina je doplněn překladem Mary Hobsonové.
Mary Hobsonová získala za své překlady, které byly několikrát publikovány, několik ocenění. Hlavní cenou pro ní by podle jejích slov bylo, kdyby některého z jejích čtenářů ,, Hoře z rozumu" nadchla natolik, že by se rozhodl naučit rusky a přečíst si toto mistrovské dílo v originále.


Anglická spisovatelka, básnířka a překladatelka Mary Hobsonová zemřela v roce 2020. Napsala tři romány, autobiografii, přeložila veršovanou komedii Alexandra Gribojedova ,,Hoře z rozumu (česky)" a jeho dopisy, díla Alexandra Puškina. Byla oceněna Puškinovou zlatou medailí a cenou ,,Подвижник (za překlad ruské poezie).

Karakačané =

https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Sarakacani

Ano, obdobné autentické zpovědi aktérů jugoslávské valky Bošnaků a Srbů je v této prěložené knize:

https://www.forendors.cz/p/843cb32def79202f787cf33ebe6be24a

Feťáci - velmi do psychologické hloubky popsáná závislost na drogách a jak aktéři vtahuji mezi sebe další lidi, aby na nich mohli vydělávat a sami měli tak na další dávku pro sebe.
V podstatě vedle příbuzných feťaků nese následky celá společnost a to hlavně poškozením jejich zdraví, dŕivejšim umiranim apod. (V USA cca 160 tis. lidi podlehne ročně na následky fentanylu). Fentanyl je moderní mnohem silnější droga (až 40x). Což zanedlouho i u nás zřejmě dorazí.
Možná by bylo vhodne mezi F. pouštět státem hlidane tabletky štěstí, a tak se vyhnout předávkování klascikymimi drogami. Jestli se někdo stane závislým na drogách, je to na celý źivot.

09.08.2024

Skvěle vystihuje současné problémy a mluví mi z duše.

3 07.03.2024

Text Václava Havla za 5 *

Text Davida Duška jsem ani nedočetl - podle mne velmi chaoticky napsáno. Ani jsem se k tomu nechtěl vracet a zkusit znovu jej pochopit. Za zmínku stojí jen odkazy na zdroje od V. Havla.

Čestné uznání za Bulharsko-slovenský slovník II (Л - По) udělené Jednotou tlumočníků a překladatelů v Praze (2014).

13.11.2023

Slovník roku 2005.
Bulharsko-slovenský slovník I získal první cenu v soutěži Slovník roku udělovanou mezinárodní porotou Jednoty tlumočníků a překladatelů.

13.11.2023

Top sbírka. Doporučuji.

03.09.2023

Hm, přečetl jsem prvních 50 stránek, a zaujala mne akorát předmluva Hermiony - ta je brilantní. Za ní dávám 1*, zatím. Po druhých 50 stránkách přehodnotím. Vzor pro děti rozhodně Tom není. Za upřímnost přidávám druhou hvězdičku.

Úžasná kniha. Doporučuji zájemcům o Junga začít s ní pro úvod k pochopení a porozumění tvorbě autora.

12.12.2022

(SPOILER) Dostaly se mi do rukou Paměti - G. Garibaldiho. Nevíte někdo zda by nějaký vydavatel neměl zájem o překlad do češtiny a vydání knihy?

Giuseppe Garibaldi - Paměti

I. PRVNÍ OBDOBÍ
Mojí rodiče
Neměl bych začít vyprávět o svém životě dříve, než se zmíním o svých rodičích, jejichž povaha a laskavost na mě měly tak velký vliv. Můj otec, syn námořníka a sám námořník od nejútlejšího věku, přirozeně neměl ty znalosti, které mají námořníci naší generace. V mládí sloužil na lodích mého dědečka, později velel vlastním lodím. Jeho záležitosti neprobíhaly hladce a často jsem ho slyšel říkat, že nás mohl opustit spokojenější. Jsem mu však velmi vděčný za to, co udělal, neboť jsem přesvědčen, že nezanedbal nic, co se týkalo mé výchovy, a to ani v dobách, kdy mu výchova dětí, poté co se dostal do hmotných potíží, přirozeně těžce zatěžovala jeho nesmírně poctivý život. Pokud by se mi později otec nepostaral o širší vzdělání a o to, abych se věnoval gymnastice, šermu a dalším tělesným cvičením, bylo to způsobeno dobou, kdy se vlivem kněžských vychovatelů mladí muži vzdělavali na mnichy a právníky, místo aby byli připravováni v dobré občany, schopné mužných a užitečných povolání a způsobilé sloužit své zbídačené vlasti. Kromě toho bezmezně miloval své děti, a proto se obával, aby se nevydaly na vojenskou dráhu. Tento neklid mého milovaného otce, způsobený jeho přílišnou náklonností, si snad zaslouží jedinou výtku, kterou mu mohu vznést, neboť ze strachu, abych nebyl vystaven příliš mladý útrapám a nebezpečím moře, mi v rozporu s mou povahou nedovolil vyplout na moře, dokud mi nebude patnáct let. A to nebylo moudré rozhodnutí, protože jsem nyní přesvědčen, že námořník by měl začít svou kariéru velmi mladý, pokud možno před osmým rokem. Janovští, a zejména angličtí, jsou v této praxi učiteli. Nutit mladé muže určené pro námořní plavbu studovat v Turíně nebo v Paříži a posílat je po dvacítce na palubu je velmi špatný systém. Myslím, že je lepší, aby se učili na palubě a zároveň cvičili na moři. A moje matka! S hrdostí tvrdím, že může sloužit jako vzor pro matky. Tím jsem, myslím, řekl vše.
Jednou z mých největších bolestí v životě je, že jsem nemohl učinit šťastnými poslední dny své dobré matky, které jsem svým dobrodružným chováním způsobil tolik hořkosti. Její něha vůči mně byla možná přehnaná. Ale nevděčím snad její lásce, její andělské povaze, za to málo dobrého, co ve mně je? Nevděčím snad matčině laskavosti k bližnímu, jejímu soucitu s chudými a trpícími - nevděčím snad za tu trochu laskavosti k vlasti, která mi získala náklonnost mých nešťastných, laskavějších krajanů? Ačkoli nejsem pověrčivý, v nejtěžších chvílích svého života, když jsem se dostal z vln oceánu a krupobití na bitevním poli v bezpečí, jsem si představoval svou něžnou matku, jak klečí na kolenou a modlí se za život svého syna. A přestože v sílu modlitby příliš nevěřím, byl jsem dojat, šťastný či méně nešťastný.

MOJE PRVNÍ ROKY
Narodil jsem se 4. července 1807 v přímořské Nice, na dně přístavu Olimpio, v domě na nábřeží. Dětská léta jsem prožíval jako mnoho jiných dětí uprostřed her, veselí a pláče, v bližším přátelství se zábavou než s duševními záležitostmi. Nevyužil jsem péče a prostředků, které mi rodiče věnovali na vzdělání, jak jsem měl. V dětství a dospívání nic konkrétního. Měl jsem dobré srdce a následující fakta, i když nejsou příliš důležitá, to dokazují. Jednou jsem venku chytil cvrčka a přinesl ho domů. Nešťastnou náhodou utrhl jsem tomu ubohému hmyzu jednu nohu, a to mě tak rozesmutnilo, že jsem se zavřel ve svém pokoji a několik hodin hořce plakal. Jindy, když jsem doprovázel svého bratrance na lovu ve Varo, zastavil jsem se na břehu hlubokého příkopu, kde se obvykle máčelo prádlo; našel jsem tam chudou ženu, jak pere plachtu. Nevím, jak ta žena spadla do vody hlavou dolů a její život byl ohrožen. Ačkoli jsem byl malý a handicapovaný loveckou brašnou, vrhl jsem se do vody a podařilo se mi ji zachránit. Později, když byl někdo v ohrožení života, jsem ani na okamžik neváhal a přišel mu na pomoc, i když jsem riskoval vlastní život. Mými prvními učiteli byli dva kněží. Domnívám se, že Italové zůstali fyzicky i duchovně pozadu především kvůli škodlivému zvyku svěřovat výchovu svých dětí kněžím. Na pana Arenu, mého třetího učitele italštiny, psaní a matematiky, mám cenné vzpomínky. Kdybych měl více rozumu a kdybych si mohl své budoucí vztahy s Angličany zpřehlednit, byl bych se jejich jazyku věnoval pilněji u svého druhého učitele, otce Gioma, kněze bez předsudků a velmi dobře znalého krásného Byronova jazyka. Vždycky jsem cítil výčitky svědomí, že jsem se nenaučil pořádně anglicky, když jsem mohl, a tyto výčitky se objevovaly vždy, když jsem se ocitl mezi Angličany. Tomuto světskému učiteli, lordu Arenovi, vděčím za to málo, co vím, a navždy na něj budu s láskou vzpomínat, zejména za to, že mě zasvětil do mého rodného jazyka a do římských dějin.
Nedostatečné studium vlastivědy je v Itálii, a zejména v Nice, pohraničním městě a nešťastně mnohokrát pod francouzskou nadvládou, častým nedostatkem. V tomto městě, kde jsem se narodil, až do poloviny století (1849) málokdo věděl, že je Ital. Velký příliv Francouzů, adverbialismus, který se tak líbí provensálskému jazyku, a lhostejnost našich vládců k lidu přivedly obyvatele Nice k naprosté vlastenecké lhostejnosti a nakonec usnadnily kněžím a Bonapartovi, aby v roce 1860 odřízli tuto krásnou větev ze stromu vlasti. A tak za to málo, co vím, vděčím svému učiteli Arenovi, který mě seznámil s naší historií, a svému staršímu bratrovi Andželovi, který mě z Ameriky neustále nabádal ke studiu rodného jazyka, nejlepšího ze všech jazyků. Toto první období svého života zakončím krátkým popisem události, která byla takříkajíc úvodem k mým budoucím dobrodružstvím. Unavený školou a znuděný usedlým životem jsem jednoho dne navrhl několika svým společníkům, že bychom mohli utéct do Janova, aniž bychom měli nějaký konkrétní cíl - jen abychom zkusili štěstí.

Kapitola 1 Rozvod

Přirozený příběh není nic jiného než pojmenování viditelného. Odtud pramení jeho zdánlivá jednoduchost a jednání, které s odstupem působí naivně - natolik je jednoduché a vynucené samozřejmostí věcí. Moderní Francouz 1966, Paříž

V každé vteřině tohoto světa je dlouhá řada lidí, kteří pláčou, a menší řada lidí, kteří se smějí. Ale je tu ještě třetí strana, která už nepláče a nesměje se. Nejsmutnější ze všech tří. Chci o tom mluvit.

Rozvádíme se. Ve snu je odloučení pouze o odchodu z domova. V místnosti je všechno zabalené, krabice jsou naskládané až ke stropu, a přesto je prostorná. Chodba i ostatní pokoje jsou plné příbuzných - mých i Emminých. Něco šustí, šustí a čeká, co uděláme. Emma a já stojíme u okna. Zbývá už jen rozdělit hromadu gramofonových desek. Najednou vytáhne z obálky vrchní desku a hlasitě ji vyhodí z okna. Tato je má, říká. Okno je zavřené, ale deska jím prochází jako vzduchem. Instinktivně vytáhnu další a hodím ji také. Deska se vznáší jako létající talíř a otáčí se kolem své osy jako gramofon, jen rychleji. Jeho pískání je slyšet. Někde nad popelnicemi se hrozivě mračí nízko letící holub. Na první pohled se zdá, že se srážce vyhne, ale hned poté s hrůzou vidím, jak se ostrá hrana desky jemně zaboří do jeho chráněného krku.

Vše se odehrává jako ve zpomaleném filmu, a to umocňuje hrůzu. Několik krátkých tónů je slyšet zcela zřetelně, když deska prořízne krk. Ostrá kost z holubího krku na okamžik zašustí, když proletí dráhou gramofonu. Jen začátek melodie. Nějaký druh šansonu. Nepamatuji si to. Sherburghské deštníky? Paříž? Kavárna se třemi holuby? Nepamatuji si to. Ale byla tam hudba. Useknutá hlava letí ještě několik metrů a její tělo jemně žuchne do prachu kolem kotlů. Není tu žádná krev. Ve snu je vše nekonečně jasné. Emma se sehne a hodí další desku. Pak já. Ona. Já. Ona.

S každou deskou se opakuje to, co se stalo s první. Chodník pod oknem je plný ptačích hlav, šedých, stejných, se zipy spuštěnými přes oči. Při každém pádu hlavy příbuzní za námi vzdorovitě zatleskají. Micka stojí u okna a dravě se olizuje. Probudil jsem se s bolestí v krku. Nejdřív jsem přemýšlel, že Emmě řeknu svůj sen, ale pak jsem to vzdal. Jen sen.

29.12.2021

Při srovnání v poslední době přečtených životopisů Collinse a Gotta, tak jednoznačně převládá ten Karlův, co do rozsahu informací a poznatků, hloubky, lidskosti a pokory.

7 31.10.2021

Skvěle a precizně vytvořený slovnik.

04.09.2021

Ztracené iluze Rusa, SSSR či Ruska? Může za to rok 1917, že se mužíci do dnešních dnů nedokázali otřepat a říci jasné dost?

28.08.2021

Takový poeta velikán a jen jeden útlý překlad.

Jedna z nejlepších knih o TAI-či. Jde do detailů, do hloubky.

(SPOILER) Zvláštní proč tak málo čteme o skutečném životě, a dáváme přednost fikci.

Před 81 lety, 16. listopadu 1939, den po protinacistických manifestacích doprovázejících pohřeb Jana Opletala, studenta medicíny postřeleného při demonstracích proti německé okupaci dne 28. října 1939, rozhodl Adolf Hitler o uzavření českých vysokých škol a tvrdém potrestání účastníků protestů. V noci z 16. na 17. listopadu 1939 zahájilo gestapo a jednotky SS zatýkání českých studentů v Praze, Brně a Příbrami. Devět studentských představitelů bylo 17. listopadu popraveno, 1200 studentů bylo převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Jedním z pozapomenutých hrdinů, kteří se nacistické zvůli 17. listopadu postavili, byl rektor Univerzity Karlovy, profesor Bedřich Hrozný, jemuž světovou poslulost zajistilo zejména rozluštění jazyka starověkých Chetitů. Více již vzpomínky účastníka událostí 17. listopadu, studenta Miroslava Slacha:

„V pátek 17. listopadu bylo vlhko a mlhavo. Lidé se choulili do zimníků a železničáři na Denisově - tehdy snad Vltavském nádraží - nám radili, abychom z vlaku radši ani nevystupovali a nejezdili do Prahy, že se tam něco chystá, něco moc zlého. Doslechli se od řidičů z pražských garáží, že prý si esesáci vypůjčili v noci několik desítek autobusů. To dá rozum pro koho. V noci bylo velké zatýkání. Nacisté se chtějí pomstít za dvacátý osmý říjen i za patnáctý listopad. Vraťte se domů, kluci.

Šťastni, kdo dali na jejich radu.

Já ne.

Potřeboval jsem si dát potvrdit několik studijních dokladů na kvestuře, která byla v právnické fakultě, poblíž kanceláří děkana fakulty doktora Weniga i nedaleko pracovny rektora Karlovy univerzity profesora Bedřicha Hrozného, který úřadoval v místnostech rektorátu rovněž na právnické fakultě. Fakulta byla otevřená už od šesti hodin ráno, a tak jsem byl rád, že se mohu před mlhou a chladem uchýlit do místností univerzitní kvestury, kde už postávali u ‚okének‘ další studenti se žádostmi o všemožná potvrzení.

Právě když došla řada na mne, zaslechl jsem z haly u vchodu nějaký nečekaný křik a řvaní. Řvalo se německy. Venku před fakultou brzdila těžká nákladní auta, ozývaly se hlasité německé povely, dupot okovaných bot, řinčení zbraní.

Vyběhli jsme s dalšími kolegy na schody a dolů do haly.

Tam stál rektor Karlovy univerzity profesor Bedřich Hrozný a po jeho boku děkan právnické fakulty doktor Wenig a proti nim tlupa mužů v černých a šedozelených uniformách, kteří seskákali z náklaďáků a s napřaženými hlavněmi se hnali do budovy.

Ani jsme se nenadáli a vojáci s napřaženými pažbami nás vystrkali z fakulty ven a nahoru na nákladní auta.

Pootevřenými dveřmi jsme slyšeli, jak Hrozný hlasem rakousko-uherského kaprála (který kdysi slýchal v kasárnách Deutsch-meisterů ve Vídni) křičí na vojáky: ‚Halt! Ven, darebáci! Hinaus! Sofort hinaus!‘ a ti, zvyklí bezmyšlenkovitě poslouchat, se na povel zastavují a - začínají ustupovali. ‚Der Kommandant soll sich bei mir melden,‘ nařizuje rektor. Poddůstojník s olemovaným límcem vysílá poslušně dva muže, aby přivedli velitele, a ani se nezeptá, jakým právem mu to ten ‚civil‘ přikazuje. Muži v ocelových přilbách se rozestupují, přichází velitel. Profesor Hrozný na něho čeká už před vchodem do budovy na schodech, vysoký, v černých šatech, s rukama na prsou, důstojný jako univerzita sama, kterou představuje. Jeho Magnificence...

Stáli jsme na korbě nákladního auta, náhle jsme přestali vnímat vlastní hrozivý osud a jen jsme se dívali.

‚Jsem rektor univerzity,‘ prohlašuje profesor Hrozný úsečně vybranou němčinou. ‚Stojíte na akademické půdě. Podle platných zákonů nesmí sem nikdo vstoupit bez mého svolení. Ani policie, ani vojsko.‘ ‚Aber-‘ namítne důstojník v pozoru. ‚Žádné aber, jste přece vojáci a jako velitel znáte přece zákony!‘

Důstojník v rozpacích polkne. A náhle procedí mezi zuby: ‚Wird geshehen!‘ Stane se. Obrátí se, křikne povel a muži v helmách opouštějí budovu.

Zní to neuvěřitelně. Ale tito lidé se poprvé setkali s odporem. Bylo to pro ně něco tak nového, tak nečekaného, říká Vojtěch Zamarovský, že ve vrcholném zmatku skutečně ustoupili.

Hroznému to však stačilo ještě k tomu, aby se zaručil za skupinu studentů nahnaných do nákladního auta a požádal o jejich propuštění. Hlouček mládenců využil hbitě rozpaků důstojníka, seskočil z auta a po chvíli se ztratil v přilehlých ulicích.

Byl jsem mezi nimi.

Pomalu, abych nevzbudil pozornost, jsem se loudal k Denisovu nádraží. Vší silou vůle jsem potlačoval rozechvění a děs, které mnou cloumaly z přestálých chvil.

Až když jsem nastoupil do osobního vlaku do Všetat, který stál jako obvykle na první koleji, jsem se uklidnil. Nikdy předtím a nikdy potom jsem už pana profesora Hrozného neviděl. Ale jedno vím určitě, že mi dnes 17. listopadu 1939 zachránil život. A nejen mně...

(Jako velký, i když opožděný dík za tuto záchranu jsem napsal příběh o životě a díle profesora Bedřich Hrozného ‘Můj starý dobrý Orient-Expres“. Přál bych si, aby dojel na správnou kolej.)“

Zdroj: SLACH, Miroslav. Můj starý dobrý Orient-Expres: Vyprávění o životě a díle velkého českého orientalisty a chetitologa univ. prof. Bedřicha Hrozného. Biografický a archeologický román vědce. Třebíč, Akcent, 2000. s. 167-169.

Tato kniha je zmíněna ve Stříbrném větru.