• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Sabbatiny světy - Nik Vincent

Napříč Sabbatinými světy se vede krutá válka, válka, která může skončit jedině vítězstvím nebo zkázou. Nesčetné síly Arcinepřítele útočí bez milosti a planeta z... detail knihy

Nové komentáře u knih Nik Vincent

Gileadova krev

„Nejslabší díl série. Už na začátku jsem byl v rozpacích, protože jsem doufal v návaznost na první díl, které se nakonec potvrdily a jediné pojítko je bývalý Bílý vlk, který se jako vedlejší postava mihne v poslední třetině. Kniha je koncipovaná jako navazující povídky vyprávěné vyprávěčem u hospodského krbu. Je to utahané, hlavní hrdina je nesympatický a v pernamentním depresivním stavu ze svého života a osudu veškerého elfstva. Opravdu mě bavila až závěrečná třetina knihy, která je už celistvá a nerozkouskovaná do povídek“... celý text
— michalwVzs

---

Ulrikova kladiva

„Vlastně nemám co zásadního vytknout .. Ze začátku se střídaly lepší povídky se slabšími.. Příběhy bílé roty byly fajn se zajímavými postavami. Morrův kněz mě zaujal vyprávěním z první osoby,ale kapsář Kruza a dýchavec mě nebavili skoro vůbec.. Postupně se začínají osudy postav prolínat až k velmi solidnímu konci.. Jenom víc kněze, míň kapsáře a nemuseli se autoři bát nechat umřít víc "hlavních" hrdinů. Na můj vkus jich přežilo až moc.. Jinak se to četlo samo“... celý text
— BigFous

---

Sabbatiny světy

„„Stěny tu byly rudé jako syrové maso lesknoucí se krví. Byly i žebrované jako svalovina. Obklopoval je odporný puch. Vycházel z hluboké nádrže uprostřed místnosti. Nad ní byl rozkročen obrovský zmučený stroj. Celý pokroucený a s trčícími ostny nepřipomínal nic, co Culcis dosud viděl. Bylo to něco jako vrtná plošina, částečně kovová, částečně tvořená organickou hmotou. Měla čtyři pseudotesáky, zaryté hluboko do půdy a pumpovala a nasávala do té krvavé břečky čirou kapalinu.“ „Muž se zapotácel, rukama si sevřel ránu a zřítil se z cestičky do krvavé břečky. Okamžitě se potopil, jako kdyby ho jeho velká váha nebo něco stáhlo dolů. Čarodějnice zavřískala potěšením. Další oběť pro Ničivé síly.“ Hodnocení knih z oblíbených sérií je někdy zatraceně těžké. Gauntovi duchové bez debat patří oprávněně k tomu nejlepšímu, co lze ve Warhammeru 40k nalézt. Člověk chce dát téměř automaticky nejvyšší hodnocení, už jen kvůli tomu univerzu, kvůli známým a oblíbeným postavám a příběhům. Tato povídková sbírka rozšiřuje některé stávající příběhy, přidává některé nové a celkově vyplňuje některá bílá místa ságy Gauntových Důchů. Ve srovnání s posledními přírůstky a naprostými peckami jako „Jedině smrtí“, „Krvavý spolek“ nebo „Dosah spásy“ však zůstává spíš v průměru. V úvodu Dan Abnett osvětluje motivace a důvody proč sbírka vznikla. Před každou povídkou je pak krátká poznámka, taktéž z pera Abnetta, stručně představující autora povídky, uvozující příběh do kontextu nějakého většího schématu, komentující vznik, apod. Tyto poznámky jsem vždy se zájmem přečetl, prozrazují další střípky na pozadí tvorby oblíbeného univerza. Samotné povídky, jak bývá obvyklé, mají kolísavou kvalitu. Kladně hodnotím zejména ty, kde mě nějakým způsobem zaujala nějaká zajímavá nebo výrazná postava nebo událost, tj. tam kde si přes krátký formát vytvořit k protagonistům nějaký vztah. Za sebe bych vyzdvihl „Krédo Apoštolů“, „Královražda“ a „Modrá krev“. Zbytek je spíše průměr. Fandové Warhammeru 40k a zejména fandové ságy Gauntových Duchů by sbírku nicméně vynechat neměli. Více u jednotlivých povídek. „Takto jsou ničeny sny a dobré úmysly upadají v zapomnění. Všechno se obrací v prach a zbývá jen slepé válčení v ruinách měst proti mužům, kteří bývali bratry, dokud je o rozum nepřipravilo šílenství.““... celý text
— thorir

---

---

Gileadova krev

„Prakticky to samé, co duologie Obránci Elyrionu a Synové Ulthuanu. Vyšlo u nás snad něco o elfech, kde by hlavním tématem nebyl smutek z toho, že jejich čas končí? Ta kniha je na můj vkus až moc protkaná melancholií.“... celý text
— Petr Dudek

---

Ulrikova kladiva

„Warhammerovské knihy nevyhledávám kvůli záznamům velkých bitev, protože ty si můžu zahrát na stole. Zajímají mě spíš, klidně i menší, příběhy, které těm epickým zápasům dodají hloubku. A tohle je rozhodně jedna z nich. Víc se rozepisovat nemá cenu, naprosto souhlasím s ostatními uživateli. Až na jednu věc. Povídky by měly být jakési zhušťené romány, s vlastním nápadem, vlastním vyvrcholením, kdy na konci zaklapnete knihu a vzpomínáte na to, co jste právě četli. Nic z toho tady není, chápu ostatní uživatele, že si myslí, že jde o povídky, pro mě to ale byly jednotlivé kapitoly kompaktní knihy.“... celý text
— Petr Dudek