Nové komentáře u knih Stephanie Scott
Nevěra na zakázku
„Po dočtení této knihy můžu říct, že to byla fakt náročná kniha. Nečetla se vůbec lehce. Spousta nezáživných a nudných částí, ale zároveň byla kniha i lecčím zajímavá, tématem, příběhem i prostředí se mi líbilo.
Původně jsem teda čekala klasický příběh z Japonska, ne prolínání několika časových rovin. A ještě k tomu něco jako detektivku. Chtěla jsem spíš romantický příběh dvou hlavních postav, ne opakované vrácení se ze současnosti do minulosti. Každopádně je to příběh k zamyšlení.
Je sice fajn že se v knize objevují různá japonská slovíčka a názvy, ale kdybych už dříve neznala spoustu těch slov, tak bych asi nechápala jejich význam. Dále mi pak není úplně příjemný český přepis jmen a názvů. Dávám přednost spíš mezinárodnímu přepisu.“... celý text
— Zirvith
Nevěra na zakázku
„Na první pohled mě zaujalo zasazení příběhu do Japonska, navíc do tak specifického právního prostředí. Neuvěřitelné, že nejaponský autor provedl tak extenzivní rešerše z tolika oblastí.
Příběh je velmi nápaditě napsaný. Sice obsahuje zdlouhavější pasáže plné myšlenkových pochodů, ale stále nechává dost napětí. Třeba já osobně jsem celou dobu uvažovala o justičních omylu a rovněž jsem se nechala svést na scestí zmínkou o popravě.
Máme tu pětici hlavních postav - Rinu, Keie, Satóa, Rinina otce Jošiho a dceru Sumiko. Ženské postavy jsou takové čisté duše utvářené muži. Rina se rozhodla pro svůj život, tak její dcera Sumiko naplnila Jošiho ideální představy. Joši je intrikán v pozadí, který je přesvědčen, že má nárok,aby vše bylo po jeho. Jinak vyjádří nelibost. U Keie jsme mohli vidět jeho světlé stránky, ale Sató je mu dost podobný, ovšem bez těch lepších vlastností.
Jsem překvapena, jak příběh skončil. Rozhodně nejel v zažitých mustrech.“... celý text
— Madelisi
Nevěra na zakázku
„Kdyby to šlo, tak 3 a 1/2 hvězdičky. Nebylo to špatné , bylo to Japonsko, má láska, tak i něco odpustím. Bylo to emoční, rvalo mi srdce, proč se hlavní hrdinka zachovala tak tvrdě, ale Japonsko je prostě jiná kultura. Četba neplynula úplně lehce, knihu jsem četla na několikrát, ale chtěla jsem vědět proč...A nakonec jsem byla ráda, že už to mám za sebou“... celý text
— keny
Nevěra na zakázku
„Zajímavý název, který se sice vůbec nepodobá originálu, nicméně podle mě je přiléhavý. Nikdy by mě nenapadlo, že je něco takového možné, a právě tohle činí z knihy velmi zajímavé čtení.
Povedl se překlad i výtvarná stránka, takže já jsem si vychutnávala popisy krajiny a přírody, Tokia i ostrova Hokkaido. Jak uvádí soukroma, velmi zajímavé byly odkazy na japonský soudní systém. Překvapila mě situace, která nastává při rozvodu rodičů:
„Jednomu rodiči je vždycky určeno plné opatrovnictví dětí a ten druhý je nejspíš už nikdy neuvidí. Střídavá péče je nezákonná, v zákoně je to jasně řečeno, černé na bílém. Jakmile byl rozvod dokončen a péče o dítě byla svěřena jednomu z rodičů, další rozepře soud považoval za pouhé rodinné záležitosti a odmítal do nich dál vstupovat. Dokonce i v případech, kdy neexistovala žádná oficiální dohoda a jeden z rodičů dítě prostě sebral, měl v očích soudu častokrát výhodu, protože vlastnictví se považovalo za devět desetin práva.“
Závěr mě bohužel nepotěšil, doufala jsem v jiný konec, ovšem nejsem znalcem lidských povah. Ale knihu určitě doporučuju!“... celý text
— broskev28
Nevěra na zakázku
„Námět, místo a samotná zápletka skvělé, jen ten styl bránil lepšímu pochopení, hladší četbě a celkově příjemnému dojmu.
Není to detektivka ani soudní drama (i když o japonském soudním systému se dozvíme mimochodem hodně - vězni musí pracovat a nesmí mít žádné osobní věci v celách), ale komorní psychologický román řešící niterné pocity tří dospělých aktérů (v pozadí ještě s otcem zavražděné) a později dospělé dcery, právničky, která jako soukromá osoba z nesouvislých zápisů z vyšetřování chce získat pravdivý dojem o tom, co se vlastně matce stalo a proč.
Některé pasáže byly výborné, jen ta orientace v čase, a tedy v celkovém vývoji příběhu byla nesmírně obtížná při neustálém přeskakování, a to nejen mezi kapitolami s různými vypravěči, ale i v rámci kapitol, plných nesourodých střípků vzpomínek, zejména těch dětských.
Pěkné představení některých míst, jak špinavého a hlučného obřího Tokia, tak oblastí u moře, včetně severu.
Japonsko je nám, "zápaďákům", vzdálené víc, než si myslíme:
"Jakmile je osoba ve vazbě, mohou ji bez obvinění a bez právního poradce držet až dvacet tři dní a během této doby je jen na státu, kdy bude tomuto člověku povoleno jíst, spát nebo se umýt. Výslechy mohou být v podstatě nekonečné, na člověku se střídají vyšetřovatelé jeden za druhým. Mírné fyzické násilí v podobě například facky se toleruje, ale kopanec už by byl přes míru."
"Jakmile dojde k zatčení, někdy dokonce ještě předtím, než je vzneseno obvinění, přestane se používat zdvořilá koncovka 'san' na konci příjmení, která je obměnou oslovení 'pan'. Místo toho ji v národním tisku nahradí slovo 'jogiša' a v soudních budovách a při policejních výsleších slovo 'higiša'. Ačkoli je jedno slovo hovorové a druhé právní, znamenají totéž. A tak se člověk najednou změní z běžného občana na higišu: podezřelého."
"I u těch nejbrutálnějších vražd hraje duševní stav podezřelého roli. Zkoumá se především pojem lásky, rozlišuje se první láska 'hacukoi', trvalé spojení 'miren', neopětovaná láska 'kataomoi', vzájemná láska 'aišiau' a hluboká láska 'fukai aidžó'. Soud zhodnotí intenzitu citu a podle toho projeví shovívavost."
Pomalejší a zamotanější rozjezd nakonec překonala zejména závěrečná třetina, dílem napínavá (i když dílem předvídatelná) a dílem dojemná. Svoboda myšlení, vliv vzpomínek, nebezpečí tajemství, které může rozbít vztah, lásku, budoucnost a život/y, vina, to vše nakonec autorka předložila čtenáři v mnoha podobách a dala mu tím docela zabrat (dobré byly i citáty v úvodu jednotlivých částí, byť převažoval Sartre). Ve výsledku, i přes jisté klopýtání, hodnotím vysoko.
Pozn.: knize trochu chyběl slovníček japonských slov běžně používaných v textu.“... celý text
— soukroma
