Franz Kafka citáty

rakousko-uherská, 1883 - 1924

Citáty (93)

(...) jenže mě tak zaměstnává při tom neustálém reálném troskotání lodí, hnát se za nějakým imaginárním trámem, že vůči všemu ostatnímu nemohu být jiný než zlý. Zvlášť co se týče dopisů, dopisů od muže či od ženy. Dopisy mě mohou těšit, dojímat mě, připadat mi obdivuhodné, ale dřív mi byly něčím mnohem víc, o příliš mnoho víc, než aby teď pro mne mohly být podstatnou formou života. Ne že by mě byly dopisy klamaly, ale já sám jsem se těmi dopisy klamal, celá léta se doslova předem hřál teplem, které nakonec vydávaly, když celá ta kupa dopisů přišla do ohně. Přitom jsem se alespoň tehdy k žádné jiné formě styku nehodil, Vy takový nejste, …. (dopis č. 27, str. 41-42; Život ve stínu smrti, Franz Kafka - Dopisy Robertovi)


A keďže Ťa milujem (a ja Ťa teda milujem, Ty nechápavá, tak ako more láska drobný okruhliačik na dne, presne tak Teba zaplavuje moja láska – a u Teba nech som ja tým okruhliačikom, ak to dopustia nebesá), milujem celý svet a k tomu patrí aj Tvoje ľavé plece, nie, najskôr to bolo pravé, a preto, keď sa mi zapáči, ich pobozkám (a ak budeš taká milá a poodtiahneš si z neho blúzku), a k tomu patrí i Tvoje ľavé plece a Tvoja tvár podo mnou v lese a spočinutie na Tvojej takmer obnaženej hrudi.


A možno nie je láskou ani to, keď poviem, že si mi tým najmilším človekom na svete; láska znamená, že si mi nožom, ktorým v sebe rýpem.


Akosi Ti už nemôžem písať nič iné, iba to, čo sa týka nás, nás v tlačenici sveta, výlučne nás dvoch. Všetko cudzie je cudzie. Príkorie! Príkorie! Pery však bľabocú a tvár leží v Tvojom lone.


Byť v Tvojej blízkosti, áno – inak však myslím na celkom iné veci ako ležať v sanatóriu, dať sa vykrmovať a hľadieť hore do večnej výčitky zimného neba.


Co je psáno, je neměnné, a mínění jsou často jen výrazem zoufalství nad tím.


Člověk může všechno, jenom sám před sebou neunikne.


Člověk neunikne žádnému přízraku, jejž vypustí do světa. Zlo se vracívá ke svému výchozímu bodu.


Dřív jsem nechápal, proč jsem na svou otázku nedostal odpověď, dnes nechápu, jak jsem mohl věřit, že se mohu ptát. Ale já jsem přece nevěřil, já se jen ptal.


Dva úkoly na začátku života: Stále víc zužuj svůj kruh, a stále znovu zkoumej, zda se neukrýváš někde mimo něj.


Chtěl jsem se vždy střemhlav vrhat do světa a nadto za cílem, jejž nelze schvalovat.


Jakmile jednou přijmeme zlo, nežádá více, abychom mu uvěřili.


Je nám dána dvojí pravda, jak ji představuje strom poznání a strom života. Pravda činnosti a pravda spočívání. V první se odděluje dobré od zlého, druhá není ničím jiným než ryzím dobrem, nevím o dobru ani o zlu. První pravda je nám skutečně dána, druhou tušíme. V tom tkví ta truchlivá podívaná. Radostné na ní je to, že první pravda patří okamžiku, druhá věčnosti, proto také se první pravda tratí ve světle druhé.


Je to tak, ani čo by sme sa usilovali rozbiť jediný kotol v celom pekle, po prvé sa to nepodarí, a keď sa to podarí, zhoríme v žeravej mase, ktorá z neho vytečie, no peklo v cele svojej nádhere ďalej trvá.


Jedině správné je smířit se s danými poměry. I kdyby bylo možné zlepšit jednotlivosti - to však je nesmyslná pověra -, dosáhlo by se nanejvýš něčeho pro případy budoucí, sobě samému by však člověk nesmírně uškodil, neboť by vzbudil zvláštní pozornost vždy pomstychtivého úřednictva. Jen nevzbudit pozornost!


Jen noci proběsnit psaním, to chci.


Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.


Každý člověk má svůj vlastní život a svého vlastního boha. Svého obhájce a soudce.


Každý člověk v sobě nosí pokoj. To si lze ověřit dokonce sluchem. Když se zaposloucháme do rychlé chůze nějakého člověka, třeba v noci, kdy je všude ticho, zaslechneme například drnčení špatně upevněného nástěnného zrcadla.


Kdo hledá, nenajde, ale kdo nehledá, bude nalezen.


Kdo se stará jen o budoucnost, je méně předvídavý než ten, kdo se stará jen o okamžik, neboť se nestará ani o ten okamžik, ale jen o jeho trvání.


Když na tyhle věci máte oko, vidíte, že obžalovaní jsou často atraktivní.


Klidně snášet sám sebe a neukvapovat se, žít tak, jak je třeba, a neobíhat se jako pes.


Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás.


Láska není ani to, když povím, že jsi pro mě tím nejdražším. Jsi nožem, který v sobě obracím, to je láska.


Lež se nastoluje jako světový řád.


Ležal som tam a na krok odo mňa sa akýsi chrobák ocitol na chrbte a bol zúfalý, nevedel sa obrátiť, rád by som mu bol pomohol, tak ľahko sa mu dalo pomôcť, očividne stačilo vstať a jemne doňho strčiť, ale ja som naňho zabudol nad Vaším listom, nemohol som vstať, až jašterička ma upozornila na život okolo mňa, jej cesta viedla cez chrobáka, ten sa už vôbec nehýbal, nebola to teda nehoda, vravel som si, nie, bol to smrteľný zápas, zriedkavý pohľad na prirodzené umieranie tohto živočícha; ako sa jašterička cez neho prešuchla, prevrátila ho, ležal síce ešte chvíľočku ako mŕtvy, no vzápätí ako nič vybehol hore po domovom múre. Nejako som tým zrejme nabral zase odvahu, vstal som, vypil mlieko a napísal som Vám.


Logika je sice neotřesitelná, ale člověku, který chce žít, neodolá.


Luxus bohatých je zaplacen bídou chudých.


Malý chlapec měl jako jediné dědictví po otci kočku a jejím přispěním se stal starostou Londýna. Čím se stanu já přispěním svého zvířete, svého dědictví? Kde leží to obrovské město?