Koka
diskuze
Doplňte slova básně, podle nich vyhledejte v DK název knihy a uveďte autora:
Chcem sa z teba napiť
Šaty odhoď preč
Čo má byť sa stane
Tak cez moje dlane
Ako čistý prameň teč
Ak ťa ešte trápi
smútok z rozchodov
Ono sa to poddá
Ty si predsa .....
..............................
(až do večera nejsem přítomna, nemohu dávat nápovědy ani odsouhlasit výsledek, ale věřím, že se trefíte tak spolehlivě, že moje nepřítomnost nebude důvodem, aby se to tady zadrhlo :-)
Mohli by to být Černí baroni od Švandrlíka. Ta Sušice mi to nějak napovídá.
Pajunček, trefa, přistání se zdařilo.
Další let, prosím!
Nějakej major Metcalf je v Pasti na myši od paní Agáthy Christie, ale zde citovaná mluva se k Agátinu stylu moc nehodí, tak nevím, zda nestřílím vedle jak ta jedle.
Mé účinkování v hádankářské soutěži je v ohrožení, neboť mé oblíbené autory použili už jiní, v tomto i v jiných vláknech, a tak v tom lítám a nevím, co bych ještě nabídla.
Zkusím toto:
Když si na to Gwen vzpomněla, musela se usmát. Tolik věcí se jí na Vernonovi líbilo. Byl energický a živý; byl schopen silných citů; jak ho něco zajímalo, činně se do toho pustil. I ty jeho chyby - urážlivé manýry, nafoukanost - byly nějak mužské a zajímavé. Dokázal být něžný a taky se tak při milování choval, a přitom na vášeň odpovídal vášní, což Gwen už poznala. Ze všech mužů, s nimiž se kdy setkala, nebyl ani jeden, se kterým by měla dítě raději než s Vernonem Demerestem. To pomyšlení bylo hořkosladké.
Autor je velmi známý dramatik a prozaik. - to značí, že autor ještě žije?
Válka "lilií" a "růží" - zmiňovaná v úryvku, napovídá, že by mělo jít o nějaký historický kus, 15. , 16. století?, Anglie? nebo Francie?, ale není jasné, zda-li vypravěč mluví k ženě nebo muži - jako by byl v ukázce malý překlep.
Přidané citáty nic neobjasňují, jsou to jenom běžné "filozofické sentence" a nijak dílo nelokalizují ani co se týče doby ani regionu.
Jistě se najde někdo šikovný, kdo to ještě dnes rozlouskne.
A nehodil by se do toho vytečkovaného místa název jedné čokoládové tyčinky, například "margot"?
ANO! jednička s hvězdičkou!
K tomuto počasí jsem nemohla vybrat nic příhodnějšího, mám tu knihu a tu konkrétní povídku z ní velmi ráda. Všem, kdo ještě nečetli, vřele doporučuji.
Ale teď by to chtělo něco mrazivého. Pajunček, prosím, pokračuj.
pajunček, pokud něco víš, prosím, sem s tím! Tohle napovídání se nám ve škole již tak rozmohlo, že i když je léto, nakrásně to nebudeme trpět! Jsi teď na koni, když si myslíš, že znáš odpověď, ale až přímá řeč ukáže, zda-li je to tak. Proto prosím jméno autora a název díla.
V samotné této ukázce je tolik nápověd, že snad další nebude zapotřebí, ale kdyby přece, tak neváhejte a vykoukněte z okna, co tam uvidíte:
Farmář se velmi zvědavě zadíval na koně.
„Dobré jitro, synové mých přátel,“ řekl obřadně. „Jakpak se váš kůň jmenuje?“
„Srdéčko,“ řekl bratranec Mourad arménsky.
„Krásné jméno,“ povídá John Byro, „pro krásného koně. Přísahal bych, že je to můj kůň - kdybych neznal vaše rodiče. Vím, jak je vaše rodina proslulá svou poctivostí. A přece ten kůň jakoby z oka vypadl tomu mému. Podezíravý člověk by uvěřil spíše očím než srdci. Tak na shledanou, mladí přátelé.“
Nightlybirde - místopřísežně vyhlašuji, že já, Koka, jsem Koka a pouze Koka a nevystupuji zde pod několika jmény, a tedy nejsem SKjaninka, která to uhodla.
S celou věcí mám společné jenom to, že v Paříži vždy bydlím u náměstí Clichy a můj hotel má okna na montmarterský hřbitov. Úžasné.
Myslím, že mohu tedy říci: SKjaninka, do toho!
To značí, že je to Murakami: Na jih od hranic, na západ od slunce, že?
Ano! Můj velmi, velmi oblíbený Erlend Loe: Doppler.
Agi, pokračuj, prosím.
Ďekuji za krásnou ukázku. Tu báseň, resp. cyklus, mám velmi ráda a znám jej téměř dokonale. Pak jsem zkoumala, proč jsem to tedy hned, okamžitě neuhodla, a přišla jsem - jen co jsem to našla ve své knihovničce - na to, že jste to Klamme, napsal v jiných strofách, než jak je to vytvořené a vytištěné. Tento malinkatý "grafický posun" stačil, že jsem to hned nepoznala. Jak zvláštně funguje má paměť?!
Moje hádanka:
Potřeba mléka se stala akutní a já nakládám do batohu patnáct kilo losího masa a vydávám se dolů k Ullevaalskému stadionu. Mládě kluše za mnou, ale já říkám přísně, že to nejde. Musíš počkat tady, říkám. Čekej, opakuji nadmíru zřetelně, jako kdybych mluvil k nechápavému dítěti. Jsem zarostlý a špinavý a už sám o sobě vypadám nápadně, ještě abych přišel s losem v závěsu. Uklidni se, říkám, nebudu pryč dlouho. Ale ono se neuklidňuje. Nechce, abych odešel. Chudák losík, říkám. Ty si myslíš, že tě chci opustit, ale to já nechci. Jdu jenom do obchodu pro mléko a několik dalších věcí, které potřebujeme. Nijak to na něj nepůsobí. V očích má strach a já cítím, že mě znepokojuje, že na mně mládě tak visí. Myslel jsem, že losi jsou samostatnější. Mládě se ke mně přimyká takovým způsobem, na který nejsem připravený. Začínám vyčítat mrtvé matce, že s sebou vzala mládě na výlet, uprostřed lovecké sezony a tak vůbec. Kde nechala hlavu?
Já jsem se zaměřila jedině na to, že na stůl klade pence, takže to bychom měli alespoň teritoriální vymezení. Ještě že tam už nepřijali euro, to bych netrefila ani zemi, kde se to odehrává.
SKJaninka: autor stojí za prečítanie, ale nie je to nič "k vode" ani pred spaním. Hnus celého sveta sa v tom zhutnil, ale v celkom zaujímavej podobe. Odporúčam!
Ano! Agi, gratulujem, ani som neverila, že to pôjde bez dodatočných postrčení.
Ešte upresním meno autora: Michel Houellebecq (kto vie, ako sa vyslovuje, nech mi to, prosím napíše foneticky do pošty na Profilu; vopred ďakujem.)
Odovzádávam štafetu.
Omlouvám se, trvalo to dlouho, než jsem našla něco vhodného, co mám, znám a co četlo více než 50 dékačů:
Pozítří byla neděle. Vrátil jsem se do té čtvrti, avšak auto jako by zmizelo. Nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem zaparkoval; všechny ulice se hodily stejně dobře. Ulice Marcela Sembata, Marcela Dassaulta… spousta Marcelů. Hranaté budovy, v nichž žili lidé. Pronikavý pocit totožnosti. Ale kde může být moje auto?
Jak jsem tak procházel mezi Marcely, přepadla mě náhle jakási únava z aut a věcí tohoto světa. Od té doby, co jsem ho koupil, mi můj Peugeot 104 působil jen potíže: nespočet nepochopitelných oprav, lehké nehody… Jistě, protijedoucí se vždy tváří uvolněně a vytahují smírčí formulář se slovy: „Jasně, v pohodě.“ Ve skrytu duše vás však nenávidí – nic příjemného.
A když se nad tím tak zamyslím, do práce jezdím metrem, na víkendy nikam nevyrážím, protože nemám kam, a dovolenou nejčastěji trávím na organizovaných zájezdech, občas v letoviscích. „K čemu auto?“ ptal jsem se rozčileně kráčeje ulicí Emila Landrina.
Až v ulici Ferdinanda Buissona mě napadlo ohlásit krádež. Auta se dneska kradou hodně, hlavně na sídlištích; pojišťovna i kolegové z práce příhodu jistě přijmou s pochopením. Jak bych také mohl přiznat, že jsem ztratil auto? Byl bych za šprýmaře, ne-li nenormálního či šaška, a to jsem nechtěl riskovat. O takových věcech se zásadně nežertuje; právě na jejich základě si člověk získává reputaci a vznikají nebo zanikají přátelství. Znám život, vím, o čem mluvím. Přiznat ztrátu auta se prakticky rovnalo vyškrtnutí ze společnosti; vsaďme na krádež.