mirektrubak diskuze

„Otázka: Co zbývá těm vašim antihrdinům, kterým se rozpadla rodina, zhroutila práce, pijí s ďáblem? O co se mohou opřít?
To je jako když vás zatlačí ke zdi. Buď se odrazíte a začnete se prát, nebo vás u té zdi utlučou. Je to chvíle pro otázku, jakou cenu vlastně pro mě život má nebo nemá. Stojí vůbec za to, abych se z toho závalu začal hrabat ven? Mnoho lidí na to nepřijde. Neumřou, nespáchají sebevraždu, ale stávají se z nich otrávení, škaredí lidé, kteří říkají, že všechno stojí za hovno. Nějak žijí, nějak se zabaví, koukají na televizi, spí, kouří nebo naopak nekouří. Taková malá smrt, kdy člověk dopustí zánik toho citlivého, zvídavého srdce, které jako osamělý lovec hledá rezonanci.“
(Jan Balabán – Publicistika a hry)

„A láska? Mluvit o lásce, cítíte, jak je to trapné? Láska byla totiž postupně privatizována jen na své intimní projevy, lásku k dětem a lásku erotickou. Ostatní rozměry lásky, jak je například vypsal Pavel z Tarsu ve svém dopise Korintským, se totiž už vůbec neobejdou bez pravdivých vztahů a bez víry v hodnoty překračující osobní prospěch.“
(Jan Balabán - Publicistika a hry)

Jájejí: díky za vysvětlení. Já vás z toho snad ani nepodezíral, jen jsem se možná příliš upnul na výklad slova prezentace jako vědomé aktivity prodejce. Pokud bychom to vzali volněji (ve smyslu: způsoby, kterým se k nám dostane povědomí o knihách), pak by literární ceny byly určitě jedním ze zajímavých zdrojů – řekl bych, že Šindelku nebo Bellovou bych mohl znát právě díky Magnesii Liteře. A překladovou Jasno lepo podstín zhyna zcela určitě.

S cenami souvisejí i ankety, to mě přivádí k dalšímu možnému zdroji literární inspirace: Oblíbení spisovatelé mých oblíbených spisovatelů. Když to vrátím k Balabánovi, tak teď čtu jeho sborník Publicistika a hry, kde jsem napočítal 57 odkazů na knihy jiných autorů. Pro mě to byl důvod k zaznamenání si a také k vytvoření svého prvního seznamu zde na DK – kterému tímto dělám jakože-nenásilně reklamu, když už jsme na tom vlákně o rádoby rafinovaných způsobech, jak upozornit na své produkty ;-)

Ještě slovo k Balabánově tvorbě, byť to není tématem. Protože v Publicistice a hrách jsou uvedeny i všechny jeho novinové a časopisecké rozhovory a ty většinou souvisely s vydáním té či oné jeho knihy (viz výše v tomto vlákně :-), tak jsem si ty knihy v průběhu letních měsíců znovu chronologicky četl – a nemohl jsem nebýt zase v úžasu, jaké má skvělé vcítění do osudů všech těch zlomených, ztracených a nezapadajících lidí. Jak je dokáže precizně popsat. Jak ho zajímají a jak takové lidi považuje za důležité, za nositele života. Říkal jsem si, jestli mě to bude pořád oslovovat, když už dnes žiji spokojeně a uspořádaně (a teoreticky bych neměl být jeho hrdiny tolik osloven, když už s nimi nesdílím jejich zásadní životní pocit), ale stále je to síla.
Takže ano, minout Balabána, to by byla obrovská škoda.

siena: Já si myslím, že váš vstup byl na místě, hezky to vyvažujete. Neměli bychom zapomínat ani na pozitivní dopady, které plakátová forma reklamy (a reklama obecně) má
A, ano, také jsem řadu koncertů viděl jen proto, že jsem na eskalátorech koukal kolem sebe :-)

Jájejí: Já si pod slovem prezentace představuji aktivní činnost, něco záměrně vyvolaného. Rozhovory, newslettery, ediční plány, určitě. Besedy, účasti na veletrzích a návštěvy u Haliny taky. Různé „náhodné“ mediální zmínky kolegů ze stejné stáje taky. Katalogy nakladatelů taky, jistě tam ty knihy nejsou naplácány jen tak. Stejně jako nejsou jen tak umístěny knihy v regálech – i to je důležitá forma prezentace. Souhlasím s tím, že i nad tímto musíme přemýšlet při nakupování (pokud jste tedy mířila sem). Nemusí nás to nutně odrazovat (nevidím v tom nic principiálně zavrženíhodného, je to prostě realita), ale asi bychom si měli být vědomi, že se to děje, to by nám mohlo pomoct v uvážlivějším výběru.
U literárních cen si nejsem jist, jestli bych je tam zařadil. Samozřejmě, pokud nakladatel informaci o vyhrané ceně všude cpe, tak už to propagace je. Ale samotné udělení ceny? Nemyslím, že by zrovna náš společný oblíbenec Jan Balabán nějak aktivně toužil po Magnézii a přemlouval lidi z Hostu, aby za něj lobovali.

Vzdělané, vstřícné a laskavé KNIHOVNICE jsou zajisté živoucím srdcem každé knihovny (až definitivně přejdeme na automaty, nebude to ono). Určitě i ty naše jsou takové, nepochybuji o tom. Jen empiricky to zatím potvrzeno nemám, zatím jsem se vinou své plaché povahy dostal od zašpitaného „Na shledanou“ k trochu hlasitějšímu „Na shledanou a hezký den“, které v pátek operativně nahrazuji za „Na shledanou a hezký víkend“ (teď před plánovanou uzávěrkou jsem se překonal pozdravem „Na shledanou a hezké léto“ a to teda můžu říct, že to jsem byl se sebou jako dost spokojenej :-)

Jájejí: Myslím, že jsem prezentací knih ovlivněn jen docela okrajově. Taková ta nezacílená, celoplošná reklama mě spíš odrazuje, protože jsem s většinovým vkusem mnohdy dost nekompatibilní (to konstatuji jako prostý fakt, neuvádím to proto, abych tady ukázal, jak vysoko kulturně mainstreamovou produkci převyšuji). Ke knihám z plakátů v metru se stavím podobně jako Koka (jen to nemám tak analyticky podložené a propočítané :-), newslettery od knihkupeckých řetězců mi zůstávají neotevřené v odkládací složce, na knihy z první stránky DK neklikám (já vlastně neklikám ani na tu první stránku :-). Zůstávají tak jen občas rozhovory, recenze v Respektu a na iliteratura.cz, občas na webu autorské čtení.
Samozřejmě nezaručuji, že na mě nějaký způsob knižní prezentace nepůsobí podvědomě/nevědomě (kdybych to věděl, už by to nebylo nevědomé, to dá rozum :-) a nevím, jak působí prezentace knih na lidi, kteří následně působí na mě (výsledky anket a literárních cen se ke mně samozřejmě dostanou, například).

Knihu, kterou jsem právě dočetl (od Patti Smith) doporučil před časem při kázání můj oblíbený kněz. O knize, kterou teď čtu (od Lucie Berlin) jsem se dozvěděl na youtube při sledování veřejné diskuze dvou slovenských literátů. Poslední komentovanou knihu zde (od Jana Balabána) jsem četl, protože Balabána znám už roky – seznámil jsem se s ním prostřednictvím jeho sloupků v Respektu, což mě přivádí k zajímavé – možná – podotázce: vnímáme publikování spisovatele jako jeho prezentací (ve smyslu upozornění na sebe a skrze sebe na své knihy), nebo je to prostě jen působení veřejného intelektuála?
A mnoho knížek (největší část svého ročního přečteného objemu) se ke mně dostane díky komunitě na DK. V životě bych nenarazil na deník Pavly Jezdinské, nebýt něžného komentáře uživatelky milamarus, v knihovně už na mě čeká „Buď, kde jsi“ jen proto, že to tady poutavě zhodnotili Garik a archandelka. A ani tu Vladimíru Čerepkovou bych neměl v must-read listu, nebýt, uživatelko Jájejí, vás.

Ke způsobu výběru četby bych tady ještě rád překopíroval něco právě od Jana Balabána z rozhovoru z roku 2007: „Dneska se volně přístupná literatura stává jakousi babylonskou knihovnou, ve které se člověk ztrácí, takže jde raději pryč. Chybí tam člověk dosvědčující knihu. Jak se říkalo o bibli: není to kniha, kterou si můžeš vytáhnout z knihovny a přečíst, je to kniha, kterou ti někdo předá. A to vlastně trochu platí o každé knížce, že by měla mít svého kmotra, někdo by ji měl předat, doporučit (...) to je pro mě jediný způsob, jak si z té obrovské nabídky vybrat.“

Píšu komentáře především pro sebe. Čtu knih opravdu hodně (myslím, že zbytečně moc, hltavě, někdy si ke své škodě nenechávám „doznít“ právě dočtenou a už se vrhám na další) a po dvou-třech letech už si přečtené knížky nemusím dobře pamatovat – pohled na vlastní komentář mi osvěží moje tehdejší názory a pocity ze čtení.

Zároveň mi komentování umožňuje si myšlenky z knihy verbalizovat. Proměnit pocity a obrazy do myšlenek a následně myšlenky do slov a slova do odstavců. Zdálo by se, že bych k tomu nepotřeboval veřejné publikování, jenže právě umístění do sdíleného prostoru mě nutí tu snahu dotáhnout do finálního tvaru, nezaseknout se tam, kde se mi vyjádření nedaří – při psaní pro sebe by to zřejmě skončilo u nějakých poznámek v jednotlivých odrážkách, soustředil bych se na obsah a neřešil formu. Tím bych ale ten proces prozkoumávání přečteného šidil, něco by tam chybělo.

Do třetice: protože se v komentování často vzdálím od hodnocení děje knihy, ale pustím se do popisů nějakých svých nálad, stávají se moje komentáře jakýmsi pseudo-deníkem, při zpětném čtení (do kterého se ale příliš často nepouštím) se mi vybavují i mimoliterární souvislosti – příjemné i mrzuté.

I když zdůrazňuji že hlavní motivace pro psaní je interní, nechci tím říct, že mě nezajímá, jestli si můj komentář někdo přečte. Pokud dostanu zpětnou vazbu (formou palce nebo dokonce slovní pochvaly) mám z toho radost a zavazuje mě to k tomu, být pečlivý i v dalším komentování. Jak o tom píšu o kousek výš: nesmířit se s nějakou ledabyle nahozenou myšlenkou a pokusit se dát svému psaní i jakýsi řád a srozumitelnost (ne že by to bylo pokaždé poznat). Tak chci využít tohoto svého příspěvku a poděkovat všem, kteří mým komentářům věnovali svůj čas – vážím si toho.

Ještě, když už jsem se tak rozepsal, chci poděkovat všem komentujícím. Právě knižní komentáře považuji (subjektivně, pro sebe) za nejhodnotnější část tohoto webu. Ano, jejich užitečnost je kolísavá, ale už mnohokrát jsem se zde nechal inspirovat ke čtení děl, které bych jinak bez zájmu přešel. A mnohokrát jsem byl „donucen“ se podívat na již přečtené jiným pohledem.
A někdy má prohlížení komentářů opravdu nečekané (hluboké a životní, s nadsázkou jen mírnou, ano :-) následky ... když jsem si někdy před třemi lety chtěl prohlédnout, co místní komunita soudí o mé oblíbené knize Konec dobrodružství, téměř najisto jsem počítal s tím, že se dočtu to, co o této knize soudila většina těch, kterým jsem ji v minulosti vnutil – že je to nepříliš zajímavá, dost bizarní love-story s násilně naroubovanou náboženskou tématikou. Ale jeden komentář byl jiný. Zapamatoval jsem si jej a zapamatoval jsem si i autorku. Přál bych si mít mladší sestřičku, která by psala taková hodnocení, říkal jsem si tehdy, pak se pokáral za nadměrný daydreaming a myslel si, že tím to skončilo. No … a neskončilo :-)

p.s.: Vyvíjet aktivitu ke zlepšení úrovně komentářů ostatních nehodlám – mám dost práce s těma svýma :-)

Ano, úžasná Etty Hillesum. Stejně jako mnoho dalších lidí, kteří pro druhé dělali mnoho, měla pocit, že toho dělá vlastně málo. A stejně jako mnoho dalších lidí, kteří vynikají moudrostí, měla pocit, že její myšlenky vlastně nejsou nijak zvlášť zaznamenání-hodné.
Mám rád tenhle její výrok: „Je to vlastně náš jediný mravní úkol: zkypřit v sobě široké plochy pro setbu pokoje, pro stále větší míru pokoje, aby jej člověk mohl vyzařovat na druhé. Čím víc je pokoje v nás, tím klidnější bude i náš rozbouřený svět.“

Gratuluji ke správné odpovědi, přeji hezký večer a předávám slovo. :-)

Aha, tak jsem se právě, díky tomuto vláknu, dozvěděl, že je rozdíl mezi srnečkem a kolouškem, děkuji! :-) Asi jsem přece jen měl na té základce dávat víc pozor, místo abych Monči Petkovové namáčel copy do kalamáře :-))

HÁDANKA: Budeme hledat autorku. Děvče, které – ještě mladé – zemřelo způsobem, bohužel tolik typickým pro židovský národ v minulém století. Přestože nevedla zrovna vzorový život (partnerský vztah se ženatým mužem), její pobyt na tomto světě nesl znaky svatosti – především v obětování se pro druhé v dobách nacistické okupace své země.
Nebyla vychovávána ve víře, ale duchovní cestu si nakonec sama našla, spíš křesťanskou než judaistickou (její knihy také v Česku vydalo křesťanské nakladatelství). Zůstaly po ní dvě díla: kniha dopisů a deníkové záznamy.

Toho titulního hrdinu zná celý svět, donedávna ovšem mimo mě. No fakt, byl jsem loni na takovém jakože-safari (ne, nebylo to v Africe, zdůrazňuji, abych se vyhnul podezření, že se tady vychloubám svojí zcestovalostí :-) a když kolem běžel takový malý, bíle puntíkovaný jelen, tak všichni v Jeepu zjihli a vzrušeně šeptali Bambi, Bambi! Tak jsem se poprvé dozvěděl o existenci roztomilé animované postavičky a následně pak (protože mě literární zdroje zajímají víc, než filmové adaptace) o autorovi, který ho přivedl na svět. A zjistil i tu vskutku bizarní kombinaci dvou jeho nejznámějších knih! A říkal si, že je dobře, že se mu povedlo ta dvě témata uchovat v oddělených svazcích, kdyby se mu to slilo do jednoho, tak by z toho vzniklo asi něco jako Josefina a koloušek a to by bylo ... ech ... no dobrá, tady svůj proud myšlenek zastavím a vyslovím své přesvědčení, že správná odpověď je Felix Salten, občanským jménem Siegmund Salzmann.

Adhara: Já s vašim výchozím bodem úvah vlastně souhlasím. Můj první dojem z pohledu na smazaný příspěvek býval právě takový: tedy, že to musel být někdo, kdo byl usvědčen z omylu a chce mazat stopy. Nebo někdo, kdo neunesl svoje emoce, projevil se jako hulvát, a zpětně chce napravovat svůj obraz. Příspěvků, které byly z těchto důvodů smazány tu jistě bylo mnoho.
Jsem ale přesvědčen, že je škoda, zůstat u prvního dojmu a promítnout ho na všechny případy mazání a na všechny uživatele, kteří něco mažou. Protože i letmý pohled na toto vlákno (nečetl jsem nijak podrobně, pořádně jen Hančiny vstupy) ukazuje, že motivace jsou i jiné. Vzít první dojem a aplikovat ho na všechny uživatelé, kteří po sobě uklízejí, to není spravedlivé a ani moudré. Neberte to prosím zle, nejde mi o to vás urazit, jen jsem chtěl upozornit, že lidé jsou různí (což je dobře!) a ke stejnému konci (tedy smazanému příspěvku) mohou vést různé cesty. To, že vy nebo já nějakému přístupu nerozumíme neznamená, že je ten jiný přístup je hned apriori negativní. Vysvětluju to srozumitelně? Chci vlastně říct, že si myslím, že místo přístupu „Já nechápu, proč to dělá, to bude určitě nějaká špatnost“ je užitečnější na věci pohlédnout ve smyslu „Já nechápu proč to dělá, zkusím se zeptat a najít v tom smysl“. Ten první přístup vytváří napětí, ten druhý pochopení.

V tomto případě mluvím z vlastní, pozitivní zkušenosti. Komunitu DK neznám, ale množiny „lidé, kteří mažou své příspěvky“ a „lidé, kterým naprosto důvěřuji“ mají nenulový průnik. Za to dávám ruku do ohně!!

Jen dodám, že to, co píšu se nijak neváže k právu uživatelů příspěvky mazat a k právu uživatelů nezveřejňovat své důvody k mazání. To se mi zdá (to právo) tak zjevné, že v tomto bodě skoro nevidím prostor k diskuzi.

Ten nápad Juliany mi přijde prostě skvělý (nejste sama, kdo to tak vnímá). Ještě raději bych nějakou takovou funkci viděl v sekci Příspěvky-Knihy (vinou podivně úsporného formátování textu je záložka Přečtené pro mě komplikovaná k použití), třeba jako filtr, který by mi ze stovek okomentovaných knih umožnil vybrat výrazně menší množství těch, které jsem sám četl (myšleno: mám v Přečtených nebo Hodnocených). To by mi dost pomohlo se orientovat ve velkém množství zdejších uživatelů – nacházet mezi nimi takové, které se vyplatí podrobněji sledovat.

Koka - děkuji za rychlé a srozumitelné vysvětlení.

Když na stránce Úprava knihy přidám překladatele nebo ilustrátora nebo autora obálky (tedy obecně úkony, při kterých odskakuji na jinou stránku), tak se mi ztratí úpravy, které jsem předtím prováděl v input fieldech (např. Originální název) a comboboxech (Žánr).
Není to momentální problém, už to pozoruji dlouho.

Používám Chrome, pokud by to pro identifikaci problému mělo mít nějaký význam.

Zemřel J.E.Frič a s ním jeden z posledních kousků spojení katolicismu s bohémstvím, undergroundem svobodomyslností. Pokoj věčnému nepokojníkovi. (Martin C. Putna)

https://www.databazeknih.cz/autori/jaroslav-erik-fric-3883
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2823080-zemrel-basnik-nakladatel-a-kapitan-undergroundu-jaroslav-erik-fric

Raksa.A: Mám pocit, že je to ve skutečnosti snad i právě naopak. Starý zákon se s velkou pozornosti (řekl bych, že až s neobvyklou něhou) věnuje postavám, které nejsou vyvolené (Jiná věc je, jak to dnes my židé a křesťané čteme, možná tyhle akcenty trochu přehlížíme, podobně jako si při prohlížení starých rodinných alb všímáme jen sebe nebo svých blízkých). Hospodin zachrání Hagar, má příslib slavné budoucnosti pro Ezaua i Ismaele. Scéna setkání Jákoba s Ezauem zachycuje, jak se vyvolený Jákob před ne-vyvoleným Ezauem prohlásí za jeho otroka a prosí o odpuštění. Svého otce nakonec bratři pohřbí společně. Úžasná Rút je moábka (a přitom prababička židovského symbolu Davida), obyvatele asyrského Ninive jsou vzory pro kajícné naslouchání Bohu. Atd.
A patriarcha Abraham? Ve Starém zákonu není jediná zmínka (alespoň si toho nejsem vědom, možná mě Hanka opraví), že by s lidmi jiné víry zacházel s neúctou, že by jimi pohrdal. Koneckonců, když smlouval s Hospodinem o záchranu občanů Sodomy (což se, až do loňského roku, považovalo za největší akt lidské odvahy přemlouvat Boha ke změně rozhodnutí ;-), tak se zastával jinověrců – kdyby žil s pocitem vlastního vyvolení (a zavržení nevyvolených), jistě by takto nejednal.
Hodně zajímavého je o tom ve skvělé knize O svobodě a náboženství, na kterou tady před chvílí upozornil newtory.

JáJejí: moc děkuji za literární tipy, obě knížky vypadají zajímavě (a obě jsou k dispozici v městské knihovně!), zvlášť ta monografie Vladimíry Čerepkové mě láká – mám pocit, že jsem ji zaregistroval, když vyšla, pak to ale překryly jiné knihy (to je tak u mě pořád, knížek je tolik a času tak málo). Teď mi to jde ovšem pěkně do rány, zrovna jsem včera dočetl Bytovou revoltu (https://www.databazeknih.cz/knihy/bytova-revolta-jak-zeny-delaly-disent-360427) a uvědomil si, jak hanebný znalostní deficit tohoto pohledu na normalizaci mám (ač jsem si samolibě myslel, jak nejsem s nonkonformisty dobře obeznámen) a jak velká škoda je, když je ženský úhel pohledu (myslím pohled silných ženských osobností, ne lechtivé vzpomínky milenek Václava Havla :-) na různé části historie/současnosti opomíjen nebo bagatelizován. Tak ještě jednou díky!

Může to být tak i tak. Může existovat partnerský vztah s o dvacet let starší ženou, ve kterém je ta žena rozmazlována a opečovávána (takže žádná náhradní maminčina náruč). Může existovat vztah s o dvacet let starší ženou, do kterého vstoupí muž finančně zajištěn do konce života a žena zatížena dluhy. Může existovat spoustu dalších variant vztahů, které neodpovídají mýtům a předsudečným představám. Tak jako jsou lidé různí, tak jsou i vztahy různé.
Řekl bych, že nestandardní vztahy nesou nějaká rizika navíc (oproti „klasickým“), jasně. Ale řekl bych taky, že ta největší část problému nebude endogenní. Že nejhorší pro netradiční páry budou asi ty různé pohledy úkosem, pošklebky za zády, rádoby-humorné poznámky o starých velrybách a vůbec všelijaké projevy necitlivosti od lidí, kteří nechtějí nebo nedokážou vidět tu nádhernou rozličnost našeho krásného světa a oddělit ji od toho, co vidí ve filmech a čtou v bulváru.

Tak chci tímto všem netradičním párům popřát hodně štěstí a sil a taky trpělivosti. :-)

Ta analýza zařazení Bible do jednotlivých kategorií čtenářské výzvy je opravdu zajímavá – děkuji, Lenko :-)
Připomíná mi to, jak tvořivým způsobem (který by mě ani ve snu nenapadl :-) je možné nad touto knihou přemýšlet, a jak různorodě uvažující uživatele tady na DK máme – přijde mi to fascinující a je mi to sympatické.

Nejvíc zajímavé je to, že vlastně každá z těch kategorií je zvolená správně ... při určitém úhlu pohledu a troše myšlenkové kreativity :-) To je určitě dáno tím, jak je to specifická kniha, u Saturnina by tolik prostoru k hravosti nebylo :-)
Některé kategorie jsou jasné (jednoslovný název Bible má, prokazatelně je složená ze spisků různých autorů a starší než čtenář je taky), jiné ukazují, že tu máme vzdělané čtenáře (bible řecky znamená „knihy“).

Nejvíc se mě líbilo zařazení do sekce „Kniha od autora píšícího pod pseudonymem“, zde je samozřejmě nevyhnutelné to míjení mezi Lenkou a někým, kdo Bibli zná – Lenka nemůže vědět, jak postavy ze Starého zákona přemlouvali Hospodina k tomu, aby jim řekl, jaké je jeho skutečné jméno, že tam figurují různá označení atd. (třeba zde: http://www.cho.cz/clanky/Bozi-jmena.html). Takže se pak může snadno stát, že Lenka vnímá to zařazení jako totální nesmysl, přitom je to dost možná něčím smysluplným, sofistikovaným „žertem pro zasvěcené“ (podobně, jako kdybych Hrdého Budžese zařadil do kategorie „Kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu“ :-))

narážka na hobby není faul ad hominem, ten je definován jinak. Zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Argumentum_ad_hominem

A věta "odpověd sem od vás dostala, že vás baví pozorovat chování lidí a jejich problematické projevy" není demagogie, natož klasická její ukázka (viz.: https://cs.wikipedia.org/wiki/Demagogie)

Něco k argumentačním faulům, pokud by to kohokoli zajímalo (je to šikovné, nejen jako nástroj na hledání chyb u oponenta, ono je kolikrát zajímavé sledovat, jak se toho člověk dopouští nevědomky - nebo jaksi „polovědmky“- sám): http://www.obcanskevzdelavani.cz/work/ke-stazeni/argumentacni-fauly-A4-barva.pdf