mirektrubak přečtené 1243

Tartuffe 2006, Molière (p)

Z trojice nejslavnější Molièrových komedií mi tahle přišla nejméně zdařilá. Nejméně mě vtáhla do děje a dala mi nejméně námětů k přemýšlení. Zřejmě to bude také proto, že hlavní téma už dnes není tak aktuální a citlivou záležitostí: zatímco s chamtivostí a přetvářkou (tou vlastní i tou kolem sebe viděnou) se potýkáme pořád, tak případů, kdy se jeden pokoušel vetřít do přízně druhému předstíráním náboženského zápalu a církevní etiky už dnes nejspíš mnoho nenajdeme. A že by to dokonce vedlo k přepisování majetku? Asi těžko. Druhý výrazně slabý prvek je samotné vyvrcholení knihy, ten neorganický vstup vyšší moci do příběhu, ten celou hru docela srážel. Vyvrcholení by mělo být vždy korunou literárního díla, ne? A tady to vypadalo, jako by mistr dal posledních pár stránek k dopracování nějakému spisovatelskému elévovi (ve skutečnosti je zřejmě vyvýšení královské úlohy snahou vyhnout se dalšímu cenzurnímu zásahu, chápu to správně?). Hru tak drží nad vodou jen humor a básnická lehkost. To jsou věci, které docela fungují, ale samotné nepostačí k tomu, aby z Tartuffa udělaly výrazný literární/divadelní zážitek k zapamatování a opakované konzumaci. Alespoň pro mě tedy ne.... celý text

Ukřižovaný Kristus 2002, Raniero Cantalamessa

„Od starověku až do dnešní doby se často opakuje argument: „Bůh MŮŽE přemoci zlo, ale NECHCE, není to tedy otec; nebo ho CHCE přemoci, ale NEMŮŽE, není tedy všemohoucí.“ Na to odpovídáme: Bůh chce přemoci zlo, může je přemoci a přemůže je. Přemůže zlo fyzické i zlo mravní. Rozhodl se však udělat to způsobem, jaký bychom si my sami nikdy nevymysleli. (Snažme se to dobře pochopit, protože si myslím, že tímto tvrzením se nejvíc přibližujeme k tomu, co by se dalo nazvat křesťanskou odpovědí na námitku o existenci zla.) Bůh se nerozhodl přemoci zlo tím, že by se mu vyhnul nebo je svou všemohoucností zapudil a vykázal je ze svého království, ale vzal je na sebe a zevnitř je proměnil v dobro. Přetvořil nenávist v lásku, násilí v tichost, nespravedlnost ve spravedlnost, úzkost v naději. Udělal to, co žádá od nás, když říká v Písmu: „Nedopusť, aby tě Zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem“ (Řím 12,21).“ Sborník velkopátečních promluv „papežova kazatele“ (jeho oficiální titul funkce je Kazatel papežského domu - Predicatore della Casa Pontificia - a otec Raniero ji vykonává přes čtyřicet let) je sice čtvrt století starý, ale témata nezestárla. Líbí se mi, že optiku Velkého pátku (tedy toho nejsmutnějšího dne v liturgickém kalendáři) nijak nezlehčuje poukazováním na přicházející vzkříšení „třetího dne“, které přece veškerou velkopáteční temnotu překryje světlem Kristova zmrtvýchvstání. Otec Cantalamessa své posluchače nešetří. Nejde zde o konejšivá nebo povzbudivá slova, ale o připomenutí nároků, které víra na křesťany klade. To je patrné asi nejvíc v kázání o chudých, kteří jsou trvalou výzvou pro křesťanstvo i dnes. Mě zaujala hodně i promluva o domněle nelítostném Otci, který vydává na smrt jediného Syna, protože je hluchý k jeho zoufalému volání. Ta myšlenka, že to není Duch, ale Otec, který je z Boží Trojice ten nejvíce neznámý, nepochopený a někdy proto i implicitně odmítaný si vyloženě říká o mé další promýšlení! K Pátku také patří téma dobra a zla, také téma Dobrého a Zlého, tu otec Raniero dobře rozvádí v kázání o víře v ďábla (přesněji: o víře v existenci ďábla, protože můžeme věřit, že ďábel je, ale nesmíme věřit jemu). A obecně o zlu ve světě, které není moudré popírat nebo zlehčovat, ale je nutné s ním denně bojovat vírou, nadějí i láskou. Aby nakonec mohlo platit Pavlovo: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“... celý text

Jiné hlasy, jiné pokoje 1988, Truman Capote

„Ale v Joelově mysli nebylo místo pro modlitbu; vlastně nic, co by se mohlo vyjádřit pletivem slov, protože v podstatě byly všechny jeho dřívější modlitby s jednou výjimkou pouze prosté konkrétní žádosti: panebože, dej mi kolo, nůž se sedmi střenkami, krabici olejových barev. Jak, jak člověk může vyslovit tak něco neurčitého, postrádajícího význam: Panebože, dej, ať mě má někdo rád.“ Výchozí situace je jako z hororu nebo mysteriózního dramatu: tajuplné starobylé sídlo daleko od lidí, skupina podivínských rezidentů, sdílená tajemství domu i skrývaná místa v minulosti jednotlivých obyvatel. Do toho mladý chlapec jako prvek nevinnosti, který se s tím vším bude marně bojovat. Nutně, ale nutně marně. Jenže u Capoteho je to trochu jinak. Zaprvé Joel, ten rozhodně není prvkem normality v ujetém světě, není to žádný správňácký Huckleberry Finn se zdravou vitalitou a přirozeným morálním kompasem. Spíš je to mladý pletichář se sklony k manipulování a s poněkud příliš sebestředným ohniskem. (Prostě autorovo alter ego, no. :-) Ale to nevadí, naopak, je to fajn, román tím nabírá na hloubce i barevnosti. Přestože partička divnolidí ze Skully's Landing je zajímavou sbírkou charakterů a osudů (a pokud by toho bylo málo, máme tady ještě Idabelu a Florabelu, sestry ze sousedství. A jednorukého holiče.), jde především o Joelův vnitřní svět. Ten je nezbytně narušený, rozbitý. A jak by mohl nebýt, je to čerstvý sirotek v cizím prostředí, navíc s hypertrofovanou vnímavostí a ve zranitelném věku tvořící se identity. Vlastně je s podivem, že to zvládal ještě tak dobře. Zajímavý a zvláštní mi také připadal Joelův vztah k domu a lidem v něm. Na nikoho tam se nemůže plně spolehnout, nikomu zcela nerozumí a s nikým se nemůže cítit zcela v bezpečí. Proto také chce z domu pryč, píše tetě o pomoc, dokonce se pokouší utéct... Ale stejně se mi zdá, že je s domem v nějaké nepostižitelné symbióze, jako by tam nějak patřil, jako by nějak nemohl o své vůli dům opustit dřív, než ho dům propustí sám. Ostatně, k hlubšímu propadnutí do halucinačního přízračného světa u Joela došlo právě až poté, co se pokusí ze Skully's Landingu vypadnout. Jako by Joel ke své dospělosti mohl dojít jen skrze přijetí domu (a tím i přijetí vědomí, že světu kolem nebude nikdy zcela rozumět a vždy se bude cítit trochu sám) a nikoli skrze odmítnutí. (Ale to už tady asi přehnaně fantazíruju.) Myslím, že celý román hodně stojí na Capoteho literárním talentu. V komentářích čtu nadšení i kritiku. Sám jsem zažíval obojí: občas mně těch fantazijních obrazů přišlo až moc, zdálo se mi, že Capote – jak už to tak u prvotin bývá - okouzleně sleduje svůj talent a zkouší, jaké všechny jeho stylistické a obrazomalebné kousky text unese. Ale pak jsem měl chvíle, kdy jsem měl pocit, jako bych bloudil jižanskou přírodou přímo vedle něj, tak působivé to bylo. (A že jsem všemu nerozuměl? Na to jsem přece zvyklý, z knížek i ze života :-) Po dočtení jsem si ještě uvědomil, že tohle byla třetí Capoteho knížka, kterou jsem četl, a že byla každá hodně jiná. To o spisovatelských kvalitách mistra Trumana také něco vypovídá. Povzbudilo mě to k tomu, zkusit od něj ještě něco dalšího. „Před narozením; ano, jaký to byl vlastně čas? Čas jako teď, a až oni zemřou, bude pořád takový: tyhle stromy, ta obloha, ta země, ty žaludy, slunce a vítr, všechno to bude stejné, zatímco jejich srdce se rozpadnou v prach a změní se jenom oni. Teď ve svých třinácti letech byl Joel blíž vědomí smrti než v kterém jiném budoucím roce: v jeho nitru roste květ, a až se všechny ty stlačené lístky rozvijí, až poledne mládí zazáří tím nejbělejším požárem, otočí se a pohlédne, jako už hleděli jiní dřív, než tu byl on, kde se před ním otevřou nové dveře.“... celý text

Vara Guru 2022, Jan Křesadlo (p)

Představené panoptikum prvorepublikového maloměsta mě náhodou dost bavilo! Vlastně víc než samotná hlavní (a titulní) zápletka: vstup nadpozemské čistoty do upatlané lidské reality by měl teoreticky vnášet do příběhu novou dimenzi, nějak to všechno jinak nasvětlovat nebo nazírat z jiné perspektivy... Nebo si to aspoň tak myslím (protože u pana Křesadla jeden nikdy neví, jaké jsou jeho autorské záměry). Tak či tak, dějová linie s ezoterickým zdrojem osvícení mě tentokrát zajímala jen ve své sociální dimenzi, mystické prvky (proti kterým v beletrii jinak nic nemám :-) mě míjely. Nejvíc jsem se tedy bavil u těch zdánlivě vedlejších postav, které byly tak zvláštně bizarní, tak legračně se hemžili a lopotili se a byly tak zvláštně popsané! Trochu mi to připomínalo Ladislava Fukse (samozřejmě spíš čtenářsky pocitově, než stylem psaní), také zde byl svět vykreslován detailně přesně, důsledně a v zásadě realistický, jen v něm bylo všechno nějak bláznivě šejdrem – jako na karikaturním portrétu, na kterém je všechno rozpoznatelné, ale zároveň všechno jinak. Jo, bavilo mě to.... celý text

Vzpomínky na Editu Steinovou 1992, * antologie

„Bezprostředně před svou konverzí a potom dlouho po ní jsem se domnívala, že vést náboženský život znamená vzdalovat se všeho pozemského a žít jen myšlenkám na božské věci. Ponenáhlu jsem se naučila vidět, že se od nás chce na tomto světě něco jiného. Že ani rozjímavý život nesmí přerušit naše spojení se světem. Že je možné, aby věda a práce byly službou Bohu. Proto jsem se mohla rozhodnout, že se zase vrátím k vědecké práci a že ji budu dělat poctivě. Myslím si dokonce, že čím hlouběji je člověk vtahován do Boha, tím víc zase musí v tomto smyslu vycházet do světa a vnášet tam božský život.“ Myslím, že tu výhradu, kterou v komentáři níže nastínil Mimir, nelze zcela ignorovat. Jistou snahu „nalakovat sestru Editu na růžovo“ asi nejde přehlédnout, navíc při vědomí, že katolická komunita tuto tendenci mívá (stačí vzpomenout na jinou slavnou karmelitku, Terezii z Lisieux: jak významně ji v prvních verzích jejího odkazu retušovali její vlastní sestry – s upřímným přesvědčením, že je jejich aktivita bohulibá!). Dokladem může být třeba vzpomínka na reakci Editiny maminky na zprávu o její konverzi – na stejné straně hned pod sebou vidíme diametrálně rozdílné vyprávění od členky rodiny Steinů a od katolické přítelkyně. Nevadilo mi to, vlastně mi ta Editina adorace ze stran jejich sester a kolegů přišla milá, navíc se tam jistě odrážel fakt, že Edita skutečně byla výjimečnou osobností, nejen znamenitou myslitelkou, ale především silnou a dobrou ženou. Nelze to nevidět a nelze to neobdivovat. Přesto považuji za nejzajímavější místa knihy ty úseky, ve kterých zaznívá přímo Editin hlas. Dílčím tématem, které mě zvlášť zaujalo, byl konflikt loajalit mezi povinnostmi ke své víře (následování Krista je náročný úkol, nemůže to být něco, co člověk dělá jaksi na poloviční úvazek) a své rodině a kulturní a civilizační tradici (nevím, jak to nazvat lépe. Zkrátka, že opustila těžce zkoušenou víru svých předků v době, která byla pro její lid takovou katastrofou. To muselo být tak emočně náročné!) Připomněla mi tím jinou židovskou filosofku, Etty Hillesum, která v podobné situaci podobný krok neudělala. (Ale jinak si obě dámy, Etty a Edita, byly opravdu v mnohém podobné. Nejen vnějškově, pobytem ve Westerborku a smrtí na Východě. Mnohem více tím úžasným mírem a pokojem, který v sobě dokázaly rozvíjet a který přenášely na lidi okolo sebe) Vzpomínky na Editu Steinovou jsou knížkou, která na malém rozsahu nabídne opravdu dost témat k promýšlení! Třeba o tom, že není nutné dávat do protikladu filosoficky a teologicky orientované myšlení. Nebo že život v klauzuře neznamená konec péče o svět. Pro mě je zejména silným svědectvím o tom, jak život z víry dokáže v člověku aktivovat ty nejlepší lidské rysy – vyrovnanou pokoru, ohleduplnost, mírnost, vděčnost. Zaměření svého života mimo zájmy ohraničené vlastním prospěchem. Je krásné a povzbuzující to sledovat. „Má duše vystoupila ze sebe a vstoupila do božského života. Klidným plamenem v ní hoří láska, kterou vznítil sám Pán a nutká ji, aby ji sdílela s jinými, aby i ona zapalovala... Jasně vidím úsek, po kterém mám jít – nevidím příliš daleko dopředu, dobře však vím, že až dojdu tam, kde se mi teď zdá, že obzor končí, otevře se mi nový výhled.“... celý text

Živý duch 2023, Romano Guardini

„Naše vůle k sebeprosazení chce, aby věci byly takové, že se mezi nimi budeme cítit potvrzeni, přijati, neseni, podporováni. Tak se neustále snažíme svět přeformovat podle našeho specifického bytí. Každý pohled na svět, jak skutečně, ze sebe jest, přináší mé individuální existenci větší námahu. Každá věc má podstatné stránky, jež jsou cizí mé specifické přirozené vůli. Existují celé oblasti bytí, jež jsou cizí mé svévoli. Ba i ve mně samém jsou podstatné stránky, jež jsou dominantám mé bytosti nepohodlné. Vidět skutečnosti, jak jsou, tedy pokaždé způsobuje, že svět se pro mne stává méně pohodlným. Ovšem pokaždé také více stojí za to v tomto světě existovat – ve světě, o němž musím říci, rozumím-li správně sobě samému: „Děkuji Bohu, že svět není takový, jaký jej chci.““ Od Romana Guardiniho jsem ze svých předchozích zkušeností zvyklý na kombinaci teologické propracovanosti, srozumitelného podání a poeticko-povzbudivého oslovujícího stylu. A opět jsem nebyl zklamán. Jestli je Guardini nejvýznamnější teolog minulého století, to se posuzovat neodvážím, ale v mým očích je to zřejmě teolog čtenáři nejvíce přístupný. (Guardiniho user-friendly psaní si zvlášť vážím v kontrastu s mistrem Rahnerem, s jehož Základy se mořím už od Dušiček rychlostí jedné kapitoly za týden :-). V tematicky propojené trojici starších textů se dotýkáme lidské svobody. Konkrétněji nutného napětí mezi svobodou stvořeného člověka a nezměnitelnými danostmi stvořeného světa, ve kterém se utváří a formuje lidská existence. Také se zaobírá svobodou ve své paradoxnosti, když vymaňuje pojetí svobody ze zajetí lidské svévole a širokých možností člověka, které se zdají být vrcholným projevem svobody (vždyť přece platí, že čím víc možností, tím větší svoboda, ne?), ale jsou vlastně omezující, protože do nabídky přidávají věci nesouladné s lidskou důstojností a jeho určením. (O tomto psal obsáhle dominikán Servais Pinckaers ve svých výborných Pramenech křesťanské morálky; právě to, že jsem se rozporům mezi svobodou kvality a svobodou neurčenosti už dříve docela zabýval, mi pomohlo přijmout Guardiniho postoj bez odporu). Romano Guardini přesvědčivě dokladuje, že člověk je tím svobodnější, čím více je jeho rozhodování v souladu s tím, kým bytostně je ve svém jádru. Takže je paradoxně nejvíc svobodný tehdy, když „nemůže jinak“. Pochopitelně nesmí toto „nemůže jinak“ být vnuceno z venku nátlakem nebo zevnitř podlehnutím vlastním emocím a závislostem. Pro katolického myslitele Guardiniho je to samozřejmě osobní Bůh, který dává člověku jeho směřování. Odpověď na otázky „kdo jsem?“ a „jaký je smysl mého života?“ je proto logicky shodná s odpovědí na otázku „jakého mě chce Bůh?“ (což je něco docela jiného než „jakého mě chce mít pan farář?“, to snad ani nemusím dodávat). Jeho cesta ke svobodnému člověku je tak cestou od vlivu „konstelace periferních sil“ k poznání a přijetí svého vlastního já. Taková svoboda je pak dílem vnitřní pravdivosti a odpoutávání se od závislostí a lidských vymyšleností. To všechno se ale musí pěstovat, nespadne to z nebe samo. A jistě to není snadný proces a jistě není nikdy ukončen, je to trvalé „otřásání a utváření“. „Ke svobodě se musíme osvobozovat.“ píše Romano Guardini velmi výstižně. V doslovu (který je velmi přínosný a vlastně bych doporučoval jej předřadit před čtení samotných Guardiniho esejí) jsem se dozvěděl, že se jedná o tři úvahy z rané části teologovy tvorby a že se nezdálo, že by otci Guardinimu na nich příliš záleželo (společné knižní vydání inicioval nakladatel). Přesto se podle mě nejedná jen o nějaké příležitostné texty, které jsou zajímavé pouze kvůli jménu autora. Naopak, byla to pro mě radost číst, stálo to rozhodně za to! „Uchopit Boha: ne absolutní ideu nebo absolutní hodnotu, nebo absolutno vůbec, nýbrž skutečného, živého Boha. Duch je to živé ve mně, co se plně samo sebou stane až tehdy, když získá Boha jako obsah, jako obsah vlastního života – v poznávání, hodnocení a rozhodování, v tvoření a činu. Osobního Boha, ne jakousi obecnou podstatu světa, jeho slepě působící základ. Osobního Boha, který oslovuje a vyžaduje odpověď. Duch je to ve mně, co může být voláno Bohem. Co vůbec vzniklo tím, že tvořící Bůh to povolal. To, co má jméno, protože tvořící Bůh to pojmenoval. To ve mně, co je bytostně pojmenováno; neboť úkon, jímž to bylo stvořeno, byl úkon pojmenování, povolání jedinečné bytosti.“... celý text

Továrna na absolutno 2018, Karel Čapek

Líbí se mi, jak Čapek uvažuje o Bohu. Jeho pohled agnostika je v tom zdánlivě omezující (promýšlení transcendentního bez vědomí/jistoty transcendentality, chtělo by se mi říct, ale tím bych zase Čapka redukoval a nespravedlivě ho připoutával k zemi), ale opravdu jen zdánlivě, myslím. Jeho promýšlení Boha je totiž vlastně přemýšlením o přemýšlení lidí o Bohu, je to pohled jaksi zespoda. V Továrně na absolutno při tom přijde na spoustu zajímavých myšlenek a postřehů, které jsou pro mě jako katolicky orientovaného věřícího zajímavé mimo jiné právě svojí specifickou perspektivou. Přes výše zmíněné pronikavé vhledy do života zbožných laiků i církevní hierarchie se mi Továrna nezdála být tak hluboká filosoficko-politicko-sociální studie, jakou je třeba R.U.R. nebo Válka s mloky (i když té se podobá strukturou a trochu i satirickým tónem), o Bílé nemoci nebo noetické trilogii ani nemluvě. Náladou mi to připomínalo nejvíc asi Apokryfy, tou hravostí. Nemyslím to zle: pomrkávající Čapek, který se na půdorysu vážného tématu dopouští rozverné taškařice mi docela sedl do nálady. „Já říkám podruhý: spakujte to, nebo vám to ve jménu Páně rozbiju!“... celý text

Ze života hmyzu 2018, Karel Čapek

Když jsem byl dospívající chlapec, měl jsem tuhle hru moc rád, dokonce mnohem víc než R.U.R. nebo Bílou nemoc. Teď jsem ji po dlouhých dekádách znovu slyšel v rozhlasové podobě... a mnoho z mého okouzlení vyprchalo, to musím říct. Zvlášť úvodní scéna s povrchní partičkou motýlů byla sama docela povrchní, takže jsem na konec jejich výstupu čekal s čím dál menší trpělivostí. Pak už to bylo lepší, hovniválové a další žoužel o nás lidech říkali mnoho pravdivého. S poměrně značnou mírou rozmrzelosti jsem musel konstatovat, že se toho od Čapkových dob v lidském společenství změnilo jen pramálo - jsme pořád tak sobečtí, do sebe zahledění a posedlí majetkem a mocí, jako jsme byli i tehdy. Hra nám tento fakt prezentuje možná příliš schematicky a prvoplánově didakticky, zdá se mi dnes, ale svoji působivost to stále má.... celý text

Plody vzdělanosti 1956, Lev Nikolajevič Tolstoj

Barevný závoj 2017, William Somerset Maugham

Už jsem s Maughamem měl dříve čest, takže jsem se na audio verzi Barevného závoje těšil. Nečekal jsem ale, jak moc se mi to bude líbit a jak moc budu do příběhu manželů Faneových emočně zapojen. Přitom ani nevím proč vlastně? Neměl jsem pocit, že by byli zpracováni literárně výjimečně poutavě („pouze“ vysoký standard). Jejich příběh nebyl ani kvapíkem od jedné dramatické zápletky k druhé, vlastně spíš naopak, vnějškově se toho na stránkách zase tolik nedělo. Ani jeden z nich mi nebyl sympatický, ani jeden z nich mě taky na druhou stranu nefascinoval svým záporným charakterem nebo komplikovanou povahou. (To ovšem neplatí o sestrách františkánkách, ty byly nejzářivějším elementem celého románu, ty jsem si okamžitě zamiloval a vizualizoval podle opravdových sestřiček :-) Ale nějak mi prostě nedali spát, Kitty a Walter, a já mnohokrát vyhlížel půlnoc, abych si mohl užít další půlhodinku jejich osudu. Zdánlivě je osnova děje jasná: jdeme od selhání přes katarzi k novým životním hodnotám. Ty zprvu vypadají jako z nouze ctnost, aby se pak proměnily ve ctnost přijatou a útěšnou. Ukázkový příběh o zmoudření skrze přijetí vlastní viny. Jenže takhle jednoduché to přece nebylo, ne? Kittin přerod na mě víc než cokoli jiného působil jako úniková strategie, jako hektická snaha zaplnit prázdnotu. (Nevyhnul jsem se srovnání s nedávno čtenou Jozovou Hanulí, jejíž proměna na mě působila mnohem víc věrohodně. Ale opravdu mnohem víc.) Kitty se mi zdála být jako zrno, které hned vzešlo, ale protože nebylo hluboko v zemi, na slunci by jí hrozilo rychlé uschnutí. Tomu myslím odpovídá i její rychlá recidiva při dalším setkání s Charlesem (který na mě působil z celého románu nejméně životně, protože příliš černobíle. V jeho případě tedy černočerně). Ale nechtěl bych Kitty křivdit, její emancipace byla úctyhodná, její odvaha podívat se co nejvíc upřímně na sebe, najít pravdu o sobě (o své situaci vnější, ale zejména stavu svého nitra) a ochota nelpět na starém a přežitém byla inspirující. Co Walter? Na začátku zápletky vstoupí do příběhu jako neprávem podceňovaný muž, který má věci pod kontrolou a je před Kitty o pár tahů vepředu. Jenže jeho chladná rozhodnost a emoční zdrženlivost, která byla v okamžiku krize účelná a užitečná (právě Kittino vědomí, že nad svým mužem ztratila nadvládu bylo nezbytnou podmínkou její vnitřní transformace, myslím) se ale postupně stávala brzdou možného uzdravení jejich vztahu – začalo to v mých očích vypadat, že jeho zaťaté mlčení není ani tak vhodně zvolenou reakcí (drsnou, ale nutnou), jako spíš znakem jeho vnitřního zranění a nezralosti. Nakonec to možná byl jediný způsob, jakým dokázal reagovat na krizi. Takže jsem získal pocit, že to schéma „on silný – ona slabá“ vůbec nemuselo odpovídat skutečnému stavu v domácnosti Faneů. No, možná je to právě určitá nepostihnutelnost obou manželů, která z Barevného závoje udělala tak zajímavý zážitek, už jsem to doposlouchal před pár týdny a pořád na ně trochu myslím. Což je přesně to, co od dobré beletrie očekávám.... celý text

Byl jsem muslimem 2016, Naeem Fazal

Jak správně zmiňuje kacaabba, kniha není o popisu srážky dvou náboženských systému v mysli a srdci člověka. Islám je panem Fazalem opuštěn bez pochyb a výčitek, konverze je popsána jako rychlý a snadný proces – problematické jsou jen společenské a rodinné aspekty, které to nutně muselo vyvolat. Ale ani to není těžištěm knihy, jakkoli to patří ve vyprávění k narativně zajímavějším místům. Je vlastně docela úsměvné, že ačkoli je autor Pákistánec, jeho příběh je velmi americký, skoro bych řekl, že typicky americký. Aspoň mně se to tak zdálo, v tom jeho tahu na branku a asertivitě, a taky v důrazu na komunitní rozměr náboženského života. Tohle mi přišlo na čtení nejzajímavější: sledovat ten dramatický rozdíl v tom, co znamená být křesťanem v církvi tam a tady (konkrétně mezi nedenominační církví tam a katolickou tady). Naeem Fazal totiž rozhodně netrpí nějakým ostychem ohledně hlásání evangelia, našemu argumentu o „svědčení životem“ by nejspíš příliš nerozuměl a asi by se ptal, kolik jsme tedy těch lidí obrátili tím naším tichým dáváním příkladu. Sám se nijak nenechá brzdit a jeho energie přináší hmatatelné výsledky v podobě rostoucího společenství, které má na starost. Bylo mi sympatické, že se ve své evangelizační snaze zaměřuje na lidi na okraji společnosti, kteří by jinak těžko nacházeli cestu do církve. Ale měl jsem na druhou stranu také pocit, že je na vnějškové fungování zaměřen až moc, že si nějak ztotožňuje dobře fungující náboženské centrum s dobře fungující vírou. I na podobě knihy je to, myslím, poznat, je to víc reklama na jeho působení než sebezpytné bilancování. Takže to pak působilo místy lehce ploše, i když jsem měl stále na mysli, že je víc manažer a kazatel než teolog (vybavuje se mi část vyprávění, kdy se přiznává, že až po delší době křesťanského života přišel na to, že pro Boha nejsou důležité skutky, ale vnitřní úmysl. Což je ale základní postoj už v tom Islámu, ve kterém vyrostl). A z jeho někdy sympatického sebevědomí mi šel občas také mráz po zádech, třeba když se pustil do exorcismu v situaci, kdy byl teprve krátce po konverzi a podle svých slov znal z Bible jen pár vět. Nebo když s velkou autoritou říká lidem, že pro ně má osobní vzkaz od Boha – pouze na základě nějaké banální shody situací. Bylo pro mě zajímavé a částečně inspirující Fazalův příběh číst, ale odhaduji, že v jeho církevním společenství bych se asi úplně doma necítil.... celý text

Adam stvořitel 2018, Karel Čapek

„Všecko může člověk stvořit, jenom sebe sama nepředělá.“ Bylo to (opět) takové snadno rozpoznatelně čapkovské. Ta až učitelská názornost, ve které se zdá být (opět) upřednostňována významová přesnost před vypravěčským překvapováním. Tentokrát mi to vůbec nevadilo (ale mně to vlastně u Čapka/Čapků ani jindy nevadí. Možná někdy, trochu :-), k čemuž jistě přispělo i to, že humor zde byl nenásilně milý a dobře napsané dialogy i monology plynule utíkaly a hladce posouvaly děj. K zamyšlení vybízí i základní otázky hry: předčil by člověk při vymyšlení a tvorbě světa svého stvořitele? Zdálo by se na první pohled, že by mohl, vždyť zná svoji situaci mnohem důkladněji a jaksi intimněji než vzdálený Tvůrce. No, akorát že vůbec. O absurditě této představy už dříve podali svědectví Jób i Kazatel a k zjištění, že kibicovat je mnohem snazší než nést odpovědnost, se dost brzy dospěl i náš Adam. Jeho rádoby tvůrčí výkony pod rouškou komedie ukazují vlastně dost smutný pohled na marnost lidského snažení dostat vlastní svět a vlastní život zcela pod kontrolu. Ta snaha je sice pochopitelná, je chvályhodné, že se Adam nechce smířit s tím, co na světě nefunguje (asi proto ho Čapkové vykreslili v zásadě laskavě), ale i on dojde k hranicím toho, co je pro člověka možné. Zvláštně dvojznačně pak na mě působí samotný konec hry, kdy se Stvořitel od Adamova díla odtáhne. Je to rezignace na péči o člověka nebo nějaká forma extrémní pedagogiky ve smyslu „co sis, člověče, navařil, to si taky sněz“? Nebo povzbuzení k lidské odpovědnosti ve světě, kde to na nikom jiném než na člověku není? Nevím. Ale posiluje mě mé přesvědčení, že žiju ve světě, ve kterém se na mě můj Stvořitel nevykašle, ať už to z hlíny sobě svěřené splácám jakkoli křivě. „Chceš vskutku rušit můj soud, prohlásit mě za svévolníka a sám zůstat spravedlivý? Zdalipak máš paži jako Bůh a jako on hřímáš svým hlasem? Ozdob se tedy důstojností a vyvýšeností, oblékni si velebnost a vznešenost. Vylej všechnu prchlivost svého hněvu, pohleď na každého pyšného a sniž ho, pohleď na každého pyšného a zkruš ho, sraz na místě svévolníky, ukryj je všechny společně do prachu, jejich tvář ovaž pro úkryt v zemi. Potom ti vzdám chválu i já, že tvá pravice tě zachránila.“ (Jób 40,8-14)... celý text

Gaudium et spes – Padesát let poté 2015, kolektiv autorů

Kniha nabízí vydatné čtení o vydatném koncilní dekretu a předkládá před čtenáře inventuru toho, jak si stojíme v naplňování zásad, které koncilní otcové vytýčili před Boží lid. Před celý Boží lid: biskupy, kněze i laiky. Dělá to hodně dobrým, čtivým způsobem – není vůbec samozřejmost, aby sborník složený z příspěvků mnoha autorů různých oborů (napočítal jsem jich patnáct, těch autorů) a různé publikační zkušenosti působil tak kompaktně a vyhnul se výkyvům. Může za to asi pečlivý výběr respondentů a kvalitní editorská práce, řekl bych. Při přemýšlení o významu dekretu Gadium et spes se nejde vyhnout promýšlení napětí mezi dynamikou vývoje (tolik je toho v církvi i ve světě jinak – už zde není komunismus a bipolární svět, zato jsou zde dezinformace a fundamentalistické násilí, třeba) a kontinuitou vývoje (tolik je toho v dekretu, co sedí na naše aktuální podmínky jako by to bylo vydáno včera). Neexistuje snadný recept a zřejmě ani neexistuje nějaký jeden platný recept na to, jak dekret číst a jak s ním užitečně pracovat. Jisté ale je (minimálně mně se to jisté jeví), že text je stále živý a aktuální, to se mi zdá tahle kniha dokazovat. Kdybych měl ukázat na konkrétní téma, které mě nejvíc oslovilo nebo donutilo k přemýšlení, vybíral bych těžko, celá kniha je opravdu hodně vyvážená. Ale téma nad jiné zajímavé je pro mě obraz člověka a jeho identita, hlavně vnímání podstaty lidské důstojnosti a interakce křesťana se světem – inkulturace člověka jako Božího obrazu. Obousměrné dialogické pojetí toho vztahu a jeho teologické promýšlení je velkým darem koncilu a zde je dobře reflektováno a aktualizováno.... celý text

Marná lásky snaha 2018, William Shakespeare

„Jak výmluvný je dým tvé výmluvnosti.“ Shakespearovy komedie obecně ve velké lásce nemám a ani tahle není výjimkou, přijde mi moc upovídaná! Také je dějově chudá, ale to samozřejmě nemohu kritizovat, protože to je vlastnost žánru commedia dell'arte, kterým je Marná lásky snaha víc než inspirovaná. Při čtení jsem se ale docela často přistihl, jak jsem zaujat a pobaven tím ohňostrojem hříček a dvojsmyslů – ke svému překvapení a jaksi proti své vůli, samozřejmě, protože ty verše byly někdy docela pubertálně vulgární a já jsem přece ten vážný intelektuál :-) „Když naše láska patří, dámy, vám, pak její chyby náleží vám též. Nevěrní sobě, my jsme věrní vám, a za obojí můžete jen vy. Faleš, co sama o sobě je hřích, tak očištěna promění se v ctnost.“ Kdybych v komentáři k renesanční komedii psal přísně o mravech postav, byl bych směšnější než Don Armada, vždyť je to přece nevázaná taškařice, žádná moralita! Přesto mám pocit, že se jazyk hry nějak souladně vztahuje k ději, a že tedy děj má větší význam než jen být prostorem pro slovní ekvilibristiku. Stejně jako význam slov v hříčkách uhýbá a slova více neříkají než říkají, tak i povedení nápadníci se neustále zaklínají pravdou a ctí a přitom používají slova jen aby mátli a klamali - své přátele, své vyvolené ženy a vposled nějak asi i sami sebe. A mám chuť ten otevřený konec, který činí happy end spíš nepravděpodobný (konečně: už v názvu se dozvídáme o marnosti snahy čtyř Francouzů :-), interpretovat jako doklad toho, že jenom s vymazlenými řečičkami si nakonec nevystačíme.... celý text

Měsíc pro smolaře 1994, Eugene O'Neill

James je zamilovaný do Josie a Josie do Jamese. Otec Josie jim lásku přeje. James bude brzy dědit a bude finančně zaopatřený. Na obzoru se nezdají rýsovat žádné vnější okolnosti, které by měly narušovat zdárné pokračování právě popsané výchozí situace. Tak co by se mohlo pokazit? Jenže pokazilo se nakonec úplně všechno. Přišlo mi, že je v tomhle statku v Connecticutu vše naopak. Zatímco jiné divadelní hry a beletristická díla popisují postavy, které jsou vnitřně zkažené, ale snaží se předstírat mravnost, poctivost nebo vnitřní etickou konzistenci (třeba Revizor, Ideální manžel nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové? - abych zmínil namátkou pár z těch, které jsem potkal nedávno), tady to tak není. Tady mají postavy uvnitř touhu po dobru pro sebe i druhé, jen byly vrženi do prostředí, ve kterém si každý zvykl na to, že jakoukoli citlivost nesmí dávat najevo, vždyť by mohla vypadat jako slabost a slabost se tady přece krutě trestá! Jenže tím, jak je jejich křehkost nepěstovaná, tak s ní neumí zacházet. Jejich vyjití ze sebe pak působí nejistě, pro druhé nevěrohodně, snad i pro ně samé nevěrohodně (někdy jako by sami nevěřili svým dobrým stránkám). A tak se při první známce nepochopení zaleknou a vracejí do zdánlivého bezpečí cynismu, chladu a vypočítavosti – do emočního světa, který vnímají jako jistotu. A tak ani nadále nepáchají dobro, které chtějí, nýbrž zlo, které nechtějí (abych to vyjádřil takhle biblicky). A tak Josie zůstává stále nemilována, otec Phil neuvidí svoji dceru šťastnou a Jamese i nadále bude likvidovat alkohol.... celý text

Snová novela / Die Traumnovelle 2007, Arthur Schnitzler

Gloria 2021, Timothée de Fombelle

Slyšel jsem hru zpracovanou pro rozhlas, dost tvůrčím způsobem, s různými zvukovými efekty. Takže vlastně nemůžu dobře posoudit, jak novelka vypadá na papíře (podle webu Baobabu moc hezky). Ale něco snad lze říct i tak. Třeba že jde o velmi křehký příběh, který dokáže nečekaně obživnout a oslovit. A taky pořádně dojmout, přiznávám. A že je děj docela předvídatelný a taky didaktický? Tak ať. Já poslouchal v čase těsně předvánočním, ale myslím, že bych s radostí tuhle vydatnou infuzi víry, naděje a lásky přivítal i v jakýkoli jiný čas.... celý text

Peer Gynt 1994, Henrik Ibsen

Také jsem měl tendenci číst hru „náboženskýma očima“, jako konfrontaci pohanského světa a křesťanství. Peer jako zástupce pohanského/trollího principu, který nezohledňuje než vlastní touhy a potřeby (spíš domnělé potřeby, vždyť se tak často sápe po něčem, na čem mu vůbec nesejde a škodí tam, kde by vůbec nemusel) a Solveig jako představitelka křesťanského sebeobětování z čisté lásky. Život podle sebe a pro sebe na jedné straně; nezištné žití jako existence pro druhého na straně druhé. Asi si při čtení nelze neklást otázku, proč je Peer Gynt právě takový, jaký je? Nemilované dítě nebyl, nemilovaný dospělý není. Nějaký hendikep, který by ho vylučoval ze společnosti také nemá, naopak, jeho výmluvnost a tah na branku by z něj při jiném charakterovém nastavení činila oblíbence kolektivu. Takže? Těžko soudit, ale jako nápovědné se mi jeví ty verše, kde sám sebe přirovnává k cibuli. Jen samé slupky a žádný střed. Žádné jádro, žádná identita. Peer neví, čí je, a tak tu prázdnotu uvnitř nějak halasně přetlouká. Nebo má strach, že jako dobrý člověk by nebyl dobrý dost (a zklamal by tak očekávání své matky) a aby se vyhnul pokusu o správný život, utíká tak daleko na druhou stranu, jak jen může (něco jako když na časté cesty jezdí ten, kdo se bojí usadit; nebo jako když nahání ženy člověk, který se obává, že by v manželství neobstál). Také jsem si vzpomněl na Tomáše Akvinského a jeho myšlenku (původně asi Aristotelovu), že opakování zlých skutků vede ke vzniku návyku na neřesti (habitus vitiorum tomu říkají teologové). Z téhle skluzavky zla nejde vystoupit, ta končí až smrtí (nebo krátce před ní). Hodně jsem po dočtení myslel na Solveig. Ona je tím světlem v temných hlubinách příběhu. Její láska je věrná a nesobecká, dokáže odpustit i sedmdesátkrát sedmkrát, snad navzdory všemu věří, že zlo v Peerovi není trvalé a je ochotna si na jeho proměnu počkat. Je zjevným symbolem naděje na ospravedlnění a spásu, která je zde pro každého (protože když pro Peera, tak opravdu pro každého). Ale právě jen symbolem, myslím. Henrik Ibsen v žádné jiné hře nepoužívá nadpřirozené prvky (aspoň myslím) a já si to interpretuji tak, že takové chování, jaké předvádí Solveig, je možné právě jen jako podobenství. Reálné Solveig v reálné situaci bych její přístup nedoporučoval: obětavá a vytrvalá láska je nutná, jistě, ale znamená to zmařit vlastní život?... celý text

Intimní schránka Sabriny Black 2002, Emil Hakl (p)

Zimní kniha o lásce 2021, Dora Kaprálová

Mně se tohle stylizované multivyznání náhodou líbilo, bylo to hravé, vtipné, chytře vystavěné a přiměřeně ujeté. A krátké tak akorát: zábava na jeden příjemný literární večer. Měl jsem zároveň pocit, že i přes hodnocení leckdy hodně kritické a ironické, na nás muže autorka vlastně nahlíží tak nějak hezky, se shovívavým pochopením. A že je milovaných mužů taková hromada? To nemusí být povrchnost nebo přelétavost, možná je to spíš autorčina pocta mužské (lidské) odlišnosti. Jsme všichni divně praštění, nějak směšní, nízcí a hříšní, ale přesto milování-hodní. Tak díky za to připomenutí. :-)... celý text