mirektrubak
přečtené 1229
Měsíc pro smolaře
1994,
Eugene O'Neill
James je zamilovaný do Josie a Josie do Jamese. Otec Josie jim lásku přeje. James bude brzy dědit a bude finančně zaopatřený. Na obzoru se nezdají rýsovat žádné vnější okolnosti, které by měly narušovat zdárné pokračování právě popsané výchozí situace. Tak co by se mohlo pokazit? Jenže pokazilo se nakonec úplně všechno. Přišlo mi, že je v tomhle statku v Connecticutu vše naopak. Zatímco jiné divadelní hry a beletristická díla popisují postavy, které jsou vnitřně zkažené, ale snaží se předstírat mravnost, poctivost nebo vnitřní etickou konzistenci (třeba Revizor, Ideální manžel nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové? - abych zmínil namátkou pár z těch, které jsem potkal nedávno), tady to tak není. Tady mají postavy uvnitř touhu po dobru pro sebe i druhé, jen byly vrženi do prostředí, ve kterém si každý zvykl na to, že jakoukoli citlivost nesmí dávat najevo, vždyť by mohla vypadat jako slabost a slabost se tady přece krutě trestá! Jenže tím, jak je jejich křehkost nepěstovaná, tak s ní neumí zacházet. Jejich vyjití ze sebe pak působí nejistě, pro druhé nevěrohodně, snad i pro ně samé nevěrohodně (někdy jako by sami nevěřili svým dobrým stránkám). A tak se při první známce nepochopení zaleknou a vracejí do zdánlivého bezpečí cynismu, chladu a vypočítavosti – do emočního světa, který vnímají jako jistotu. A tak ani nadále nepáchají dobro, které chtějí, nýbrž zlo, které nechtějí (abych to vyjádřil takhle biblicky). A tak Josie zůstává stále nemilována, otec Phil neuvidí svoji dceru šťastnou a Jamese i nadále bude likvidovat alkohol.... celý text
Peer Gynt
1994,
Henrik Ibsen
Také jsem měl tendenci číst hru „náboženskýma očima“, jako konfrontaci pohanského světa a křesťanství. Peer jako zástupce pohanského/trollího principu, který nezohledňuje než vlastní touhy a potřeby (spíš domnělé potřeby, vždyť se tak často sápe po něčem, na čem mu vůbec nesejde a škodí tam, kde by vůbec nemusel) a Solveig jako představitelka křesťanského sebeobětování z čisté lásky. Život podle sebe a pro sebe na jedné straně; nezištné žití jako existence pro druhého na straně druhé. Asi si při čtení nelze neklást otázku, proč je Peer Gynt právě takový, jaký je? Nemilované dítě nebyl, nemilovaný dospělý není. Nějaký hendikep, který by ho vylučoval ze společnosti také nemá, naopak, jeho výmluvnost a tah na branku by z něj při jiném charakterovém nastavení činila oblíbence kolektivu. Takže? Těžko soudit, ale jako nápovědné se mi jeví ty verše, kde sám sebe přirovnává k cibuli. Jen samé slupky a žádný střed. Žádné jádro, žádná identita. Peer neví, čí je, a tak tu prázdnotu uvnitř nějak halasně přetlouká. Nebo má strach, že jako dobrý člověk by nebyl dobrý dost (a zklamal by tak očekávání své matky) a aby se vyhnul pokusu o správný život, utíká tak daleko na druhou stranu, jak jen může (něco jako když na časté cesty jezdí ten, kdo se bojí usadit; nebo jako když nahání ženy člověk, který se obává, že by v manželství neobstál). Také jsem si vzpomněl na Tomáše Akvinského a jeho myšlenku (původně asi Aristotelovu), že opakování zlých skutků vede ke vzniku návyku na neřesti (habitus vitiorum tomu říkají teologové). Z téhle skluzavky zla nejde vystoupit, ta končí až smrtí (nebo krátce před ní). Hodně jsem po dočtení myslel na Solveig. Ona je tím světlem v temných hlubinách příběhu. Její láska je věrná a nesobecká, dokáže odpustit i sedmdesátkrát sedmkrát, snad navzdory všemu věří, že zlo v Peerovi není trvalé a je ochotna si na jeho proměnu počkat. Je zjevným symbolem naděje na ospravedlnění a spásu, která je zde pro každého (protože když pro Peera, tak opravdu pro každého). Ale právě jen symbolem, myslím. Henrik Ibsen v žádné jiné hře nepoužívá nadpřirozené prvky (aspoň myslím) a já si to interpretuji tak, že takové chování, jaké předvádí Solveig, je možné právě jen jako podobenství. Reálné Solveig v reálné situaci bych její přístup nedoporučoval: obětavá a vytrvalá láska je nutná, jistě, ale znamená to zmařit vlastní život?... celý text
Zimní kniha o lásce
2021,
Dora Kaprálová
Mně se tohle stylizované multivyznání náhodou líbilo, bylo to hravé, vtipné, chytře vystavěné a přiměřeně ujeté. A krátké tak akorát: zábava na jeden příjemný literární večer. Měl jsem zároveň pocit, že i přes hodnocení leckdy hodně kritické a ironické, na nás muže autorka vlastně nahlíží tak nějak hezky, se shovívavým pochopením. A že je milovaných mužů taková hromada? To nemusí být povrchnost nebo přelétavost, možná je to spíš autorčina pocta mužské (lidské) odlišnosti. Jsme všichni divně praštění, nějak směšní, nízcí a hříšní, ale přesto milování-hodní. Tak díky za to připomenutí. :-)... celý text
Křestanství a kultura
2004,
Karel Vrána
"Křesťanství nezavírá oči před temnou a zdémonizovanou skutečností přírody, kultury a světa. Nepovažuje ji však za důvod, aby proklel a zatratil časný řád stvoření. Nevidí jen hřích, vzpouru, lež a démonii idolatrie. Vnímá také neštěstí, smutek a bolest, slzy a zoufalství lží a klamem poníženého světa a jeho věcí. Přistupuje proto k němu s rozechvěným, milosrdným a bratrským srdcem. Je přesvědčen, že i hříchem raněná, lží poskvrněná a zrazená příroda a kultura si stále zaslouží naši lásku a že o ní přímo prosí a na ni čeká. Křesťan nepřijímá netrpělivost manichejců a gnostiků, nevzdává se naděje na vykoupení a spásu." Kultura, jak je v této eseji chápána, samozřejmě není jen souhrn lidského uměleckého vyjadřování. Je to vše, čím se člověk zušlechťuje – pokrok mravů a institucí ku prospěchu sebe a lidstva. Jejím prvotním subjektem je osoba ve všech rozměrech bytí, ale je to také prostředí, ve kterém se osoba kultivuje. Osvícenství kdysi tvrdilo, že křesťanství je jen jedna část kultury, jakási její dětská fáze, odsouzená k zapomenutí na smetišti dějin. Křesťanství samo se chápe jinak: nevzniklo jako výsledek kulturní tvořivosti lidského mozku nebo srdce. Ví, že vzniklo ze svrchovaného vstupu Boha do dějin lidství. Kristovo království prostě není z tohoto světa. Esej Karla Vrány argumentačně dokládá, že křesťanství není ze světa, ale je zde pro svět a pro člověka. Kulturu obohacuje a zároveň z ní čerpá. Navazuje na ni a rozvíjí ji (teologicky řečeno: milost přirozenost neruší, předpokládá ji a zdokonaluje). Také přesahuje každou konkrétní kulturu: jen proto, že Ježíš mluvil aramejsky a evangelisté řecky, nedělá z aramejské nebo řecké kultury vhodnější prostor pro přijetí křesťanství. A úskalí toho vztahu? Mohou nastat tehdy, když jedna z vlastností vazby kultury a křesťanství (tedy: různost a podobnost) nebude korigována tou druhou: v prvním případě hrozí, že křesťanům na světě nebude záležet, že najdou hodnoty jen sami v sobě a svět nechají jemu napospas jako něco hříšného, dočasného, zkaženého a beztak odsouzeného k zániku. V tom druhém zase hrozí, že křesťané se začnou světu klanět, přizpůsobovat, rozpouštět se v něm. Líbilo se mi to číst, jen jsem nemohl přehlédnout, jak se výše shrnutá základní pravidla na stránkách znova a znova opakují (a navíc to jen rozvádí, byť podnětně, oficiální a již dříve zveřejněné církevní učení). Byl jsem z toho nesvůj, vždyť je to esej legendárního teologa Vrány, tomu by se něco takového přece nemělo stávat, ten by měl mít každou myšlenku původní a jedinečnou, ne? Ale knížka nebyla dlouhá, jen taková jednovečerní jednohubka, tak jsem to prostě bral tak, že si párkrát přečtu v různých variantách totéž.... celý text
