mirektrubak přečtené 1229

Klíč je pod rohožkou 1995, Vlastimil Třešňák

Příliš jsem si od poslechu Třešňákovy autobiografie nesliboval. Hudebník píše o sobě, říkal jsem si, tak to bude nejspíš zajímavé svědectví o těžké době a osudu. Autentické, ale literárně nepropracované, jak to tak u podobných počinů bývá. Ale kdepak, byl to v mých očích nakonec plnotučný čtenářský zážitek, pana Praga jsem si vzal za svého (pana Moritze o dost méně) a doprovázel ho na jeho cestách časem a prostorem s velkou chutí. Žánrová roztříštěnost mi tentokrát nevadila (přesněji: trochu vadila, ale fakt ne moc), nějak zvláštně fungovaly dohromady strohé popisy Pragova života v ČSSR a snově poetická nereálnost jeho rozhovorů se spolupoutníkem Moritzem (i když zde mě pan Třešňák občas ztrácel, občas to bylo trochu moc pábitelské). Stejně tak jeho téměř reportérsky podaná zpráva o Čechách v době porevoluční (kdy je Prag až netečný ke svému osudu, jako by ho ani nezajímalo co s ním bude, jako by si myslel, že je to jen sen, ze kterého se stejně brzy probudí, tak proč se o něco rvát) a naivně zaťatá angažovanost pro aktivity paní Nurdy. Zde bylo vše podivně převrácené: co svět považuje za důležité (majetek, kariéra), tím Prag jen tak proplouvá; nad čím svět pokrčí rameny (nějaké ty osudy dětí na druhém konci světa), to je pro Praga otázka nejvyššího významu. Maluje tím nějaké ty otazníky a asi i vykřičníky i do ustálených map a schémat našich vlastních priorit, ne? A pokud se autobiografičnost knihy dá spolehnout, pak jsme s panem Třešňákem ministrovali ve stejném kostele. :-)... celý text

Probuzení jara 2011, Frank Wedekind

Opravdu mě překvapilo, že takto explicitní hra je už víc než sto let stará. to chtělo fakt kuráž, to takhle napsat! Napětí mezi pravidly maloměšťácké autocenzury a touhou prozkoumávat vše zakázané tak neprobíhá jen mezi starými a mladými a starými ve hře samé, ale také mezi autorem a kulturními institucemi jeho doby. Právě tahle otevřenost byla asi to, co mě zaujalo nejvíc – žádné náznaky a jinotaje, ale vše velmi natvrdo popsáno! Mohlo to skončit jinak než cenzurou? Jistě ne, problémy by takto pojatá hra měla zřejmě ještě i o mnoho desetiletí později. Wedekind to cenzorům svojí otevřeností usnadnil, označit dílo za pornografii bylo přirozené, vysvětlit tím zákaz hraní stejně tak. Ale … občas se mi zdálo, že ještě víc podvratné bylo, jak autor kriticky nahlíží na svět dospělých (rodičů i učitelů). Jasně, mladí také nejsou zdaleka žádné vzory ctností, spíš jsou jak Adam s Evou v ráji, jen s tím rozdílem, že nepotřebují žádného hada, aby je přemlouval. A třeba Melchior je i docela sociopat, řekl bych. Ale omlouvá je jejich věk a absence zkušeností, Wedekind jim zjevně straní (nebo se mi to aspoň zdá), snad jsou pro něj zdrojem naděje. Naděje, která by se mohla rozvíjet a růst, pokud by nebyla deformována prostředím. Samotná hra byla jaksi zvláštní, nějak neuspořádaná. Jako by Wedekind nedokázal všechna svá témata a charaktery vtěsnat do srozumitelné dramatické struktury. Jako by předběhl dobu nejen v obsahu, ale i ve formě – byla to jakási (chtěná nebo nechtěná?) postmoderna dlouho před postmodernou. Přesto jsem se cítil zasažen, jako vždy, když ze stránek nějakého příběhu cítím upřímně vyprávěné svědectví o lidské křehkostí.... celý text

Možnosti milostného románu 2019, Jan Němec

Mimosezóna: Písňové texty Priessnitz, Umakart, Letní kapela 2022, Jaromír Švejdík

„Jako papírový drak co se utrh ze špagátu letím si jenom tak jenom tak letím si Jako černý mrak nabitý elektřinou rozdávám rány nevím proč, nevím zač Jako špatnej chlap co bere dráhu zdrhám, letím vyhejbám se drátům Jako sáček z igelitu prázdný a zbytečný padám, nedoletím ale letím“ Písničky kapely Priessnitz pro mě byly důležité v době mého dospívání, to jsem se snažil nevynechat jedinou příležitost si je na koncertě poslechnout. A vlastně se mnou nějak rostly i dál, zdálo se mi že zklidňování výrazových prostředků a proměna poetiky a důrazů odpovídaly tomu, jak jsem se měnil i já. Společně jsme stárli, prostě. :-) Na rozdíl od jiných mých juvenilních hudebních a literárních lásek ale ve mě texty Jaromíra Švejdíka nepřestávají rezonovat, myslím si, že by se mi líbily i pokud bych je neměl spojeny s mnoha vzpomínkami. Každopádně jsem měl z tohoto setkání velké potěšení, slova i obrazy se mě dotkly. Až se mi ani knížku nechce vracet do knihovny. :-) „Až skonči tahle zima zmizí stopy z pláni odletí a přiletí ptáci do svých hnízd Až skonči tahle zima přijedou letní hosti co mají svý psy a děti rádi Ale zatím vítr skulinu hledá udržovat oheň je třeba Ale zatím vítr skulinu hledá pálit obrazy a slova Až skonči tahle zima“... celý text

Kdybys znala Boží dar… 2024, Jacques Philippe

„Dosažení svobody neznamená osvobodit se od každého, na kom jsme jakkoli závislí, nýbrž v rozlišování toho, které vztahy nás svazují a které budují. Svoboda spočívá v tom, že se vyhýbáme závislostem, jež nás odcizují sobě samým, ale dobrovolně přijímáme ty, jež nám pomáhají být sami sebou; přijímáme vztahy skutečné lásky, které nám pomáhají objevovat sebe sama, především svou bytostnou závislost na Bohu, od něhož dostáváme všechno. Být svobodný tedy znamená souhlasit s jistou mírou závislosti na druhých, zkrátka učit se přijímat druhé a žít v závazných vztazích.“ Na knížce je docela vidět, že je sesbíraná z různých přednášek a časopiseckých článků, trochu tomu chybí jednotící linie. A také se na mém zážitku ze čtení projevilo, že se jedná už o několikátou knihu, kterou od Jacquese Philippa čtu – měl jsem pocit, že jde v několika případech o recyklování témat, která jsou pro autora typické. Ale to příliš nevadilo, zejména proto, že červenou nití táhnoucí se knihou je téma Boží milosti a nutnosti lidské vděčné reakce a odevzdání se v důvěře do Božích rukou – tady se opakování hodí vždycky. Osobní potěšení jsem měl z toho, že se to otec Philippe rozhodl demonstrovat na životech Terezie z Lisieux a Etty Hillesum (společně ještě s Pavlem z Tarsu) - to těžko mohu nějak kritizovat, jsem hluboce přesvědčen, že obě děvčata přes své rozdílné životní osudy patří k sobě a že jsou skvělým příkladem, jaká přemíra duchovních darů se v člověku může urodit, když se pokorně daruje do Božích rukou. Spokojené kývání a rozněžnělé vzdychání mě na stránkách kapitol o nich trvale provázelo. :-) Z dílčích témat chci ještě zmínit kapitoly o hledání identity a různých pojetích svobody. Společné mají implicitní neporozumění mezi křesťanským pohledem a náhledem „dnešního světa“. Moderní člověk touží po uznání své originálnosti a také po co nejširším hranicí své svobody, obojí je jistě v principu dobře, jen si nelze nepovšimnout, jak málo radosti to vposled přináší: neustále potvrzování vlastního statusu v očích druhých nebo „supermarket svobody“, ve kterém si šaháme po nových a nových možnostech realizace, ale bez rozlišování toho, co je v lidském životě opravdu nosné. Křesťanský pohled vypadá na první pohled jako omezující (je důležité jaký jsem v Božích očích, resp. svobodně se rozhodnu dělat to, co je v Božích očích dobré), ale zamyslet se nad ním je podle mého soudu užitečné pro každého, minimálně jako jistý korektiv. „Na závěr si položme otázku: jakým pohledem se dívám já na druhé? Je to pohled životodárný, osvobozující, je to pohled naděje, jako když se dívá Bůh? Anebo je to pohled, který soudí a odsuzuje, který druhého sráží a znesvobodňuje? Pouhý pohled může darovat život, ale může také zabíjet. Prosme o milost, abychom se uměli dívat na každého člověka takovým pohledem jako Ježíš. Prosme Pána, aby naše oči dokázaly předávat život a naději těm, s nimiž se setkáváme.“... celý text

Náboženství jako teologický fenomén 2014, Denisa Červenková

„Lze se ptát, zda není namístě – poté, co jsme odmítli exkluzivismus spásy - opustit také jistý hermeneutický exkluzivismus a nahradit ho respektem vůči různým jazykům, v nich bývá náboženská zkušenost vyjádřena. Nemusí se nutně jednat o rafinovanější verzi synkretismu, tj. o pravdu jako mozaiku složenou z kamínků různých perspektiv, nýbrž o připomenutí, že jde především o hledání optimálního povědomí o rozdílu mezi pravdou a jejími interpretacemi. Pravda je jediná, je jediným společným zdrojem náboženské zkušenosti, potřebuje ovšem vždy dějinný kontext, v němž se dává poznat. V něm se však nemůžeme považovat za majitele pravdy, protože naše možnost pojmout pravdu je při naší podmíněnosti dějinami a stvořeností omezená. Dokud se neocitneme v eschaton, vyplatí se zaujmout pokorný postoj těch, kteří vědí, že jsou do pravdy zatím pouze uváděni.“ Už název knihy nezní pro laika příliš lákavě a také způsob prezentace myšlenek je spíš ve stylu „od teologa pro teology“ než že by se jednalo o publikaci, která by vycházela vstříc širšímu publiku. To mě překvapilo, protože sestra Denisa je mezi svými studenty tolik oblíbená mimo jiné proto, že dokáže složitá teologická témata představovat sdělně a srozumitelně, lidským jazykem a s důrazem na praktické využití předaných informací pro spirituální růst naslouchajících. Kniha je přesto zajímavá a rozhodně stojí za to se na ni soustředit a pečlivě ji číst. Má totiž zajímavé a velmi aktuální téma: vztah křesťanství k ostatním náboženským tradicím. Jde o to, jestli a jak je možné udržet základní předpoklad křesťanské víry (tedy že vrchol zjevené pravdy a plnost spásy je v následování Krista) a neztratit zároveň schopnost komunikovat s jinými náboženskými skupinami, nepřijít o možnost se jimi nechat obohacovat a nedegradovat jejich specifické projevy spirituality – třeba vzhledem k vědomí o univerzálně spásné Boží vůli. Vztah náboženství k víře, ke spáse a k pravdě, to jsou hlavní body, ve kterých sestra Denisa představuje situaci, ve které se křesťanská teologie nalézá. A hezky ukazuje, jak je složité vybalancovat důraz na poklady vlastní tradice a respekt k jinakosti. To by mělo pozorného čtenáře odrazovat od rychlých odsudků a motivovat k dalšímu promýšlení – zdá se totiž, že se jedná o témata, s kterými nebudeme definitivně hotovy nikdy.... celý text

Zánik samoty Berhof 2020, Vladimír Körner

Ze svých dětských let prožitých v socialismu jsem měl konec války spojený s úlevou a nastoleným pocitem bezpečí, skokovou změnou nálady od strachu k radosti. Šeříky, růžolící smějící se tváře sovětských vojáku a podobné obrazy, které do nás dobová propaganda hlava nehlava cpala. Dítě už nejsem dávno, takže vím, že realita taková zdaleka nebyla. Že strádaní, trýzeň a ztráta pocitu bezpečí nemohla jen tak skončit, jako když se luskne prsty. Že to, že tehdy ještě neznali pojem posttraumatická stresová porucha neznamená, že by lidé své nezhojené rány bolestně neprožívali... Co tě nezabije, to tě posílí, říká se, ale Zánik samoty Berhof svědčí o něčem významně jiném. Že to, co nás přivede na hranice smrti a uvede do bezmoci se trvale dotkne naší empatie, otevřenosti, schopnosti důvěřovat. Naší lidskosti ve svém jádru. Körnerova novela ukazuje velmi přesvědčivě, jak se válka podepsala na všech aktérech, žádní hodní Češi a zlí Němci, ale všichni společně v jednom hrnci (nevěřícně kroutím hlavou nad tím, že to v roce 1973 prošlo a smělo být takto vydáno), všichni trochu oběti a všichni trochu viníci. Všichni v zásadě bez možnosti vystoupit z kolotoče násilí, všichni v zásadě už předem odsouzeni ke špatnému konci. Ani jediná čistá Ulrika by v tom nemohla zůstat čistá – vlastně jsem rád, že autor skončil svůj kratší text dříve, než by na beznadějnou realitu narazila s celou váhou svého dospívání. Plnohodnotným hrdinou je krajina Hrubého Jeseníku, se vší svojí tajemností a nehostinností. Místo míšení národnostních živlů, které jakoby nikomu nepatří a které vypadá, že žije ve svém vlastním čase, že není bezprostředně dotčeno změnami v politickém uspořádání. Jako by ta krajina měla svá vlastní pravidla, svou přitažlivou silu, které ještě zvýrazňuje válečná zatvrdnutí srdcí a všechny nezadržitelně přitahuje do černé díry krutosti. V tomto duchu mi dávalo smysl i to, že portréty postav nebyly detailně psychologicky prokreslené – snad se tím chtělo říct, že to tady v poválečných Sudetech prostě semele každého.... celý text

Promluvy o milosti, o eucharistii, o Marii, o Duchu svatém 2013, Charles Journet

„Když se duše jistým způsobem ztotožnila se vztahy, které panují v nitru božského bytí, ztotožňuje se podobně i se vztahy Boha ke stvořenému světu. Skrze lásku, která říká své ano a vytváří jednotu, se spojuje Bohem, jenž tvoří, uchovává a zachraňuje svět. Copak může duše, která vlastní Boha, nevlastnit skrze totéž pouto lásky i vše, co Bohu náleží? Proto svatý Jan od Kříže ve své Modlitbě zamilované duše volá: Má jsou nebesa a moje je země; moji jsou národové; spravedliví jsou moji i hříšníci jsou moji; andělé jsou moji i Matka Boží a vůbec vše je mé; i sám Bůh je můj a je pro mne, protože Kristus je můj a je pro mne. Co tedy žádáš, co hledáš, duše má? To vše je tvé a toto všechno je pro tebe. Nepokládej se za malou. Nespokoj se s drobty, které padají ze stolu tvého Otce.“ Promluvy o milosti jsem četl už dříve v samostatném vydání, ale rád jsem si základní teze zopakoval, ke své radosti. A rovnou pokračoval k dalším tématům, která byla sice zdánlivě různorodá, ale spojoval je Journetův zájem o společenství křesťanů, o záležitosti církve. Eucharistie jako hlavní zdroj jednoty, která nás křesťany spojuje nejen s Kristem (jakožto hlavou mystického těla, kterým církev je) a nejen s těmi, kteří stojí ve frontě na oplatku před námi či za námi - ale svátostně (tedy víc než jen symbolicky) s celým křesťanstvem - žijícími i těmi, kteří nás předešli na věčnost. Maria je zase dokonalý vzor křesťanské víry, matka církve od prvního dne. A Duch svatý? Tento trochu podceňovaný člen Boží Trojice zahrnuje naše společenství milostmi, ctnostmi a dary. Jako obvykle u otce Journeta, i v tomto souboru je pečlivě a srozumitelně napsaná teoretická část – jsou dobře vysvětleny veškeré teologické pojmy, které jsou k promýšlení témat potřeba. Apropriace, perichoreze a podobné věci, které sice vypadají jako nudné, ale jsou nutné, protože slouží jako pomyslné odrazové prkno, kterého otce Journeta vystřelí do duchovních výšin, ve kterých okouzluje a podněcuje. Obojího je třeba, teologie i spirituality; obojí potřebujeme k tomu, aby nás Boží milosti pozvedaly i dnes a osvětlovaly naše cesty. „V současnosti se velcí na sebe navzájem dívají, zasévají všude svár a rozdělení, ale neodvažují se vstoupit do přímého střetu. Představme si, že se podobného šílence, jako byl Hitler, zmocní nával zuřivosti – jak to skončí? Víme dobře. že tečku za dějinami světa neudělají tito lidé, protože v jejich moci je jen vše zničit a rozdrtit v prach. Víme, že tečku za dějinami udělá Bůh a že svět nesměřuje k tomu, aby se rozpadl v prach, ale aby byl proměněn ve slávě. Zachovejme tedy pevnou naději, naši bláznivou a božskou naději.“... celý text

Život Ježíšův 2019, François Mauriac

„On se na ni (souzenou cizoložnici) však nedíval. Sklonil se a prstem psal po zemi. Svatý Jeroným tvrdí, že tam vypočítával hříchy jejích žalobců. Ta nejprostší pravda je však mnohem krásnější! Syn člověka dobře věděl, že ta nešťastnice umírá spíš hanbou než strachy, a tak se na ni nedíval. V životě tvora jsou totiž okamžiky, kdy tím nejláskyplnějším, co mu lze projevit, je nedívat se na něho. Veškerá Kristova láska k hříšníkům spočívá v tomto odvráceném pohledu. A znaky, jež psal po zemi, nevyjadřovaly nic jiného než jeho vůli nevzhlédnout k tomuto ubohému tělu.“ V předmluvě ke své knize François Mauriac píše, že se snaží příběhem Ježíše reagovat na snahu o vědecký přístup k evangeliím, které mají tendenci rozbíjet zprávu evangelia na skutečnosti ověřené, nejisté, nepravděpodobné... Pokud rovnou neoznačí celého Ježíše za výmysl první církve, hromadnou halucinaci nebo co ještě všechno. Ta doba (rok vydání: 1936) prostě byla taková, vědci všechno náboženské zpochybňovali, věřící se zase veškerým zpochybňováním cítili ohrožováni. Pan Mauriac ale nereaguje jen na dobové znevěrohodnění Ježíše. Rovnováha mezi člověkem Ježíšem a božskou osobou bývala často narušena v neprospěch Ježíšova lidství, takže literární aktivita stavějící do čtenářské pozornosti Ježíšovy lidské atributy je zdravá a duchovně užitečná. Život Ježíše v podání Françoise Mauriaca ale není snahou o rekonstrukci Ježíšova života. Je to meditace o Ježíšovi, poetické vyjádření autorova náboženského cítění. Sice se to v textu hemží slovy jako „bezesporu“, „určitě“ a „jistě“, nejsou tam ale na místě. Jedná se projevy náboženské intuice, a ne o teologickou práci. Navíc některé nepřesnosti nelze přehlédnout: třeba když píše, že se Ježíš nechal pokřtít vodou jako každý správný Žid! (Rituál očištění vodou neměl v judaismu tuhle funkci, hlavní rozdíl je hlavně v nutnosti očištění opakovat. Pokud bychom hledali starozákonní ekvivalent křtu, byla by to nejspíš obřízka). Také se mi zdálo, že se důrazem na určitými aspekty Ježíšova života nějak vyrovnává a účtuje se svými názorovými oponenty. Nechci říct, že by Mauriacův Ježíš byl jen nějakou snůškou „obvyklých zbožných kydů“, je to celé působivé a literárně vytříbené. Ale že by to byl životopis, který patří ke zlatému fondu světové literatury 20. století, jak se píše v anotaci? No, to podle mě ani zdaleka.... celý text

Tanec smrti I. a II. díl 2021, August Strindberg

Bylo vyčerpávající to byť jen číst, jaké peklo by muselo být to žít! Neuvěřitelná přehlídka krutosti, nenávisti servírované tisícem způsobů – přímým útokem, lstí, i prostřednictvím třetích osob zatažených do intrik obou manželů. Zlo v čiré podobě. Prostředí pevnosti opravdu připomínalo vězení. Nebo peklo, které ostatně oba manželé občas zmiňovali. Izolace ostrova i izolace v rámci ostrova jen zvýrazňovala toxicitu atmosféry, ve které všechno živé musí skomírat, vše čisté se špinit, vše rovné se křivit... Kdybych Tanec smrti inscenoval já, hrál bych na čisté scéně bez kulis a rekvizit, aby vynikla ta tak intenzivní vzájemná nenávist Alice k Edgarovi a naopak, která neumožňuje, aby v jejich okolí něco normálně existovalo, natož žilo. V příběhu byl vylíčen neuspokojivý finanční stav manželů, takže to vypadalo, jako by si byli navzájem souzeni vnějšími okolnostmi. Ale já měl pocit, že by spolu zůstávali i kdyby jim život nabízel dostatek příznivějších příležitostí. Byla to jakási zvrácená závislost na nenávisti, která předřazuje utrpení druhého nad možné štěstí a pokoj vlastní. Touha zničit druhého i za cenu zničení sebe. Zkrátka otřesný zážitek! Byl jsem na konci druhého dílu vyčerpaný jak málokdy. Ale umění má schopnost nastavovat zrcadlo našim vlastním životním situacím a třeba může takhle drastický divadelně literární zážitek divákům něco připomenut, před něčím varovat, k něčemu aktivovat...... celý text

Lazar a píseň 2020, Josef Kainar

„Možná, že je toho zapotřebí, aby traktor zdrtil celý pole. Aby z hlíny nezůstalo zrnko na zrnku. Aby cvrček nepřežil a pokolení pýru bylo donucený hledat slunce poznovu, a ještě marněji.“ Já mám zmiňovanou Černou vodu (stejně jako Černou káru – od stejného autora, ale z jiné sbírky) spojenou se Zuzanou Navarovou. Tak či onak, opakovaná zhudebnění dokladují, jak dobře rytmické a zároveň dobře sdělné Kainarovy verše jsou. Lazar a píseň ale nejsou pro mě zrovna tou nejlepší ukázkou Kainarovy tvorby, moc mi neseděla ta doslovnost (byla tam taková vypravěčskost, příběhovost, epická baladičnost nebo jak to říct nejlépe, kterou si s Kainarem nějak nespojuju), ta se mi zdála (podle mého velmi nepoučeného pocitu, nejsem na Kainara odborník, to ani náhodou) být na úkor jeho obvyklé poetiky. I když třeba zrovna ta Černá voda je skvělý kousek!... celý text

Domek na vinici 2021, Viola Fischerová

„Nevíš čeho se dotkneš básní Víš o žilách kamene v krvi Můžeš to brát nebo ne Jednou to z tebe stejně vyrazí nářek Až tě osud přimáčkne na zeď“ Být literární polovzdělanec má velkou výhodu v tom, že je člověk čas od času pozitivně šokován čtenářským objevením dobře známého a oceňovaného autora. Já na Violu Fisherovou narazil nečekaně a mám z toho setkání velkou radost a duchovní užitek! A už nikdy si ji nebudu plést se Sylvou Fischerovou! :-) I v této sbírce se paní Viola dotýká vzpomínek na blízké, kteří už nejsou s ní. Bez okázalých gest a slovních obrazů, jemně a tiše, jakoby udiveně, prozkoumává ten prostor, který zbyl, to prázdné místo po někom, obraz v paměti, který nahrazuje hmatatelnou zkušenost. Dotklo se mě to. „V slunci mi tě vrací vůně potu Jako bys nebyl víc nežli ten sladký pach který si někdo pamatuje“... celý text

Poslední bourbon 2000, Bohuslav Vaněk-Úvalský

Postava dobrovolného outsidera, kterému se lepí smůla na paty, to je vcelku obvyklý literární typ a spolehlivá cesta ke čtenářské přízni. V tomhle podání mě to ale kdovíjak nenadchlo, snad proto, že jsem cítil, že je to trochu moc na sílu, trochu příliš schematické, trochu příliš podle osvědčené šablony. Většina hlášek a historek by skvěle fungovala někde u hospodského stolu nebo na večírku mezi přáteli, v psané podobě tomu něco scházelo. Ale dočetl jsem bez odporu, občas se usmál, občas zasmál a postupem času si ty postavičky i oblíbil. To zas jako jo.... celý text

Není 2019, Mariusz Szczygieł

Smrt na Nilu 2004, Agatha Christie

Předkonec 2021, Viola Fischerová

„Tolik křížů — a nikde Kristus tolik přibitých těl — a nikde kněz Duše a duše na jazyku — a nikde naděje“ Působivé bilancování na začátku konce. Básnířka se dívá na svět, mluví k těm, kteří už ji opustili a mluví k těm, kteří zde po zůstanou. S nutným smutkem, který je stopou po prožitých bolestech, ale také - snad - s oprávněnou vírou, že konec pozemského bytí není konec definitivní, že je to jen předkonec. „Takové divné dění jako když dítě zatrne Přežiju toho kosa v trávě nebo on mne? Dubnová srdce listí kdo koho pošlape nebo pokryje“... celý text

Zádušní básně za Pavla Buksu 2019, Viola Fischerová

„Tady je horko neděle poledne a žár češu ti nad čelem kamení Není vina Je zapříčinění Pláču Zapříčinění tě má jak prsten prst A já jsem kolem kolem a kolem Donekonečna“ Těžko si tu situaci představit. Ten šok, který musí přijít, když do života nečekaně vstoupí dobrovolná smrt partnera. Viola Fisherová o tom také dokázala psát až se značným zpožděním, po téměř deseti letech, dokonce pár let poté, co ovdověla podruhé. Navázala tím přerušenou básnickou nit, pauza trvala skoro 40 let! Ale na dobré věci je dobré si počkat a tahle drobná sbírka takovou dobrou věcí je. Snad to psaní pomohlo paní Fisherové v procesu vyrovnávání se s nevyrovnatelným. „V noci mi bývá líto té ulice Není v ní jediné okno o němž chci vědět kdo za ním bdí“ Pro mě byla tahle sbírka každopádně velkou literární radostí, cítil jsem zvláštní něhu v těch všech drobných naznačeních, detailech i otevřených výpovědích. Našlapoval jsem prostorem básní velmi opatrně, se zatajeným dechem. Mimořádný zážitek. „Nemohu k tobě nejsi tu Nejsi tu mrtvý ani živý To v kuchyni u okna na židli sedává prázdno se svislými rameny a pije a civí“... celý text

Den opričníka 2009, Vladimir Georgijevič Sorokin

Hodně mi to připomínalo Mechanický pomeranč, v několika aspektech. Jednak vymknutostí z jazykových pravidel. Pak také specifickým pohledem na násilí, tou adorací krutosti, kterou hrdinové zvráceným způsobem chtějí pozvedat na jakousi formu umění, ve které jsou schopni rozpoznat krásu jen oni, vyvolení a výjimeční. (Ono to spolu možná souvisí: touha nenechat se vázat etickými standardy pohrdané a přehlížené většiny a touha se vymezit vůči týmž také originálním způsobem použití jazyka. Nebo je to blbost?). Společným prvkem je také zvláštní vztah vypravěče ke svým kumpánům – na jednu stranu okázale prezentovaná pospolitost (zde prezentována trochu příliš explicitně popisem homosexuálních orgií - které ale opravdu spíš vypadaly jako rituál jednoty než jako zdroj rozkoše, ne?), která je ale falešná, permanentně nestálá, s neustálou připravenosti zařídit se pro sebe nejvýhodněji. Nejsilnějším dojmem z celé knihy byla ta naznačovaná dvojakost moci, která je vlastně velmi vratká. Opričniků se každý bojí, prokazuje jim úctu, jasně, mají nebývalé výhody a benefity plynoucí z jejich elitního postavení. Ale zároveň je tady pořád to vědomí, že to vše může rázem skončit. Z toho vyplývá stálá podezíravost, stálé promýšlení všech náznaků podivného chování u ještě vyšší vrchnosti. Jako by opřičnici nějak věděli, že režim, který bez lítosti (a bez varování, s logikou ruské rulety) rozdrtí každého, nakonec rozdrtí i je – veškerá privilegia se rozplynou jako dým a že celé to nevázané užívání se je jen pomyslným tancem na Titaniku. K většímu literárnímu požitku mi bránil ten zbytečně divoký styl (ten se mi moc nelíbil ani v divadelní adaptaci, a to mám jinak živelnost Karla Dobrého v oblibě) a jistá plochost děje, kde se vlastně jen vršily sobě podobné události se sobě podobným vyzněním.... celý text

Winterbergova poslední cesta 2021, Jaroslav Rudiš

„Šílené, všechno je to šílené. Nedá se to překolejit.“ Rozpaky. Vždycky jsem měl na příbězích Jaroslava Rudiše rád monology a dialogy, měl jsem pocit, že i když se v jeho románech třeba nic zvláštního neděje, přebývá se mi v nich dobře pro tu autentickou atmosféru, kterou postavy přirozeně vytváří svými promluvami a interakcemi. Tenhle román je pro mě hodně jiný právě v tom, že číst nekonečně dlouhé a neustále se opakující výlevy starého Winterberga pro mě bylo za trest. Měl jsem pokušení je přeskakovat, opravdu jsem se musel dost nutit k tomu, abych to nedělal – jednak proto, že od pana Kundery už dávno vím, že román je promyšlená symfonie a když se opomine nebo podcení jedno slovo, celá stavba se zhroutí (tak nějak si to pamatuju, doufám, že mistrovu myšlenku příliš nedeformuju), a pak jsem se taky bál, abych nepozorným čtení toho polohypnotického blábolení nepřišel o nějakou důležitou indicii, která by mi pak scházela při pochopení autorského záměru. Takže jsem se trápil, trápil … až jsem nakonec v nějaká fázi zjistil, že už se netrápím, že už jsem se k putování těch dvou podivínů nějak vnitřně připojil a cestuji s nimi s potěšením. Přesto vnímám Winterbergovu poslední cestu jako to zatím nejméně oslovující z Rudišova psaní.... celý text

Hotel Ville 2022, Veronika Doskočilová

Budou to krátké povídky, taková limonáda, odpovídala mi autorka na moji otázku, kam se hodlá literárně vydat po Skleněných ztrátách. Sice se u toho usmívala, ale stejně se mi zdálo, že tak nějak trochu provinile, jakoby omluvně, jakoby prostředí učebny teologické fakulty ospravedlňovalo přiznat se pouze ke psaní závažné beletrie nebo přímo etických traktátů. :-) Ale rozpaky nebyly na místě. Hotel Ville je krásná mozaika lidských příběhů, pestrá v zápletkách i žánrech. Je odvyprávěna suverénně, s velkou schopností nahlížet skrze drobné události našich dní do hloubek lidské existence. Soukromou radost jsem si prožil, když byla v jedné z povídek použita moje oblíbená píseň (Redemption Song, jen já ji tedy mám raději v podání Johny Cashe a Joe Strummera), byla to ta pověstná třešinka na dortu. Zkrátka velepříjemné setkání, vizuálně krásně vyvedená sbírka něžných a zasahujíích literárních jednohubek. Radost číst.... celý text