mirektrubak
přečtené 1229
Druhý vatikánský koncil 1962–1965: Příprava, průběh, odkaz
1996,
Otto Hermann Pesch
„Aggiornamento‘ znamená především vnitřní obnovu církve, to jest: obnovu a oživení víry a života společenství v církvi. Víra a křesťanský život se mají stát věcí dne‘, dnešní věcí, a nikoli více méně pěknou tradicí, která už není s to utvářet přítomnost a budoucnost. Nemá-li se však vnitřní obnova omezit na pouhé vštěpování toho, co bylo zděděno, pak sama o sobě znamená, že si víra a křesťanský život vytvoří pozitivní vztah ke světu, v němž se realizují. Víra a křesťanská praxe se mohou oživit jen tehdy, když učiní věrohodným, že otevírají novou sílu a perspektivu pro život, jaký se žije teď a je takový, jaký je, a ne jaký by si jej církev přála. Nikoli z důvodů falešného přizpůsobování, či dokonce strategie přežití‘, ale z vnitřní nutnosti věci samé plyne vztah víry ke světu a pozitivní příklon k otázkám doby.“ Druhý vatikánský koncil je rozhodně událostí v dějinách katolické církve, které stojí za to, aby se jí katolíci detailně věnovali, pakliže chtějí dobře chápat, kým katolická církev je sama pro sebe a čím je pro své okolí. Jak Boží lid sám sebe vnímá, v co věří, jak slaví, jak se chová (nebo má chovat) a jak to celé duchovně prožívá v podmínkách neustále se měnícího světa. Je to událost už 60 let stará, ale stále inspirující, povzbuzující i napomínající. Peschova kniha je podle mnoha odborníků nejlepším zpracováním, která důsledně mapuje přípravu, průběh a odkaz koncilu. Z pohledu přímého účastníka, ale zároveň s časovým odstupem. Já jsem ocenil přehlednost zpracování. Monografie je náročná ke čtení, to je nezbytné, vychází se z odborně teologických teorií, a to nejde odbýt rychle. Zároveň jsem se v tom neztrácel a místy se to četlo skoro jako nějaké drama z politického prostředí, všechny ty střety různých zájmů, vytváření koalicí a kompromisů. Vanutí Ducha svatého muselo být opravdu mocné, jinak by bylo těžké vysvětlit, že všechny tyhle okolnosti nevyústily v chaos a zmar, ale daly světu konstituce, dekrety a deklarace, které vlily do žil církve tolik čerstvé krve! "Rozlišování mezi církví učící‘ a slyšící‘, již není podle koncilních textů možné, poněvadž i nositelé úřadu mají svou autoritu ve vší formě jako slyšící‘: mají uchovávat jen to, co společně s lidem slyšeli. A jejich řídící činnost se děje pouze prostřednictvím oficiálního veřejného hlásání slyšeného. Je nemyslitelné, aby toto nově probuzené vědomí, že všichni jsme církví, a nikoli že se na ní pouze podílíme, upadlo znovu zpět do tupého nevědomí pouhých ovcí‘, jež někdo musí pást‘. Toto vědomí již nelze vymýtit."... celý text
Biřmování: Cesta ke křesťanské dospělosti
2017,
Jan Houkal
Když na mě na začátku podzimu padla „povinnost“ doprovázet v sérii setkání mladé katolíky k biřmování, hledal jsem takovou knihu, která by mi pomohla najít způsob, jak o této svátosti přiměřeně mluvit jazykem mladých. Bez zbytečného teologického teoretizování, ale také bez banalizace a zamlčování něčeho podstatného. Aby to bylo srozumitelné, ale zároveň ne dětsky blábolivé. Kniha otce Houkala mi v tomto smyslu posloužila velmi dobře, nemůžu si ji vynachválit, jednotlivé kapitoly postupně představují jednotlivé aspekty biřmování a hezky vysvětlují jejich význam pro život mladého křesťanského dospělého. Užitečná a dobrá kniha.... celý text
Pastorální teologie pro laiky
2016,
Aleš Opatrný
„Zásadní postoj, který katolická církev zaujala je postoj kritické solidarity‘. Což znamená, že se církev neodtahuje od světa, není vůči němu a priori nepřátelská, ale není také a priori srozuměna se vším, co svět okolo ní vyznává a žije. Je si vědoma své jedinečné hodnoty, která nespočívá v ní samotné ani v zásluhách, jichž v průběhu staletí ve své službě světu nabyla, ale v poselství, které v sobě nese a cestou slova, svědectví, svátostí a diakonické služby lidem zprostředkovává. Prakticky to znamená, že je církev v tomto světě postavena do situace, kdy může a má formulovat námitky a dávat nabídky, ale nemůže (a nemá!) své poselství jakkoli vnucovat ani své postoje nadekretovat mocenskou cestou všem lidem. Tak se může otevírat nové porozumění pro slova Písma, že, Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny‘ (Mk 10,45).“ Víc než knížka k „běžnému čtení“ je tahle publikace učebnicí, také slouží jako základní studijní pomůcka pro výuku pastorální teologie na katolické teologické. A učebnice je to výborná, protože přehledná a srozumitelná. Zvlášť se mi líbilo, že se zde klade důraz na praktické dopady pastoračního promýšlení – není to žádná od reality odtržená akademická hatmatilka, ale dobrý průvodce každého laika, který při svých pokusech o zapojení do pastorace cítí slabost v kolenou z představy, že by svojí dobře míněnou aktivitou mohl způsobit víc škody než užitku. V tomto smyslu je zvlášť užitečný výčet potenciálně problematických bodů a různých zmatení v pastoračních rozhovorech (na obou stranách) a také promýšlení specifik a rizik, které přináší pastorace v on-line éře. „Je velmi důležité, aby laik ve svém pastoračním působení využíval výhody, které mu jeho stav dává: nebudí strach, protože není oficiální autoritou, ani není mnohokrát vzdělanější v teologii než jeho partneři v rozhovoru; zná z vlastní zkušenosti řadu rodinných, pracovních a společenských situací, o nichž s ním lidé hovoří. Dalo by se to shrnout do požadavku, aby laik nebyl nepodařeným klerikem (nehrál si na kněze či jáhna), ale byl podařeným laikem – Kristovým svědkem uprostřed světa.“... celý text
Čekání na Godota
2018,
Samuel Beckett
Ačkoli jinde cpu náboženské interpretace do všeho možného i nemožného, Čekání na Godota jsem touto optikou nevnímal. Nejspíš i proto, že moje náboženská zkušenost je právě opačná: dočkal jsem se setkání, které jsem nečekal a na které jsem nečekal. (i když ta podobnost mezi God a Godot, zkušenost mlčení vyšší moci ne nepodobná temným nocím mystiků, odkládané očekávání druhého Kristova příchodu... Hm? ;-) Hru tak vnímám v obvyklých výkladových rámcích, někde mezi absurdismem a existencialismem. Napětí mezi nutností svobody (Godota je zapotřebí aktivně hledat) a paralýzou plynoucí z vědomí, že bez aktu svobodného rozhodnutí se nepohnu (Godot prostě nepřijde za mnou sám) - to je asi mě nejvíc oslovující výklad. Vyprázdněnost života beze smyslu, bez přítomnosti něčeho, co přesahuje biologický horizont života. A také neschopnost nalézt smysl lidské existence, ba co víc, přímo neschopnost ho začít hledat tam, kde se smysl sám neobjeví. Tragikomická lidská snaha dát smysl sám sobě vedoucí k evidentní bezduchosti a prázdnotě. (Aha, koukám, že se mi sem nakonec ta náboženská interpretace přeci nějak vnutila). Čekání na Godota nebude patřit mezi mé nejoblíbenější hry. Ale četl jsem se zájmem, k přemýšlení mě vyprovokovala. Navíc se dobře četla, což je myslím také aspekt, který stojí za zmínku: ono to na první pohled vypadá jako by to bylo celé vytvořené generátorem náhodných vět, ale seskládat zdánlivě nesmyslné sekvence tak, aby to čtenáře/diváka udrželo v pozornosti, to nejspíš není vůbec snadné. Na divadle by to možná působilo ještě lépe, také by možná lépe vynikl rozdíl mezi charakterem obou protagonistů – v textu mi docela splývali.... celý text
Křesťanství a moderní kultura
2004,
Michael Paul Gallagher
„Někteří lidé s sebou nosí představu Boha, která je ve skutečnosti pověrčivá. Je to představa trestajícího pána v loutkovém divadle, který musí být uklidněn pro případ, že by zatáhl za špatný provázek... Překvapivě velké množství lidí se dívá na Boha jako na hodináře – jako na Boha, který má smysl pro vysvětlení vesmíru, ale pro obyčejný život nemá význam... Jediný Bůh, ve kterého stojí za to věřit, je Bůh, který věřil lidem natolik, že pro nás umřel. Jediný Bůh, který stojí za to, abychom pro něj žili, je Ten, který nás zve, abychom s Ním žili, prožívali s Ním v tomto životě temnotu víry a za hranicemi smrti stanuli tváří v tvář plnosti. Jediný Bůh, který stojí za to, abychom Ho hledali, je Bůh, který hledal nás a který v nás stále zápasí, abychom se stali svobodnějšími pro lásku.“ Sborník esejů a zamyšlení na stále aktuální téma. Nejpozději od druhého vatikánského koncilu, kdy církev přiznala kultuře (v širokém významu toho slova) její hodnotu i autonomii, si „organizovaní“ křesťané nepřestávají klást otázku ohledně svého vztahu ke světu. Ke světu, ve kterém ztrácí roli dominantního světonázoru. Chtěl jsem původně napsat „ve kterém ztrácí svůj význam“, ale nevím, jestli by to bylo přesné, možná církev svůj význam neztrácí, jen se nějak proměňuje – možná, že ztráta viditelného vlivu a společenské relevance je zároveň příležitostí, jak světu být užiteční a jak ve světě nově objevovat sami sebe. Myslím, že je důležité to promýšlet s co největší možnou otevřeností, stále znova a znova se ptát, čeho je možné se zbavit, co je možné proměnit a na čem je nutné setrvávat všemu navzdory. O tom ostatně je i tahle kniha. „Vycházet ze světských skutečností současného světa je jedna věc; ale zůstat tam, je věc úplně jiná. Začít zdola znamená obohacující naslouchání lidskému životu v celé jeho současné složitosti. Ale lidský zřetel se nikdy nedobere zjevení v jeho mystické plnosti: bez mystického rozměru se křesťanství redukuje buď na náboženský zákoník nebo na monolog, který předstírá dialog s Bohem.“ Otec Gallagher bohužel nenabízí promyšlenou vizi vztahu křesťanství a moderní kultury, jak by naznačoval český název knihy (originální Struggles of faith se mi zdá mnohem výstižnější). Jsou to příležitostné texty, které sice místy nabídnou obecný přesah, ale jindy naopak zůstávají vypovídající pouze ve svém prostoru a času – tedy v britsko-irském katolictví minulého století. Také jsem měl pocit, že je někdy na mé poměry trochu příliš kritický, skeptický a nostalgický, což zde ale nepíšu jako kritiku, naopak, četl jsem právě proto pozorně jako nutnou korekci k mé někdy občas neopodstatněné až slepé důvěře. :-) „Mohli bychom shrnout, že náročné úkoly zahrnují čtyři oblasti. První je přechod od pasivního členství v církvi ke zkušenosti, že místní farnost podporuje osobní angažovanost a růst. Druhý úkol by představoval přechod od navyklých náboženských praktik k praxi, a to ve smyslu víry, která je mnohem uvědomělejší na to, aby mohla prostřednictvím zápasu o spravedlnost změnit dějiny. Třetí potřeba se týká osobního rozvoje víry, přechodu od konvence k přesvědčení, zvláště pak nalezení cest k hlubšímu chápání Písma svatého a k osobní modlitbě. O čtvrté oblasti jsme se už zmínili jako o vzdělávací nebo intelektuální potřebě trvalejšího pochopení významu víry, takové víry, která by mohla se ctí přežít v prostředí složitější kultury.“... celý text
Katolický pohled na náboženskou pluralitu
2016,
Denisa Červenková
„Komparace, které se snaží vyzdvihnout přednosti jedné strany na úkor druhé, se podle mého názoru zvláště dnes míjejí účinkem a vyvolávají zpětnou vlnu kritiky. A to nejen ze strany teologů, ale i většinové společnosti, která dnes velmi vyostřeně vnímá, pokud nabídky jednotlivých tradic předkládají především autoritativní výroky a postrádají existenciální autentičnost, jež s sebou nese i vědomí vlastní křehkosti a bazální pokoru a úctu k poctivému hledání ostatních lidí.“ Text navazuje na myšlenky z knihy Náboženství jako teologický fenomén. Reflektuje je, rozvíjí a promítá do praktického křesťanského života. Opět jde o náboženskou pluralitu, tedy o vztah mezi křesťany a příslušníky jiných vyznání. Tedy téma, které není pouze akademické dokonce ani v naší zemi (která je jednak domněle bezbožná, jednak bez zabydlených mimokřesťanských komunit) - minimálně náš vztah k Islámu je zatížen takovou mírou neznalosti, že je to pro kulturní národ až ostuda (momentálně tady náboženská nesnášenlivost tak nerezonuje, ale on to zase nějaký politický podnikatel rozdmýchá, to se nebojím). I v tomto textu pojednává sestra profesorka téma teologicky, a to v poměrně obvyklé osnově: vztah Božího lidu ve Starém zákonu, pak v Novém, pak postoje církevních otců, pak středověk a scholastika, novověk a současný postoj učitelského úřadu církve. Zacílení teologického promýšlení ústí do mezináboženského dialogu jako praktického výsledku teoretických úvah. Bohužel není prostor na víc než na seznámení se s oficiálním učením církve; na krátkém prostoru nelze zabíhat do teologických koncepcí, které jsou v katolickém prostředí spíše okrajové. Pro mě to bylo čtení radostné, protože se mi líbí církevní otevřenost papeže Františka a jeho důrazy na respektování druhých. Viz jeho slova: „Vzájemný respekt je podmínka a cíl: respekt k tomu, že druhý má také právo na život, na fyzickou integritu, na základní svobody jako je svoboda svědomí, myšlení, vyjadřování a právo na náboženskou svobodu...“ Naštěstí to není jen jakási soukromá aktivita současného Svatého otce, tendence k otevřenosti je v katolické církvi přítomná minimálně od druhého vatikánského koncilu – dobře je to shrnuto například v dokumentech MTK Křesťanství a ostatní náboženství nebo Dialog a zvěstování. Reálné postoje mnoha katolických křesťanů (laiků i kleriků) ale tak mezinábožensky vstřícné nejsou. Obavy jistě nejsou neopodstatněné: v nesprávně vedeném dialogu a při nesprávně pojaté otevřenosti hrozí leccos: třeba promíchání pravd víry do synkretického guláše nebo znevážení významu spasitelného významu Krista. Nebo oslabení vlastní víry u nehluboce zakořeněných křesťanů (ano, když nevíme, kdo vlastně jsme, může nás mnohé cizí rozviklat). Mnozí také připomínají pomalý pokrok a spíše rozpačité výsledky dialogu – což je ale spíš doklad toho, že se musí dbát na to, aby se dialog vedl správně. A jak na to? No, těžko radit, ale jistě pomůže začít sami od vlastní identity (Může to znít jako paradox, ale čím víc jsem si jist svojí vírou, tím otevřenější můžeme být a čím víc budeme pevni ve své identitě, tím lepší bude ten dialog). A brát dialog vážně: nejen se sejít na mezináboženském setkání, potřást pár pravicemi, udělat si pár fotek, sníst pár chlebíčků, odškrtnout si splněný úkol a pokračovat nezměněn. Zkrátka počítat s tím, že i ten druhý má nějaký podíl na spáse i pravdě, že můžu v dialogu nejen přesvědčovat a obohacovat, ale být i obohacen. Přistupovat k setkání s druhým s vírou, nadějí a láskou. „Náboženský dialog vyžaduje také smysl pro pravdu. Nese s sebou otevřenost vůči kategorii pravdivosti, tedy přesvědčení, že náboženská dimenze lidského života odpovídá skutečnosti, kterou jedinečným způsobem a vlastními prostředky vyjadřuje prostřednictvím konkrétní náboženské kultury. V tom smyslu je mezináboženský dialog odlišný od dialogu se skupinami těch, kteří považují náboženství za způsob ovládání druhých lidí, založený na zvláště rafinovaných technikách manipulace, nijak neodrážející realitu, do které je lidský život vsazen. Křesťanství přitom s sebou nese přesvědčení o tom, že plnost pravdivého poznání reality a lidského místa v ní jsou pevně spojeny s postavou Ježíše Krista, nikoliv však způsobem, který vylučuje přítomnost pravdy u druhých, ale spíše v inkluzivním smyslu. Teologický pojem zjevení také předpokládá, že pravdu si do našeho diskursu nemusíme konstruovat a dodávat, protože se sama vyjevuje a dává k dispozici uvnitř souřadnic lidských dějin. Dialog s druhými posléze může vést k hlubšímu chápání již poznané pravdy.“... celý text
Jízda na skle ochcanou strání
2017,
Miloš Doležal
Je to celé vlastně docela o ničem, ale tak nějak hezky. :-) Píšu komentář s odstupem pár měsíců a už bych si asi nevzpomněl na víc než dvě-tři situace z knihy, ale vybavuje se mi stále ten příjemný pocit, který jsem měl. To není málo. Ono to není úplně snadné, napsat poetickou knihu o dětství, aby nebyla banální a nudná; nostalgie je totiž nástroj, který se často dokáže obrátit proti svému držiteli. Literární pokusy o prostotu mnohdy prozrazují vyumělkovanost a díla, která mají ambice podnítit rozněžnělé dojetí mnohdy vyvolají spíš obranný postoj - to když čtenář vycítí strojenost či neupřímnost. Miloš Doležal ale působí dojmem autora, kterému je možné věřit a do jeho světa se ponořit. Mně dokázal často rozesmát, ještě častěji "rozusmívat" a také s něhou vzpomenout na nějaké ty příhody z vlastního klopotného rozumu-braní.... celý text
Tři sestry
2011,
Anton Pavlovič Čechov
„Naše město už existuje dvě stě let, má sto tisíc obyvatel, ale není mezi nimi žádný, kdo by se nepodobal ostatním, žádný hrdina ani v minulosti ani v přítomnosti, žádný vědec, žádný umělec, žádný aspoň trochu pozoruhodný člověk, který by vzbuzoval závist nebo vášnivou touhu jít v jeho stopách… Všichni jenom jedí, pijí, spí, potom umírají… rodí se další a taky jenom jedí, pijí, spí, a aby se nudou nezbláznili, zpestřují si život hnusnými drby, vodkou, kartami, vedou malicherné soudní pře a ženy podvádějí své muže a muži lžou, tváří se, že nic nevidí, že nic neslyší, a drtivá sprostota působí zhoubně na děti, jiskra boží v nich uhasíná a stávají se z nich stejně ubohé tuctové mrtvoly, jako jsou jejich otcové a matky…“ Další notná dávka Čechovovy truchlivosti. Jako i jinde u mistra dramatika, ani teď jsem nevěděl, jestli všechny ty ruské zoufalce litovat, nebo prostě konstatovat, že si za to můžou sami a proto dobře jim tak. Nebo jinak slovy Helenky Součkové z Hrdého Budžese: jestli je to jako spíš komédie nebo spíš tragédie. Nakonec u mě asi převládla lítost, na těch vnitřně různě deformovaných a nerozvinutých hrdinech je prostě něco bytostně truchlivého, co ke čtenářům nemůže nepromlouvat. Nejvíc jsem se navzdychal s Olgou, ale ten pověstný čistý pramen na dně zanesené studny jsem cítil u všech Prozorovových dětí, a nejen u nich. Ještě poznámka: hra je o rozporu mezi sněním a schopností své sny uskutečnit. Zdá se (i při průletu komentáři zde), že navrhovaným receptem je odhodit okovy svých tužeb a vykročit za snem. Ale musí to být pouze takto? Nemá opodstatnění pohled Starmoon, která upozorňuje na to, že tráva vedle je vždy zelenější? Je každá vysněná budoucnost nutně lepší než přítomnost? Nehrozilo by třeba Máši, že kdyby naplnila svoji touhu po Veršininovi, začala by pokukovat po někom jiném? Nezdálo by se třeba Irině po pár letech v Moskvě, že i ta je jen velké maloměsto a nechtěl by stěhovat jinam? Nemůže být řešením zkusit dát smysl životu tady a teď, starat se s maximální oddaností o sobě svěřené? (hm, zní to jako obhajoba pasivity a přitakání fatalismu, žejo? Vím, ale nemyslel jsem to tak.) Každopádně: „Milé sestry, život ještě neskončil.“... celý text
Muž bez vlastností
2008,
Robert Musil
„Nechceš vědět, zdali jsi udělala něco dobrého nebo zlého, ale zneklidňuje tě, že děláš obojí bez důvodu!“ No, byla to výzva, to rozhodně ano, soukal jsem do sebe Muže bez vlastností mnoho měsíců (a musel prokládat jiným čtením) a vlastně mu nikdy úplně nepřišel na chuť tak, jak jsem na to zvyklý u jiných složitých románů, třeba Dostojevského nebo Pasternaka. Ale zároveň jsem nějak stále nechtěl Kakánii opustit, takže jsem se nakonec došoural až do konce. Lépe řečeno: došoural jsem se na poslední větu, nikoli k autorově zamýšlenému vyústění. Možná i proto jsem toho ani na konci moc nepochopil (ale nejspíš bych se smyslu nedobral ani pokud by nám pan Musil zanechal své dílo kompletní, obávám se). Říkám si, že ty obecné čtenářské rozpaky jsou zde vlastně namístě, že jsou patřičným výsledkem autorova záměru. Píše o bezúčelnosti a ztrátě smyslu a čtenář nechápe proč. Píše o zpochybňování absolutních pravd, relativizaci hodnot a směřování do chaosu a čtenář se v příběhu nemůže o nic trvale pevného opřít. Píše o odcizení a čtenář se cítí srdcem daleko. Píše o muži bez vlastností a hodnot a čtenář marně přemýšlí, proč by k němu měl cítit nějaké sympatie. Píše o nudném světě a … čtenář se nudí. „Je tak snadné mít činorodou energii, a tak nesnadné hledat její smysl! To dnes chápe jen velmi málo lidí. Proto vypadají lidé činu jako hráči kuželek, kteří jsou schopni, tváříce se jako Napoleon, porazit devět dřevěných panáků. Ani bych se nepodivil, kdyby se nakonec vrhli surově jeden na druhého jen proto, že jim přes hlavu přerůstá nepochopitelnost toho, že všechny činy nepostačují!...“ Má teda čtení Musila cenu těch dlouhých hodin strávených při knížce? Řekl bych nakonec, že ano. Je zde hodně dobrých postřehů a úvah, chytře formulovaných. Taky pár zajímavých dílčích příběhů (trpaslík a služebná, třeba. Nebo Agáta a starý pán). Je to také dobrý skupinový portrét bezduchosti maloměšťáckého myšlení. A někdy – jen občas a jen na chvilku, zvlášť při rozhovorech tête-à-tête – mu pan spisovatel přidělí i nějaké ty vlastnosti, dokonce dobré.... celý text