mirektrubak přečtené 1250

Gaudium et spes – Padesát let poté 2015, kolektiv autorů

Kniha nabízí vydatné čtení o vydatném koncilní dekretu a předkládá před čtenáře inventuru toho, jak si stojíme v naplňování zásad, které koncilní otcové vytýčili před Boží lid. Před celý Boží lid: biskupy, kněze i laiky. Dělá to hodně dobrým, čtivým způsobem – není vůbec samozřejmost, aby sborník složený z příspěvků mnoha autorů různých oborů (napočítal jsem jich patnáct, těch autorů) a různé publikační zkušenosti působil tak kompaktně a vyhnul se výkyvům. Může za to asi pečlivý výběr respondentů a kvalitní editorská práce, řekl bych. Při přemýšlení o významu dekretu Gadium et spes se nejde vyhnout promýšlení napětí mezi dynamikou vývoje (tolik je toho v církvi i ve světě jinak – už zde není komunismus a bipolární svět, zato jsou zde dezinformace a fundamentalistické násilí, třeba) a kontinuitou vývoje (tolik je toho v dekretu, co sedí na naše aktuální podmínky jako by to bylo vydáno včera). Neexistuje snadný recept a zřejmě ani neexistuje nějaký jeden platný recept na to, jak dekret číst a jak s ním užitečně pracovat. Jisté ale je (minimálně mně se to jisté jeví), že text je stále živý a aktuální, to se mi zdá tahle kniha dokazovat. Kdybych měl ukázat na konkrétní téma, které mě nejvíc oslovilo nebo donutilo k přemýšlení, vybíral bych těžko, celá kniha je opravdu hodně vyvážená. Ale téma nad jiné zajímavé je pro mě obraz člověka a jeho identita, hlavně vnímání podstaty lidské důstojnosti a interakce křesťana se světem – inkulturace člověka jako Božího obrazu. Obousměrné dialogické pojetí toho vztahu a jeho teologické promýšlení je velkým darem koncilu a zde je dobře reflektováno a aktualizováno.... celý text

Marná lásky snaha 2018, William Shakespeare

„Jak výmluvný je dým tvé výmluvnosti.“ Shakespearovy komedie obecně ve velké lásce nemám a ani tahle není výjimkou, přijde mi moc upovídaná! Také je dějově chudá, ale to samozřejmě nemohu kritizovat, protože to je vlastnost žánru commedia dell'arte, kterým je Marná lásky snaha víc než inspirovaná. Při čtení jsem se ale docela často přistihl, jak jsem zaujat a pobaven tím ohňostrojem hříček a dvojsmyslů – ke svému překvapení a jaksi proti své vůli, samozřejmě, protože ty verše byly někdy docela pubertálně vulgární a já jsem přece ten vážný intelektuál :-) „Když naše láska patří, dámy, vám, pak její chyby náleží vám též. Nevěrní sobě, my jsme věrní vám, a za obojí můžete jen vy. Faleš, co sama o sobě je hřích, tak očištěna promění se v ctnost.“ Kdybych v komentáři k renesanční komedii psal přísně o mravech postav, byl bych směšnější než Don Armada, vždyť je to přece nevázaná taškařice, žádná moralita! Přesto mám pocit, že se jazyk hry nějak souladně vztahuje k ději, a že tedy děj má větší význam než jen být prostorem pro slovní ekvilibristiku. Stejně jako význam slov v hříčkách uhýbá a slova více neříkají než říkají, tak i povedení nápadníci se neustále zaklínají pravdou a ctí a přitom používají slova jen aby mátli a klamali - své přátele, své vyvolené ženy a vposled nějak asi i sami sebe. A mám chuť ten otevřený konec, který činí happy end spíš nepravděpodobný (konečně: už v názvu se dozvídáme o marnosti snahy čtyř Francouzů :-), interpretovat jako doklad toho, že jenom s vymazlenými řečičkami si nakonec nevystačíme.... celý text

Měsíc pro smolaře 1994, Eugene O'Neill

James je zamilovaný do Josie a Josie do Jamese. Otec Josie jim lásku přeje. James bude brzy dědit a bude finančně zaopatřený. Na obzoru se nezdají rýsovat žádné vnější okolnosti, které by měly narušovat zdárné pokračování právě popsané výchozí situace. Tak co by se mohlo pokazit? Jenže pokazilo se nakonec úplně všechno. Přišlo mi, že je v tomhle statku v Connecticutu vše naopak. Zatímco jiné divadelní hry a beletristická díla popisují postavy, které jsou vnitřně zkažené, ale snaží se předstírat mravnost, poctivost nebo vnitřní etickou konzistenci (třeba Revizor, Ideální manžel nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové? - abych zmínil namátkou pár z těch, které jsem potkal nedávno), tady to tak není. Tady mají postavy uvnitř touhu po dobru pro sebe i druhé, jen byly vrženi do prostředí, ve kterém si každý zvykl na to, že jakoukoli citlivost nesmí dávat najevo, vždyť by mohla vypadat jako slabost a slabost se tady přece krutě trestá! Jenže tím, jak je jejich křehkost nepěstovaná, tak s ní neumí zacházet. Jejich vyjití ze sebe pak působí nejistě, pro druhé nevěrohodně, snad i pro ně samé nevěrohodně (někdy jako by sami nevěřili svým dobrým stránkám). A tak se při první známce nepochopení zaleknou a vracejí do zdánlivého bezpečí cynismu, chladu a vypočítavosti – do emočního světa, který vnímají jako jistotu. A tak ani nadále nepáchají dobro, které chtějí, nýbrž zlo, které nechtějí (abych to vyjádřil takhle biblicky). A tak Josie zůstává stále nemilována, otec Phil neuvidí svoji dceru šťastnou a Jamese i nadále bude likvidovat alkohol.... celý text

Snová novela / Die Traumnovelle 2007, Arthur Schnitzler

Gloria 2021, Timothée de Fombelle

Slyšel jsem hru zpracovanou pro rozhlas, dost tvůrčím způsobem, s různými zvukovými efekty. Takže vlastně nemůžu dobře posoudit, jak novelka vypadá na papíře (podle webu Baobabu moc hezky). Ale něco snad lze říct i tak. Třeba že jde o velmi křehký příběh, který dokáže nečekaně obživnout a oslovit. A taky pořádně dojmout, přiznávám. A že je děj docela předvídatelný a taky didaktický? Tak ať. Já poslouchal v čase těsně předvánočním, ale myslím, že bych s radostí tuhle vydatnou infuzi víry, naděje a lásky přivítal i v jakýkoli jiný čas.... celý text

Peer Gynt 1994, Henrik Ibsen

Také jsem měl tendenci číst hru „náboženskýma očima“, jako konfrontaci pohanského světa a křesťanství. Peer jako zástupce pohanského/trollího principu, který nezohledňuje než vlastní touhy a potřeby (spíš domnělé potřeby, vždyť se tak často sápe po něčem, na čem mu vůbec nesejde a škodí tam, kde by vůbec nemusel) a Solveig jako představitelka křesťanského sebeobětování z čisté lásky. Život podle sebe a pro sebe na jedné straně; nezištné žití jako existence pro druhého na straně druhé. Asi si při čtení nelze neklást otázku, proč je Peer Gynt právě takový, jaký je? Nemilované dítě nebyl, nemilovaný dospělý není. Nějaký hendikep, který by ho vylučoval ze společnosti také nemá, naopak, jeho výmluvnost a tah na branku by z něj při jiném charakterovém nastavení činila oblíbence kolektivu. Takže? Těžko soudit, ale jako nápovědné se mi jeví ty verše, kde sám sebe přirovnává k cibuli. Jen samé slupky a žádný střed. Žádné jádro, žádná identita. Peer neví, čí je, a tak tu prázdnotu uvnitř nějak halasně přetlouká. Nebo má strach, že jako dobrý člověk by nebyl dobrý dost (a zklamal by tak očekávání své matky) a aby se vyhnul pokusu o správný život, utíká tak daleko na druhou stranu, jak jen může (něco jako když na časté cesty jezdí ten, kdo se bojí usadit; nebo jako když nahání ženy člověk, který se obává, že by v manželství neobstál). Také jsem si vzpomněl na Tomáše Akvinského a jeho myšlenku (původně asi Aristotelovu), že opakování zlých skutků vede ke vzniku návyku na neřesti (habitus vitiorum tomu říkají teologové). Z téhle skluzavky zla nejde vystoupit, ta končí až smrtí (nebo krátce před ní). Hodně jsem po dočtení myslel na Solveig. Ona je tím světlem v temných hlubinách příběhu. Její láska je věrná a nesobecká, dokáže odpustit i sedmdesátkrát sedmkrát, snad navzdory všemu věří, že zlo v Peerovi není trvalé a je ochotna si na jeho proměnu počkat. Je zjevným symbolem naděje na ospravedlnění a spásu, která je zde pro každého (protože když pro Peera, tak opravdu pro každého). Ale právě jen symbolem, myslím. Henrik Ibsen v žádné jiné hře nepoužívá nadpřirozené prvky (aspoň myslím) a já si to interpretuji tak, že takové chování, jaké předvádí Solveig, je možné právě jen jako podobenství. Reálné Solveig v reálné situaci bych její přístup nedoporučoval: obětavá a vytrvalá láska je nutná, jistě, ale znamená to zmařit vlastní život?... celý text

Intimní schránka Sabriny Black 2002, Emil Hakl (p)

Zimní kniha o lásce 2021, Dora Kaprálová

Mně se tohle stylizované multivyznání náhodou líbilo, bylo to hravé, vtipné, chytře vystavěné a přiměřeně ujeté. A krátké tak akorát: zábava na jeden příjemný literární večer. Měl jsem zároveň pocit, že i přes hodnocení leckdy hodně kritické a ironické, na nás muže autorka vlastně nahlíží tak nějak hezky, se shovívavým pochopením. A že je milovaných mužů taková hromada? To nemusí být povrchnost nebo přelétavost, možná je to spíš autorčina pocta mužské (lidské) odlišnosti. Jsme všichni divně praštění, nějak směšní, nízcí a hříšní, ale přesto milování-hodní. Tak díky za to připomenutí. :-)... celý text

Štěstí, kde ho nečekáš 2023, Jacques Philippe

„V dnešním světě mnozí hledají útěchu. Je tolik skrytého či nepřiznaného utrpení – a trpící nenacházejí posilu, po které prahnou. Silněji, než kdy jindy zaznívá výkřik Písma: „Na soucit jsem čekal, ale marně; na ty, kdo by potěšili – nenašel se nikdo“. Myslím si, že většina lidí dnes potřebuje mnohem víc útěchu a povzbuzení než výčitky. Máme samozřejmě svědčit o evangeliu pravdivě, připomínat i jisté nároky, ale být křesťanem neznamená neustále druhé poučovat o morálce. Je mnohem důležitější, abychom se uměli sklánět s láskou a milosrdenstvím k bolestem a utrpení světa, abychom tak lidem dodávali důvěru a naději.“ Kniha otce Philippa je vlastně takovým rozšířeným komentářem ke známé osmičce blahoslavenství, jak ji Ježíš (podle podání Matoušova evangelia) v rámci kázání na hoře představil svým učedníkům. Na těch blahoslavenstvích je neustále něco provokativního. Výraz blahoslavený (v originále „makarios“) má význam blažený nebo šťastný (viz název knihy), Bohem požehnaný. Ale jsou opravdu šťastní ti, kteří pláčou, jsou hladoví nebo pronásledování pro spravedlnost? A vede opravdu ke štěstí vždy tichost a tvoření pokoje? Nejsou lidé těchto vlastností ve světě spíš za otloukánky nebo pro legraci? Nejsou blahoslavení tohoto světa lidé žijící podle jiných hodnot? Šťastní ti průbojní, vychytralí, ti, co mají známosti na správných místech a nenadělají zbytečné cavyky? Mají tedy chudí v duchu a plačící tiší čistého srdce jen tiše a s pláčem čekat, až budou odměněni někde za horizontem smrti? Není to právě ten přístup, který tak popuzuje mnohé kritiky křesťanství a které vede k názoru, že naše náboženství není víc než opium lidstva? Pro otce Jacquese je klíčovým z blahoslavenství – a určitým klíčem k tomu, jak je číst i všechny ostatní – hned to první. Znovu zdůrazňuje, že chudí v duchu nejsou žádní hlupáčci ani lidé jinak rozumem neobdaření, ale lidé, kteří připouští svoji existenciální závislost na vyšší moci (požehnaná nesamostatnost, říká se tomu také někdy). Od toho je odvozen vztah k Bohu, k bližním, ke světu, k vlastnímu životu. Ne tedy jako dobrovolné vyhledávání věcí, které člověka trýzní, ale otevřenost pro všechno, co přichází, dobré i zlé, A co z toho? Blahoslaveným je přislíbeno za odměnu Boží království, to ale nemusí nutně být skutečnost budoucí (takzvaně „onoho světa“). Možná je Boží království už tady mezi námi právě tehdy, když pláčeme pro starosti druhých, očišťujeme svá srdce a žízníme po spravedlnosti. Když spíš nasloucháme, než překřikujeme a milosrdně se stáváme darem pro druhé.... celý text

Radost a naděje: Církev v dnešním světě 2000, Karel Skalický

Ekstase 2023, Jakub Šponer

V anotaci se píše, že novela upomíná na díla jako je film Věčný svit neposkvrněné mysli nebo román Pěna dní. No, tak to pardon, to si teda určitě nemyslím, k těmto výjimečným dílům chybí Ekstasy pořádná porce hravé kreativity a obrazotvornosti. Protagonista téhle existenciální anabáze spíš zapadá do série mladých mužů a žen, kteří jsou nekompatibilní s hodnotami většinové společnosti – z čehož nezbytně plyne konfrontace. Hrdinů tohoto typu je opravdu hodně (mají být protivahou k stereotypnímu vykreslování, ale už se dávno sami stali sami stereotypem, chce se mi říct) a ten ze Šponerovy kratší prózy mezi nimi patří k těm uvěřitelnějším – a tedy sympatičtějším. Není totiž přehnaně ukňouraný, ani přezíravý, nemá pocit, že mu svět dluží pozornost a péči, když on sám tak vyniká svojí radikální citlivostí. Je to prostě mladík "plný pochybností o sebe aj o druhých", ztracený mezi druhými, ztracený v sobě, ne však ztracený případ. Ekstase pro mě není literární veledílo, možná to ani literární nadstandard, na který budu ještě po letech vzpomínat. Ale je to zručně napsané (na debut určitě), není to triviální (trochu schematické ano, jasně, ale jaká kniha je čistý originál?) a dokáže zaujmout celou řadou postřehů a myšlenek, které se v čtenáři mohou zaseknout a dál pracovat.... celý text

Moc a pokora (Život Karla Boromejského) 2002, Dörthe Ulmer-Stichel

Je to s Karlem Boromejským paradoxní. Jeho strýček byl papež Pius IV. z vedlejší větve rodu Medici. A tak se Karel už ve věku 22 let stal kardinálem, aniž by byl vůbec vysvěceným knězem (což bylo v jeho době neobvyklé, ale ne zcela výjimečné). Nepotismus v čisté podobě! Ale, jak známo, Bůh dokáže obracet špatné věci v dobré, a tak se Karel dokázal z role protěžovaného příbuzného vyklubat jak motýl z kukly, prošel duchovní proměnou a stal se symbolem pozitivních změn posttridentského katolicismu. I to svěcení rychle přijal a brzy se z něj stal příkladně zbožný a odpovědný pastýř bojující proti mnohému dobové neřádstvu - včetně toho nepotismu. Tento Karlův životopis se úplně nedokáže vyvarovat neduhů, kterými podobné příběhy trpí – svatý Karel Boromejský je zde svatý někdy až příliš, někdy je z něj prostě takový svatý obrázek, ze kterého jako by bylo vyretušováno vše, co by mohlo narušit dokonalou představu o něm (aby to snad nemohlo rozviklat představu útlocitných katolických křesťanů o dokonalých svatých). Zdá se mi taková péče trochu zbytečná, možná i kontraproduktivní, ale co už. Ale nezdálo se mi to zde tak křiklavé jako jindy. A navíc je Moc a pokora velmi čtivě a historicky věrně napsanou kronikou o zajímavé (a trochu opomíjené) době v dějinách církve.... celý text

Lorenzaccio 2006, Alfred de Musset

Severinova cesta do temnot 1992, Paul Leppin

Jozova Hanule 2002, Květa Legátová (p)

Četl jsem kdysi dávno (nojo, bude to už přes dvacet let) a pamatuji si velmi živě, jak jsem byl úplně zahlcen emocemi (ve filmu to bylo podobné, ale slabší). Když jsem si příběh teď oživil v rozhlasové podobě, prožíval jsem to všechno jinak (protože už jsem věděl co a jak bude … a taky se na svět dívám očima, které toho viděly už víc) a přesto vlastně stejně. To zásadní se nemění… Jedná se totiž opravdu výjimečné literární dílo, nenápadný prostý poklad. Nejde jen o příběh, ale o vzácnou souhru obsahu a formy. Hanulino vyklubání se z Elišky, které působí tak věrohodně a přirozeně, jako by se nějak promítlo do proměny jazyka, který se dále v příběhu pročišťuje a zbavuje zbytečného. Joza a Hanule mi znovu připomněli, že najít důležité věci v životě neznamená nacházet, dosahovat a hromadit, ale že je to mnohem víc identifikace a odstranění toho, co odvádí naši pozornost od podstatného. Nepřidávat, ale zbavovat se zbytného, sloupávat ze sebe vrstvy a nánosy až zůstane jen to opravdové, skutečná podstata. K naplněnému životu opravdu nepotřebujeme mnoho věcí, možná ani mnoho lidí. Stačí být srovnán se světem, se sebou, někoho milovat a být někým milován – takto alespoň promlouvali Hanule a Joza ke mně.... celý text

Postřižiny 2020, Bohumil Hrabal

Nemůžu si pomoct, ale ten pohled na Postřižiny jako na „milý, laskavý příběh, až teda na tu epizodu se psem“ nedokážu sdílet. Vlastně mám pocit právě opačný, mám pocit, že příběh se psem vlastně velmi příhodně ukazuje, jak Maryška nahlíží na svět. Tedy jako na řetězec situací, ve kterých může prozkoumávat svět se stejnou necitlivou bezstarostností jako když malé dítě trhá mouše křídla nebo rejdí doutnajícím klackem v mraveništi. Ne s rozkoší nad způsobováním utrpení, to ne, ale bez uvědomění si, že by i někdo jiný mohl mít city, které lze ranit. Prý je symbolem svobody a radosti ze života, jenže opravdová svoboda není svévolný tanec slona v porcelánu. Prý je symbolem radosti ze života, ale radost je jen tehdy opravdovou radostí, když se o ni dělíme. Maryška, zdá se, chová něžné city jen k sobě. Okouzleně pozoruje, jak ji ostatní okouzleně pozorují. Instinktivně prozkoumává své ženské zbraně. Je v tom skutečně něco nesvázaného, může se nám i líbit, jak snadno nechá za sebou všechny ohledy, jo, může se to zdát jako zdravé odpoutání se od maloměšťácké morálky, ale mně to celé přišlo nějak ... nelidské. Francina mi bylo trochu líto, jak si ho jeho žena pořád tahala na vařené nudli. Ale ten jeho nafoukaný paternalismus, který z Maryšky dělal nehybnou oběť své péče, to jsem se u čtení teda řádně kroutil. A třetího do party, Pepina, s tou jeho logoreou raději nechám bez komentáře úplně, protože … no, prostě raději bez komentáře. :-) Stylisticky jsou Postřižiny vlastně halabala naskládanou sérií příhod, bez začátku a bez konce, navíc tím Hrabalovým stylem (ten mi jinde vadil víc, ale jinde zase méně), takže jsem se ani nedokázal moc dobře začíst. Ve filmu jsem to přijímal lépe (protože Hanzlík a paní Magda), tady jsme si s mistrem pábitelem opět připomněli, že jsme nebyli stvořeni jeden pro druhého.... celý text

Křesťanská sociální etika: Úvod a principy 2015, Arno Anzenbacher

Podle mého názoru je to výborná učebnice! Mnozí studenti teologie, kteří ji mají jako klíčovou pomůcku pro stejnojmenný předmět jí sice nemůžou na jméno přijít, já ji ale shledávám užitečnou, protože dobře strukturovanou a vyváženou. Protože jsem laik na poli sociologie i obecné etiky, ocenil jsem, že je zde dost prostoru pro uvedení do tohoto kontextu – profesor Anzenbacher se věnuje posunům akcentů společnosti od feudalismu k moderně a představuje základní představitele etických systémů, které jsou pro etické uvažování moderny relevantní. Teprve potom se pouštíme do křesťanské etiky. Tedy vlastně katolické/církevní, protože evangelické sociální etice je věnováno jen pár stran exkurzu. Škoda. Nicméně je zajímavé sledovat vývoj témat v církevní dokumentech od první sociální encykliky v roce 1891 (ano, příliš pozdní první vstup do společenské diskuze!), přes koncilní výstupy až po nové impulsy současného papeže. Je zde hezky popsána jak kontinuita, tak proměny – uplatněno je to zejména na vývoji vnímání základních principů křesťanské sociální etiky, kterými jsou personalita, solidarita a subsidiarita.... celý text

Revizor 1966, Nikolaj Vasiljevič Gogol

Základní zápletka je dobrá. Napsat to tak ve své době nejspíš chtělo i kus odvahy, protože to neslo určitý společensky podvratný tón (takže se diváci možná bavili podobně, jako se bavili diváci za normalizace i u špatných her, ve kterých ale našli protirežimní ostny). Ale děj prostě není víc než rozmělněná anekdota. Dnes je to už jen průměrné, protože předvídatelné a průhledné. I kdybych hru neznal z osnov středoškolské literatury, asi by mi trvalo opravdu chvilku abych zjistil, jak se věci budou vyvíjet i jak skončí. Jednotliví maloměšťané byli zaměnitelní a společně ve svém chování groteskně přepálení, dokonce i na poměry žánru. Pro mě dost trápení.... celý text

Tovaryšstvo Ježíšovo 2000, Jiří Šotola

Jméno autora mi vůbec nebylo známé, to zahanbeně přiznávám. A byl jsem překvapen tím, jak dobré čtení (v mém případě tedy poslech) to je, jak zručně se zde vykresluje ten velmi univerzální konflikt mezi loajalitou a svědomím – což je téma, které překračuje konkrétní historické kulisy. Ano, vidět zde alegorii komunistické kolektivizace se mi zdá případné. Je to zároveň román čtivý a ve vykreslení vztahů věrohodný (jen postava ambiciózního pomocníka, který je kombinací fanatismu a úlisnosti předurčen ke kariéře mi příliš neseděla, přišla mi nějak schematicky neživá), to dělalo z četby dobrý zážitek. Bratr Vojtěch není žádný bezproblémově kladný hrdina, bojí se, pochybuje, nechává se manipulovat, selhává. Krásně vyobrazený a oživený doklad faktu, že žít v souladu se svým svědomím není věc jednou daná, ale že je to trvalý boj s vlastními slabostmi. Pro vyznění příběhu to není to nejdůležitější, ale nemůžu aspoň krátce vzít v obranu titulní kolektivní postavy knihy. Jezuité jistě nebyli žádným vzorem náboženské tolerance, ale udělat z nich skupinu lidí, kteří svoji víru v zásadě autenticky nežijí a svůj smysl a cíl vidí v hromadění majetku a rozšiřování vlivu je historicky nepřesné. Velmi nepřesné. Přímo nepravdivé. Bylo mi líto toto jiráskovské zkreslení zase potkat, a tak aspoň zde potřebuji zmínit výrazný vliv, který mělo Tovaryšstvo na rozvoj vzdělání a vědy, českého jazyka, na misijní a charitativní činnost, stejně jako třeba na podporu kultury – specificky národní i navazující na evropské trendy.... celý text

Křestanství a kultura 2004, Karel Vrána

"Křesťanství nezavírá oči před temnou a zdémonizovanou skutečností přírody, kultury a světa. Nepovažuje ji však za důvod, aby proklel a zatratil časný řád stvoření. Nevidí jen hřích, vzpouru, lež a démonii idolatrie. Vnímá také neštěstí, smutek a bolest, slzy a zoufalství lží a klamem poníženého světa a jeho věcí. Přistupuje proto k němu s rozechvěným, milosrdným a bratrským srdcem. Je přesvědčen, že i hříchem raněná, lží poskvrněná a zrazená příroda a kultura si stále zaslouží naši lásku a že o ní přímo prosí a na ni čeká. Křesťan nepřijímá netrpělivost manichejců a gnostiků, nevzdává se naděje na vykoupení a spásu." Kultura, jak je v této eseji chápána, samozřejmě není jen souhrn lidského uměleckého vyjadřování. Je to vše, čím se člověk zušlechťuje – pokrok mravů a institucí ku prospěchu sebe a lidstva. Jejím prvotním subjektem je osoba ve všech rozměrech bytí, ale je to také prostředí, ve kterém se osoba kultivuje. Osvícenství kdysi tvrdilo, že křesťanství je jen jedna část kultury, jakási její dětská fáze, odsouzená k zapomenutí na smetišti dějin. Křesťanství samo se chápe jinak: nevzniklo jako výsledek kulturní tvořivosti lidského mozku nebo srdce. Ví, že vzniklo ze svrchovaného vstupu Boha do dějin lidství. Kristovo království prostě není z tohoto světa. Esej Karla Vrány argumentačně dokládá, že křesťanství není ze světa, ale je zde pro svět a pro člověka. Kulturu obohacuje a zároveň z ní čerpá. Navazuje na ni a rozvíjí ji (teologicky řečeno: milost přirozenost neruší, předpokládá ji a zdokonaluje). Také přesahuje každou konkrétní kulturu: jen proto, že Ježíš mluvil aramejsky a evangelisté řecky, nedělá z aramejské nebo řecké kultury vhodnější prostor pro přijetí křesťanství. A úskalí toho vztahu? Mohou nastat tehdy, když jedna z vlastností vazby kultury a křesťanství (tedy: různost a podobnost) nebude korigována tou druhou: v prvním případě hrozí, že křesťanům na světě nebude záležet, že najdou hodnoty jen sami v sobě a svět nechají jemu napospas jako něco hříšného, dočasného, zkaženého a beztak odsouzeného k zániku. V tom druhém zase hrozí, že křesťané se začnou světu klanět, přizpůsobovat, rozpouštět se v něm. Líbilo se mi to číst, jen jsem nemohl přehlédnout, jak se výše shrnutá základní pravidla na stránkách znova a znova opakují (a navíc to jen rozvádí, byť podnětně, oficiální a již dříve zveřejněné církevní učení). Byl jsem z toho nesvůj, vždyť je to esej legendárního teologa Vrány, tomu by se něco takového přece nemělo stávat, ten by měl mít každou myšlenku původní a jedinečnou, ne? Ale knížka nebyla dlouhá, jen taková jednovečerní jednohubka, tak jsem to prostě bral tak, že si párkrát přečtu v různých variantách totéž.... celý text