mirektrubak
přečtené 1229
Prométheova játra
2023,
Jiří Kolář
„Ó která žena tisíckrát za den neucítí že by v ní mohly kotvit lodě táhnout ledovce růst zemětřesení která žena tisíckrát za den neuléhá naznak s prokletím na rtech a nevyzývá slunce aby do ní vstoupilo která žena v sobě necítí víc prostoru než jehož je třeba aby se otočil vesmír která žena není schopna vysmát se větru a bouřím vysmát se moři kdyby vstalo a chtělo do ní vtéci která žena denně nemávne rukou za nejpustší pouští promluví-li jí o žízni a necítí se spoutána řetězem Himalájí která žena by za noc nedokázala umlčet kteroukoli válku?“ Síla! Ano, byla to hodně silná poezie v konkrétních básních, ale ještě víc v celkovém dojmu, který tohle setkání s Jiřím Kolářem ve mě vyvolalo po dočtení – tedy s nějakým časovým odstupem, když se to ve mě konečně nějak všechno sešlo, našlo, docvaklo a vybuchlo! Vlastně jsem měl pocit ne nepodobný tohu, co jsem vnímal při setkáních s Kolářovým grafickým dílem (nakolik si to pamatuji a pokud si to pamatuji správně), tedy že to vše vypadá tak neuspořádaně a nepromyšleně, ale přitom je v tom hluboký řád a koncepce. Jo, všechno to sebe nějak zapadá: lyrické verše, hospodské zápisky, dopisy, deníkové zápisky... Všechno je to v Kolářově podání umělecké vyjádření, všechno je to poezie. A to poezie burcující, mířící do černého! „Přečkat toto zlo, nelačni dobra. A kdybych trpěl jako Job, dej mi moc tichého úsměvu stromu na jaře, moc útěchy noci rozmlouvající k ránu, na ústupu, s odsouzencem; víc nic, snad už jen ode mne odvrať jazyk a slzu chamtivce nebo sobce, lásku a čest udavače, odvrať ode mne jezuitu víry, fanatika ideologie, muže noži bodající vodu, štváče i mrvu, ty jalové, o nichž víš lépe než já, zbav mě hrdinů rukou i slova.“ Oddělit umělecké dílo od kontextu jejího vzniku a osudu jejího tvůrce je někdy užitečné, jindy ne. V případě Prométheových jater je to nemožné. Nejen proto, že za jejich napsání si autor na devět měsíců vyzkoušel peklo komunistické vazby, ale hlavně proto, že atmosféra začínajících padesátých let je přítomná neustále – snad z každé strany nějak trčí ten obrovský vnitřní nesouhlas s tím, v jakém světě chtě-nechtě musí Jiří Kolář žít. Aby ne, doba byla brutálně totalitní a činila si nárok na celého člověka, na člověka v každém aspektu jeho života. Jakýkoli vnímavý umělec chtějící žít pravdu nemohl nebýt v konfliktu, nemohl ani utéct do vnitřní emigrace (to by možná šlo později v normalizaci, ale společnost v padesátých letech pasivní rezistenci těžko umožňovala). Básník tak musel žít v těžko snášené zásadní nekompatibilitě. S vědomím, že vina za tu postojovou disonancí není na něm. Že i kdyby se všechny sjezdy a stranické i uliční výbory shodly na tom, že 2+2=5 a že černá je bílá (nebo že válka je mír a svoboda otroctví, kdybych si chtěl pomoct klasikem), tak že se to pravdou nestane. Měl jsem také pocit, že zásadnější hněv a vnitřní odpor nemá ani tak vůči vykonavatelům komunistické represe, ale proti tiché většině, která se tak snadno naučila s vlky výt. Ale možná se pletu, nevím. Tak či onak jsou Prométheova játra mimořádně silným hlasem křičícím do světa, že pravdu a svobodu v nás není možné umlčet. „Řekni tupci že život je něco jiného než pohodlí že je to neustálý boj tím plnější čím těžší že radost je podmíněna námahou láska čistotou pravda samozřejmostí smutek opravdovostí že ptá-li se na člověka musí se ptát na tajemství že hledí-li na sebe nevidí nic nechá-li duši stranou — — — — — — — — — — — — Pane zachraň mne!“... celý text
Církev jako společenství
1994,
Joseph Alois Ratzinger
„Může se stát, že se někdo bez přestávky věnuje církevním spolkovým aktivitám, a přesto není žádným křesťanem. Může se stát, že někdo žije jednoduše ze slova a svátosti a uskutečňuje lásku vycházející z víry, aniž by se někdy ukázal v církevních společenstvích, aniž by se zabýval někdy církevněpolitickými novinkami, aniž by se zúčastnil práce synodů a hlasoval při nich – a přesto je opravdovým křesťanem. Nepotřebujeme církev více lidskou, ale více božskou, a pak se stane též skutečně lidskou. A proto všechno, co vytvořili v církvi lidé, musí uznat svůj služební charakter a ustoupit tomu, co je podstatné.“ Křesťanská víra prochází už několik desetiletí krizí své církevnosti. Je za tím podle mého soudu jednak obecná nechuť moderního člověka k podřízenosti autoritě institucí, jednak také špatná zkušenost s konkrétní podobou církve tady a teď – vždyť kdo by se měl radovat z účasti na společenství, ve kterém má stále tak velký vliv třeba kardniál Duka a jehož okázale viditelnými členy jsou Ovčáček nebo režisér Strach. Je těžké vysvětlit (a zdaleka nejen nevěřícím!), že církevní společenství je nezbytné pro cestu člověka ke spáse. Papež Benedikt to přesto zkouší a připomíná, že lidé byli vyvoleni jako Boží lid, mystické tělo Kristovo a chrám Ducha svatého. Společně. V jiné své práci (jde o encykliku Spe Salvi) zdůrazňuje, že člověk není monáda uzavřená sama do sebe a že naše existence jsou hluboce spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. A toto společenství je stejnou mírou duchovní (společenství víry a naděje na nebesích) jako hmotné (sociální struktura se vším tím upatlaně lidským). Je nutné rozlišovat, ale není možné oddělovat – stejně jako není možné oddělovat božskou a lidskou podstatu Ježíše Krista. Ztrátou jedné části utrpí i druhá. (Tím nechci říct – a ani papež Benedikt to zde neříká! -, že viditelná podoba církve nemá být kritizována nebo reformována, obojí je nutné, vždyť i pro církevní tradici platí, že má být předáváním ohně a ne uctíváním popele!) Uvítal jsem úvahy v téhle knížečce jako užitečný podnět k přemýšlení o podobě církve, o mé loajalitě k ní a roli v ní. Což je přemýšlení, které je u mě nějakým způsobem trvale přítomné od samého počátku mé konverze. A nejspíš s tím nebudu hotov nikdy. Ale měl jsem z myšlenek zde prezentovaných radost, protože mi posloužily jako opora a ujištění, že přes všechno pochybné a problematické je moje příslušnost ke katolické církvi mým v zásadě jediným možným směřováním, a že si spolu s apoštolem Petrem mohu/musím říct: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ „Z vnitřního společenství s Kristem sama roste i účast na jeho lásce k lidem, na jeho vůli je zachránit a pomoci jim. Dnes mnoho kněží pochybuje, zda lidem se vlastně dělá něco dobrého, když je přivedeme k víře, nebo zda se jim tím neztěžuje život. Myslí si, že by snad bylo lepší ponechat je s dobrým svědomím v jejich nevíře, protože se jim zdá, že je pak možno snadněji žít. Kde je víra chápána jen jako ještě další zatížení pro život, tam nemůže udělat život radostným a nemůže existovat žádná úloha sloužit víře, která by naplnila život. Kdo však poznal Krista zevnitř a zná ho z první ruky, ten vidí, že teprve tento vztah dává smysl všemu ostatnímu a dělá pěkným v životě i to, co je obtížné. Pouze takováto radost z Krista může dát též radost ke službě a udělat ji plodnou.“... celý text
Kdyby lásky neměl
1991,
Marie Holková
Biskup Stojan je zde vykreslen tak jednostranně pozitivně, až se mi zdá, že se bezděky stává svojí vlastní parodií či karikaturou, jakýmsi obrazem katolické mirkodušínovské dokonalosti. Považuju takhle přepálenou prezentaci za docela nešťastnou a nevhodnou, dokonce i v knížce, která je určena dětem. Biskup Stojan, který má reálné zásluhy na přibližování kléru lidem a jehož prostá laskavost jistě není vymyšlená, si podobnou hagiografickou přeoslavnost nezaslouží, myslím.... celý text
Všechny cesty vedou do Santiaga
2023,
Ladislav Zibura
Na cestovatele Ziburu jsem neslyšel než chválu, tak jsem byl zvědavý, jak na mě bude jeho camino působit. A jo, dobrý, četlo se mi to hezky, mělo to správnou kombinaci humoru, laskavosti a bystrých postřehů (i když k těm vtípkům bych občas nějakou reklamaci měl), navíc se Larry dokázal vyhnout pasti patosu i přemoudřelosti svým ironickým nadhledem a jistým odstupem od sebe, svých spolupoutníků i duchovního rozměru cesty. Občas jsem se sice neubránil pocitu, že vyprávěná verze je nejspíš trochu upravena za účelem uhlazení vztahu mezi příběhem a čtenářem (ano, působí to efektně, když první pohled na dlouho vyhlížené moře je zároveň pohledem na maják ve Fisteře, který je signifikantním místem ... akorát při cestě ze Santiaga poutník uvidí moře mnohem dřív než ten maják), ale to mě nijak nepohoršuje, to prostě vypravěči dělají. Důležité bylo cítit, jak má Ladislav lidi rád, jak je s nimi rád a jak se z jejich společnosti těší – v kombinaci se svěžím stylem psaní a neokázale půvabnou grafickou podobou knihy to pro mě znamenalo milý, občerstvující a povzbuzující čtenářský zážitek.... celý text
Ďábel v těle
1960,
Raymond Radiguet
Náhodné setkání. Od knihy jsem vůbec nic nečekal, neznal jsem příběh ani autora, takže když jsem na novelu narazil na stránkách Českého rozhlasu, plánoval jsem ji použít jen jako výplň toho času, kdy nad ránem už vím, že nezaberu, ale ještě je brzy vstávat. Ale bylo to šťastné náhodné setkání, rozhodně! Byl jsem velmi mile překvapen, jak přesně dokáže autor popsat vnitřní svět dospívajícího chlapce a jeho motivace, docela mi to připomnělo Milana Kunderu a jeho Život je jinde, tím jak hlavní hrdina zasahuje do života druhých, ale sám je jako tvrdý kámen, o který se všechno rozbije. Jako začarovaný kus ledu, který způsobí smrt umrznutím každému, kdo se ho s důvěrou dotkne. Když jsem si později vygoogloval věk autora, musel jsem smeknout ještě hlouběji, za schopnost v takm mladém věku už vidět lidskou povahu bez naivity mládí, ale i za stylistickou zručnost. V příběhu samotném mi byla největší záhadou Marta. Jako čtenáři ji vidíme jen očima vypravěče, takže nespolehlivě a nutně zkresleně. Byla obětí své lásky k Františkovi nebo obětí své představy o lásce? Nedokážu říct. A tak mi nezbývá než kroutit hlavou nad tím, jaké hrůzné manipulace a nečestnosti jsou lidé schopni vyrábět, pokud pod záminkou podlehnutí postoji „osudové lásce nelze bránit, ta omluví všechno“ zapomenou na to, že ostatní lidé mají stejnou hodnotu, že si zaslouží stejnou péči, jakou věnujeme svým vlastním touhám a svému duševnímu komfortu.... celý text
Víra, naděje a masakr
2023,
Nick Cave
„Ale chtěl jsem říct tohle: v určitou chvíli se to stane každému – dekonstrukce vlastního já, jak ho známe. Nemusí to být smrt, ale vždy to souvisí s nějakou zkázou. Vidíme to na lidech okolo sebe neustále: rozpadne se ti manželství, spácháš nějaký přečin, který ti zničí život, nastanou zdravotní problémy, někdo tě zradí, stane se ti veřejná ostuda, přijdeš o děti po rozvodu, cokoli. A člověka to strašně rozstřelí, na milión kousků, a vypadá to, že není návratu Je po všem. Ale časem se člověk kousek po kousku zase složí. A jak se poskládá, tak často zjistí, že je z něj úplně jiný člověk, proměněný, úplnější, uvědomělejší, jasněji vykreslený. Myslím, že o tom je život - člověk jistý způsobem umírá a je znovu zrozen.“ Nick Cave byl vždycky můj oblíbenec. Mám rád jeho hudbu, jeho beletrii, jeho způsob přemýšlení. Každé setkání s ním mi přišlo zajímavé. Ale zároveň jsem ho vždy (tedy donedávna) považoval za člověka, který se silně stylizuje, který dbá na svůj mediální obraz alfa samce. Psal vždy hodně osobně, to ano, ale nikdy dříve jsem si nemyslel, že ho poznávám jaký je, když je sám se sebou. Tragická smrt syna Arthura ale starého Nicka spláchla – tento rozsáhlý knižní rozhovor ukazuje člověka, který je ochoten nahlédnout do svého nitra, aniž by o sobě ale přestal přemýšlet a své myšlenky tříbit a precizovat. Pohled do Nickovy vnitřní „krajiny po katastrofě“ pro mě nebyl lákavý z důvodu nějakého bulvárního nahlížení do života celebrity, ale jako uchvacující doklad toho, jak lze skrze utrpení a ztráty duchovně růst! Hlavní tématem série rozhovorů je reakce na ztrátu a osamělost (kromě smrti syna se řeč často točí kolem covidem vynucené izolace). Nick Cave nepopírá smutek ani návaly zoufalství, častěji ale promlouvá o očisťující síle, kterou mu nová situace přinesla. Jako by bylo nutné, aby bylo takhle brutálně otřeseno jeho přesvědčení, že je pánem svého osudu, k tomu, aby si uvědomil, že ho tady něco přesahuje. A jeho setkání s tím přesahujícím je zároveň setkáním s něčím, co člověka přesahuje svojí krásou a láskou. Nick na to vědomě reaguje tím, že se rozhodne mít na téhle kráse světa účast. „Jednou z možností je hledat odpuštění skrze něco, co by se dalo nazvat odčinění vin svým životem to znamená využívat své dary tak, aby to sloužilo k ozdravení světa. (...) Moje tvorba se myslím stala výslovným odmítnutím cynismu a negativity. Na to já prostě nemám čas. Myslím to doslova a z osobní perspektivy. Nemám čas na kritizování ani neustálé láteření. Nemám čas na ten kolotoč věčného obviňování. Přenechávám to ostatním. Nemám na to žaludek ani čas. Život je podle mého názoru příliš krátký na to, aby ho člověk neprožil v úžasu.“ Hodně jsem při čtení myslel na svoji milovanou Etty Hillesum, která v nacistické internaci žila svoji radost, vděčnost a neochotu k nenávisti – myslím, že by si s Nickem rozuměli. :-) Také na Viktora Frankla, který téma nacházení smyslu v utrpení zpracoval vědecky ve své logoterapii. Nick Cave a jeho zpověď je pro mě dalším důkazem, jak je život ve své nepochopitelné složitosti přese všechno přece krásný a jak je křehký a zranitelný člověk všemu navzdory stvořen a povznášen k tomu, aby byl vděčný a šťastný. „Vím, že většinu času jsem šťastný a život je dobrý. Nemyslím to nijak lacině nebo triviálně. Říkám tím, že život je skutečně dobrý. Lidé jsou dobří. Málokdy vidím v lidech zlo – spíš v nich vnímám vrstvy utrpení. Jsem přesvědčený, že při vědomí hloubky své bezmoci a zranitelnosti jsou lidé schopní dělat jak strašlivé, tak úžasné věci. Ve světle tohohle poznání pak nelze než chápat vděčnost jako zcela prostou a zásadní věc. Arthur nám to ukázal – tu nezbytnou naléhavou potřebu milovat život a sebe navzájem, navzdory tomu, jak náhodně krutý dokáže svět být. Láska, coby ten nejdůležitější a nejnesmyslnější počin ze všech, je zodpovědností každého z nás.“... celý text
A přesto říci životu ano: Psycholog prožívá koncentrační tábor
2018,
Viktor Emil Frankl
„Musíme učit sami sebe i ty, kteří si zoufají, že v žádném případě nejde o to, co my ještě očekáváme od života, jako spíše o to, co život očekává od nás. Profesionální filozof by řekl, že zde běží o kopernikovský obrat: že to už nejsme my, kdo se ptá na smysl života, nýbrž. že se ocitáme v roli dotazovaných, těch, jimž život den co den a hodinu co hodinu klade otázky; otázky, které správně zodpovíme nikoli mudrováním nebo planým mluvením, nýbrž činem, správným chováním. Život ve svém důsledku neznamená nic jiného než nést zodpovědnost za správné odpovědi na otázky života, za plnění úkolů, které před každého z nás život staví, za splnění požadavku přítomné hodiny.“ Každé svědectví o životě člověka v nacistickém táboře je pro mě cennou možností dozvědět se něco o člověku, jaký opravdu je – protože to se právě ve vyhrocených situacích vždy nějak vyjeví. Zároveň to ale u mě naráží na hranice mé empatie, mojí schopnosti vcítit se do situace druhého. A tak jsem si někdy i říkal, jestli má ještě smysl číst další vzpomínky, pouštět si další dokument, dívat se na další film, když je to sice pokaždé zasahující pohled do konkrétního osudu, ale když přitom zůstávám stále tak vzdálen tomu, abych opravdu rozuměl tomu, co může prožívat lidská bytost vystavená tak bezpříkladné krutosti a zbavena své důstojnosti. Viktor Frankl nabízí klíč k uchopení tak extrémního zážitku (neříkám k vysvětlení nebo pochopení, to se prostě vysvětlit ani pochopit nedá, maximálně opravdu jen nějak uchopit a zkusit zpracovat). Najít smysl v utrpení, najít v něm nějaký svůj vnitřní úkol. A protože je to systematicky přemýšlející psycholog, neomezil se pouze na promýšlení osudů vězňů v koncentracích, ale dal téhle myšlence obecnější směřování, vytvořil přímo základ pro metodu, pomocí které lze chápat a vykládat vztah člověka ke světu. A právě tímto zobecněním je jeho text tak podnětný i pro lidi, žijící mimo jeho dobu a nesdílející s ním zásadní ohrožení jeho existence. Dá se namítnout, že se jedná o falešnou útěchu, opium člověka? Snahu najít smysl tam, kde žádný smysl není? A to prostě proto, že v opačném případě by člověk musel čelit devastujícímu vědomí, že jeho existence není víc než biologická danost, která nahodile vznikla a může stejně tak snadno zaniknout? Ano, tak se dá argumentovat. Ale já jsem souzněl s Franklovým pohledem i proto, že je v souladu s mým obecným náhledem na život jako na něco, co mi bylo darováno milujícím Bohem. A že existuje něco jako celkový smysl, který nemusí být vidět omezeným lidským pohledem, protože lidskou perspektivu přesahuje. Jak k tomu ostatně došli už Kazatel a Job ve Starém zákoně. Hodně jsem také při čtení myslel na svatou Terezku, na Etty Hillesum a na Nicka Cavea (knižní rozhovor s ním jsem četl souběžně a nestačil se divit, jak dobře Frankla doplňoval a jeho teze nevědomky ilustroval!) - tedy na lidi, kteří ve svém životě dokázali rány a neútěchy vstřebat a dokonce použít jako zdroj vlstního duchovního růstu. Na příkladech životů těchto osobností se dá ukázat, že láska k lidem (konkrétním i celkově k lidstvu) a pocit vděčnosti může být základem lidského života nejen navzdory utrpením, ale jaksi díky nim. Vypadá to strašně divně, když to takhle napíšu, já vím. Jako bych nějak oslavoval soužení a trýzeň nebo snad doporučoval vyhledávání utrpení. To určitě ne. Jen se mi zdá (a Viktor Frankl mi to potvrzuje), že nějakou záhadou je možné najít v našich životech smysl a naději i tam, kde vše působí nesmyslně a beznadějně. A to je hodně dobrá zpráva, myslím. „Duchovní svoboda člověka, kterou mu nelze až do posledního dechu vzít, mu také až do posledního dechu dává příležitost uspořádat svůj život smysluplně. Neboť nemá smysl jen život aktivní, který člověku umožňuje vytvářet hodnoty tvůrčím způsobem; a také nemá smysl jen život, tedy život, který dává člověku příležitost naplňovat se prožitky krásy, ať v umění nebo v přírodě; svůj smysl má dokonce i život, který sotva poskytuje šanci uskutečňovat hodnoty tvůrčím nebo zážitkovým způsobem (jako například život v koncentračním táboře), který ponechává takřka jen onu poslední možnost, jak utvářet svůj život smysluplně, a to ve způsobu, jakým se člověk postaví k vnucenému vnějšímu omezení své existence. Život tvůrčí i poživačný je mu už dávno zapovězen. Smysl však nemá jen život tvůrčí a poživačný, nýbrž: má-li život vůbec nějaký smysl, pak jej musí mít i utrpení. Protože utrpení k životu jaksi náleží – právě tak, jako k němu náleží osudovost a smrt. Teprve utrpení a smrt činí lidskou existenci kompletní.“... celý text
Nic než důvěra
2024,
Jorge Mario Bergoglio
„V době, která nás láká, abychom se uzavírali do ulity svých vlastních zájmů, nám Terezička ukazuje krásu toho, když se ze života stává dar. V době, ve které převládají ty nejpovrchnější potřeby, je svědkem evangelijní radikality. V době individualismu nám dává objevit hodnotu lásky, která se stává přímluvou. V době, kdy jsou lidé posedlí velikostí a novými formami moci, nám ukazuje cestu malosti. V době, kdy je mnohými lidmi opovrhováno, nás učí kráse pečovat o druhé a být tu pro ně. V době, která je složitá, nám může pomoci znovu objevit prostotu, absolutní prvenství lásky, důvěry a odevzdanosti a překonat legalistickou či přespříliš etickou logiku, která plní křesťanský život předpisy a nařízeními a jako mráz spaluje radost z evangelia. V době, která se stahuje do sebe a uzavírá se, nás Terezička vyzývá, abychom vyšli jako misionáři, uchváceni přitažlivostí Ježíše Krista a jeho evangelia.“ Terezka je obvykle považována za učitelku lásky, i církev ji oficiálně nazývá doctor amoris. Papež František ve své krátké exhortaci tohle vnímání posouvá, když klade důraz na důvěru, se kterou se Terezka vrhla do Boží náruče. Představuje Terezku jako učitelku syntézy, která vede k jádru křesťanského života, tedy životu podle Kristova Ducha. Připomněl mi tím, jak jsou křesťanské ctnosti vzájemně propojené, jak nadpřirozená milost působí souběžně. Terezka tak nemůže být učitelkou lásky, aniž by zároveň nebyla učitelkou naděje (a tedy důvěry) a učitelkou víry. Vždyť už starozákonní Izrael měl pro naději a víru stejný termín. A láska? Ta oživuje každou ctnost a přivádí k dokonalosti naše vztahy – ke stvoření, k bližním, k Bohu i k sobě. Udělalo mi velkou radost, že se můj oblíbený papež věnoval mé oblíbené světici a že to udělal tak inspirujícím způsobem!... celý text
Něco za něco
2006,
William Shakespeare
Shakespearovy komedie mně obvykle moc komické nepřijdou a tahle mi dokonce i místy lezla na nervy – jednak tou nelogicky a nerealisticky vystavěnou zápletkou (já vím, že taková byla dobová zvyklost a že takové jsou pravidla žánru, ale neodkážu si pomoct, leze mi to prostě na nervy i tak) a také obvyklý autorův ping-pong humorných dialogů jsem oceňoval méně než jindy. Hra tak ke mně promlouvala spíš tím, co zřejmě mělo zůstat druhým plánem - téma zneužití moci a hlavně téma postupného otupování schopnosti mravního jednání! Kompromis v morálním rozlišování vede k znečištění svědomí, které pak s menší jistotou kárá naše další (větší a větší) pochybení. A protože obvykle smýšlíme podle toho, jak jsme jednali (tak to prostě bývá), tak si deformujeme vlastní úsudek a pokřivujeme vlastní vůli. Nepoctivost kazí srdce a zkažené srdce přináší zlo na svět. Spousta námětů pro přemýšlení a spousta materiálu pro dobré divadlo. Ale mistr se rozhodl hrát komedii, to se holt nedá nic dělat... :-)... celý text
Miluju tě k zbláznění
1994,
Jáchym Topol
„miluju tě k zbláznění není na co čekat rána je rozevřená rudá šklebící se oko bůžka je čas spálit všechny dopisy“ Zatímco básně a písňové texty Filipa Topola ve mně s odstupem času jen zřídka vzbuzují víc než nostalgii, u bratra Jáchyma to mám jinak. Jak jeho prózy, tak rozhovory s ním, tak i teď básně ve mě nachází otevřeného a přijímajícího čtenáře. Což je možná trochu zvláštní, protože ten divoký život, který z veršů probleskuje není mojí životní situací. Nebyl v mých mladých letech (to jsem se možná snažil stylizovat do role drsnýho pankáče, ale obávám se, že jsem svoji mírnou a nenásilnou povahu nedokázal utajit :-) a už vůbec ne dnes, kdy jsem spořádaně se točící kolečko ve stroji téhle společnosti. Přesto mám pocit, že těm básním nějak rozumím, že existuje nějaké moje animální vnitřní druhé já, které si s Jáchymem Topolem notuje. Prostě to ke mně nějak intenzivně promlouvá, aniž bych věděl čím přesně a proč. A nejspíš to vědět nepotřebuju. „vím že je to všechno složitější ale dívat se na sebe do zrcadla pozorovat to co se děje s mou tváří to není dobrá zábava a navíc je jasný že můžu přijít o všechno můžu lidský rase taky úplně všechno věnovat všechno mimo lásky a to je docela đobrý pro tenhle způsob psaní možná je to dobrý pro poezii pro život ne“... celý text
Jan a Terezie - Plameny lásky
1999,
Guy Gaucher
„V Živém plameni a v Duchovní písni nalézala nekonečné obzory, obzory trinitární lásky. Tato četba jí odhalovala Boži přítomnost, o které jí nic neříkali kazatelé v její době, ale nutili ji hlavně k askezi. U svatého Jana od Kříže nalézala askezi jiného stylu, pravdy širší a hlubší. Přilnula k svatému Janu od Kříže, naučila se mu zpaměti.“ Temné období Terezčina života, ve kterém se cítí mezi sebou a Bohem „zeď vysokou až do nebe“, bývá často při přemýšlení o Terezce opomíjeno nebo je trochu bagatelizován jeho význam. Může to být proto, že to nezapadá do obrazu dokonale svatého děvčete (o Bohu se přece nepochybuje!), ale může to být také tím, že ji prostě nepřejeme ještě další utrpení. Takový byl i můj pohled: věděl jsem, jak zásadní je pro Terezku průzračnost jejího vztahu s Bohem a podvědomě jsem snižoval význam její temné noci prostě proto, že jsem ji strašně moc přál, aby se ve všech svých objektivních životních strastech mohla alespoň opírat o trvale zakoušenou zkušenost vědomí toho, že je Bohem milována. Přání bývá otcem myšlenky a mé přání, aby Terezka netrpěla přespříliš vedla k podceňování této etapy jejího života. Ale temná noc patří k Terezce, už i proto, že duchovní útrapy a bolesti vždy (záhadným působením milosti) nějak dokázala zpracovat ku svému prospěchu a osobnostnímu růstu. Razantní proměna její spirituality, ta obdivuhodná dospělost duchovního dětství (ano, vím, že to zní jako protimluv) by nebyla možná bez zkušenosti temnoty a nepřítomnosti Boha. A myšlenkové zpracování a vyjádření téhle zkušenosti by sotva bylo jistě by nebylo stejné, pokud by Terezku neprovázela předchozí znalost díla Jana od Kříže. Cesta od Jana k Terezie nebyla tak samozřejmá, jak by se mohlo zdát. Velký reformátor Karmelu byl sice respektovanou postavou řádu, ale Terezčina doba rozhodně nepřála mystice, takže se i na Karmelu četly v zásadě jen ty části Janovy tvorby, které se zabývaly askezí – zbytek si musela Terezka nějak „domyslet“ svojí geniální teologickou intuicí. A musela také překonávat nedůvěru k teologickému vzdělávání i vzdělávání dívek obecně: byl tehdy široce sdílený názor, že studium (dokonce studium Písma) může narušovat žádoucí formování řeholnic, natož nějaká mystika, podezřelý duchovní směr odvádějící od zbožné poslušnosti! Ale Terezka byla skvělá i v tom, jak si dokázala z mála zdrojů vystavět svébytnou a nosnou spirituality, kterou nepřemohla ani temnota Boží nepřítomnosti. Tahle kniha zasvěceného znalce Terezčina života, která byla původně sérií přednášek, ukazuje, jak svobodně dokázala s Janovým odkazem pracovat a jak zdravě jeho zkušenost dokázala přesadit do svých podmínek, zároveň originálně i věrně.... celý text
Terezie z Lisieux a Silván z Athosu
2010,
Kateřina Lachmanová
Přestože se kniha zdánlivě – i podle svého podtitulu – omezuje pouze na téma přímluvné modlitby u dvou vybraných světců, ve skutečnosti je velmi chytrým a pronikavým komentářem k celkovému chápání spirituality u Terezky i otce Silvána. A na příkladu obou uznávaných církevních osobností je vlastně obecným pohledem na to, co je v lidském vztahu k Bohu a bližním důležité, prospívající a Bohu-libé. S občasným překvapivým dotekem do duchovního života konkrétního čtenáře, zde tedy konkrétně mě. U vědecké práce bych to nečekal, ale dokázala ve mně něco rozeznít, pohnout mnou a nasměrovat zase k jinému způsobu vnímání existence pro druhé. Zkrátka: hodně dobrý zdroj pro promýšlení, meditaci, modlitbu i kontemplaci. :-) Moje pozornost byla víc nasměrována k první polovině svazku – k části věnované Terezce. O té už jsem četl desítky knih, a tak trochu se už považuji za znalce. Přesto mě Terezka stále překvapuje (a myslím, že překvapovat nepřestane, tedy doufám že ne :-). I díky téhle knize jsem si teď ještě více uvědomoval, jak nesamozřejmý (a vlastně nečekaný, doslova revoluční) je příklon její spirituality k tomu, čemu dnes říkáme „Terezčina malá cesta“. Terezka byla totiž formována (doma, ve společnosti a, ano, i na Karmelu) dobově dominantním jansenismem a jeho mravní rigorozitou a představou spásy uskutečňovanou skrze skutky a množení zásluh. A také strachem, že pro přísného Boha nic nebude dost. Paní Lachmanová přesvědčivě dokladuje Terezčino odmítnutí tohoto obchodnického vztahu a její naprostou důvěru v Boží působení. To na teoretické rovině není nic neznámého (zrovna včera se ve všech katolických kostelích četla slova apoštola Pavla svědčícího o tom, že „když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“), ale přijmout vlastní křehkost a slabost, nebýt hlasem svým, ale hlasem Božím pro druhé, to není vůbec snadné – a snad nikdo to ve svém životě neuskutečňuje jako Terezka. Kristus je pro Terezku prostě „současně pramen, z kterého žije, i vrchol, ke kterému směřuje“ a já měl velké potěšení z toho, že jsem si o tom mohl číst v textu, který je podnětný zároveň intelektuálně i spirituálně.... celý text