A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/404278/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--5pY-404278.jpeg
4
1424
1424
I loučení bolí méně, když na ně nejste sami. Malý Noah s dědou chodí sedávat na lavičku a povídají si. Pod lavičkou rostou hyacinty, stejné, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal s Noahem na lavičce, kde je stále ještě obklopuje pronikavá vůně hyacintů. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit. Fredrik Backman v této netypické novele líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a empaticky, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2018
,
Host
Originální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
více info...
Přidat komentář
Chtělo se mi brečet asi každou druhou stránkou. Možná to bylo tou přítomností Vánoc (knížku jsem dostala pod stromeček), člověk je sentimentální, ale mnohem víc věřím tomu, že to bylo skvělým Backmanovým stylem, který mě opět dostal, i když tentokrát na mnohem menším počtu stran, než jsme u tak skvělého autora zvyklí.
Zachycení dětské upřímnosti a naivity dává dědečkově nemoci docela jiný rozměr a přestože je to veskrze smutné čtení, tak mi dávalo pořád pocit klidu a řádu. Něco mi pořád říkalo, že tak to má být.
To bylo tak krásné... Po celou dobu čtení jsem měla v krku takový knedlík, že jsem skoro ani dýchat nemohla. Láskyplná knížečka plná dojemných rozhovorů, krásných myšlenek a nádherných vzpomínek.
Moje první "seznámení se" s autorem, popravdě mi i těch 80 stran připadalo velmi dlouhých...
“Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli.”
Kraťoučký příběh, který budete mít za chvilku přečtený, ale který ve vás zanechá hluboký otisk... Složité téma, zajímavě zpracováno. Co človeku vlastně zbyde, když už vše zapomene, nebude mít žadné vzpomínky? Když mozek umírá dřív než tělo... Doporučuji přečíst!
Neviem.
Mám strašne zmiešané pocity.
Možno, keby som s podobnou seniorkou nemala osobnú skúsenosť, bola by som aj ja unesená, ale...
V knihe sú opísané iba tie ľahšie a prívetivejšie príznaky demencie a láskavý prístup najbližších.
Mám obavu, že realita je úplne iná.
Vo vyšom štádiu tejto choroby sa z postihnutého stáva človek so stratou osobnosti a správania, neovláda svoje potreby, odchádza a stráca sa...
Najbližší ho môžu milovať ako najviac dokážu, ale strach, vyčerpanosť a únava im zaslepuje srdiečko a v tom čase je veľmi ťažké vždy prejavovať láskavý alebo trpezlivý prístup.
Príbeh mne osobne pripomína iba rozprávku, ako by to malo prebiehať pri podobnej diagnóze.
Krátké nafouknuté nic. Povrchní obehrané průpovídky, rádoby životní moudra a ani jedna nová nebo zajímavá myšlenka. Zdálo se mi, že autor o tom co píše ví hrozně málo, prostě chtěl podpořit nějakou charitu a tak vyrobil svou standardní citovou ždímačku.
Jedná se o první knihu, kterou jsem přečetl od tohoto autora. Po přečtení anotace jsem si řekl, že by se mi kniha mohla líbit, a tak jsem se pustil do čtení. Knihu jsem měl rychle přečtenou, četla se dobře, kniha obsahuje také ilustrace. Kniha se mi líbila a knihu hodnotím na 5*.
Nejhorší ze všeho je, pokud máme někoho blízkého z rodiny, který je po fyzické stránce na tom celkově dobře, ale začínají se mu vytrácet vzpomínky, pletou se mu osoby, které patří do jeho rodiny, celkově ztrácí paměť, ztrácí orientaci v čase.. Členové rodiny, pokud s takovým člověkem žijí v jedné domácnosti, anebo jej často navštěvují, musí mít velké pochopení a snažit se dotyčnému člověku vysvětlit, jak se ve skutečnosti věci mají. Na počátku nemoci si to sám dotyčný člověk ještě uvědomuje, jak je na tom, ale s postupující nemocí je to čím dál tím horší a horší až to může dojít do takového stadia, kdy musí být člověk hospitalizován v nemocnici, anebo v nějakém sanatoriu, kde je o něj odborně postaráno.
Líbily se mi rozhovory Noaha a jeho dědečka, ve kterých si povídají o všeličem. Dědeček také vzpomíná na svoji ženu, Noahovu babičku a v knize také vystupuje Noahův táta. Autor zpracoval téma citlivě, zároveň se v knize vyskytuje také humor.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Kdo na život spěchá, toho smutek čeká..
Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli.
To proto lidé dostávají šanci rozmazlovat vnoučata, tím totiž prosíme o odpuštění své děti.
Univerzum je příliš velké na to, abychom se na ně zlobili, ale život je dost dlouhý, abychom si mohli vzájemně dělat společnost.
Tak tohle je... výstižné. Z vlastní zkušenosti vím, že onemocnění Alzheimerovou chorobou takhle nějak vypadá. Samozřejmě mínus všechny ty další fyziologické obtíže, které se při ní také vyskytují. Autor podle mě dokázal skvěle zachytit pocity, které kontakt s touto nemocí v člověku vyvolává. Když jsem tuhle pidiknížku četla, bylo mi smutno, společně s dědou, Tedem a Noahem jsem truchlila nad dědovou “ztrátou mozku”. Ale je z toho cítit i jakási naděje. Noah je totiž mistr pozitivního přerámování. K téhle knížce se určitě ještě vrátím.
Děsivý popis stárnutí ale krásně napsaný. Já jen doufám, že mne to nepotká.
Kniha tak mocná, že je letos (2020) mou první zapsanou do Kniháře, který mám doma už od Vánoc 2018. Po vrácení do knihovny jsem jich pět koupil na rozdávání přátelům. Zažít to totiž můžeme každý, ale nebudeme to umět tak dobře říct.
Knihu by si měl přečíst každý, protože její příběh se může objevit v každém životě.
Kniha má krásnou myšlenku: Neopouštějme své blízké či známé, kteří ztratí paměť. Zůstaňme jim na blízku.
Nádherný příběh člověka, který nechce přijít o své vzpomínky a blízké, i když ví, že je to nevyhnutelné.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Dalo by se napsat krásně napsané počtení o velmi smutné věci. Jenže se to sem nehodí. Krásně psané to je. Počtení také. Ale je to tak zoufalecky smutné, že se to nedá nazvat krásné. Je to prostě realita všedního dne napsaná s trochou poezie. Asi si nikdo nedokážeme představit jaké to je zapomínat a to úplně všechno. Zda tam někde najednou vyplují světlé chvíle vzpomínek na obyčejné všední věci, jako je raní káva, přečtení novin za cvrlikotu ptáků, sluníčko co vás šimrá v nose. Backman tu za sebou nechává dost výraznou stopu co křičí užívejte si dne dokud to jde a dokud si to pamatujete. Nikdo nebude vzpomínat na to jak báječně mu bylo když seděl u mobilu. ;-) Za to si vzpomene, co cítil když seděl na Sněžce s rodiči a viděl východ Slunce a nebo jaké to bylo, když jsme v lese sbírali borůvky a byli modří až za ušima.