A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/404278/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--5pY-404278.jpeg
4
1424
1424
I loučení bolí méně, když na ně nejste sami. Malý Noah s dědou chodí sedávat na lavičku a povídají si. Pod lavičkou rostou hyacinty, stejné, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal s Noahem na lavičce, kde je stále ještě obklopuje pronikavá vůně hyacintů. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit. Fredrik Backman v této netypické novele líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a empaticky, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2018
,
Host
Originální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
více info...
Přidat komentář
Tuhle knihu jsme četla v 14 letech a celou jsme ji probrečela. V rodině jsme měli něco podobného, takže nebylo těžké se do knihy vžít. Teď jsem si ji přečetla znovu a mám z ni mnohem lepší pocit! Zařadím ji mezi nejkrásnější knihy, které jsme kdy četla!
Kniha jako jedno velké upřímné vyznání.
“Univerzum příliš velké na to, abychom se na ně zlobili, ale život je dost dlouhý, abychom si mohli vzájemně dělat společnost.”
Děkuji za krásná slova, která nakonec vyšla knižně.
Tahle kniha je taková...jiná. Je to prostě zcela jiný Backman, než kterého jsem doposud poznal. Svojí poetikou mi toto dílko připomíná Malého prince, kterého jsem si zamiloval a začal chápat až po x-tém přečtení. Myslím, že Noahnoah bude podobný případ a někdy v budoucnu mu dám ještě šanci...
Důkaz toho, že i 80 stran stačí k tomu, aby si člověk přečetl dojemný příběh hodný k zamyšlení. Více takových.
Fredrik Backman je pro mě objev roku, po přečtení Babička pozdravuje a Tady byla Britt jsem se chystala na další skvělou oddechovku. Jeho knihy mě dokážou v jedné větě rozesmát i dohnat k slzám. A najednou jsem objevila tuto povídku. Povídky moc nečtu, přijdou mi krátké a většinou mi tam něco chybí. Ale zde je vše.....5* je prostě málo. Uplně mě to odrovnalo a to se mi u knihy dlouho nestalo.Zde je pro mě uplně vše a vřele doporučuji každému si těch pár stránek přečíst.
ta krásná vyznání a obyčejně mimořádné vztahy mezi lidmi UMÍ popsat prostě až k slze...a tu setře smrtelnou alergií na koriandr:)
Jsem ráda, že se Fredrik Backman rozhodl tuto povídku vydat knižně. Jako ve všech ostatních knihách se mu podařilo svým typickým způsobem přiblížit nelehké téma. Na jednu stranu je mi líto, že díky kratšímu rozsahu jsme nemohli postavy blíže poznat. Na druhou stranu, možná právě v tom spočívá kouzlo této knihy.
"Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli."
Na můj vkus až moc poetické, ale jinak jsou tam pěkné myšlenky a téma je rozhodně k zamyšlení.
Tuto útlou knížečku jsem přečetla za hodinu.Fredrik Backman mě vždycky dostane. Téma je smutné, ale bohužel patří k životu. No ukázka mi i slzička.Doporučuji určitě přečíst.
Z počátku jsem to nechápala. Naštěstí Backman píše velice poutavě, takže jsem se nemusela do čtení nutit a záhy jsem porozuměla. Jedná se o jakési střípky - vzpomínky, rozhovory skutečné i imaginární, které dohromady poskládají celou mozaiku. Nakonec moc pěkné čtení a mám pocit, že se k téhle knížce ještě někdy vrátím.
Přečteno jedním dechem a mohla bych znovu. Tato knížečka je nabitá tolika pravdivými moudry, že bych jí zařadila do "povinné četby“ všem lidem, kterým nedochází, že stáří sebou přináší i tento aspekt... a nejen jim. Pro mě nádhera!
Kniha, která neměla vyjít jako kniha a je moc dobře, že nakonec nejen vyšla, ale byla i přeložena. Není to kniha, je to knížečka, ale myšlenka je větší než počet stran. Patří do knihovničky každého, kdo se kdy setkal s demencí. Patří do knihovničky každého kdo se kdy setkal se stářím. Patří vlastně do každé knihovničky...
Jsem velmi rada, ze si Fredrik Backman zapsal sve myslenky ,a ze je z nich tato knizecka a ja jsem si ty myslenky, ktere puvodne vubec knihou nemely byt, mohla precist.
Rika se, ze vzpominky nam nikdo nevezme.Ale co kdyz se zacnou vytracet samy ? Potom musime jen doufat, ze nam bude nekdo nablizku , a bude nam je trpelive a s laskou pripominat.
A každé ráno je cesta domů delší a delší
Už ten titul navozuje představy, o čem může být tato útlá knížečka. Představy tesklivé...a neveselé... Nedávno jsem četl v nějaké knize, nebo možná viděl ve filmu:...staří manželé - a manželka říká manželovi:“Už jsi fakt starý, všechno tě dojímá...“
Četl jsem knížku „A každé ráno...“ s manželkou, která je také babičkou, četl jsem ji nahlas pro ni. A nestydím se přiznat, že jsem se chvílemi musel odmlčet…
Autor Fredrik Backman uvádí knihu věnováním: Těm, kteří si pamatují někoho, kdo zapomínal.
A sám o tom vypráví prostřednictvím hovorů dědečka se svým vnukem Noahem, během kterých děda trochu zmateně uniká do svých vzpomínek a zoufale si je snaží uchovat.
Velmi dobře, něžně a citlivě napsáno.
...
Na konci jednoho života je jeden nemocniční pokoj, uprostřed nějž někdo rozbil zelený stan. Jistý člověk se v něm probudí, zadýchaný a vyděšený, a neví kde je. Vedle něj sedí mladý muž a šeptá: „Neboj!“
...
Noah s dědečkem sedí na lavičce. Děda se zadívá na chlapcovy boty, jak se komíhají pár desítek centimetrů nad zemí, na kterou kreslí nepravidelné stíny.
„Až dosáhneš nohama na zem, já už budu ve vesmíru, Noahnoahu.“
Chlapec se soustředí, aby dýchal stejně rychle jako děda. To je další jejich hra.
“Dědo, jsme tady, abychom se připravili na to, že se musíme rozloučit?“ zeptá se nakonec.
Stařec se podrbe na bradě a dlouze se zamyslí.
„Ano, Noahnoahu. Obávám se, že ano.“
...a táta s Noahem:
„Jen se teď musí opatrně, víš? Na dědu. Jeho mozek...víš, Noahu, občas bude pracovat pomaleji, než jsme zvyklí. A než je zvyklý děda.“
„Jo, každé ráno je cesta domů delší a delší!“
Táta si dřepne a obejme ho.
„Jak můžeme dědovi pomoct?“
Tátovy slzy usychají na synově tričku.
„Můžeme s ním po té cestě jít. Dělat mu společnost.“
Sjedou výtahem na nemocniční parkoviště, ruku v ruce dojdou k autu. Vezmou z něj zelený stan.
...
Můj komentář by mohl být delší, mnohem delší, skoro jako ta malá, ale nádherná novela, která mne tak ohromila. Ale obávám se, že by byl příliš osobní…
Takže skončím tím, že tuto knížku všem vřele doporučím! Budete ji číst slabou hodinku, ale přemýšlet o ní velmi dlouho...
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Hodně pěkné, probrečela jsem všechny části o vztahu s babičkou. Vždy, když dočtu Backmana, zesílí můj pocit, že jediné, na čem v životě opravdu záleží, jsou blízké mezilidské vztahy.