A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/404278/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--5pY-404278.jpeg
4
1424
1424
I loučení bolí méně, když na ně nejste sami. Malý Noah s dědou chodí sedávat na lavičku a povídají si. Pod lavičkou rostou hyacinty, stejné, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal s Noahem na lavičce, kde je stále ještě obklopuje pronikavá vůně hyacintů. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit. Fredrik Backman v této netypické novele líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a empaticky, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2018
,
Host
Originální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
více info...
Přidat komentář
"Posměšný zázrak v nitru našich lebek, který nám dovoluje odhalovat taje univerza, ale který úplně kašle na to, že nedokážeme odhalit taje skryté v nás samých." (s. 10)
Text, který neměl existovat v knižní podobě. A to by byla škoda.
Laskavé a láskyplné myšlenky o matematice i umění, o učení (se),
o partnerství, o smrti i životě...
Autor své poselství napsal v próze, ale slova působí jako verše. Občas se nějaké moudro opakuje.
Forma závěrečného refrénovitého shrnutí mě překvapila i potěšila.
Moje první knížka od Fredrika Backmana a hrozně
se těším na další. Opravuji - moc se těším na další. Hrůzu jeho myšlenky nenahánějí. Škoda, že překladatelka Helena Matocha některé pasáže devalvuje právě spojením "hrozně tě mám rád".
Ilustrace Elly Laytham odrážejí atmosféru příběhu.
"Skoro každý dospělý chodí po světě plný lítosti z nějakého loučení a přál by si, aby se mohl vrátit v čase a rozloučit se líp. Naše loučení takové nebude, budeš ho moct opakovat zas a znova, dokud nebude perfektní." (s. 40)
PS: Potěšilo by mě, kdyby na náměstíčko databáze knih ještě přispěla svým pohledem evelýny... Symbolicky je její poslední příspěvek právě k této knížečce.
Vůbec nevím co k tomu napsat, a tak napíšu jen je to krása a vložím sem pár vět které z té knihy absolutně miluji.
*
„Ne, smrt je pomalý tamtam. Počítá každý úder. Nemůžeme s ní vyjednávat o čase.“
*
„Budeme mít spoustu příležitostí si ho nacvičit. Půjde ti. Skoro každý dospělý chodí po světě plný lítosti z nějakého loučení a přál by si, aby se mohl vrátit v čase a rozloučit se líp. Naše loučení takové nebude, budeš ho moct opakovat zas a znova, dokud nebude perfektní. A až perfektní bude, to už dosáhneš nohama na zem a já budu ve vesmíru, takže se není čeho bát.“
*
„Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli.“
___________________________________________________________________________
Jestli jste to ještě nepochopili, ano ano a ano ! Přečtěte si tu knihu, nebudete litovat.
Ne, pane Backmane, nezlobím se, že jste toto vyprávění vydal jako knihu...Naopak jsem ráda, že někdo v dnešní době ještě citlivě vnímá, že je nutně třeba, aby se mladší ročníky chovaly k těm starším s porozuměním a láskou. Krátká, ale moc pěkná. Děkuji.
Velmi silná kniha, kterou si určitě pořídím do své knihovny. Jak už tady bylo zmíněno - trochu připomíná Malého prince. Věřím, že až se jednou ke knize vrátím, objevím v ní zase něco nového. Mohu jedině doporučit.
,,Jak můžeme dědovi pomoct?"... ,,Můžeme s ním po té cestě jít. Dělat mu společnost. "
Díky dnešní medicíně se stává mnohem častěji, že život končí tím, že rozum vyhasíná rychleji než tělesná schránka. Začátek je těžký pro nemocného, později je to těžké spíše pro okolí...
Malá knížečka plná velkých myšlenek. Připomíná mi to v tomto knihu Malý princ.
,,Viď? Já bych chtěl být radši starý než dospělý. Všichni dospělí se pořád vztekají, jen děti a stáří lidi se smějí. "
Velmi citlivě popisuje postup demence, od prvních náznaků dezorientace, přes čím dál větší odklon od reality až k tomu, kdy člověk dosáhne vlastního světa, kde není místo ani pro dávné vzpomínky a ani pro známé tváře...
... ,, Nejdřív zapomeneš, kam jdeš, pak kde jsi byl, nakonec kde jsi... "
Těžké téma, ale velmi empaticky napsané. Myslím, že i opakované čtení přinese nové myšlenky.
Tenounká knížečka plná citu. Jak krásně se dědeček loučí s vnoučkem. A dědeček tu stále je a přece není.....
Loučení s mozkem a ztráta vzpomínek. Knížka je přesně taková jakou ji popisuje autor v předmluvě. Očekávala jsem hořko-sladkou a sentimentální povídku (příběh), která nese jedno velké poselství. A toto přesně jsem i dostala. Navíc se mi velmi líbilo provedení obálky a malé ilustrace v knize, které podtrhovali vyřčené významy. Backman opět nezklamal.
Musím říci, že v maličkosti je krása, útlá knížečka plná krásných někdy smutných myšlenek. Myslím, že jsem ji nečetla naposledy a postupem času se tam najdou další nové věci, které mě nadchnou.
Fredrik je můj oblíbený autor, jeho knihy si "šetřím". S touhle jsem to asi už přehnala a přečetla o ní tolik kladných komentářů, že mě až tak neoslnila. To nic nemění na tom, že příběh krásně a laskavě vypráví o velmi nelehkém tématu, které se více či méně dotýká nás všech. Krásný počin pro literaturu, ale hlavně pro lidi. Doporučuji! Přečtu znovu a pak třeba přihodím i tu pátou hvězdu.
I slza ukápla. Dva večery čtení a spousta otázek a myšlenek na spoustu dalších večerů. Pěkně napsané.
Už dlouho jsem si chtěla přečíst nějakou knihu od Fredrika Backmana. Když jsem tedy v knihovně náhodou narazila na tuto útlou novelu, moc jsem o jejím zapůjčení neváhala, ač mi bylo zcela jasné, že nepůjde po emocionální stránce o vůbec snadné čtení. A měla jsem naprostou pravdu. Autor na pouhých pár stránkách láskyplně a velmi empaticky vypráví příběh o stárnutí a obavách ze ztráty veškerých vzpomínek - toho nejcennějšího, co v životě máme. Kniha mi pomohla uvědomit si, že z vyprávění rodičů a z osobní zkušenosti vím, jak náročný je život s člověkem, jehož mozek odejde dříve než jeho tělo, avšak nikdy jsem se nezamyslela nad tím, jak obtížný je život pro onoho dotyčného. A právě tento druhý úhel pohledu Backman svým čtenářům nabízí.
Zpočátku jsem měla strach, ale citlivost příběhu otevřeného srdce s hloubkou, kterou přináší jen život a smrt, jsem něžně a dojatě doplula ke konci. A silný zážitek a přemýšlení trvá i nadále.
Moje první zkušenost s tímto autorem - a předem říkám, že mě příběh tak dojal, že rozhodně nebude poslední. Krásná knížka, ve který je navzdory počtu stránek ukryto velký poselství - je plná něžností i hořkosladkosti končícího a začínajícího života, s prchajícími vzpomínkami, přestože to nejdůležitější se nikdy nezapomíná. Jo, a taky voní po hyacintech.
Moc se mi líbily ilustrace, mile doplňujou atmosféru celého vyznění, a to, že honorář z prodeje putuje nadaci Hjärnfonden, věnující se výzkumu nemocí postihujících mozek.
Stejně je lidstvo zvláštní zvířecí druh - učíme se jadernou fyziku, léčíme nemoci a lítáme do Vesmíru, ale nedokážeme si poradit s globálními krizemi, prozkoumali jsme jen nicotnou část všech oceánů a vlastně často neznáme ani sami sebe.
"Náš mozek je nejnekonečnější rovnice; až se ji lidstvu podaří rozluštit, bude to větší úspěch, než když jsme doletěli na Měsíc. Ani ve vesmíru není větší záhada než člověk."
Je to krásná kniha s poselstvím a mnohým lidem to zřejmě otevře oči. Je tam tolik úžasných dialogů a myšlenek, které stojí za citování (viz komentáře). Je to citlivé, srdečné, pravdivé, občas popletené, smířené a přitom nesmířené. Má to všechny vlastnosti, které mají stáří lidé a hlavně ti, které pomalu opouští paměť a síla. Já jsem jen trošku zklamaná z délky. Tématika si totiž zaslouží mnohem rozsáhlejší zpracování. I když autor uvádí, že neměl v úmyslu příběh knižně vydávat, podle mě si s tím mohl více pohrát, když už pak věděl, že se vydá (i kdyby to znamenalo původní příběh trochu rozšířit) . Propracovat postavy a celý příběh. Postavy mi kvůli délce nestačily přirůst k srdci. Byl to pouhý vhled do určité situace a bohužel z toho nebylo patrné, že tato situace se zhoršuje a trvá po dobu několika dlouhých, dlouhých, dlouhých let. Chyběl mi propracovanější pohled ostatních postav. Na druhou stranu velmi kladně hodnotím rozhovory a vzpomínky s manželkou v představách... Byl to výjimečný pohled do mysli takto nemocných lidí, protože to, co se jim odehrává v hlavě bohužel nevidíme. Byla to tedy hezká ukázka toho, jak to může být. Přesto hodnotím příběh 4* za to, s jakým citem je odvyprávěn a také kvůli jeho účelu. :) Doporučuji.
S autorem jsem se setkala poprvé, takže nemám srovnání s jinými jeho knihami, ale toto téma mě zajímá obecně. Milá jednohubka, novela co přečtete za chvíli. Ale asi delší chvíle bude potřeba na to, abych to v sobě zpracovala. Je to smutné téma, ale je to realita a tady opravdu krásně zachycena.. Hodně jsem vzpomínala na svého dědu a babičku a na své dětství, které díky nim bylo v mnohém stejně kouzelné jako u Noahnoaha.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Četla jsem krásnou knihu Kam se poděla Elisabeth, která je též o stárnutí a zapomínání. Medvedin, Oveho a další jsem doslova shltla. Ale tohle opravdu ne. Kniha má pobavit nebo poučit. Tahle mě vyděsila. Nedočteno.
...