A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/404278/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--5pY-404278.jpeg
4
1424
1424
I loučení bolí méně, když na ně nejste sami. Malý Noah s dědou chodí sedávat na lavičku a povídají si. Pod lavičkou rostou hyacinty, stejné, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal s Noahem na lavičce, kde je stále ještě obklopuje pronikavá vůně hyacintů. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit. Fredrik Backman v této netypické novele líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a empaticky, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2018
,
Host
Originální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
více info...
Přidat komentář
Knížka s krásným názvem, která citlivě vypráví o té nejsmutnější fázi lidského života. Je to vyprávění smutné, tíživé, a přece svým způsobem poetické, z pohledu hned několika postav - a já bych si moc přála, abych nikdy nemusela být v kůži některé z nich.
"Je hrozné, když se ti stýská po někom, kdo tu pořád ještě je."
Netroufam si hodnotit, mozna po druhem, tretim, ctvrtem ... cteni.
Momentalne se citim, jako bych precetla Maleho prince .... jineho .... o necem jinem .... ale pocit stejny.
Krásné, smutnoveselé a laskavě dojemné, prostě backmanovské. Je těžkém když nás někdo opouští, ale těžší je, když s tím nemůžeme nic udělat.
.... Noah mu vloží do ruky provázek od balonku a ukáže mu, že sám drží druhý konec.
"Jsme ve stanu, ve kterém jsme spávali u jezera, dědo, pamatuješ si to? Když si ten provázek uvážeš kole zápěstí, můžeš se ho ve spánku držet, a kdyby ses bál, tak zataháš a já tě vytáhnu zpátky. Pokaždé."
(12/18)
Tentokrát jsem měla opravdu štěstí při výběru knih ...
Každé ráno je cesta domů delší a delší .... a náměstí menší a menší...
Citlivé dialogy mezi dědečkem a vnukem - stáří i dětství jsou si blízko, mají v sobě bezelstnost a určitou naivitu.... a zranitelnost - oni se pomalu loučí...
Noahunoahu říká mu dědeček - protože ho má rád dvakrát víc...
A příběh doplňují vzpomínky na babičku a hovory s ní :
"Když mi bylo sedmdesát a ty ses na mne podíval, podlomila se mi kolena stejně jako v šestnácti..."
Láska a poetismus života a přijetí konce, který přichází - to je tady ve hře ...
Kniha na silné téma a s velikým potenciálem...ten však nebyl v knize plně rozvinut...škoda, moc mě nezaujala.
Pro mě velmi zajímavý pohled na to, co se může odehrávat v hlavě člověka trpícího touto nemocí. Trvalo mi chvilku, než jsem ji přečetla, ale byla by škoda, kdyby ji autor nevydal, o čemž se zmiňoval na začátku knihy. Moc se mi líbil Ove a tahle bude taky patřit do oblíbených.
Pokud by to bylo to první, co bude člověk od Backmana číst, jen velmi lehce nakoukne do jeho krásného, dojemného světa. Sám říká, že to původně neměla být kniha, ale především to téma je jiné, než je jeho klasika. Přesto myslím velmi hezky popisuje problém "odcházení", i když tu člověk ještě pořád je. Musím říct, že poté, co jsem před spaním přečetla půlku, měla jsem pak dost zmatené sny plné prapodivných zmatených náměstí a lodí...
Přečtené během jednoho dne od obsáhlých knížek příjemná změna. Četlo se to velice dobře :-)
Články z časopisu by se neměly natahovat na knihu. Je to dojemná miniaturka do nedělní přílohy, ale kniha to není. Muži jménem Ove to sotva líže paty.
Autora mám moc rád. Myšlenky krásné, ale tady mě nějak neuchvátila forma podání, byť zajímavá.
„Jestli tohle nakonec není nejlepší věk ze všech? Pomyslel si stařec při pohledu na svého vnuka, který je přesně tak starý, aby už chápal, jak svět funguje, ale zároveň ještě dost mladý na to, aby to odmítal akceptovat ...“
Je spousta životních situací, kdy si přejeme být znovu dítětem a odmítnout akceptovat běh událostí ... s jednou takovou se v téhle knížce, která vlastně vůbec neměla být knížkou, jak píše v úvodu sám Backman, vypořádává i autor ... navzdory tomu, se Vám do rukou dostal citlivě napsaný, komorní minipříběh, ve kterém se po svém vyrovnává s tím,
... když se vytrácejí vzpomínky dřív, než z vás vyprchá život ...
... když fantazie to někdy vzdá dřív, než tělo ...
... protože občas potřebujete své myšlenky vidět zapsané, abyste pochopili ... co cítíte, když váš život, nebo život někoho vám blízkého, začne připomínat četbu knížky, ve které chybí stránka ... a zrovna ta nejdůležitější ...
Smutně krásný příběh, který se vám usídlí v srdci a jen tak z něj neodejde. Pár slovy vyjádřená nemoc, která může potkat každého z nás. Příběh na zamyšlenou. Vyprávění plné krásných myšlenek. Ukázku máte níže. Kniha patří k mým nejmilejším.
Zajímavě uchopený námět stárnutí a nemoci, na můj vkus však příliš zasněný, poetický a krátký. Opravdu je to spíš příběh do blogu a i když chápu autorův úctyhodný záměr k vydání knihy, na vyšší literární hodnocení to za mě není.
Jedním slovem - nádhera. Pohlazení po duši. Zavřel jsem knihu a několik dní jsem jí nemohl dostat z mysli. Ještě tam pořád je a možná napořád.
Tak zvláštně smutné...a také plné krásných myšlenek a mouder.
Nad některými se pousmějete a nad některými vám poskočí srdce.
Jak se může do tak krátkého textu vejít tolik moudra, lásky a emocí? Fredriku Backmane, vy jste kouzelník se slovy (a překladatelka Helena Matocha bezpochyby též) :-)
Kraťoučká, ematická, emočně nabytá, uvědomující, vynikající knížka. O tom, že prarodiče máme jen jedny. Jsou to ty osoby, ve kterých máme spojence, máme spolu tajemství, poradí, rozmazlují nás, nedají na nás dopustit a umí krásně vyprávět. Jak název sám napovídá, je to i o tom, že jednou naši báječní rádci nebudou... Vztahovou část doplňuje mozek-vymakaný počítač, který je tajuplný a postupně se nám všem unavuje
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Backmanova zcela netradiční kniha. Styl vyprávění mi úplně nesedl, asi i proto, že nejsem cílová skupina. Přesto oceňuji jemnost a hloubku příběhu.