A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/404278/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--5pY-404278.jpeg
4
1424
1424
I loučení bolí méně, když na ně nejste sami. Malý Noah s dědou chodí sedávat na lavičku a povídají si. Pod lavičkou rostou hyacinty, stejné, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal s Noahem na lavičce, kde je stále ještě obklopuje pronikavá vůně hyacintů. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit. Fredrik Backman v této netypické novele líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a empaticky, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2018
,
Host
Originální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
více info...
Přidat komentář
Moje první setkání s Frederikem Backmanem. Dlouho jsem knihu odkládala, bála jsem se. Věděla jsem, že se budu vracet v čase. Že oživím vzpomínky na tu hroznou bezmoc, kdy by jste chtěli pomoci někomu blízkému a ono to nejde. Knížka je však napsaná s takovým citem a pochopením, že na mne působila jakýmsi utišujícím dojmem. Plakala jsem skoro od začátku a přesto jsem cítila něco, co nedokážu popsat. Snad porozumění, lásku, smíření, uklidnění?
Pro Izu. Vám určitě nikdo blízký takto neodcházel. Je pravda, že to nemusí být vždy tak, jak je v knize popsáno /stařecká demence - co o ní víme?/.Přeji vám, aby toto nepotkalo nikoho z vašich blízkých.
Útlá knížka o tom, jak bolestné je loučit se s někým dřív, než odejde.
Dojemné pro ty, kteří jsme to zažili s vlastními blízkými.
Taková milá, laskavá, hodně dojemná útlá knížečka s velkým poselstvím. Backman je prostě slovní bůh a já ho miluji
Knížka mě doslova dojala. Milé a moudré povídání dědečka s vnukem propojuje plynule vzpomínky, fantazii i realitu stáří.
Smutný, přesto laskavý příběh starého muže, který ví, že se dřív nebo později "ztratí" svým blízkým i sám sobě. Knížka je útlá a moc dobře se četla.
Zajímavý námět, pěkné zpracování, ale nemohu se ubránit dojmu, že něco k plnému počtu hvězdiček chybí.
Krásná a dojemně smutná knížka o někom kdo ví, že než zemře ztratí pojem o světě i o blízkých, ztratí paměť. Krásně napsané.
Co napsat... správná slova chybí... PŘEČTĚTE SI JI... Krátká, ale hluboká a krásná.
Už konec? Sotva jsem začala číst.Tak rychle to uteklo. Jako utíká život... Fredrik Backman je pro mě opravdu vzácným jedincem na současném poli literatury, na němž mám občas pocit, že psát může každý. Backman není každý. Jeho knihy mají opravdu něco, co má hodnotu. Je pro mě nejen spisovatelem, který umí pracovat se slovy, ale také do určité míry filosofem, sociologem, člověkem, který se umí dívat kolem sebe a přemýšlet o tom, co vidí a cítí. A umí to dát na papír. Kniha o tom, "jaké to je, když mozek odchází z tohoto světa dřív než tělo", je nejen zamyšlením se nad lidským životem a jeho konečností, je také o lidských vztazích, o lásce, škole, zaměstnaných rodičích, o touze nechat na tomto světě někoho, kdo pokračuje v našich šlépějích. A to se autorovi povedlo na 80 stránkách.
Je to asi poprvé, kdy jsem začala u knihy plakat už u 30 stránky. Hodně dlouho jsem tuto knihu odkládala, protože jsem měla tušení, co mě čeká. Je to velice dojemná kniha, která se musí dotknout každého, kdo ztratil někoho blízkého. Nejsem si jistá, zda toto téma jde vystihnout lépe, než to dokázal Backman. Má za to u mě ohromný respekt. Nedá se říct nic jiného, než že to bylo dokonalé.
Bonusové body jsou za nádherné ilustrace.
Backman je mistr slova. Jeho knihy mají tak krásnou, dojemnou atmosféru. Stačí věta, slovo a člověk brečí, ale často se u toho i usmívá. Nádherná kniha.
Velmi krásné, silné, milé zastaveníčko v hlavě stárnoucího pána... Po prvnotním zklamání s první knihou autora ho tato útlá knížečka vrací do hry :-)
Krásná kniha. Dojemná, milá, moudrá.. Lidská a laskavá. Mohu jen doporučit.
Kdo má dědu pochopí, kdo má vnouče pochopí a dokonce i všichni, kdo mají mozek pochopí ... protože právě o něm tato kniha je.
Nedá se říci, že bych se teď bála smrti víc, té se stále nebojím, ale ještě víc se bojím stárnutí, toho zmenšujícího se náměstíčka. Neuvěřitelně silné a pro mě velmi osobní a aktuální. A určitě nejen pro mě, každý už někoho ztratil, někoho, kdo odešel dřív než zemřel.
Neuvěřitelná knížečka, která původně ani knihou být neměla. Tady mi nestačí slova, abych zachytila, jaký emočně silný tobogán způsobilo těch pár stran na mou duši.
*** Jak je kruté, když mozek umírá rychleji než tělo... ***
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Dojemné a smutné, přesto je realita ve vztahu ke čtenářům ještě hodně uhlazená.