A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/404278/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--5pY-404278.jpeg
4
1454
1454
I loučení bolí méně, když na ně nejste sami. Malý Noah s dědou chodí sedávat na lavičku a povídají si. Pod lavičkou rostou hyacinty, stejné, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal s Noahem na lavičce, kde je stále ještě obklopuje pronikavá vůně hyacintů. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit. Fredrik Backman v této netypické novele líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a empaticky, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2018
,
Host
Originální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre, 2016
více info...
Přidat komentář
Tak zvláštně smutné...a také plné krásných myšlenek a mouder.
Nad některými se pousmějete a nad některými vám poskočí srdce.
Jak se může do tak krátkého textu vejít tolik moudra, lásky a emocí? Fredriku Backmane, vy jste kouzelník se slovy (a překladatelka Helena Matocha bezpochyby též) :-)
Kraťoučká, ematická, emočně nabytá, uvědomující, vynikající knížka. O tom, že prarodiče máme jen jedny. Jsou to ty osoby, ve kterých máme spojence, máme spolu tajemství, poradí, rozmazlují nás, nedají na nás dopustit a umí krásně vyprávět. Jak název sám napovídá, je to i o tom, že jednou naši báječní rádci nebudou... Vztahovou část doplňuje mozek-vymakaný počítač, který je tajuplný a postupně se nám všem unavuje
Nádherné, ale tak strašně smutné... citově vás to úplně ovládne a emočně vyšťaví. Tohle by si měl povinně přečíst každý...
Asi jediná kniha za posledních 20 let, kdy mi na konci tekly slzy ... Nebo je ze mne sentimentální dědek ...
je to zvláštne dielko, nie celkom typické pre Backmana, ale ak ste mali v rodine niekoho s touto chorobou, zasiahne Vás do srdca.
Tolik smutku, citu, dojetí na pár stranách textu. Smutné, ale zároveň tolik pravdivé.
Poprvé se mi stalo, že po dočtení knihy nemám slov. Je krásná a smutná zároveň. Vyvolá vám úsměv na rtech, ale i slzy dojetí.
Nádherný text, ne tak dlouhý, aby se dal nazvat knihou, ale o to hlubší obsahem.
Vzhledem k tomu, že původně ani knihou být neměl, chápu ho jako "automatické psaní" na dané téma. Po nedočtené knize Muž jménem Ove jsem musela autora chtě nechtě vzít na milost.
Kniha svým rozsahem krátká, ale svou myšlenkou hluboká. Myslím, že mnozí z nás is nedovedeme představit chaos v hlavě člověka, který zapomíná. Místy možná až příliš patetická, ale na druhou stranu v některých pasážích krásně poetická. Ze začátku jsem při čtení měla v hlavě stejný chaos jako onen starý děda, chvíli mi totiž trvalo, než jsem se zorientovala v tom, o co přesně jde, kdo je kdo, co se odehrává v reálném světě a co v hlavě dědy.
Chápu poselství knihy. Vnímám útěchu a pohlazení pro zúčastněné. Je to má druhá kniha autora, kterého obdivuji pro talent neotřelých a zároveň lidsky hlubokých myšlenek. Pro jeho lehkost a vtipná přirovnání. Pro empatii a talent k propojení dětství se stářím.
Určitě souhlasím, že jeho knihy dělají svět i člověka lepším!
Mám však trochu představu o světě mizející paměti a vzpomínek. A právě proto se musím připojit k nižším hodnocením. Navíc jsem právě zjistila, že mi malinko chybí buňky pro snění a nadměrný únik z reality :) Něco jako píše Renatečka. Chápu nadšení ostatních, ale na mě je tam též až příliš poetična.
Za přečtení však stojí, ilustrace přesně na míru.
Kniha plná myšlenek. Kniha o ztrátě myšlení. O nechtěném a nezadržitelném odcházení. O tom, jak to je, když mozek odchází rychleji než tělo. Smutné, empatické. Konejšivé pro ty, kdo toho byli svědkem.
Krásná tenká knížečka s velkým poselstvím. Člověk se u čtení hodně zamyslí nad životem a u některých pasáží si i pobrečí. Doporučuji !
,, Učitelka nás donutila napsat slohovku o tom, čím chceme být, až budeme velcí, " spustí Noah.
,, A co jsi napsal? "
,, Napsal jsem, že nejdřív se chci soustředit na to, že jsem malý. "
,,To je velmi dobrá odpověď."
,, Viď? Já bych chtěl být radši starý než dospělý. Všichni dospělí se pořád vztekají, jed děti a staří lidi se smějí."
,, To jsi taky napsal? "
,, Jo."
,, A co učitelka? "
,, Ta mi řekla,že jsem nepochopil zadání."
,, A co ty na to? "
,, Že to ona nepochopila odpověď. "
,, Já tě mám tak rád, " vypraví ze sebe děda se zavřenýma očima.
Kniha je krásná, dojemná a inteligentní. Je smutná, ale hezky se čte. To že je krátká je její výhoda... není zbytečně natahovaná. Rozhodně doporučuji na jeden osamělý večer.
Kniha-nekniha o bolesti z odchádzania. Keď tu človek nie je, hoci tu ešte je.
Krátka, krásna knižočka o vzťahoch a zároveň drsný náhľad do sveta ľudí s touto chorobou.
Už je to pár dnů, co jsem dočetla tuto knížku a přesto stále nevím, jaký k ní mám zaujmout postoj. Myslela jsem, že mi časový odstup pomůže utřídit myšlenky a pocity, které ve mně zanechala, ale nepomohl. Z celého příběhu mám stále dost smíšené pocity a nevím, zda se mi víc líbil nebo nelíbil. Na jednu stranu se mi líbily pasáže s rozmluvami mezi dědečkem a jeho zemřelou ženou nebo ty, kde dědeček líčí, jak si uvědomil své dřívější chyby v rodičovství a vše se snažil napravit péčí o vnuka. Na druhou stranu na mě ale text jako celek působil dost složitě. Chvílema mi trvalo, než jsem se zorientovala v tom, jestli jde o dědečkovu vzpomínku na syna, vnuka Noaha nebo zda jde o něco jiného. Pro mě jedna z nejzvláštněji napsaných knížek, které jsem za poslední dobu četla.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novelyAutorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Jedním slovem - nádhera. Pohlazení po duši. Zavřel jsem knihu a několik dní jsem jí nemohl dostat z mysli. Ještě tam pořád je a možná napořád.