Anežka
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/252630/mid_anezka-252630.jpg
4
1633
1633
Rodiče si nevybíráme. Děti občas ano. Románový debut Viktorie Hanišové poodhaluje tragické důsledky jednoho špatného výběru. Sebevědomá, vzdělaná a světem protřelá Julie nemůže mít děti, bez partnera nemá nárok na zařazení do adopčního programu a pověstné biologické hodiny tikají. Vysněná Anežka, blonďatá panenka s cůpky, se pozvolna mění v nesplněný sen, ale zoufalá Julie chce mít dítě za každou cenu. Obchází úřady i zákon a bere si do péče Agnes, nechtěné romské dítě. Julie ovšem chtěla jen miminko, Anežku, ne klubko vlastních předsudků, ne ztělesněný neuralgický bod české společnosti, to si nevybrala. Začne lhát. Nejdřív ostatním, později i sobě. A Agnes vyrůstá v neustálém zápasu s cizími představami o sobě samé.... celý text
Přidat komentář
Další česká autorka , která mě donutila přemýšlet. Za takové příběhy jsem vděčná. Myslím si, že každá z nás chce být tou nejlepší mámou stejně jako ta románová. Udělala spousty chyb , které se jí vymstily. Nicméně kdo z nás je nedělá? Příběh plný lásky, smutku, nepochopení...a bolesti.
Docela dobrá výchovná knížka. Připomněla mi televizní cyklus Soukromé pasti. Dokumentární styl, který víc než na "jak" cílí na společenská témata. Nenápadný rasismus (bolestný nejen u hlavní hrdinky, ale třeba i u učitelek ve školce), tristní lékařská etika, tradiční výchova s nedostatečnou empatií, šikana ve škole, sexuální zneužívání mezi mládeží. Problémy, které nám skutečně pokřivují životy. Scény nezdařené první lásky by se mohly číst nahlas na základních školách jako výkop pro následnou diskuzi. U tohoto žánru, který nadhazuje aktuální témata, je slabinou věrohodnost. V souvislosti s tím by mě zajímalo, zda je opravdu možné, aby základní škola vyloučila svého žáka a nechala prostě na rodiči, aby dítěti našel náhradu.
Musím říct, že jsem prvně četla Houbařku a pak se teprve pustila do Anežky. Kniha je opravdu výborná. Nevím, jak to autorka dělá, ale musím opravdu velice pochválit styl psaní a hlavně zachycení psychologie postav. Avšak nejvíc mne zaujalo vykreslení traumatu v obou knihách a jeho dopad na život. Tyhle věci nás často nevědomky ovlivňují na celý život. Řeknete si, to bylo dávno, už na to nemyslím, ale uvnitř nás je to pořád schované. Za zmínku určitě stojí i to, že nás spoustu věci ovlivňuje již v těhotenství. To, že byla Anežka nechtěná si do života nesla jako břemeno, o kterém dlouho nevěděla. Sama jsem pracovala v sociální oblasti. Znám podobné příběhy, a právě proto bych také ráda napsala, že kniha je věrná a velice blízká skutečnosti. Paní Hanišová je skvělá v tom, že to tak dobře popsala, i když to sama neprožila. Mám jedinou výtku a sice tu, že konec mi přišel trošku useknutý a odbytý. Celá kniha byla do detailu propracovaná a pak na konci už to tak nebylo. Skoro jakoby už spěchala a měla hotovo :)
Jedna z těch knih, co mi daly zabrat. Všechno se to dalo pochpit. Je třeba si uvědomit, že matka je taky jen člověk. Jůlie dostávala ke konci pořádně pokouřit. A bez té lži by to asi dopadlo stejně, možná i hůř. Vychovávat cikánečku na pražským sídlišti asi nebyl dobrej nápad. Líbilo se mi téma i styl. Další super kus současné české literatury.
Kniha členěná na kratší kapitoly, což je mi jako čtenářce příjemné. Téma adopce bylo zpracováno i jako "Malinka" od Dity Táborské, od obou se jsem se nemohla odtrhnout. Přiznávám ale, že "Anežka" se mi četla lépe.
Když pominu chlad, který jsem z knihy cítila, bylo to hodně silné. Čtenář tady snad ani k nikomu srdcem neulpí, protože ten syrový příběh k tomu nedá prostor. Zhruba v první třetině se u mě zlomila chuť číst, povaha Julie mě tak vytáčela, že v jednom bodě to ve mě umřelo. Ale pro Agnes jsem to dočetla. A ano je to smutné, celý příběh tak nějak pro mě mateřsky bolí, postavy lze chápat i nenávidět a prostě PS: Agnes, nevracej se.
Je úžasné, kolik skvělých prvotin od českých autorů v posledních letech vzniká. Anežka je velmi povedené, čtivé a bohužel i znepokojivé dílo. Při jejím čtení mě chvílemi dost mrazilo, nevím, zda sama autorka má děti, ale předpokládám, že ano, protože určité pasáže bezdětný člověk napsat nemohl. Ano, i tento román má pro mne pár vad na kráse, ale to je zcela v pořádku, nic není dokonalé. Nejvíce mi asi ze začátku vadilo místy až přílišné "černobílé" zobrazování - stereotypní popis, jak vypadá běžná žena na mateřské (internetová fóra plná zdrobnělin, obtloustlá v teplácích koukající na Sama doma, naproti tomu a lá dokonalá matka dodržující u dítěte správnou životosprávu, výchovu apod.) Ale tyto pasáže jsou opravdu jen zkraje a zejména prostřední část románu od Agnesiných školkových let až do její pubertu je napsána bravurně. Dala bych pět hvězdiček, ale jednu strhávám kvůli konci, ten by si možná zasloužil lepší propracování.
Knížka je čtivá, poutavě napsaná, přestože děj úplně netáhne. Ale gratuluji, na prvotinu skvělé.
Agnes/Anežka se měla stát dokonalým projektem poněkud chladně kalkulující Julie. Bohužel kniha na mě působí jako podobný projekt autorky. Je plná snahy o zajímavé uchopení ne tak často zpracovávaného tématu, ale pro mě tomu strašně chybí autenticita. Je to takové vykonstruované, jak si tak asi autorka představuje, že by to mohlo být, ale je z toho cítit, že jí chybí jakákoliv osobní zkušenost. Některé scény pak vyšly dobře, ale některé opravdu hodně "šustí papírem." Podobně jsem vnímala i jazyk - někdy se četl krásně, ale jindy v něm bylo také trochu moc snahy o originalitu a neotřelost, až to rušilo.
Skvěle napsaná kniha. Nemohla jsem ji odložit. Je zde spousta věcí k zamyšlení nad náhradním rodičovstvím. Jak správně vychovávat "cizí" dítě? Agnes i Julie byly vlastně chudáci
Tohle se povedlo! Silný příběh, dobře napsaný. Je to čtivé. Je to kruté. Je to pravdivé? Mohlo by. Vyprávění ženy, která toužila po dítěti tak zoufale, až se uchýlila k adopci romské holčičky. Soužití těch dvou je vykresleno jak z pohledu matky, tak dcery a čte se jedním dechem.
Jedna z nejlepších knih, které jsem tento rok četla. Opravdu neuvěřitelná kniha, prvotina! Pokud autorka bude psát dál, další kniha bude muset být opravdu hodně dobrá, aby Anežku překonala nebo se jí vyrovnala.
Shoduji se s většinou tady v komentářích, Anežka je syrová, působí strašidelně pravdivě a věrohodně, člověku je zle z chování "matky", která svému dítěti zničila život. Ono fakt nejde o Agnesin původ, ale o to, jak šílená je postava matky.
Na můj vkus místy trochu moc syrové a surové. Proti pravdivému líčení ošklivých věcí nic nemám, jen to v tom množství na mně místy působilo jaksi samoúčelně. Prostě aby byl čtenář znechucen a šokován.
Jinak samozřejmě platí to, co je již uvedeno v komentářích níže. Silný a smutný příběh, z něhož jde sem tam mráz po zádech. Ideální na pošmourné podzimní večery.
Moc zajímavé téma, vztah matky a adoptované dcery, který je od počátku odsouzen k rozpadu. Příběh jsem doslova hltala a chtěla dát hvězdičky čtyři. Ale vadila mi tam jedna věc. Scény o ubližování zvířatům (křeček, ráčci poustevníčci, a hlavně detailní popis zabíjení kohouta v samém závěru knihy), které nemají v příběhu žádný účel, nikam děj neposouvají, jsou tam snad jen proto, aby šokovaly nebo dodaly na (zbytečné) syrovosti, vždyť té je tam už v samotném příběhu matky a dcery dost a dost. Zážitek z knihy mi znepříjemnily.
Bolestný příběh o neuvážené adopci. Když touha po dítěti přeroste v projekt, který především pro okolí musí být úspěšný, nemůže to dopadnout dobře. Nebudu srovnávat s Rokem kohouta, protože život a románový příběh se ani srovnat nedá. Neodpustím si jen jednu poznámku - tady zdaleka nebyl na vině romský původ holčičky, s tímto Juliiným přístupem by pravděpodobně úplně stejně skončila i adopce bílého dítěte. Díky za alespoň malinkou jiskřičku naděje na závěr.
Knihu jsem měla vypůjčenou, ještě že tak. Vůbec mě nezaujala, ani styl psaní. Jen jsem pochopila marnost potlačit geny v dítěti, které je bez zájmu a víceméně apatické. Sice jsem se s přeskáčkami dobrala konce, ale žádné nadšení nesdílím.
Dítě jako projekt... kolik lidí to dnes tak má. A nemusí být nutně adoptované. A co ještě je našimi projekty? Hlavně všechno bezchybné, odprezentované, zachycené na sociálních sítích...
Štítky knihy
drogy útěk adopce psychologické romány potraty Romové, cikáni puberta mateřství alkohol matky a dceryAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Neskutečně jsem se na tuto knihu těšila, ale bohužel nebyla k sehnání. O to víc mi udělala radost naše městská knihovna, která značně obohatila svůj knihovní fond, v němž se ukrývala také Anežka.
Ovšem teď k mým dojmům z příběhu. Už z anotace víte, do čeho jdete, ale kouzlo Hanišové tkví ve vykreslení dvou ústředních protagonistek. Velmi ambiciózní ženy Julie, z níž jsem měla značně ambivalentní pocity. Nevěděla jsem, jestli jí mám pohrdat, anebo ji litovat. Tyto dvě emoce se u mě hodně střídaly. Druhá hlavní postava - Agnes - si získala moje sympatie hned zpočátku...
Netrpím předsudky vůči jiným rasám. Mezi trny se vždy nachází růže, a naopak, a to platí pro všechna etnika, včetně nás, bílých.
Autorka Agnes vykreslila velmi věrohodně a já naprosto chápala její vymezení vůči okolnímu světu a také vzdor, který ukázala své adoptivní matce. Tady vůbec nešlo o barvu kůže, ale o nadměrná očekávání a sny, které bohužel nedošly naplnění, a tím pádem se prohlubovala propast mezi matkou a dcerou.
Konec překvapil, čekala jsem nějaký konkrétnější závěr, ale zase mám nad čím přemýšlet. Kniha mě velmi zaujala, byla skvěle a čtivě napsaná, a já už se těším, až si přečtu další tvorbu Viktorie Hanišové.