Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/400796/bmid_ani-pozdeji-ani-jinde-NYE-400796.jpg
4
722
722
Pařížské metro je svět sám o sobě, denně v něm na sebe narážejí a míjejí se statisíce navzájem si cizích lidí, jejich osudy však bývají nejednou podobné. Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, vstupuje do tohoto podzemního bludiště s nadějí, že potká nějakou spřízněnou duši, možná i muže svého života. Je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde pomalu podléhá psychickému ponižování. Ani Thibault, terénní lékař, po rozchodu s přítelkyní neprožívá nejšťastnější období a každodenní, ne zrovna radostná rutina cest za pacienty mu nepřidává na životní energii ani optimismu. Mathilda i Thibault jsou v mraveništi desetimilionového města velmi osamělí. Oba intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by jim rozuměl a kdo by je miloval. Je málo pravděpodobné, že se setkají. A pokud se setkají, je pravděpodobné, že i oni se minou. Někdy je osud záležitostí vteřiny.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , OdeonOriginální název:
Les Heures souterraines, 2009
více info...
Přidat komentář
Po úžasné No a já trochu zklamání. Ale možná jen proto, že jsem od toho čekala něco trochu jiného. Možná taky proto, že z toho dýchá bezútěšnost, anonymita a prázdnota života ve velkém městě. Z toho mám husí kůži i ve skutečném životě, tak se mi o tom nechtělo ještě číst. Ale psychologie postav dobrá… to tato autorka opravdu umí.
Kniha mě příliš nezaujala, přestože se čte dobře. Příběh v sobě nemá vůbec nic, nic neskrývá, obě hlavní postavy jsou jako bez duše a řeší pořád dokola to samé (a v mých očích se samy staví do pozice oběti, která nemůže změnit to, co ji trápí).
Přestože děj v druhé části knihy už trochu nudil, přečetla jsem jí jednim dechem. Je pěkně napsaná a hodně čtivá. Téma zajímavé.
Zajímavě depresivní kniha. Je smutné, jak moc reálný celý příběh je. Bohužel neustálé bědování a fňukání hlavní hrdinky mi přišlo nudné již po prvních 30 stranách. V podstatě se v knize nic zajímavého nestalo, což vzhledem k tomu, že popisuje jeden obyčejný den, není vlastně nijak zvláštní. Každopádně největším překvapením byl pro mě konec knihy. Čekala jsem něco jiného.
Velmi působivá kniha, líbilo se mi prolínání obou osudů a schopnost autorky i stylem psaní vyjádřit nervozitu a pocit bezmoci hlavních hrdinů. Intenzitu příběhu ještě zesiluje to podvědomé očekávání, kdy a jak se oba příběhy protnou, a také omezený prostor pouhého jednoho dne, v němž se kniha odehrává. Moje první kniha od této autorky, ale určitě se poohlédnu po dalších.
Zase jedno čtení od Odeonu, které oslovuje svou aktualitou, ale čtenářům příštích generací nebude mít co říci, pomyslela jsem si, když jsem přečetla první kapitolu a je nutno říci, že jsem se zmýlila.
Delphine de Vigan se s naprostou samozřejmostí daří vylíčit zhoubnou tendenci městského prostředí, dopad konzumního způsobu života a život v postmoderní společnosti, kde na jedné straně ona opěvovaná individualita znamená všechno, ale zároveň pouhopouhé nic.
Příběh je zároveň reflexí společnosti, která se zaměřuje jen na výkon a úspěch a analyzuje duševní propad toho, který se systému znelíbí a je důmyslně vytěsněn na samý okraj. Tato mašinérie dovede člověka až k tomu, že se již nemůže cítit lidskou bytostí a žití se proměňuje již v pouhopouhé přežívání. Sleduje, jak se z člověka v samém středu stane člověk na periferii a jakým způsobem to proměňuje jeho chování – ať již v rámci vlastní únavy, či osobního prožívání. To co se v dobrém rozmaru jevilo jako smysluplné, v kontextu špatných zpráv vyznívá naprázdno a navíc člověku pomáhá strhnout z očí ony pověstné růžové brýle. V takové pozici a ve společnosti, kde převládá absence citu, už tento "člověk" ani není schopen lásky a přes pocit marnosti a vyčerpání ze sebe vykřesat jakýkoliv projev náklonosti, nebo úcty k druhému a stává se agresivním.
Krutost systému a možnosti vykořisťování, které dennodenně pociťujeme se daří v rámci motivů autorce uchopit natolik, že se ze čtení nestává agitační, manipulativní, dojímavý a tendenční literatura, což přijímám s povděkem.
Co knize škodí je opakování stále téhož, které je zpočátku naléhavé, ale ke konci knihy už raději člověk přeskakuje řádky, protože to napětí, ve kterém je držen od samého začátku, se již nedá vydržet a v poslední části příběhu se zdá dosti natahované. "Moment zklamaného očekávání" na konci knihy člověkem tak zatřese, že nějakou dobu po dočtení není schopen příběh opustit a umím si představit, že je to z různých důvodů, mezi jehož nejčastější příčiny bude patřit právě ono zklamání a rozčarování – a nedivila bych se, kdyby se čtenář v tomto rozpoložení, že mu bylo "nabídnuto méně než očekával" stal podobně agresivním jako jsou postavy autorky de Vigan.
Po úžasné knize No a já jsem na Vigan zase "náhodou" narazila v knihovně.
Někdy zdlouhavé popisování stále stejných skutečností. Ohrané fráze. Nejlépe asi číst na pokračování. Mathilda je mi nesympatická už jen tím jménem.
Konec mne vyloženě zklamal. Cítím prázdnotu. Jako by umřelo to celé napětí, kdy jsem se prokousávala monotónnímy pocity, písmenko po písmenku, jen abych se přiřítila ke konci, kde se osudy dvou tak podobných lidí jen minou. Co víc říct. Městská anonymita. Tep. Takový, který nikdy nezaniká. Semele.
Ufff, tohle nebylo veselé čtení! Ta realita života je docela smutná, ale oba příběhy, které se knihou prolínají jsou přesné a sdílela jsem občas pocity lidí, které semlelo velkoměsto a neví jak dál.
Tak jsem včera dočetla... Na základě tolika kladných recenzí jsem asi očekávala víc. Přesto ale nejsem zklamaná, spisovatelce se skvěle podařilo vystihnout pocity a prožívání, bezvýchodnost, beznaděj, bezradnost nad tím, co se právě děje. Když Mathilda vzpomíná, jak přišla o manžela, měla jsem pocit, že to musela zažít, jak věrohodně dokázala popsat, co se v ní dělo. Naprosto uvěřitelné, včetně toho pocitu prázdna, které vás naplní, když ztratíte milovanou bytost. Stačilo pár vět a cítila jsem, jak moc svého muže milovala. Klobouk dolů.
Nečekala jsem happyend, nicméně takový závěr taky ne. Ale právě ta sobeckost a syrovost anonymního světa je na celém románu bohužel velice reálná.
Klasicky a krasne vystaveny roman. Mezi pokusy napsat "knihu o jednom dni" velice vycniva nad prumer a to presto, ze je od zacatku jasne, jak to dopadne.
Velice zenske, velice smutne a velice francouzske pohlazeni pro dusi milovnika beletrie.
Mám slabost pro knížky z Odeonu a ty, které byly vydané v této edici, už mě několikrát mile překvapily. Tuhle autorku neznám, o knížce jsem nikdy neslyšela, prostě mě jen zaujala v knihovně, tak jsem si ji přečetla.
Tentokrát se žádné velké nadšení nekonalo, i když úplně špatné to taky nebylo. Asi jsem čekala happy end, který nepřišel. A Mathilda mě vyloženě iritovala. Nevím nevím, jestli si za pár měsíců na knížku vůbec ještě vzpomenu.
Ďalšia chuťovka od tejto skvelej autorky, na ktorú jednoducho nedám dopustiť. Jej knihy i štýl mi sedia ako šité na telo, vyhovuje mi ich zvláštna charizma, hĺbavosť, melanchólia, možno až mierna depresia, ktorá však neťahá ku dnu, ani neodčerpáva posledné zvyšky energie, čo ešte človeku zostávajú na sklonku dňa (teda v prípade, že číta večer, ako napríklad ja). V tomto konkrétnom titule sú spomínané atribúty zhmotnené dokonca o niečo viac ako v jej predchádzajúcich dielkach.
Dej plynie veľmi pozvoľne a rovnako pozvoľne sa vyvíjajú i životy dvoch nesúvisiacich postáv, existujúcich vo svojich autonómnych, paralelne fungujúcich svetoch, ktorých línie sa mierne prelínajú, občas sa jemne dotknú a zasa odklonia, aby sa v závere vyprofilovali do podoby popierajúcej rozuzlenie, ktoré sa akoby samé natíska. Máme možnosť sledovať emocionálny svet ešte donedávna úspešnej mladej ženy a lekára, ktorí sa vplyvom okolností ocitajú v situáciách hraničiacich s pomyselným osobným dnom, zdieľame s nimi ich osobnú frustráciu, zmietanie sa vo vlastných rozbúrených emóciách a hľadanie ďalšieho zmyslu svojej existencie. Sympatické je práve to, že hlavné postavy prežívajú situácie a spracovávajú problémy, ktoré dnes nie sú vôbec ojedinelé, až príliš často vyplývajú zo súčasných partnerských a pracovných vzťahov a isto sa tu nejeden z nás nájde.
Niekedy sa skrátka naše životy nevyvinú tak, ako by sme očakávali, nie vždy sa konajú happyendy a nie všetky príbehy majú ukážkovo šťastné konce (našťastie ani všetky knihy). D.de Vigan o tom zrejme čo-to vie, pretože o tom píše veľmi, veľmi uveriteľne.
Je to jedna velká tíha, která člověka táhne ke dnu. Je to beznaděj, pravdivá beznaděj. A ani později ani jinde nepřijde rozuzlení, ale přitom je v tom neustále ta jiskra naděje, pořád tam je.
Kniha, která dokazuje, že není důležitý pouze obsah, ale také forma. Strohý styl, který autorka zvolila, způsobil to, jak kniha jako celek vyzněla, podtrhuje bezvýchodnost situace. V textu se střídají dějové pasáže s faktickými popisy, doplněné o myšlenkové pochody postav... Kniha je díky tomuto stylu nevšední, odlišuje se od klasických románů, na které jsme zvyklí, a musím říct, že pro mě je velmi působivá.
Příjemné překvapení díky čtivému stylu a hlavně nečekaně realistickému konci příběhu.
Realita života je holt někdy tvrdá, ale co na to říct, tak to prostě chodí. Raději čtu něco takového než předem jasné, předvídatelné a sladké příběhy. Styl psaní mi vyhovoval, bavilo mě číst, co se honí hrdinům v hlavě a kam to všechno dospěje...do zdánlivě překvapivého konce, který se ale podle celkového tónu příběhu dá také do jisté míry očekávat :-). Líbilo se mi to.
Náhodne vybraná kniha od autorky, o ktorej som v živote nepočula. Ale keď mi v knižnici padla do oka, povedala som si, prečo nie? A na moje prekvapenie to bolo dobré. Možno kus viac než dobré.
Prelínanie dvoch príbehov, dvoch ľudí, muža a ženy, ktorí sa strácajú vo víre veľkomesta a ktorí hľadajú zmysel svojho života.
Mathilda sa stáva obeťou šikany v práci a Thibault prekoná sám seba a dokáže opustiť ženu, ktorú miluje.
Život je občas ako kolotoč, ktorý sa neustále točí a my nedokážeme vystúpiť. Presne to je prípad tejto knihy, ktorá jednoducho a jasne pokazuje na to, že niekedy sa človek ani nenazdá a začne sa krútiť vo víre udalostí, ktoré nie je schopný pochopiť, riešiť ani v nich žiť.
Aj napriek tomu, ako jednoducho je táto kniha napísaná, tak zložito sa na ňu zabúda a verte, že nad osudom hlavných hrdinov budete ešte veľmi dlho premýšľať.
"Nešťastná láska není nic víc ani nic míň než kalkul, který se zabodl v podbřišku. Ať už je velký jako zrnko písku, hrášek, kulička, nebo golfový míček, krystalizace chemických látek vyvoláva velkou bolest, snad i nesnesitelnou. Ale nakonec vždycky pomine."
Kniha mě velmi zaujala. Seděl mi autorčin styl i celé vyprávění. Možná jsem v určitých aspektech poznávala i svoje negativní zkušenosti ze zaměstnání. Téma šikany na pracovišti není tak časté i vyprávění odehrávající se pouze v jednom dni. Osobně pro mě byla zajímavější ženská hrdinka Mathilda před Thibaultem. Realistický pohled na svět takový jaký je, i nevšímavost lidí okolo.
Jsem na straně 180 a nemůžu se smířit s tím, že dál není nic... Konec... Nějaký čas jsem se v knize hledal, trvalo mi přijmout slohový styl. Úplně mě to nebavilo číst, i když téma je zajímavé a děj kulminuje. Tempo se zrychluje hlavně ke konci vyprávění... Všichni pracujeme s nadějí v lepší zítřky... A svým hrdinům fandíme... Chci fandit dál.. naděje umírá poslední... Ale ta vyhozená kartička ukazuje na realistický pohled na věc... V životě to asi zkrátka tak chodí...
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Mně se knížka líbila. Občas mám náladu na takové knihy. Těším se na další od Delphine.